Jak být sebejistým rodičem

Milá Ivano,

potkala jsem se s Vámi před osmi lety, kdy jsem čekala své první dítě. Jsem člověk, který potřebuje mít vše, co se týká jeho těla, pod silnou kontrolou, a k tomu potřebuje hodně informací. Sbírala jsem je všude možně, vážila a třídila, a tak jsem se dostala k vašim předporodním kurzům. Už jen to, že slibovaly sejít se šestkrát po dvou hodinách a probrat vše důležité okolo porodu a péče o miminko, ve mně vyvolalo důvěru; hodinovým rychlokurzům, které nabízely okolní porodnice, jsem nedovedla dost uvěřit. A co bylo slíbeno, bylo i dodrženo: nikde jinde jsem nezískala tak ucelený obraz nejen o porodním procesu samotném, ale i o nejrůznějších vyšetřeních a úkonech, které to mohou doprovázet, včetně informací o výhodách a nevýhodách a o variantách a jiných možnostech. Velmi mi to tehdy pomohlo ujistit se ve správnosti volby porodnice ve Vrchlabí, kam jsem hodlala z Prahy odjet. V dvouhodině věnované pouze kojení a možným problémům s kojením jsem načerpala informace, které se mi hodily v následujících kojících letech.

Ale Vaše přednášení nespočívalo jen v předání informací – zcela samozřejmě jste nabídla a posléze nám poskytla i osobní pomoc ve chvíli, kdy byla potřeba – když jsem zoufalá telefonovala z porodnice, že miminko stále spí, nejí, hubne a nutí mi příkrm, dostalo se mi informací a podpory, kterou jsem potřebovala. A když jsme se s miminkem vrátili, zcela samozřejmě jste nám přijela domů nahradit lekci péče o dítě, kterou jsme “prošvihli” dřívějším porodem. Dodnes nezapomenu, jak jste místo v porodnici vnucovaného otírání a “oprašování” naši malou dcerkou vzala jistě do rukou a umyla jí zadeček pod tekoucí vodou v umyvadle: několika pohyby a slovy podpory jste nás naučila nebát se a být jistými a sebejistými rodiči. Naše cesta k vědomému rodičovství začala tehdy, v naší malé koupelně, kdy jsme zjistili, že naše intuice je správná, že můžeme zahodit to, co nás učili a jednat tak, jak to cítíme.

Moc přeji Vám i dalším rodinám, abyste nadále mohla otvírat náruče, srdce i mysli.

Markéta Pavlíková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 212. Jak být sebejistým rodičem

 

Zaprvé to proběhne jinak, zadruhé jinak, než si rodiče myslí, zatřetí někdy samo od sebe…

Naše třetí je malá rychlá svéhlavička a příběh jejího narození věrně kopíruje její povahu. Rozhodli jsme se ji porodit doma, s Ivaninou asistencí, a vše jsme pečlivě a detailně plánovali – materiální vybavení, domluva s dětským lékařem, sepsaná a vylepená telefonní čísla, sestudované postupy resuscitace, rodinné hlídací manévry – vše tak, jak jsme byli vždycky se vším oba zvyklí. Zapomněli jsme jen na pravdivá slova Ingeborg Stadelmann: „Zaprvé to proběhne jinak, zadruhé jinak, než si rodiče myslí, zatřetí někdy samo od sebe…“ Když mi ve dvě v noci praskla plodová voda a já rozechvěle volala Ivaně, vyptala se na stav, na pohyby a řekla, ať se ozvu, až mi začnou kontrakce. V lehce omámeném šoku z “už je to tady” jsem si vlezla pod horký proud sprchy – a zapomněla na svět. Dcerka měla svůj vlastní plán. Když jsem se probrala z porodního tranzu, abych sdělila muži, ať Ivaně zavolá, bylo mi jasné, že už to k nám před jejím narozením nestihne. Malá svéhlavička se narodila čtvrt hodiny nato, o půl čtvrté v noci, do rukou svého otce. Vymotal ji z pupeční šňůry a podal mi ji do náruče. Napjatě jsem sledovala její boj o první nádechy, zatímco muž dle Ivaniných pokynů v telefonu kontroloval můj i její stav: čistotu úst a nosu, tepání pupečníku, míru krvácení, dělohu, aby se oba ujistili, že vše je dobré a do jejího příjezdu není třeba nic řešit. Ivana přijela deset minut nato. Dodnes oceňuju, že se k nám nehrnula s nějakým halasem a rychlou akcí, ale tiše a šetrně zhodnotila situaci a nechala nás dál si užívat společný nový čas. Zůstala dvě hodiny, a když bylo i dál vše v pořádku, po kontrole mně i miminka se zase tiše vytratila.

Ivano, za Vaši úctu k rodičkám, novorozencům a porodu jako takovému si Vás velmi vážím.

Markéta Pavlíková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 219. Zaprvé to proběhne jinak, zadruhé jinak, než si rodiče myslí, zatřetí někdy samo od sebe…

Další střípek do obrazu

V mém čtvrtém těhotenství Ivana vlastně vůbec nemusela figurovat. Jako průvodkyni těhotenstvím a porodem jsem si vybrala jinou porodní asistentku, se kterou jsem se díky pracovním aktivitám spřátelila. Těhotenství probíhalo skvěle, podařilo se mi dokonce najít gynekoložku, která společnou – nebo možná střídavou 🙂 – těhotenskou péči s porodní asistentkou uvítala. Na kontrole pět dní před termínem porodu se mojí porodní asistentce nezdály ozvy miminka a vyžádala si kontrolu na monitoru CTG. Takováhle náhlá změna všeho mě naprosto vykolejila – a zde se do příběhu opět vrátila Ivana, aby mu vrátila porušený řád. Nejprve jí moje PA zavolala o radu, kam se mnou – doporučila nám a hned dala kontakt na konkrétní porodnici a konkrétního lékaře, kam jsem se mohla hned obrátit. Pak mi ještě sama volala, aby mě ujistila a podpořila, a pomohla mi neplánovanou situaci překonat. A aktivně se znovu zajímala o výsledek – ten byl naštěstí v pořádku, miminko nakonec opravdu jen tvrdě několik hodin spalo; když se ho podařilo u monitorování konečně vzbudit, reagovalo zcela fyziologicky. Ivanina péče – zcela nezištná, už jsem nebyla její klientkou – mě tehdy opravdu dojala. Osobní a lidský zájem o to, aby i toto moje těhotenství, se kterým už neměla vlastně nic společného, dobře dopadlo, mě velmi zasáhl. Ivanu jsem v té době znala už osm let, poznala jsem ji jako přísnou i rozšafnou, respektující i konající, ale tentokrát jsem ji poznala i jako vřelou a pečující.

Ivano, možná jsem to nikdy neudělala osobně dost důrazně. Tak aspoň takto: za všechny ty roky, těhotenství a děti, za Vaši péči vám upřímně děkuji. Moje tři příběhy jsou jen tři malé střípky, tři malé kostičky podpory, kterou vám oplácím vaši péči. A doufám, že takové kostičky budou na těchto stránkách stále přibývat, dokud se Vám nedostane spravedlivého zadostiučinění.

Markéta Pavlíková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 226. Další střípek do obrazu