V pravou chvíli

S Ivanou jsme se setkali u mého druhého těhotenství. Setkání bylo sice krátké, ale pro nás zcela zásadní!

Ale nejdřív můj první porod. Byl v Podolí a byl podle mě zpackaný! Celé těhotenství probíhalo normálně, bez jakýchkoliv problémů a já se cítila báječně. Na běžné kontrole, v den předpokládaného porodu, mi lékař oznámil, že bude nutné začít s vyvoláním porodu, protože už vlastně přenáším a monitor dopadl sice dobře, ale na spodní hranici. Prostě, že MY, ženy jsme už za ta tisíciletí tak trochu degenerované a že si samy se začátkem porodu často neporadíme a že ONI, lékaři to za nás a přírodu umí zařídit. Bohužel jsem se zmohla pouze na slabý odpor. Řeči typu „Přece nechcete ohrozit sebe a dítě“, mě dostaly přesně tam, kam doktor potřeboval, to jest na příjem. Po 4 dnech neúspěšného vyvolávání, probdělých nocí a k ničemu nevedoucích silných kontrakcí jsem souhlasila s císařem. Byla jsem otevřená pouze na 6 cm a neměla dalších sil. To co jsem nejvíc nechtěla se bohužel stalo. Císařský řez pro nepostupující porod. Nicméně se nám narodila krásná, zdravá a vůbec ne přenošená holčička.

S císařem jsem se vyrovnávala skoro rok, nikoliv fyzicky ale po psychické stránce. Měla jsem absolutní pocity vlastního selhání, nekontinuity, smutku, ošizení, nespravedlnosti. Strašlivě mi chyběl ten okamžik zrodu naší dcery.

Když jsem zjistila, že jsem opět těhotná, zařekla jsem se, že udělám všechno možné, abych porodila přirozeně, normálně, ne císařem. Vzhledem k prvnímu porodu mi můj gynekolog dával 50% šanci na normální porod. Celé těhotenství opět probíhalo v pohodě, bez komplikací. S blížícím se předpokládaným termínem porodu mi bylo jasné že, budu opět „přenášet“ a že budu opět čelit nátlaku na vyvolání porodu. Jelikož jsem tentokrát věděla celkem přesně, kdy jsme počali, byla jsem si sebou jistá. V Krči nechávají „přenášet“ 10 dní po předpokládaném TP. Na mou žádost, aby data přepočítali podle početí a délky cyklu, mávli rukou, že pro ně je směrodatný ultrazvuk ve 12 tt a ten že sedí. Minulo 10 dní a pořád se nic nedělo, když jsem odmítla hospitalizaci a vyvolání porodu, lékaři přitvrdili v nátlaku. Chtěla jsem pro ně být partnerem, vždyť je to moje dítě a moje tělo. Monitory byly v pořádku a já se cítila dobře, chtěla jsem s nimi vše konzultovat a vědomě, na základě logických argumentů se svobodně rozhodnout. Bohužel jsem se cítila spíš jak obtížný hmyz, označena za tu „ALTERNATIVNÍ a AROGANTNÍ“ podepsala první z reverzů a šla domů. Kontroly následovaly obden – monitor, kontrola lékaře, nátlak, reverz. Sestřičky v ordinaci mě vítaly slovy,“… jo vy jste ta, co nechce hospitalizaci..“ Nátlak lékařů sílil – „… co jste to za matku, že dokážete ohrozit dítě..“, „.. my máme povinnost, aby se dítě narodilo zdravé, i když vy nebudete chtít..“…

Po jedné z kontrol jsem byla na pokraji zhroucení, dokonale mě vyděsili a zahnali do kouta. Nevěděla jsem co mám dělat, strašně jsem se bála. Ubrečená jsem volala kamarádce, která mi v posledních týdnech dávala velikou podporu, od ní jsem dostala číslo na Ivanu Königsmarkovou. Uklidňovala mě, že to bude dobré a že nám Ivana určitě pomůže. Nevěděla jsem co čekat, nebyla jsem její klientka a všechno to bylo tak nahonem. Zkusila jsem paní Ivaně zavolat, pověděla oč jde a za hodinu jsme seděli i s manželem a naší dcerou u ní v poradně. Byl to malý zázrak. Dokázala nás především uklidnit, dát přesně tu podporu, kterou jsme potřebovali, povzbudila nás, poradila. Dodala mi víru v sebe sama, víru v to, že všechno dobře dopadne a není důvodu proč by tomu bylo jinak.

Ještě ně kolik dnů jsem vzdorovala nátlaku a manipulaci lékařů z Krčské porodnice. Když už jsem byla 18 den po termínu a porod pořád nikde, vzdala jsem to a souhlasila s tím, že další den přijdu na vyvolání porodu. Druhý den ráno jsem se vzbudila se slabými kontrakcemi. Asi se zase nic neděje, pomyslela jsem si, poslíčky jsem cítila už celý poslední měsíc. Když jsme celá rodina dorazili do porodnice k přijmu, byla jsem mile překvapena, otevřena na 3 cm, porod se rozjel normálně!

Necelé 3 hodiny poté, co jsme dorazili do porodnice, se přirozeně, s minimem zásahů, narodil náš chlapeček Radan. Zdravý, nepřenošený. Naše štěstí se nedá popsat.

Díky Ivano, díky za podporu, bez ní bychom to nedokázali.

Hanka, Pavel, Eva a Radan Barboříkovi

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 147. V pravou chvíli

 

Bez Ivany by bylo všechno jinak

Rodila jsem v porodnici v lednu 2011. Chtěla jsem, aby mě Ivana Königsmarková provázela posledním měsícem těhotenství a také po porodu. Události se ale seběhly trochu jinak a Ivana výrazně zasáhla i do průběhu samotného porodu. Ještě že tak!

Dejte si ruce na břicho

Nepříjemný zážitek, který jsem si odnesla z těhotenské prohlídky v porodnici u Apolináře, mě přiměl k hledání jiného typu péče. Hned při první návštěvě u Ivany Königsmarkové v A-centru jsem s údivem sledovala, že k těhotenství se dá přistupovat i jinak. Vzpomínám si hlavně, jak mi řekla, ať si položím ruce na břicho a opatrně mě navedla tak, že jsem POPRVÉ za celé těhotenství cítila obrysy hlavy a ramen naší dcery. Takový zážitek bych přála každému! Nedá se vyfotit, není vidět na žádném monitoru počítače, nedá se vytisknout. Ale stejně na něj nikdy nezapomenete!

Ivana jako informační podpora

Další moment se mi vybavuje už z probíhajícího porodu v porodnici (nikoli u Apolináře!). Ivana s námi byla doma, dokud to jen šlo. Na poslední chvíli nás doprovodila do porodnice. Počkala ještě, než si odbudeme nutné přijímací procedury.

Protože hodnoty dceřiných srdečních ozev zaznamenané “uvítacím” monitorem nebyly ideální, musela jsem ještě podstoupit vyšetření ultrazvukem. Podle něj lékařka usoudila, že dcera je příliš malá (nemá asi ani dvě kila) a že mám příliš málo plodové vody. Chtěla proto začít urychlovat porod narušením vaku blan, protože měla obavy o dceřino zdraví.

Znejistěla jsem. Urychlování porodu může způsobit zbytečné komplikace, znělo mi v hlavě. Je to opravdu nutné? Se silnými stahy jsem byla vůči lékařce v argumentačním oslabení a pod tlakem situace odhodlaná se podvolit. V rohu místnosti stála ještě pořád Ivana a důrazně posunkovala: “V žádném případě!!!” Její razance mě překvapila a hlavně povzbudila. Ivana má vzdělání i zkušenosti, její úsudek není na rozdíl od mého uvařený z vody. Všiml si toho i můj muž a přesvědčil lékařku, že má k posouzení přivolat ještě primářku. Ta skutečně přišla a souhlasila s tím, že srdeční ozvy ještě jednou natočíme. Tentokrát bylo vše v pořádku! To bylo těsně… nechybělo ale málo a celý porod se mohl odehrávat podle úplně jiného scénáře.

Když jsem si lehla na porodní lůžko, Ivana se se mnou přišla rozloučit. “Soustřeďte se jen na sebe a půjde to dobře,” řekla. V tu chvíli jsem zase našla klid. Za tři hodiny nato se narodila zdravá a více než tříkilová (!) Agnes.

DÍKY, IVANO!

Monika Horáková, Michal Uhl, Agnes Uhlová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 148. Bez Ivany by bylo všechno jinak