Doma se v Japonsku rodí necelé procento dětí, z celkového počtu všech porodů to ale nebude tak male číslo. Japonský zdravotnický systém totiž umožňuje ženě vybrat si mezi porodním oddělením větších nemocnic, soukromou ženskou klinikou v sousedství, porodním domem anebo porodem doma s asistentkou.

Porodní asistentka dělá většinu předporodních vyšetření přímo u těhotné doma, povinné jsou 3 kontroly (ultrazvuk) na klinice, se kterou asistentka spolupracuje a kam těhotnou doprovází a konzultuje stav těhotné s doktorem. Systém je podobný tomu holandskému, při samotném porodu je v telefonickém spojení s doktorem a v případě komplikaci sama odváží ženu na kliniku.

Po porodu dochází pět dnů denně miminko koupat a kontrolovat rodičku, pak každý týden jednou po dobu prvního měsíce. Odběr krve z patičky miminka a měsíční kontrolu stejně jako odběr krve nedělky, test moči, měření tlaku, kontrolu zavinování dělohy apod. provádí taky asistentka při návštěvách, takže matka i dítě mohou být v klidu doma.

Pojišťovna hradí částku do výše 420.000 yenů, což při běžném porodu stačí.

Můj porod

Vždycky jsem chtěla rodit doma, měla jsem takovou vizi sebe s miminkem v náručí v posteli, se šťastným manželem, jak se na nás spokojeně dívá. Jak moc je ložnice z představy podobná té naší skutečné jsem si uvědomila až pár dnů před porodem… prostě domácí porod byl už pro mě osudem nachystaný.

Stejně jako asistentka, paní Asako Ishimura, kterou jsem potkala asi deset dní před porodem. Ani ona pak nebyla schopná vysvětlit, proč mě vzala, když už mě jednou nepřímo odmítla, to když jí volal můj lékař, u kterého jsem měla původně porodit, protože nebere rodičky už v tak vysokém stupni těhotenství.

Už při první návštěvě u ní jsem viděla rozdíl mezi přístupem nemocnice a asistentky, návštěva trvala dvě hodiny a byla jsem tam i s manželem. Kromě rutinního vyšetření se zajímala o mě jako o celek, jak se cítím, co jím, jak spím, jestli cvičím… Moje otázky a nastudované vědomosti ji nadchly, brala to jako moji aktivní spolupráci.

Odnášela jsem si od ní kromě cenných rad a pocitu, že jsem našla to, co jsem hledala, dvě obrovské tašky porodních věcí a dětskou váhu, aby už to měla u nás nachystané.

Spolu jsme stihly absolvovat poslední prohlídku u doktora na klinice, se kterou ona spolupracuje a která byla neblíž našemu domu. Šla se mnou přímo na vyšetření ultrazvuku a gynekologické vyšetření. Při loučení, bylo to v pátek, řekla, tak zase za týden, věděla jesm ale, že se uvidíme dřív.

Porod začal částečným odtokem vody v pondělí v 1:45 v noci, Ishimura san přijela, natočila ozvy a odjela, protože se jí zdály kontrakce příliš slabé. Znovu se objevila až ráno, přivezla s sebou už i porodní stoličku.

Celý den, prožitý v kontrakcích, byla poblíž, buď jsem se o ní mohla opřít, nebo mi podala pití, nenásilně kontrolovala srdíčko miminka a postup porodu. Přijela ještě jedna asistentka, co pro ni pracuje, a ta se, když jsem zjistila, že se nejlépe soustředím potmě na záchodě, uvelebila přímo na zemi u dveří, pospávala a nechávala mě v klidu.

Klid byl všechno, co jsem potřebovala. Uvědomila jsem si totiž, proč tak dlouho trvá otevírání z 8 na 10 cm, prostě jsem dostala najednou strach být matka a podvědomě jsem dítě zadržovala. Jakmile jsem si toto ujasnila, že už prostě nemůžu couvnout a přesvědčila sama sebe, že to zvládnu, závěr byl neskutečně rychlý.

Malá se narodila hned, jak jsem se s pomocí manžela domotala na futon, kde ve stoje opřená o něj, povylezl vršek hlavičky a při dosednutí na porodní stoličku doslova vyletěla ven, tak jak ji Ishimura san chytila! Byla úplně v pořádku, navzdory jednou obtočené pupeční šňůře kolem krku, o které jsme věděly z ultrazvuku, a hlásila se pořádným křikem.

Tatínek přestřihl pupeční šňůru po dotepání, čekalo se na placentu, malou jsem měla u sebe, byla jsem bez poranění… být všechny porody takové, měla bych klidně deset dětí 🙂

Knížka Hovory s porodní bábou mi přišla poštou o dva dny později, i tak jsem se z ní poučila a překvapilo mě, jak moc je paní Ivana podobná Ishimuře san, mají stejné názory, jsou stejně staré, obě mají dlouholetou praxi z nemocnice, obě mají dvě děti, pro obě je jejich povolání posláním.

Proč jen jedna z nich má bojovat za něco, co je jinde přirozená součást fungujícího systému?

Marie Kroupová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 186. V Japonsku to jde, půjde to i u nás