Přeji sobě i ostatním možnost volby

Od mládí, možná dokonce dětství, jsem věděla, že bych své potomstvo chtěla porodit někde v klidu a ústraní. Tak jak mi bude velet moje nitro, tak jak to budu cítit.

V září roku 2011 se nám v ústecké porodnici narodila druhá dcera. Myslela jsem si, že napodruhé to bude jednodušší. Že to půjde samo. Že si ustojím svá předsevzetí, že si prosadím svá přání. Že bude dodržen porodní plán.

V sedmnáct hodin mi začala odtékat plodová voda. Byla jsem šťastná, že se holčička chystá na svět. Udělala jsem večeři a manžel odvezl starší dceru k rodičům. Čekala jsem na kontrakce, bez nich jsem do porodnice nechtěla. Jenže žádné nepřicházely a mně po půlnoci došla trpělivost. Byl až moc klid, necítila jsem ani žádné pohyby. Na to jsem nebyla připravená a věděla jsem, že budu-li čekat ještě déle, o to horší bude nástup do porodnice.

Už ve dveřích jsem dostala vynadáno, že jedeme pozdě.

Byla jsem vyšetřena doktorkou a asistentkou. Miminku se dařilo dobře. Následoval klystýr, byla jsem odkázána do malinkého sociálního zázemí. O čistotě tohoto místa pomlčím. Snažila jsem se udržet požadovaný čas. Připadala jsem si jako lvice v kleci. Následovalo další vyšetření, prsty porodní asistentky byly ostré jak vidlička, ale co prý jsou její dva prsty proti hlavičce miminka. Pak došlo na dotržení plodového vaku. Bohužel mi není jasné proč, voda odtékala dobře. Vaky prý byly nalepeny na obličej miminka. Pak injekce na uvolnění, vitamíny skupiny B. Modlila jsem se za nástup kontrakcí, které stále nepřicházely. Pokud se zdálo, že „už“, přišlo další vyšetření a bylo to zase pryč. Nakonec se porod přeci jen rozběhl. Snažila jsem se najít vhodnou polohu a uchopit začínající proces, ale akorát jsem se zamotala do dlouhé košile a bořila do měkké a kluzké matrace. Nebyla jsem schopna vcítit se do běhu věcí. Kontrakce byly dosti bolestivé bohužel čím dál, tím víc. Najednou přišla asistentka, za chvilku druhá a s ní doktorka, skočili na mě. S mým výkonem nebyly spokojeny. Spěchaly na mne, přitom pokud vím, miminku se dařilo dobře. Začaly tlačit za mě a holčičku ze mě „vymáčkly“. Celé to od začátku kontrakcí trvalo necelou hodinku, takže asi pohodový, rychlý porod. Cítila jsem se ale hrozně jak na těle, tak na duchu. Protože takhle jsem to nechtěla. Chvilinku byla na mém břiše. Pak vážení, měření, popisování, otírání a přesvědčování, že je malinká a že se musí ohřát a že u mne by prochladla. Podlehla jsem, neměla jsem sílu se dohadovat. Svolila jsem ke 30 minutám v inkubátoru. Dostala jsem pytel s pískem na břicho a nařízení nehybně ležet, nesměla jsem ani zvednout ruce. Během další hodiny a půl, kdy byla ta malinká už u mě, jsem dostala dvakrát vynadáno, že ležím na boku.

Během těch šesti hodin na porodnici se mi opravdu moc vlídných slov nedostalo.

Na začátku obou těhotenství jsem měla jasno o tom, kde se miminko narodí.

Při prvním jsme bydleli v Praze. Od začátku jsem věděla, že chci dítě porodit doma a brzy i koho oslovit.
Při druhém v Děčíně a nebylo moc možností nebo jsem je ani nehledala. Snažila jsem se zaujmout pozitivní postoj k porodu v porodnici.

Asi jsem potřebovala obě zkušenosti.

Přeji si možnost volby nejen v porodnictví.

První dcera Ela se nám narodila v roce 2007 za podpory a pomoci Ivany Konigsmarkové. Doma, v klidu a tichu. Bez bolestí a s porozuměním tomu, co se odehrává. Bez ztráty důstojnosti.

Ivano, děkuji Vám.
Hedvika Černohousová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 164. Přeji sobě i ostatním možnost volby

 

Nikdy sme sa nestretli

Milá pani Ivana,

Nikdy sme sa nestretli, napriek tomu som Vám veľmi vďačná.

Po svojom prvom pôrode v pôrodnici v roku 2006 som pochopila, že to, čo sa so zdravými ženami deje v zdravotníckych zariadeniach pri pôrode, je celé zle. A ešte smutnejšie je, že my samé to dobrovoľne podstupujeme vedené vierou, že len keď sa tomuto všetkému podrobíme, máme nárok na zdravé dieťa. Že neuposlúchnuť lekárske inštrukcie, ktoré nám často naháňajú strach a sú v ostrom rozpore s tým, čo cítime, rovná sa priame ohrozenie zdravia, či dokonca života nášho rodiaceho sa dieťaťa.

Ako je to možné, že sme sa dostali až sem? Ako je možné, že v modernej spoločnosti, ktorá si hovorí demokratická, sa považuje za normálne, že si zdravá žena, pripravená porodiť dieťa, oblečie uniformu pacienta a pred vstupom na pôrodný sál odovzdá spolu so svojimi šatami do úschovne aj svoje ľudské práva? Že rozkročí nohy pred neznámymi ľudmi a nechá sa kontrolovať a siahať na seba (a do seba) podľa toho, ako niekto iný uzná za vhodné? Že zabudne na svoju intimitu, sexualitu, prirodzený ostych, a odignoruje svoje potreby a pocity? A ako je možné, že ešte v dnešnej dobe sa civilizovaní ľudia čudujú, keď sa niektorá zo žien zdráha také niečo urobiť? A miesto toho, aby sa tomuto všetkému podrobila, sa rozhodne bezpečne priviesť na svet zdravé dieťa a ostať pri tom aj slobodná, bez zbytočných zranení na tele a na duši. Ako je možné, že je toto pre nás tak ťažko stráviteľné?

A najväčšie spoločenské zdesenie prichádza vo chvíli, keď takáto žena porodí svoje zdravé dieťa mimo zdravotníckeho zariadenia s láskou a gráciou, a zároveň príde na to, že pôrod bol jeden z najkrajších a najsilnejších zážitkov jej života. Tak toto je už pre túto spoločnosť fakt priveľa! Pôrod, a posilňujúca, láskyplná, príjemná udalosť? Jeden môj kamarát zareagoval za mnohých. „To je nejaké úchylné, nie?“ No jasné, veď pôrod má predsa bolieť! Má to byť strašné utrpenie a tá, ktorá z toho vyviazne „len“ s rozstrihnutou vagínou a rozhasenou hormonálnou rovnováhou je vlastne šťastlivka!

Pôrodníci veria, že ženy bez nich rodiť nedokážu. Nečudujem sa im. Kým som sama neporodila, verila som tomu tiež. Avšak čoraz viac žien prichádza na to, že sa to dá. Že na to, aby zdravá žena dokázala porodiť zdravé dieťa, možno naozaj pôrodníka nepotrebuje. Ani pôrodnicu. To je ale trúfalé tvrdenie, však? Predstavte si to! Matka príroda pri svojom reprodukčnom pláne s pôrodnicami vôbec nepočítala! Ona to mala naplánované tak, že keď žena vo svojom tele plod donosí, tak ho s pomocou vlastného tela aj porodí. Drzá Matka príroda si vo svojom pláne na pôrodníkov ani nespomenula! Tak veľmi ona dôverovala žene, jej telu a fyziologickému procesu pôrodu. A čo my?

Zdá sa, že naša spoločnosť aspoň zatiaľ kašle na Matku prírodu a jej plány. Ona má svoje vlastné spoločenské dogmy: Ženy rodiť nedokážu. Kto dokáže rodiť? No predsa pôrodníci! A čo potrebuje zdravá žena, aby sa jej narodilo zdravé dieťa? Pokoj a ochranu, aby sa v kľude a v bezpečí mohla oddať procesu bezpečného príchodu svojho bábätka na tento svet? Vôbec nie! Lieky, autoritatívnu kontrolu a manipuláciu, a drahú, najvyspelejšiu techniku! A kto tvrdí niečo iné, je hodný trestu a spoločenského zatratenia! Ako Ivana Konigsmarková!

A preto som Vám, pani Ivana, tak veľmi vďačná. Lebo ste do našich končín znovu priniesli taký dôležitý odkaz Matky prírody, že ženy rodiť dokážu. Dokážu to, čuduj sa svete, lepšie, ako ktokoľvek iný! A že vy ich v tom podporíte. Rozprávate pritom jazykom vedy, každé Vaše slovo je podložené najmodernejšími vedeckými poznatkami a Vašimi odbornými skúsenosťami. Vaším konaním vstupujete do života mnohých ľudí, ktorých ste nikdy nestretli. Predstavujete hodnoty, ktoré sú v našej spoločnosti ešte stále také vzácne, a pritom také potrebné. Hodnoty ako rešpekt k žene, k jej telu, sexualite a prežívaniu, hodnoty ako obyčajná láska k blížnemu a úcta k zrodu nového života, ženského, či mužského.

Verím, že to, čím ste momentálne nútená prechádzať, nie je zbytočné, a že to má svoj zmysel. Aj vďaka Vám, Vášmu príbehu a jeho súčasnej fáze, sa ľudia u nás (myslím tým u Vás, aj u nás) čoraz viac zaoberajú tým, ako prichádzame na tento svet. A rozmýšľajú, preciťujú a nanovo si formujú názor. A prichádzajú k novému poznaniu. A to je predsa zmysel ľudského života. Nové poznanie. A toho sa nám dostáva aj vďaka Vám.

Ešte raz ďakujem a prajem lásku v srdci a radosť zo života.

Silvia Krištofčáková Galatová.

P.S. Aj keď miestami vyznievam pomerne „nasrato“, zároveň sa aj veľmi teším, lebo vidím obrovský pokrok medzi tým, kde sme boli pred dvatsiatimi rokmi, a tým, kde sme teraz. Moderná veda konečne objavuje odjakživa platné zákonitosti prírody a učí človeka (vrátane mňa) pokore a láske. A z toho mám veľkú radosť.

P.P.S. A ešte chcem povedať, že veľmi túžim po tom, aby sme sa dostali do štádia, kedy si ženy budú úprimne a z celého srdca vážiť zmysluplnú prácu lekárov a ostatných zdravotníckych pracovníkov, a lekári a zdravotnícki pracovníci si budú úprimne a z celého srdca vážiť ženy. SKG.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 165. Nikdy sme sa nestretli