Také chci rodit přirozeně

Vždycky jsem se bála porodu a poté, co porodila má nejbližší kamarádka, jsem se ho přímo hrozila. (Oni do člověka STŘÍHAJÍ?? To mi nikdo neřekl!). Protože jsem ale po dítěti toužila, i když prozatím pro něj nebyly podmínky, přečetla jsem snad všechny dostupné články a diskuse týkající se rození a malých dětí dostupné na českém webu (tehdy před 10 lety to bylo ještě možné). A postupně se můj strach z porodu změnil ve strach z personálu, který tam potkám. Dostala jsem se i k Odentovi a zatoužila po tom prožít porod tak, jak jej popisuje on. Zároveň jsem ale věděla, že je to v ČR pouhá utopie a odložila toto přání jako neuskutečnitelný sen.

Ještě bych měla zmínit důležitou okolnost – v roce 1995 mi byla diagnostikována Crohnova choroba, naštěstí se dosud chová vcelku přátelsky.

Když jsem tedy v roce 2003 otěhotněla, dozvěděla jsem se od svého gastroenterologa, že když už jsem tedy těhotná, tak rodit bych měla jedině u Apolináře, protože tam mi může být poskytnuta odborná péče, jak gynekologická, tak gastroenterologická. Porod začal měsíc před termínem, odtokem plodové vody. K události došlo v metru na Muzeu a tak jsem místo na nákup výbavičky jela k Apolináři. A měla jsem vlastně ohromné štěstí – porod proběhl téměř přirozeně (až na pár „drobností“) a vcelku příjemně. Radost mi kalilo jen to, že jsem svou dceru, s Apgar skórem 8-8-8, viděla až po 16 hodinách po porodu, poté co jsem si to doslova vydupala… a v náručí ji poprvé měla až za další 2 hodiny. Také slibovaná odborná péče se jaksi nekonala – přinutit zdravotníky k odběru krve (který měl vyhodnotit můj lékař spadající pod stejnou kliniku) byl úkol vskutku gargantuovský.

Zkušenost, že opravdu dokážu porodit bez epidurálu a zjištění, že takovou „odbornou“ péči dostanu všude, mi o rok později dala odvahu poohlížet se po jiné porodnici. CAP byl bohužel uzavřen 3 měsíce před termínem… a tak zůstávalo Podolí, které jsem měla zvolené hlavně pro případ předčasného porodu. A Vrchlabí. Vrchlabí, které zůstávalo mým tajným přáním, vzdáleným 2,5 hodiny jízdy (pokud nebude Praha zacpaná). Děti skutečně naslouchají přáním své matky a tak se syn ve Vrchlabí opravdu narodil. K úplné spokojenosti mi chyběla jen pohodlnější cesta (přijeli jsme na začátku 2. doby porodní) a soukromí na sbližování se s miminkem (v té době Vrchlabská porodnice praskala ve švech).

V roce 2008 jsem otěhotněla potřetí a naivně se domnívala, že za tu dobu už bude jistě možné rodit dle mých představ hned v několika porodnicích. Jaké bylo moje rozčarování, když jsem zjistila, že situace je vlastně horší než v roce 2005! Představa, že se budu muset během porodu s někým o něco dohadovat, bojovat… byla pro mne nepřijatelná, hrozná. Vše, co jsem chtěla, bylo v klidu, tichu, o samotě porodit a mít pak své dítě u sebe. Postupně jsem dospěla až k domácímu porodu. Uvědomovala jsem si ale, že kvůli své diagnóze patřím mezi „rizikové“ rodičky. A to přesto, že má těhotenství i porody byly bezproblémové, klidné a vcelku rychlé.

Rozhodla jsem se kontaktovat paní Ivanu, jako porodní asistentku, která měla v ČR v oblasti domácích porodů nejrozsáhlejší praxi. A Ivana mě, po konzultaci s holandskými kolegyněmi, odmítla. Mrzelo mě to, naštvalo mě to. Ranilo mě to. Bolelo to. Ale tehdy i dnes považuji toto její rozhodnutí za důkaz její profesionality. Profesionála, který umí zvážit rizika a klienta i odmítnout.

Nakonec se mi podařilo opět porodit ve Vrchlabí, tentokráte proběhl transport v mnohem větším klidu. A ano, dovedu si představit, že takto bych mohla přivést v porodnici na svět další dítě.

Jsem vděčná, že jsem doma mohla prožít alespoň velmi předčasný porod – potrat našeho čtvrtého děťátka, které svým brzkým odchodem vyřešilo moje dilema, KDE ho porodím. Pokud ale někdy přijde dítě páté, budu stát před stejným problémem… asi jsem už příliš zmlsaná rodička, s příliš konkrétní představou o podmínkách a průběhu porodu.

Bylo by krásné, kdyby byl přirozený porod možný ve všech porodnicích – už jen pro ty z nás, které nesplňují podmínky kladené na možnost rodit doma. Závidím zdravým ženám jejich možnost volby…a přála bych si, aby zůstala zachována a byla více podporována.

Děkuji všem ženám a mužům, kteří se podíleli a podílejí na často velmi únavné porodnické osvětě. I jejich sisyfovská práce umožnila, že se mi splnil sen o „odentovském“ porodu a že mám na porody svých dětí krásné vzpomínky.

Veronika

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 176. Také chci rodit přirozeně

Hledá se porodní asistentka. Zn.: Spěchá

30Paní Ivana se mého života dotkla dvakrát, aniž bychom se my dvě vůbec potkaly.

Když jsem se připravovala na porod našeho druhého dítka, koupila jsem si knížku rozhovorů s I. Königsmarkovou „Hovory s porodní bábou“. Byla to jedna z knih, ke kterým jsem se v průběhu těhotenství často vracela a hledala tam odpovědi a inspiraci před porodem.

Porod naší dcerky nakonec proběhl doma. Jela za mnou porodní asistentka, kterou jsem si vybrala, které jsem věřila a která mi během těhotenství dokázala poskytnout oporu, jakou mi nedal žádný jiný zdravotník. Samotný porod byl krásný, hluboký a nesdělitelný zážitek, přesto, kdybych ho měla popsat jedním slovem, použila bych výraz „normální“. Prostě k nám do rodiny jedné noci přibyla nová členka. Neměla žádný z rysů typických pro novorozeňata odborníky právě evakuovaná z matky. Žádné křečovitě sevřené ruce, grimasy v obličeji a oči pevně zavřené před jasným světlem. Byla uvolněná a tři hodiny se rozhlížela po světě, do kterého se narodila. Vyzařoval z ní klid, sebejistota a spousta energie, ze které jsem celé šestinedělí čerpala.

Od té doby uplynuly skoro dva roky a já jsem potřetí těhotná. Ještě než jsem otěhotněla, věděla jsem, že pokud bude všechno v pořádku, chci miminko porodit doma se svou porodní asistentkou. Ne nadarmo se říká „jednou doma, vždycky doma“.

Svou porodní asistentku jsem zastihla velmi unavenou, a když jsem se jí ptala, jestli za ty dva roky přibylo tolik domácích porodů, odpověděla, že ne, ale že po odsouzení paní Ivany na ní „spadlo“ množství porodů po paní Königsmarkové. Za takové situace mi nemůže slíbit, že by k mému příštímu porodu mohla přijet.

A tak hledám jinou porodní asistentku, která bude ochotná přijet k mému porodu. Není to jednoduchý úkol. Odsouzení paní Ivany posloužilo hned několikrát. Některé porodní asistentky se už bojí provozovat svou praxi v českých podmínkách a těch několik statečných, které zbyly, je tak málo, že klientky musí odmítat. V této neblahé situaci mám ještě docela štěstí, protože bydlím v dojezdové vzdálenosti jedné malé porodnice vyhlášené šetrným přístupem k porodům. Bohužel, i této porodnici hrozí zánik, stejně jako většině malých porodnic v České republice.

Náš stát připravil pro rodičky vskutku kuriózní podmínky. Žena, která chce ten nejobyčejnější a finančně nejmíň nákladný porod, musí absolvovat anabázi s hledáním porodní asistentky, nebo jezdit přes půl ČR za šetrnou porodnicí a provozovat tzv. porodovou turistiku.

To státu ale očividně nestačí a jde ještě dál – malé porodnice chce rušit a terénní porodní asistentky šikanuje. Cílem je pravděpodobně situace, kdy budeme rodit na cestě do nejbližšího špičkového pracoviště, přičemž každý zdravotník jdoucí náhodou kolem se bude bát pomoci ve strachu z obvinění ze zločinného aktu pomoci při mimoklinickém porodu.

Paní Königsmarková je pro mě jedním ze symbolů boje proti absurditám, se kterými se mnohé nastávající matky v naší zemi potýkají. Proto jí fandím a držím jí palce.

Hanka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 177. Hledá se porodní asistentka. Zn.: Spěchá