Na začátku je nechápali. „Ona si chce vzít Rusáka!“ „On si chce vzít cizinku! Copak v Rusku není dost hezkých holek?“ Ale oni byli šťastní, a jejich pohoda se přenesla i na ostatní, kteří ten původ brzy přestali řešit.

Po nějaké době těm dvěma jakoby něco chybělo. Ale nedařilo se. Zakopaný pes ležel v ní, to ona se nervózně trhala do několika stran, cosi chtěla i nechtěla, ztrácela světlo na své cestě, a stála. Bylo to směšné. Tak moc si přála mít dítě, a zároveň se bála. Bála se, že na to nemá, bála se najednou i Ruska, té země zaslíbené, ve které byla tak šťastná, bála se, že z vln horské řeky se přesunula na líný olej nehybné hladiny v údolí, že všechno je hotovo, karty rozdány, otázky zodpovězeny, a tak už navždy. Strach ji svíral ve svých kleštích a nedovolil jí dýchat.

Jeli tehdy spolu na svatbu přátel kamsi do nitra Ruska. Vypadli ze zajetých kolejí práce a nestíhání, z ranního přecpaného metra, nákupů v supermarketu a procházek mezi paneláky. Nekonečně rovná silnice nekonečně prázdnou zemí, Kostroma na Volze a studený kvas z cisterny, ztracený podvazek nevěstin a zpocené čelo ženichovo, přípitky, slova, patos i chvíle tichého spolu při tanci. Smíření. Přijala, že možná nic jiného nikdy nebude, ale že i tak je toho víc než dost, ve dvou, spolu.

A pak jakoby najednou nečekaně o dva měsíce později seděla na kraji postele a věděla – kdesi tam pod dlaní, kterou přiložila na své břicho, byl celý nový vesmír, záhadný, neznámý a nekonečný.

Změnila se. Otevřené dveře jejího světa byly najednou uzamčeny na klíč, který se někde ztratil. Z cizích lidí, kteří se na ni lepili v metru, jí bylo na zvracení, zapáchali, obtěžovali, unavovali. Všechno najednou divně páchlo, ohrožovalo, unavovalo. Chtěla se jen schovat pod peřinu a nemuset nikam chodit, s nikým mluvit, nic vědět. Její slzy se staly stálým hostem v jejich světě, podivné, neznámé, bolavé pro oba. Chtěla do Čech, radikálně, fatálně, aby všemu rozuměla, aby byla mezi svými. On nechtěl, ale nakonec svolil.

Tu porodnici s červenou střechou si vybrala ona sama. Narodila se tam, proč by se tam nemohlo narodit i její dítě? Cosi ji mělo trknout už na začátku, když před první prohlídkou strávila v čekárně se dvěma obrovskýma televizema více jak hodinu. Ale netrklo. A ona už nic jiného nehledala. Jezdila sem týden za týdnem, sedávala v té místnosti plné tupých seriálů s mnoha ženami, které stejně pasivně sledovaly střílečky a honičky na placatých obrazovkách (nejdřív nebojácný detektiv, pak momentky z americké nemocnice…) a hladily si přitom svá kulatá břicha. Jednu za druhou je z té podivné bílé pouště vysvobozovala sestra, co změřila, zvážila, zapsala…

Brzy poté, co začala na prohlídky jezdit, spadl její lékař z kola a zlomil si ruku. A tak ho ostatní lékaři zastupovali. Na každé kontrole seděl vždy někdo jiný, neznala jejich jména, a oni její zaznamenat také nestihli. Změřili, prohlédli, pustili. Jedna lékařka určila podle ultrazvuku pravděpodobné datum porodu na nějaký den, druhá na jiný, třetí se pak zlobila, že žádné posouvání termínů se nekoná, a že nejspíš dítě v ní je nějaké příliš malé, a ona by měla jezdit na prohlídky dvakrát týdně. Vyšla tehdy z ordinace a plakala. A její muž tam stál a zděšeně se ptal: – Co se děje? – Je prý příliš malé…

Ségra jí přinesla letáčky, které zvaly těhotné na plavání, břišní tance, cvičení ve skupinkách. Dívala se na ty fotky obřichatělých žen, a nechtěla s nimi stát v kruhu s odhaleným očekáváním. Chtěla jen zvládnout dojít půl hodiny na autobusovou zastávku, půl hodiny v autobuse vydržet, a pak vystoupit před nemocnicí, vydržet vysedět hodinovou frontu a jet zpátky. Jediné, na co se aktivně vzmohla, bylo, že odmítla absolvovat něco takového dvakrát týdně. Lékaři se stále měnili, a tak doufala, že si toho nikdo nevšimne. Měla totiž pocit, že svému dítěti těmahle cestama nijak nepomůže. Ještě měla pocit, že pod jejím srdcem bije srdce syna, a že ten syn je v pořádku. Chtěla svému pocitu věřit, ale přicházely chvíle, kdy se utápěla v pochybách, hledala ruku svého muže, aby se schoulila v jeho dlani. Pochopila svůj velký omyl. Byla v Čechách, rozuměla slovům, ale nikdo jí nic nevysvětloval, byla mezi svými, ale jediný, koho potřebovala, byl její muž. A on ji trpělivě držel a čekal.

První předběžný termín se nestalo nic. Ani ten druhý. A tak se na dalším ultrazvuku další z řady neznámých lékařek zeptala, zda je všechno v pořádku. Následoval telefonát do ordinace, následovala prohlídka a jakýsi hmat, který ženám uvolňuje cesty, následovalo uložení do postele. V tom pokoji, kam ji přivedli, ležela u okna dívka, která velmi bolestivě vzdychala, u dveří žena, která s někým mluvila po telefonu o tom, jak se jí udělalo špatně, jak omdlela v obchodě, ale že na porod to zatím nevypadá.

Pak byla vizita, a opět jiná lékařka, jen se usmála, že uvidíme ráno a kdyby nic, tak jí píchnou vodu – to nebolí, nebojte. A přece to píchnutí vody znělo najednou tak strašně krutě, až ji zamrazilo. K večeru byla ještě jedna prohlídka, při které se jí mladý lékař chladně zeptal: – A vy jste tady proč? A ona nevěděla, co mu odpovědět.

Bylo kolem deváté, když sousedka od okna volala muži, ať přijede, že jde na porodní sál. Lekla se zvláštně toho slova sál, a brzy svou sousedku následovala. Jedna sestra ji přivedla, druhá k jejímu břichu přilepila přísavky, aby mohla sledovat, co se v něm děje. Přicházela a odcházela, na nic se neptala, nic neříkala. Brzy ji odvedla na sál a tam dělala všechno to, co se před a při porodu dělá. A rodička blázen stále čekala, že přijde kdosi, kdo řekne aspoň své jméno, nebo aspoň dobrý den, já povedu váš porod, nebo aspoň nebojte, to zvládnete. Aspoň… Dostala injekci na uvolnění, a pak ještě jednu. Přišla druhá žena, která pochválila tu první, a pak ji radila, jak si má cosi držet lépe. A ta nepodstatná bytost v bolestech se zatím strašně styděla, vylekaná, stažená, ztracená. A pak přišel doktor a párkrát ji střihl a řekl, ale teď už musíte zatlačit, a ona zatlačila.

Slyšela křik, ale syna jí neukázali. Nepozdvihli ho na rukou, a ona to nepochopila, nezakřičela, neprotestovala. Nejdřív ho umyli, zvážili, zapsali, zabalili, a pak jí ho přidrželi u prsu, které si nevzal. Byl to chomáček mokrých vlásků a velkých očí, drobný a krásný. Odnesli ho, že je nějaký unavený, a ona zůstala sama. Za dvě hodiny si pro ni přišli a na kolečkovém křesle ji odvezli do pokoje. Při čekání na ultrazvuk vídávala ženy, které vyjížděly ze sálu. Měly vždy takové jasné světlo v očích, lehce se usmívaly na malou postýlku, kterou vezli před nimi. Teď byla noc, naštěstí, pomyslela si – chodba byla prázdná, nikdo tu na ultrazvuk nečekal. Třásla se zimnicí a byla ráda, že ji nikdo nevidí.

Ležela v posteli a zdálo se jí, že slyší, jak na chodbě stále opakují jméno jejího syna, neříkají, ale šeptají. Brzy měla pocit, že ten šepot slyší i za oknem a za stěnou. Šla se zeptat sestry, zda může syna vidět, a ta jí řekla, ať jde spát, že ráno jí syna přinesou. Nepřinesli. Přišla lékařka a řekla, že syna jí zatím nedají, že neví, co s ním je, a dokud to vědět nebudou, zůstane u nich.

Muž přijel v jednu, ale návštěvní hodiny byly až od dvou. Nepustili ho k ní. A pak už jenom brečela…

Nemohli si zapamatovat její divně nečeské jméno. Ukazovali maminkám, jak se děti koupou, drží, kojí, a vždycky se jedna druhé ptali, zda to té tamté mají taky ukázat, nebo až pak. Syna vídávala za skleněnou stěnou inkubátoru, mohla se dotknout jeho ruky. Ptala se sester, zda se může přijít podívat, až ho budou koupat, a ony říkaly, nebojte, však se ho ještě nakoupete. A tak zase čekala.

A pak jí ho začali půjčovat na kojení. Vyndali ho z inkubátoru, přidrželi u prsu, počkali, vzali, zvážili, vrátili do skleněného tepla. Když se poprvé přisál, začala se třást obrovskou vlnou štěstí, která ji zaplavila, a on se jí snažil udržet a nešlo mu to.

Sám proces kojení se zdál být neřešitelným oříškem. Nedokázala to sama, vždy tu byly bílé ruce sester, které podržely kojící polštář, podržely dítě, podržely prs. Jednou v noci jí bílé ruce syna přinesly a přisály a odešly. Chtěla se trochu pohnout a on se pustil. Bojovala pak s tím, aby mu prs vrátila, ale nedokázala to. Ležel podél ní, a ona se divně bezmocně snažila mu přiblížit, a bála se, že ublíží. A pak bílé ruce přišly a odnesly ho. Hladového. A ona zase brečela. Ségra se jí později ptala – tak proč si to té sestřičce neřekla? Pokrčila bezmocně rameny…

Den před tím, než měla opustit porodnici, ji měly na starost nějaké nové bílé ruce. Musel to být anděl, protože nic nestrkal, nepodkládal, a prostě jí jen ukázal, jak to má udělat sama. Ruce se zasmály – no jo, ty jejich kojící polštáře a fotbalové polohy, a jak budete kojit třeba v parku? A ta rozervaná zoufalá novopečená máma to poprvé dokázala sama. A pak je pustili…

…

Tímto textem bych mimo jiné chtěla podpořit Ivanu Königsmarkovou. Není totiž důležité, zda vede porod lékař, asistentka nebo dula, ale jakým způsobem to dělá. Zda dokáže být osobní, otevřený, blízký…

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 189. Porod mého syna