Úplně obyčejný porod

O domácím porodu jsem snila už od prvního těhotenství, napoprvé jsme si ale netroufli. Tato myšlenka mi zůstala sympatická, a tak jsem studovala, povídala si s maminkami, které rodily doma a pomalu se ujišťovala, že je to pro mě to pravé. Ivanu jsem kontaktovala, aniž bych tušila, že jsem už těhotná. Naše první schůzka byla informační, oťukávací a veskrze uklidňující. Věděla jsem, že mám některé věci jinak než Ivana, a trochu jsem se obávala, jestli budu muset odolávat nějakým tlakům, vysvětlovat že něco nechci a proč to nechci (deformace z klasického zdravotnictví) ale ani v nejmenším se to nestalo. Po celé těhotenství jsem z Ivaniny strany cítila pohodu, respekt k mojí svobodné vůli, a hlavně jistotu že rozumí své práci a dělá ji moc ráda. Nejpříjemnější mi bylo kouzelné slůvko „Nemusíte“, které vyslovila vždy, když jsem se začala s ošíváním svěřovat, že mi není příjemné chodit na klasickou poradnu ke gynekologovi, že se mi nechce to či to. Nemusela jsem. Tolik se mi pokaždé ulevilo a zároveň jsem se v duchu smála, jak je to jednoduché. Nemusím.

První těhotenství se neobešlo bez komplikací, a tak jsem i ve druhém měla obavy. Zvlášť jsem zneklidněla, když se přiblížil týden, ve kterém mi při prvním těhotenství začalo být zle a byla jsem hospitalizovaná. Ivana v poradně zkonstatovala, že je vše jak má být. Přesto jsem se jí svěřila, že se bojím. Na to mě vyšetřila ještě jednou, vysvětlila, uklidnila. Nikdy ani gestem nedala najevo, že si vymýšlím nebo obtěžuji. Trpělivě vyslechla, zhodnotila. Kolikrát už musela slyšet podobné myšlenky, nápady, úsměvné konstrukce. Přesto nesklouzne ke zlehčování. Za to jí patří můj dík.

Při poslední poradně mi řekla, ať se ozvu kvůli dalšímu termínu, pokud se neuvidíme dřív. Odpověděla jsem, že mám tušení, že se dřív uvidíme a to se splnilo. Porod se pomalu začal rozbíhat o 4 dny později kolem půlnoci. Bylo to pozvolné, ale byla jsem si jistá, že to je ono. S jistými rozpaky jsem ve dvě ráno volala Ivaně. Teprve po našem porodu mi řekla, že se právě vrátila od jiného a šla si lehnout. Ani náznakem to nedala najevo. Ptala se, jak rychlý byl první porod a ať tedy zavolám, až to budu cítit na její příjezd. To jsem mimo jiné kvůli manželově nervozitě udělala o hodinu později. Vyšetřila mě, nález 2-3cm mi sdělila citlivě a tak, že jsem se necítila zklamaná, jemně mě poslala odpočívat a poté se vždy objevila, aby se na něco zeptala nebo doporučila. Hodinu před koncem jsem se přesunula do místnosti, kde byla i Ivana, ale téměř jsem ji nevnímala. Prožívala jsem co přicházelo, nic neřešila a najednou jsem zaslechla, jak tiše říká „už to brzy bude“. Dcerka se narodila o chvíli později, byla tichá a mě se chtělo smát, když jsem ji dostala do náruče.

Nedávno jí byly tři roky a příběh svého narození už vypráví vlastními slovy.

Jsme Ivaně vděční, že díky ní bylo těhotenství i rození normální, pohodové a vlastně úplně obyčejné. Tak to má být. Myslíme na vás, Ivano, často v této nelehké době a přejeme hodně sil a brzký obrat k dobrému.

Kateřina

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 160. Úplně obyčejný porod

 

Už vím, že příště to chci jinak…

Jméno paní Ivany Konigsmarkové mi v době mého prvního porodu nic neříkalo. Paradoxně jsem se s ním seznámila až díky těmto webovým stránkám. Pečlivě pročítám všechny příběhy a zkušenosti s těhotenstvím či porodem za asistence této vzácné osobnosti a bohužel si po čase uvědomuji, že můj první porod byl sice do jisté míry standardní, ale mohl vypadat úplně jinak. Rodila jsem před 4 lety. Těhotenství u mě probíhalo zcela bez komplikací. Byla jsem zdravá, cítila jsem se výborně a v 8. měsíci jsem ještě chodila na dlouhé túry. Porodnici jsem měla od začátku vybranou a porody doma pro mě byly tak trochu „sci-fi“. Dost mě v tomto přesvědčení utvrzovala i maminka zdravotní sestra, která vše alternativní považuje i dosud za nezodpovědně riskantní.

Jak už jsem psala, vše probíhalo bez problémů až dokud mi v poradně na kontrole v 38. týdnu nenaměřili vyšší tlak. Doteď nevím, jestli vše, co následovalo, bylo bezpodmínečně nutné, nebo jsem se mohla bránit. Tělesně jsem se cítila naprosto v pořádku a zpráva, že si mám dojet domů pro věci, večer na příjem a druhý den se mi pokusí porod vyvolat, mě dostala do kolen. Večer na gynekologickém oddělení jsem probrečela, druhý den ráno mi přišla sestra cosi píchnout a po mém dotazu, co to bylo, mi stroze oznámila, že se mám zeptat doktora. V tomto duchu pokračoval celý den. Pro vyvolání porodu mi vložili do pochvy jakousi tabletku a poslali mě zpátky na pokoj. Celé odpoledne mě brněla spodní polovina těla, žádné kontrakce jsem necítila, jen už jsem skoro nemohla chodit. Večer mi sdělili, že už můžu na porodní sál, kde mi sestřičky napustí vanu a můžu relaxovat. Na porodním sále už o vaně nepadlo ani slovo, ani jsem ji nikde neviděla. Pro urychlení mi dali oxytocin, ale vyskočil mi tlak, takže mi ho zase začali něčím snižovat, čímž ale zbrzdili porod. Nakonec se rozhodli, že mě ještě nechají vyspat a pokračovat budeme druhý den ráno. Druhý den přišel doktor se slovy „tak jdem na to“, protrhl mi plodové obaly a čekali jsme na finále až do odpoledne. Jenomže samotné finále ne a ne přijít. Ležela jsem v pro mě nepochopitelné poloze na zádech, kdy jsem měla pocit, že i kdyby miminko samo chtělo, proti gravitaci bych ho nevytlačila. Pak ještě sestra dostala nenápadný pokyn od doktora a lehla si mi na břicho. V tu chvíli mě zmohla vlna hysterie, protože jsem nemohla dýchat. Sestra už byla nevrlá a doktor suše poznamenal, že pokud do půl hodiny neporodím, jdu na sekci. Byla jsem zoufalá, vysílená a s pocitem, že to nezvládám, jsem to vzdala a odpočítávala minuty. Na sále už si jen pamatuju, že mě přikurtovali k lavici, něco do mě píchly a pak ze mě dceru vyndali a dali ji příteli. Všechno to šlo tak trochu mimo mou osobu, bez mého dalšího přičinění. Později jsme se dozvěděli, že porod nepostupoval, protože dceři nerotovala hlavička. Na JIP nám miminka přivezli až další den ráno, jenom na přisání a zase je odvezli. Na novorozeneckém už to šlo lépe i personál byl moc milý. Jen jsem byla nervózní, že se mi stále nespouštěla laktace. Naštěstí se dcera v den, kdy nás měli propustit, mlíčka dočkala a já jsem s klidným pocitem odjela domů. Tak trochu vyrovnaná s tím „nepovedeným porodem“ a s pocitem, že doktoři udělali, co mohli, mohlo to přeci dopadnout i hůř. Jenomže… mohlo i nemuselo. S odstupem času nabývám dojmu, že kdyby nechali dceru podívat se na svět až tehdy, kdy sama bude chtít a ne ji násilně ze mě vypuzovat, mohl to být pohodový porod. Nejsem ale zdravotník a nemůžu vědět, nakolik nás dvě můj vyšší krevní tlak ohrožoval. Pravdou ale je, že vaše zážitky s paní Konigsmarkovou mě čím dál více utvrzují v tom, že jsem si měla více věřit a pokud jsem se cítila naprosto v pořádku, mohla jsem se bránit.

Můj další porod už bude jiný. Díky vám budu vědět, že mám i jiné možnosti než se se sklopenýma ušima a se strachem přizpůsobit požadavkům porodnice. Bohužel předešlá sekce mě asi z možnosti porodit druhé dítě doma vyřadila, ale doufám, že si aspoň uhájím přirozený porod pod svým vedením (samozřejmě v rámci svých možností a zdravotního stavu). Moc děkuju za tyhle stránky. Uvedly mě do problematiky přirozených porodů a práv rodiček a jsem zase o něco vzdělanější. Vám, paní Konigsmarková, přeju brzkou změnu legislativy a hodně následovníků.

Marcela

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 159. Už vím, že příště to chci jinak…