Čekali jsme naše druhé miminko, a protože první porod v porodnici proběhl v celku příjemně, znovu jsme zvažovali variantu, zda nedát rovnou šanci pouze zdravotnickému zařízení, když už jednou jsme to tam zvládli.

Střet s realitou však přišel hned na začátku těhotenství. Lékař mi ve 12. týdnu potvrdil těhotenství a ve 14. týdnu mě pozval na další prohlídku. Tam jsem odmítla jedno z vyšetření genetického screeningu, lékař mi na to řekl, že pokud vyšetření nepodstoupím, nemá dále zájem, abych byla jeho pacientkou, jinými slovy – vyhodil mě. Připojil k tomu poznámku ve smyslu, že to není postup lege artis a pacientky jako já pro něj nejsou ani finančně zajímavé.  V té době jsem ještě nevěděla, že na něco takového nemá právo a že odmítnout poskytnout svému pacientovi potřebnou lékařskou péči je vážné porušení povinností lékaře i etického kodexu. Lékař mi odmítl vystavit těhotenskou průkazku a žádný další mě nechtěl přijmout do své péče, když se dozvěděl, proč jsem se rozešla s předchozím. A tak jsem se k Ivaně dostala hned na začátku mého druhého těhotenství. Měla jsem to štěstí, že Ivana asistovala v ordinaci MUDr. Petra Lochmana v den, kdy mě vyhodil, a tak jsem se alespoň měla hned u koho vypovídat a domluvit se, co dál.

Následovala registrace v Podolí – dle instrukcí přesně 14+0 týden. A zase smůla.  Měla jsem termín až na konci měsíce, limity tehdy byly měsíční a ne denní a měsíční kapacita pro zářijové rodičky byla už vyčerpána těmi, které měly termín na začátku měsíce.

A tak jsem si řekla, že asi budeme zase tam, kde jsme byli u prvního porodu. Manžel se smál, jestli já si to na něj snad všechno nevymýšlím, ale zdravotnictví mi tímto ukázalo, jak moc o mě stojí a respektuje mou volbu.

Začala jsem chodit k Ivaně, ta mi pomohla najít lékaře, který mi udělal potřebné testy a byl ještě k tomu moc fajn a tak mělo nakonec mé těhotenství poklidný průběh.

Mé druhé miminko si dávalo načas. Kolem termínu porodu už jsem začínala být nervózní, jestli někdy porodím. Frekvence kontrol u Ivany se sice zvyšovala, nicméně mě vždycky uklidnila, že miminko se má dobře, srdíčko mu hezky tluče, stále roste a plodové vody má dost, takže vše je v pořádku a až se mu bude chtít, tak se narodí.

Týden po termínu pořád nic. Naší první holčičce Nellince byly dva a čtvrt roku a měli jsme zrovna nějaké krušnější časy, asi se na porod potřebovala taky připravit, takže měla teplotu a celé dny na mě doslova visela, tak mi vlastně ani tak nevadilo, že pořád nerodím.

O víkendu se situace uklidnila a v pondělí, když jsme se vraceli z procházky, už jsem občas cítila, že tvrdnutí bříška začíná být intenzivnější a nabírá na frekvencích. A tak jsem doufala, že se všechno už alespoň nějak připravuje. Už bylo taky na čase, byla jsem 13 dnů po termínu. Po půlnoci jsem usínala trochu zklamaná, že pořád nic, ale přišlo mi divný, jak se mi to miminko v bříšku pořád mele tak jinak než dřív a nutí mě neustále běhat, ehm, na holčičky.

Ráno v 7h se Nellinka probudila, nakojila jsem ji, ona spokojeně zase usla, ale mě začaly kontrakce, a to dokonce v dost krátkých intervalech.  Manžel na mě koukal, co se mi stalo, že vstávám už v 7h, tak mu říkám, že nic, že si musím jenom zase odskočit, ale do postele už jsem se nevrátila. Celou dobu jsem si říkala, co to jako má být, častý poslíčky hned z rána, když já přeci budu rodit v noci, když Nella bude spinkat, a že jestli to brzy nepřestane, tak to bude asi povedený den – starat se o dítě a přitom mít tohle. Kolem půl deváté vstal manžel a tak mu říkám, že si nejsem jistá, ale že možná někdy večer porodíme. On na mě kouknul a prý, že on si myslí, že určitě porodíme, že přesně takhle jsem se tvářila při minulém porodu, a šel dát Nellince snídani, zatímco já jsem už stála jen v ložnici opřená o stůl a přemýšlela jsem, co to jako má být takhle po ránu a v takový intenzitě.

Večery před porodem jsem strávila tím, že jsem uklízela dětský pokojíček, protože v něm jsem chtěla v noci rodit, když Nella bude spinkat s námi v ložnici. Smála jsem se občasným smskám mojí ségry, která měla přijet hlídat a když už jí to nebavilo v práci, psala, ať už rodíme, ať si může vzít dovolenou a jet k nám – proč mi to píše, přeci nebudu rodit přes den!

Kolem deváté přišel manžel, ať zavolám Ivaně. Já jsem si klepala na čelo, že nejsem blázen, abych jí po necelých dvou hodinách bolestí (ještě takhle zrána) volala, ale nakonec jsem souhlasila, ať o nás alespoň ví. I když jsem tou dobou na hodinkách viděla, že kontrakce jsou po 2-3 minutách, myslela jsem, že si to namlouvám, tak jsem Ivaně radši nahlásila kontrakce pětiminutové, abych neplašila.  Současně jsem zavolala ségře, jestli by mohla po poledni odejít z práce, nakoupit nám něco k obědu a dorazit, že budeme večer asi rodit a já už nejsem schopná ani postarat se o dítě.

Vtipný bylo, že jak jsem stála opřená o stůl v ložnici, zatáhla jsem si závěsy a rozsvítila solnou lampičku, ale to už jsem musela do kontrakcí pěkně funět. Nella si myslela, že je to nějaká hra, tak si vzala tu zapálenou solnou lampu a funěla u stolu stejně jako já a vždycky přitom tu lampičku sfoukla a chtěla, abych jí to znovu zapálila. No, já už na to neměla moc náladu, manžel se snažil zařídit si práci tak, aby měl čas hlídat, vzal si Nellinku k sobě a já se zavřela v koupelně jen při svíčce, neb mi nějak hrozně vadilo jakékoliv silnější světlo.

Když jsem v 10h zjistila, že už asi hodinu stojím opřená o pultík v koupelně, nejsem schopná si ani změřit interval mezi kontrakcemi a celý mi to vlastně připadá jako jedna velká kontrakce, zavolala jsem zase Ivanu, jestli by nemohla přijet, že potřebuji, aby se podívala, jak na tom jsem a jestli se nějak nenamotivuju, už moc dlouho to nevydržím. Přišlo mi divný, že na rozdíl od minulého porodu ze mě naprosto nic neteče a ani se žádným způsobem nevyprazdňuji.

Ivana přijela do půl hodinky, našla mě funící ve sprchovém koutě, ze kterého jsem nebyla schopná skoro vylézt a usmívala se na mě. Vyšetřila mě a konstatovala, že jsem otevřená na 6 cm, že super, že zůstává. Mě v tu chvíli chytla euforie, že je to úplně skvělý, že se mi to nezdálo a že opravdu rodím. Dokonce jsem začala vykřikovat, že mi připadá, že mi z toho samou radostí všechny kontrakce přestaly. Ivana se jen usmála a pronesla: „Nebojte, Moniko, já myslím, že tohle už se nezastaví“. No a měla pravdu jako vždy, podsekla mě další kontrakce, a já se odplížila zpět do koupelny. Ivana nechala dveře do koupelny otevřené, aby mě slyšela.

Manžel volal mojí ségře, ať jede z práce, co nejdřív může, nejlíp hned. Ivana si mezitím ode mě nechala říct, kde mám připravené věci a asi to šla s manželem připravit na finále. Já jsem si před porodem myslela, že spoustu věcí připravím až při začátku porodu, takže jsem si v danou chvíli pomalu nemohla vzpomenout, kam jsem co z toho, co bychom mohli potřebovat, dala.

Brzy dorazila ještě ségra a já byla ráda, že si převezme Nellinku, neb už jsem docela chtěla mít manžela u sebe. Zpětně jsme si říkali, jak je to v přírodě krásně zařízený, neb za celý porod si mě Nellinka ani nevšimla. Běžně, když jsme spolu byly doma a já se jen vzdálila, tak hned hledala, kde je máma, a ten den se za celé dopoledne za mnou do koupelny nebo pak do ložnice nepřišla ani jednou podívat a hrála si na druhém konci bytu.

Vylezla jsem ze sprchy a přesídlili jsme se do naší ložnice. Ivana dala vedle postele karimatku, já jsem si na ní klekla a rukama jsem se opřela o postel, pod ruce na postel jsem si dala ještě naše polštáře a tak jsem se tam uvelebila. Manžel si kleknul vedle mě a masíroval mi záda. Ivana seděla z druhé strany a podporovala mě spolu s manželem psychicky, neb to už to začínala být hrůza a já vykřikovala věci jako: Já už nechci, ať se to zastaví, už nemůžu, tohle nevydržím, chci si odpočinout. Ivana se jen usmívala a uklidňovala mě slovy: „Ale vždyť už to skoro je, jen tam miminko pusťte a za chvíli bude venku“.

No a pak to přišlo, bylo to úplně jiný než u prvního porodu, přišlo mi, jako kdyby do mě vstřelila dělová koule, něco obrovského do mě vlezlo a já začala mít děsnou potřebu pořádně tlačit. Manželovi jsem přitom vší silou drtila ruku, ale hrozně mi to pomáhalo, mnohem víc, než se držet jen polštáře. A miminko lezlo ven.

Manžel se zeptal, jestli má zavolat na mojí ségru, chtěla jsem, aby nám udělala na konci malé video na foťák, abych se mohla zpětně podívat, jak to vlastně bylo. Sice jsem nejdřív řekla, že mi je už všechno jedno, ať jí nevolá, ale čím víc jsem tlačila a věděla, že se to blíží, tak jsem nabývala optimismu a najednou jsem to video děsně chtěla a začala jsem na ni sama volat, ať za námi jde. Ségra nás přes zavřený dveře neslyšela, manžel pro ni chtěl dojít, já ho nechtěla pustit, a tak se musela zvednout Ivana a dojít pro ni.

Ségra přiběhla i s Nellinkou v náručí. Ta zrovna před tím spadla ze židle a kousla se do rtu, takže ji ségra utěšovala. Když ale vešly do pokoje, tak brečet hned přestala a jen koukala, co se to tam děje.

Zbytek jsem si pak ještě několikrát prohlídla na videu. Natálce vylezla nejdřív hlavička a pak jí to vyprsklo ven (plodová voda se vyvalila těsně před hlavičkou). Ivana jí zachytila a položila na podložku přede mě. Já jsem se sehnula, vzala jsem si jí do náruče a jen jsem na ní koukala, jak je krásná. Natálka nic nedělala, a také jen koukala. Ivana jí zašmátrala v puse, přehodila přes ni ručník a Natálka spustila řev. A tak jsem jí chovala a všichni jsme koukali na ten zázrak. Pak se ségra zeptala, jestli je to kluk nebo holčička, já jsem odhrnula ručník a jak jsme tam viděli pupečník, tak jsme nejdřív mysleli, že je to kluk, ale pak jsem pořádně koukla a vidím, že máme krásnou holčičku. Teda ještě jsem se ujistila u Ivany, abych to v tom rozrušení nespletla.

Natálka se narodila půl hodiny po poledni, měla 4,2 kg a porod proběhl, stejně jako ten první, bez nástřihu a jiných poranění.

Když jsme si Natálku trochu pochovali, manžel přestříhl pupečník, Ivana ji osušila, přehodila do našeho červeného ručníčku a dala jí chovat manželovi. Mě pomohla se vyšplhat na porodní stoličku a za chvilku vylezla i placenta. Po sprše jsem si lehla do postele a Natálka se hned přisála. Nellinka si lehla z druhé strany a neb už bylo docela pozdě a ona byla zvyklá přes den spát, dala si taky mlíčko a usnula. A tak jsem si tam ležela s oběma našima holkama a byla jsem nadšená z toho, jaké poklady to k nám přišly.

Péťa se ségrou a Ivanou mezitím poklidili, odpoledne dorazila moje mamča a taky pomohla. Ségra přišla ještě večer a uvařila nám večeři, prostě byly všichni zlatí.

A tak díky tomu, že mě při obou mých porodech doprovázeli milí a empatičtí lidé, mám oba své porody jako krásné zážitky, na které ráda vzpomínám a nemůžu říct, jestli byl porod doma hezčí než první nebo ne. Každý byl prostě jiný. Každopádně bych řekla, že porod druhého dítěte proběhl mnohem spontánněji, nemuseli jsme organizovat nějaký přejezd, nemusela jsem řešit, jestli už je ten správný čas odjet, nebo ještě ne, vše prostě přirozeně navazovalo.

A co jsem si v druhém těhotenství uvědomila, že na Ivaně obdivuji?

To, že umí důvěřovat těhotným ženám – že jen ty vědí nejlíp, kdy je s jejich dítětem vše v pořádku, kdy se má narodit a jak. I když to zní banálně, mezi těhotenstvími mi došlo, že já sama se vlastně trochu bojím o jiné, které se rozhodnou rodit doma a že jen ve chvíli, kdy já sama jsem těhotná, tak cítím a vím přesně, že je vše v pořádku, že není čeho se bát a rozhodnutí dělám beze strachu a s jistotou. Ti, kdo dané dítě nenosí, to nemohou cítit, musí jen důvěřovat těhotné, že ví, co dělá. A to Ivana umí jako nikdo jiný.

Druhou věcí je, že nezastrašuje. U lékařů je to samé, vše je teď v pořádku, ale může se stát, že…. Proč to těhotná potřebuje vědět, když teď má svůj klid a jistotu? Až se to stane, tak to pozná a dozví se, co se stalo, tak snad není potřeba stále připomínat, co by se stalo, kdyby a vyvolávat vnitřní strach a paniku. Ivana byla úžasná, když jak dny po termínu porodu nabíhaly, nikdy se nezmínila o tom, co bude, když se dítě nenarodí do týdne či čtrnácti dnů po termínu. Na dotazy a co když neporodím do, nikdy neřekla větu, která by mě znejistěla.  Vždy se jen usmívala, konstatovala, že je vše v pořádku a se slovy, zítra si zavoláme a uvidíme, jsme se loučili.

Tímto bych chtěla Ivaně z celého srdce poděkovat za to, že mě doprovázela při mém druhém porodu a za její péči a asistenci v průběhu obou těhotenství.

Monika, Petr, Nella a Natálka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 196. Jak k nám přišla Natálka
Příběh prvního porodu:
195. Jak k nám přišla Nellinka
A 138. Jak k nám přišla Nellinka (opakování)