Když jsem poprvé otěhotněla, tak jsem si představovala, že si to mimino nechám nějakým elegantním způsobem z břicha vytáhnout, třeba takovým bezpečným a bezbolestným způsobem jako je císař. Ale děs z nemocnic a doktorů, který mám od dětství, na mě čím dál víc dotíral a říkal něco o tom, že to asi není nejlepší nápad. A tak mi díky němu přišla do cesty kniha Porod doma a já dostala lepší nápad, rodit doma. Z toho dostal zase děs můj přítel, ale jelikož mě zná, říkal si, že mě to přejde. No v tu dobu mě asi neznal ještě dost dobře, neb mě to nepřešlo. Byl to prostě hodně dobrej nápad.

Ivaně jsem volala o pár měsíců později. Neznala jsem nikoho, kdo rodil doma. Vůbec jsem neznala moc lidí, co rodilo, prostě mě to do té doby nezajímalo. Ivana se mi líbila. Tak mě zkoukla a bylo to. Nečekala jsem to, zblblá z doktorů jsem čekala, že by mělo přijít řádné přezkoumaní všeho, včetně velikosti bot. No moc jsem to neřešila, hlavně když nemusím jít do žádný nemocnice. I když ty mě úplně neminuly. Martin, můj muž, chtěl, abychom se někam jukli. No juknutí mi stačilo, měla jsem jasno. Do toho teda nejdu. Ale radost jsem Miláčkovi udělala, sbalila jsem tašku do porodnice a kopla ji pod stůl.

Přišel den P. I když do té doby jsem si myslela, že intuici a podobné duchovní záležitosti nevlastním, poznala jsem to. Už ráno bylo takový nějaký jiný. Byla jsem klidná, na svou povahu nezvykle. Tak jsem to šla zaspat. Když jsem se vzbudila, bylo poledne, bylo to stejný. Tak jsem se rozhodla, že to půjdu rozběhat, takovej klid, to se ke mně nehodí. Tak jsem šla nakoupit, šůrovat, něco upíct, pak ještě na procházku po skalách. To jsem se zdatně zvalchovala, kontrakce zesilovaly, ale nic co by mě uzemnilo, přeci si nepůjdu lehnout nebo sednout. Chvíli jsem ještě poletovala po bytě a měřila četnost kontrakcí. Už jsem byla ulítaná jako pes, taky už to bylo otravný, tak volám Ivaně. Byla asi půlnoc. Přijela za chvíli, zrovna jela z Kulaťáku od porodu. Tak jsme ji s Martinem uvítali. A jak to teda vypadá, ptala se Ivana, no a já, že dobrý. Už mě to zmáhalo. Ivana se jukla a řekla mi, že teprve 2cm. Kolikže to má bejt?, nevěřila jsem, že celej den kontrakce a taková bída. Ivana mě ubezpečila, že 10cm je dobrá míra. Málem mě kleplo, tak to budu rodit tejden, odvětila jsem. Kontrakce se utišily. Ivana na mě chvíli koukala a pak se rozhodla jet domu dát si šlofíka, bylo půl druhý v noci. Já radostně souhlasila, stejně se nic důležitého nedělo. Martin už skoro spal vsedě. Tak jsme zalehli.

Už jsem usínala a najednou to začalo znovu, ale trochu jinej taneček. Já už byla, ale dead. Teda hlava byla dead, díky bohu. Takže porod mohl začít naplno. Martin spal. Já taky napůl spala. Kontrakce sílily. Už jsem byla jinde. Někde v pralese v chýši, možná, sama v lese? Kontrakce byly ohromující. Nevadí, spala jsem mezi nimi. Pokaždé když ta vlna nastupovala, skulila jsem se na všechny čtyři a začala jsem bručet jako stará Brtníková, nevím, kde se to ve mně vzalo, ale pomáhalo to, břicho mi vibrovalo a bolest se dala snést. Když vlna ustala, mohla jsem spát. Stejně tu všichni chrápali.
Tak to šlo až do rána. Svítalo, vzbudila jsem se, cítila jsem, že mimi už tu brzy bude. Jala jsem se budit muže, spal jak špalek. Rodím, vstávej, volej Ivanu. Cože, kdože, jak to, jak to víš?, povídá, ale vyskočil a zavolal. Kontrakce se začínaly měnit a já cítila, že už to nebude dlouho trvat. Bylo asi půl osmé, praskla mi voda a přijela Ivana. Byla jsem na čtyřech a úplně mimo svět, čas a prostor. Ivana mě vyšetřila, řekla, že už to brzy bude. Byla to síla, musela jsem křičet z plna břicha až úplně ze spodu těla. Přestala jsem rozumět a mluvit česky. Tak jsem jenom mávala rukou, ať někdo vypne tu muziku, která mě hrozně rozčilovala. Někdo klepal na zeď a křičel se mnou. Asi myslel, že tu provádíme něco jiného. Byla to sranda. Intenzita síly, která mnou procházela, byla ohromující. Cítila jsem, že jsem jenom součástí něčeho, co je mimo mě. Nechala jsem to projít mnou. Hlavička se narodila a pak cely Páťa. Chechtala jsem se jako blázen a plakala zároveň. Ivana chytla Páťu, aby sebou chudák nepleskl na podlahu. Klečela jsem totiž na krajíčku postele zadkem do prostoru. Když jsem se dostatečně vychechtala, neb takovej záchvat smíchu už jsem dlouho nezažila, podpírána zezadu Martinem jsem si přivinula toho našeho malýho králíčka a nevěřila vlastním očím, jak je úplně jinej, než jsem si ho představovala, ale tak klásnej. Ivana byla úžasná, po celou dobu porodu byla tichá jen párkrát jsem slyšela její tichý příjemný hlas, který říkal slova povzbuzení a podpory, tak jsem to přesně potřebovala.

Porod s Ivanou byl úžasný. A díky Ivaně a ještě pár osvíceným jsem přežila i šestinedělí. Bolela mě prsa ááále hrozněěě. Měsíc retence a teploty, mlíko bylo skoro pryč. Radilů bylo mnoho. Pan pediatr Dostál doporučil umělé mléko, laktační poradkyně klobouky na bradavky, já z toho měla akorát hadr na hlavě a tvaroh na prsou, pár diagnostik šílených nemocí. Ivana řekla, “přestaňte řešit, tvaroh, kojit a neodstříkávat.” Trvalo mi to chvíli, než jsem zase uklidila racionální mozek do sklepa. Po dalším měsíci a půl jsem ze dne na den začala plně kojit, pak až skoro do tří let Patrika. Děkuji, Ivano, že jsem přestala řešit. Aspoň občas. Dnes když mám retenci, vždy si na Vás vzpomenu a do pár hodin je po. To víte, mozek občas ze sklepa vyleze, prevít:-)

Druhý loupežník Robin se narodil taky s Ivanou. To už bylo rychlý. Mozek jsem vypla už někdy v prvním trimestru. Aaaach jak jsem si to těhotenství užila. Občas návštěva u Ivany v poradně, milý pokec. Porod byl taky bez hlavy, teda bez mojí. Přišla jsem domů ve čtvrt na deset večer z dýchánku od kamarádky a vpadla jsem manžílkovi do náruče s kontrakcí. Volej Ivaně říkám, ať nespěchá, znám se, to bude ráno. Šla jsem se zahnízdit do ložnice. Volej Ivaně znovu ať spěchá, rodím. Marťas z toho byl trochu vykulenej, ale rozkazy plni rychle a bez ptaní. V deset přijela Ivana. V deset dvacet pět se narodil náš malý zbojník Robin “Hood”, jak ho nazval přihlížející starší bratr.
Tentokrát bylo šestinedělí lepší, ale mozek se po tak dlouhé odmlce opět přihlásil o slovo a trochu mi do toho kecal, tak jsem se bolesti bradavek a retenci úplně nevyhla, ale už jsem věděla jak na to. Do čtrnácti dnů jsem byla v pohodě. Stačila podpora Ivany a mého muže a pár kuliček homeopatik.

Díky Ivaně jsem pochopila, že já jsem ten hlavní, kdo má zodpovědnost za sebe a za dítě. Doktor není Bůh a nemůže nás spasit ani nás strašit. Ivana je parťák. Ivana ve mně znovu probudila důvěru v sebe a v mé vnitřní vedení. Ivana mě naučila, že já jsem ta, kdo může věci změnit. Ivana je pro mě a mojí rodinu Anděl, i když někdy umí vypadat jak čert. Ivana je a bude vždy součástí naší rodiny, chytla do svých rukou naše dva Loupežníky.

IVANO, JSEŠ VE VŠECH SRDÍČKÁCH FŠECH FRYČÍKŮ 🙂

Fšici Fryčíci 🙂

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 191. Zbojníci z Proseckých skal