Příběh mezigenerační

Ráda bych vám pověděla svůj příběh, ale jelikož ještě neumím mluvit, natož psát, bude to za mě muset udělat moje maminka. S Ivanou Königsmarkovou jsem se potkala zhruba před rokem, když k ní moji rodiče chodili na předporodní kurz. V té době už chtěli, abych se narodila v porodnici ve Vrchlabí, i když bydlíme v Praze. Probírali to s několika kamarády a mámu přesvědčil hlavně příběh tety Madly, která porodila jedno dítě v Praze a dvě ve Vrchlabí. Třeba se tady ten příběh taky někdy dočtete. Naši mají prostě jasno v tom, že rodit se má přirozeně, pokud to jen trochu jde. A pevně doufají, že až se bude schylovat k nějakému bratříčkovi nebo sestřičce, budou už v Praze existovat porodní domy, kde nebudou žádné epidurály, oxytociny, nástřihy a monitory. Kde budou jenom milé porodní asistentky, lékaři a lékařky, že s tou svojí porodní asistentkou bude maminka moct projít celým těhotenstvím a potom také porodem, že až se miminko narodí, položí ho mámě na břicho a potom budou ležet i s tatínkem všichni v jedné posteli… Ale už končím, nechtěla jsem vám tu vyprávět pohádku, ale tenhle pravdivý příběh :-).

Ivany kurz byl pro nás všechny moc důležitý a přínosný, a obzvlášť důležitá byla jedna „soukromá konzultace“, kterou s ní domluvil táta. Z našeho rozhodnutí odjet rodit do Vrchlabí totiž nebyli všichni úplně nadšení. Babička našim pořád telefonovala a ptala se, jestli už jsme zaregistrovaní v Podolí v porodnici. Mámě bylo jasné, že v sedmém měsíci už nás nikdo nikde v Praze nezaregistruje, ale na přání tatínka jsme se tam šli zeptat. Co vám mám povídat – došli jsme akorát na vrátnici. Takže další telefonáty, a pořád dokola o nezodpovědnosti, paličatosti, umanutosti, hazardování se zdravím, hlavně tedy mým. Někdy to bylo i horší. Žádné vysvětlování nepomáhalo. Šli jsme proto za Ivanou ještě mimo oficiální termín předporodního kurzu. Ivana rodiče vyslechla a nechala si vyprávět babiččin příběh, který se odehrál před více než třiceti lety. Táta se babičce narodil předčasně – a to tak předčasně, že babička ani doktoři nevěděli, jestli to vůbec přežije. Inkubátory byly dva v celé republice, permanentně vytížené. O kojení, dotýkání se dítěte v kyslíkovém stanu nebo dokonce klokánkování nemohlo být v té době ani řeči. Později, když už byli doma, měla babička s tátou spoustu práce, protože s ním musela pořád cvičit, rehabilitovat a stimulovat ho k pohybu, aby se správně vyvíjel. Díky ní a díky úsilí v té době hodně progresivních fyzioterapeutek se to podařilo a tatínek se vyvinul :-). Trable tím bohužel neskončily, protože když babička čekala tatínkova mladšího bratra, nesměla několik měsíců prakticky vstát z postele a musela být pořád pod lékařským dozorem.

Díky Ivanině vysvětlení potom moji rodiče aspoň trochu nahlédli, jak se poporodní trauma a bezmoc vůči osudu může v ženě hluboce zakořenit a jak se ještě po třiceti letech dostává na povrch. Hlavně samozřejmě v době, kdy jsem se měla narodit já, první vnouče. Také našim řekla tu důležitou věc, že totiž žádné vysvětlování nemůže zabrat ve chvíli, kdy mají navrch emoce. Že můžou stokrát opakovat, že mají všechno promyšlené, že ve Vrchlabí je to rozhodně prima, i když je to 130 kilometrů. Že kromě lidského přístupu je tam samozřejmě i ten odborný. Že kdyby maminka začala rodit dřív, tak mají kdekoliv povinnost nás přijmout… Ivana řekla: Nevysvětlujte nic. A tak naši přestali sdělovat informace, kromě té jedné: že mají všechno promyšlené.

Když potom loni v červnu přišla ta největší bouřka, rozhodla jsem se, že se narodím. Stejně mi do vypočítaného termínu zbýval jenom jeden den. Naši na tu bouřku nečekali v Praze, ale u tety Madly ze začátku příběhu, od které to měli už jenom 30 kilometrů. Bylo časné ráno a ve Vrchlabí nás přijali s úsměvem: to by prý bylo, aby se při takové bouřce nenarodilo hodně dětí! Máma rodila v kleče, bez medikace a bez nástřihu a první, co jsem mohla v tom suchém světě udělat, bylo přitulit se k jejímu hrudníku, poslouchat její srdce a zkusit si poprvé sát bradavku.

Na závěr už musím jenom konstatovat, že i v dalším měla Ivana pravdu: když mě babička poprvé uviděla, tak úplně roztála a už to tak zůstalo. Rozhodně mě ani rodičům nevyčítá, že jsem narozdíl od celého zbytku rodiny děvče z hor:-).

Děkujeme, Ivano!

Za Bětku sepsala její máma Kamila

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 161. Příběh mezigenerační

 

Porod nanečisto aneb každá to máme v sobě

S paní Ivanou se osobně neznám, pouze přes internet – články, různá videa a z Vašich příběhů. Poprvé se mi paní Ivana zdála přísná, ale stačilo, aby promluvila a přísnost byla rázem ta tam. Vnímám ji jako velmi modrou, milou a ochotnou Ženu.

Maminky, které se rozhodnou rodit doma nevnímám jako nezodpovědné, je to spíše přesně naopak… Tu zodpovědnost nechávají ve svých vlastních rukách… Žádná máma nechce svému dítěti ublížit. I když, není to o tom, kde rodit, ale jak rodit. Každá jsme jiná, proto by tu měla být možnost svobodné volby.

Vlastní děti zatím nemám, i když jsem je chtěla snad už od 12 let 🙂 zároveň jsem z porodu měla vždy strach. Bála jsem se bolesti, teď se tomu musím smát, ale ještě donedávna jsem napůl žertem říkávala, proč zrovna my musíme rodit 50 cm obry a musí jít ven těmi úzkými cestami… Taky jsem se bála nástřihu (dodnes se při té představě oklepu, nechápu, jak do nás může někdo „jen tak“ střihnout). Říkala jsem si, že když to musí být, tak to vydržím, přežili to jiné, přežila bych to taky. Ale hlavně bych chtěla mít miminko u sebe, od prvního momentu kdy vyjde ven… A aby se pak všechno řídilo jím…

Možná jsem se porodu bála i díky vzpomínkám (podvědomým) na svůj porod … za komunismu… který jsem si nedávno nechala vyprávět… Mamka přivázaná ke „koze“, sál plný lidí (zrovna v něm byli i medici z VŠ) a porod nepostupoval… po porodu jsme byly oddělené, k mamce mě nosili jen co 3 hodiny na kojení… Mamka říkala, že když nás oddělili, pořád jsem brečela, až jsem z toho usnula, u kojení mě pak třeba nešlo probudit, nebo jsem se po probuzení hned zase rozbrečela, a že když jsem už konečně začala pít, uběhl časový limit, sestru nic nezajímalo a zase mě s řevem odnášela pryč… Myslím, že vzpomínka na oddělení od mámy ve mně zůstala, protože tohle se mi na porodu v porodnici odjakživa nelíbilo…

Čas plynul a jednoho dne jsem narazila na článek o porodu, kde byl více popisovaný jeho průběh… vlastně jsem se poprvé setkala i s popisem porodu doma. Vybavuje se mi věta: „nástřih nebyl nutný“. A tenkrát naivně jsem si pomyslela, že by to bylo fajn, kéž by se to povedlo i u mě až budu rodit 🙂 Později jsem zjistila, že to dělají spíše preventivně. Nicméně, při čtení toho článku se začal vynořovat strach z porodu, čím dál více se stupňoval, až to došlo do fáze, kdy jsem nebyla schopná se pohnout… (holt v představách procházel OBR úzkými cestami :-)). Věděla jsem, že takhle by to nešlo a že strach zpracuju…nenapadlo mě nic lepšího než si porod zkusit představit… Pro větší autenticitu jsem si vycpala břicho polštářem, „začala rodit“ a pozorovala myšlenky… Jako první mě napadlo, že to miminko třeba taky neví, co má dělat, třeba je zmatené jako já a že se tedy na něj napojím a budu s ním komunikovat, uklidňovat ho a tím i sebe… V tom jsem si uvědomila, že na porod jsme dva – já a dítě. Jak jsem se tak na něj napojovala, po čase jsem si vedle sebe představila doktora, který mi říká, co mám dělat. Okamžitá myšlenka: on mě tady ruší, nemůžu se soustředit na miminko, ať je ticho. Žádné další podměty nepřicházely, strach se taky zmenšil, „porod“ jsem tedy ukončila.

Uběhl zase nějaký čas a téma porodu ke mně přicházelo stále častěji… A začal soudní proces s paní Ivanou… a přišly příběhy pro Ivanu… u maminek, které rodily přirozeně, čtu o noření se do sebe a najednou mi došlo, že to bylo to, co jsem dělala při svém fiktivním porodu. Máme to v sobě… každá žena je na porod připravena… každé miminko je na porod připraveno… stačí naslouchat… důvěřovat tomu procesu… důvěřovat životu… asi proto mi děti do života nepřišly dříve… měla jsem si něco uvědomit, odžít, probudit, objevit… věřím, že vše má svůj čas… už se nebojím bolesti u porodu… už miminko nepůjde těmi úzkými cestami…

Milá Ivano, děkuji Vám, že jste. I díky Vám jsem si toto všechno uvědomila a zbavila se strachu… Máte mou podporu, věřím, že spravedlivost zvítězí. Až jestli budu těhotná, určitě se s Vámi setkám na stránkách knihy Hovory s porodní bábou, a kdo ví… třeba i osobně…

Pavla

P.S.: Při psaní tohoto příběhu a příchodu „mých“ dnů jsem si uvědomila další věc…. Tělo nás na porod připravuje vlastně každý měsíc… Při menstruačních bolestech neberu léky, bolest se snažím vždycky nějak „zpracovat“. Vlastně neberu ani antikoncepční pilulky, nějak jsem nevěřila a nevěřím, že by mi hormony v těle něco nerozhasily… 🙂 Nevím, nemám s ní zkušenost, tak nemůžu soudit, jen co tak vypozoruju v okolí, ale myslím, že díky tomu mám s tělem a jeho procesy lepší „spolupráci“. Až teď mi došlo, že se vlastně každý měsíc „nořím“ a bolest zpracovávám, hledám různé polohy, kde ulevuji bolest, a tím vlastně ta bolest mizí a mění se jen v tlak… Vybavujeme se mi, jak mě jednou větší bolesti zastihly v práci a kamarádka-kolegyně mi zrovna něco vyprávěla… jak mi to tenkrát vadilo, nemohla jsem se na bolest „soustředit“ = nořit se…. A bolest byla veliká, nesnesitelná… Máme to v sobě… Jak je to všechno dokonalé… 🙂

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 162. Porod nanečisto aneb každá to máme v sobě