Porodem nic nekončí

Asi v polovině svého prvního těhotenství jsem došla k myšlence na porod doma s porodní asistentkou. Studovala jsem dostupnou literaturu a s manželem nás přihlásila na předporodní kurz s Ivanou. Prožívala jsem nové pocity i informace a vše podvědomě směřovala k vyvrcholení svých snah, přirozenému porodu, pokud možno nějak podobně jako u domácích porodů, o kterých jsem četla. V průběhu kurzu jsme se dostali i k péči o miminko, tenkrát mi to připadalo hodně vzdálené, na to přeci teprve přijde… ale zapamatovala jsem si Ivaninu větu: Porodem nic nekončí, teprve vše začíná!!! Život s dítětem jsem si samozřejmě vůbec nedovedla představit. A nedovedla jsem si představit ani „nepřirozený“ průběh porodu.

Domácí porod se nakonec nekonal. Ivanu jsme zavolali, když odtekla voda. Měla jsem chřipku, voda byla zkalená a kontrakce nepravidelné, takže jsme odjeli rodit do porodnice, s Ivanou na telefonu. Její dobré rady mě udržovaly v naději, že vše ještě může jít normálně, nicméně nešlo, až jsem po celém dni vyvolávání kontrakcí a jejich neúčinnosti „skončila“ akutním císařským řezem. Děťátko jej zvládlo, k mé velké radosti, a drželo mě nad vodou, když jsem následující měsíce prožívala trauma z toho, jak to vzalo neočekávaný směr. První týdny tekly potoky slz, žal mě opustil asi po půl roce. Po porodu jsem zůstala s Ivanou v kontaktu, vylila jí své zklamané srdce a vyslechla její „babské rady“ – pochopení, uklidnění, povzbuzení. O rok později jsme se opět začaly vídat v její poradně, při mém druhém těhotenství. Opět mě uklidňovala a povzbuzovala a když jsem ve Vrchlabí přivedla na svět druhé děťátko, radovala se se mnou z toho, že tentokrát se to podařilo přirozeně. I při třetím těhotenství mi posloužila radou, když mě týden po termínu zmáhala nervozita a nedočkavost. Přestože jsem o přirozeném porodu nepochybovala, vzal nakonec i tenhle porod zcela neočekávaný směr a skončil opět císařem, tentokrát plánovaným. Potoky slz už nebyly tak vydatné.

Ivana byla jednou z těch, o které jsem se v počátcích svého mateřství opírala. Když teď přemýšlím, která z těch všech rad, co jsem dostala, byla nejtrvalejší, myslím, že to je právě ta věta: Porodem nic nekončí. I díky Ivaně se mi podařilo překonat zklamání a lítost z nepřirozených porodů. Jak moje děti rostou, rostu s nimi i já, už se neupínám na způsob, jakým přišly na svět, i když jednoznačně preferuji ten přirozený. Je krásné prožívat očekávání a chystat se na porod. Ale ať proběhne jakkoliv, otevírá se jím životní cesta nového člověka, začíná vztah, na kterém je možné kontinuálně pracovat. A přestává být otázkou, jak na svět dítě přišlo (protože s tím už se nic nedá dělat) ale jak světem jde. Díky svým dětem, díky tomu, jak na svět přišly, a jak jím jdou, se o sobě dozvídám spoustu věcí. A vzpomínka na Ivanino vlídné provázení mými porody zůstává. Díky, Ivano!

Marie, Hořice v Podkrkonoší

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 149. Porodem nic nekončí

 

Tvaroh

Anička mi právě usnula v šátku a tak bych i já ráda vyjádřila podporu Ivanině práci.

Moje vzpomínka na Ivanu je spojená s tvarohem. I když jsme se setkaly pouze jednou, tak kdykoliv ho kupuji nebo ho vidím v obchodě, vzpomenu si na ni.

Rodila jsem v jedné velké pražské nemocnici, porod samotný byl na prvorodičku velmi rychlý (do dvou hodin od příjezdu), miminko mi i přiložili na břicho, takže v tomto ohledu jsem byla celkem spokojená. Horší to ovšem bylo s kojením. Nevím, jestli je to tamní standard, ale nahnali mě a pár dalších maminek na chodbu před sesternu na tvrdé plastové židličky. Už jenom sedět na nich bylo po nástřihu utrpení, takže soustředit se na demonstraci kojení se moc nedalo. Upřímně, moc mi to na té židli nešlo a neuklidnila mě ani informace sestřiček, že si mám ihned pořídit kloboučky, že jinak to nepůjde. Do té doby jsem si myslela, že mám normální prsa a normální bradavky a ani by mě nenapadlo, že je něco v nepořádku. Takže jsem hned vyslala tatínka do lékárny, abychom netrápili naše mimčo hlady. Před propuštěním mi začala prsa tvrdnout, dostala jsem paralen a jeli jsme domů. Takže po pár dnech jsem měla místo prsou betony a vysokou teplotu. Pro antibiotika se mi moc nechtělo, tak jsem sháněla informace, co by se dalo dělat a jak se antibiotikům vyhnout. Kamarádku jsem poprosila o kontakt na „nějakou“ dobrou laktační poradkyni a ona mi poslala číslo na Ivanu. Bylo to v době, kdy již probíhal soud, takže jsem se ostýchala zavolat, abych nerušila. Nakonec jsem zavolala, protože teplota neklesala a ani teplá sprcha už nic nerozmasírovala. Ivana telefon ihned zvedla a k mému naprostému úžasu byla do dvou hodin u nás doma. Už když jsem na ni čekala, tak se mi hrozně ulevilo, že bude všechno v pořádku, a ono opravdu bylo. Naordinovala mi tvarohové obklady mezi kojením, které do druhého dne snížily teplotu a za tři dny byla prsa opět normální. Také mi ukázala pohodlné pozice ke kojení, takže od té doby je již kojení pouze radost. Dokonce i prsa mám prý normální, od Ivaniny návštěvy jsem kloboučky nepoužila už ani jednou. Kousky tvarohu jsem pak nacházela po bytě ještě dva týdny 🙂

Ivano, děkuji Vám!

Katka Benáková & Anička

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 150. Tvaroh

 

Kurzistka

Není to úplně příběh, je to spíš vzpomínka na dobu čekání na mimino.
„Srdečně vás zvu na Čusjindřichspárty…. Ahoj Kuli… Já taky čekám miminko… Ty jo, to bychom mohli někam spolu do předporodního kurzu.“

Tak to všechno začalo a pátraly jsme s mou kamarádkou, do kterých rukou se svěříme. Přečetla jsem si Hovory s porodní bábou. Ta kniha mi otevřela oči. Zavolala Kuldě, ona si také přečetla knihu a už jsme se přihlašovaly… Během kurzu jsem ještě přečetla další knihy, viděla film o porodu doma…

Ivana byla ta, která nás provázela svým klidem a humorem. Nedovolila přihlouplé diskuze o množství dupaček a značce kočárku. Vděčím jí za vhled a dost možná později i nadhled. Tvořili jsme své porodní plány a zároveň byly připravované na reakce zdravotnického personálu.

Ivano děkuju a jsem s vámi.

Radka Novotná

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 146. Kurzistka