Nejúžasnější zážitek…

S Ivanou Königsmarkovou jsem se nikdy osobně nesetkala. Přesto o ní už ledasco vím z knížek, novinových a internetových článků a osobních zkušeností mých blízkých příbuzných a přátel.

Před necelými šesti týdny jsem porodila svoji první dceru, zcela přirozeně, bez jakýchkoli lékařských intervencí. Svou roli na mém krásném porodu sehrála i Ivana, i když o tom pravděpodobně ani neví.

V noci ze soboty na neděli se mi zdál zvláštní sen. Slyším zvonek u dveří a za nimi plačící dítě. V tu chvíli se probouzím, chvíli přemýšlím, čekám, zazvoní ještě nebo to byl sen? Nic se neděje, zvedám se, abych si zašla na malou. LUP! Praskla plodová voda. Budím Ondru: „Už je to tady, rodíme, odtekla plodovka…“. Ve Vrchlabí jsme za rekordních 25 minut. Asistentka se mnou sepisuje anamnézu, natáčí monitor a probouzí doktora, aby mě vyšetřil. Doktor zjišťuje, že hrdlo je spotřebované, nicméně ještě se neotevírám, což je nejspíš důsledek konizace děložního čípku před osmi lety. Upozorňuje mě na možnost, že se budu špatně otvírat a v takovém případě by doporučoval jakousi infusi čehosi, co mi děložní hrdlo změkčí. Jsem z toho v rozpacích. Ve Vrchlabí chci rodit proto, že se tam rodí přirozeně, tak proč mi už na příjmu něco nabízí? Porodní asistentka mě uklidňuje, že k ničemu takovému vůbec nemusí dojít a posílá nás spát, odpočívat a nabírat potřebné síly na porod. Přichází švagrová a zároveň má nejlepší přítelkyně, domarodička a neskutečně silná žena Monika. Chci, aby u porodu byla také. V okolí našeho města je Vrchlabí jediná porodnice, která umožňuje více než jednoho člověka jako doprovod k porodu – pro mne jeden z nejdůležitějších rozhodujících faktorů pro to, kde budu rodit, protože nejen to KDE je důležité, ale i S KÝM. Prvního syna rodila Monika s pomocí Ivany před čtyřmi lety. Od té doby porodila doma ještě druhé dítě a s Ivanou zůstává stále v kontaktu a v nejistých okamžicích s ní vše telefonicky konzultuje. Ivana je vždy ochotná pomoci a tak tomu bylo i u mého porodu, kdy jsem znejistěla, když mi doktor nabízel medikaci urychlující porod a „pro jistotu“ ATB, kvůli odtoku plodové vody. Švagrová zvedla telefon a neváhala zavolat Ivaně a poprosit ji o radu. Ivana bez jakéhokoliv zaváhání poradila, uklidnila, a s jistotou v hlase jí zcela vlastní, poskytla radu pro mne nejhodnotnější: ať si jede podle svýho a rodí :-).

Po obědě přichází porodní asistentka a snaží se mi vysvětlit, že musím vypnout mozek. Nechte děťátko přijít, nepočítejte intervaly mezi stahy, lehněte si, odpočívejte, ponořte se do sebe a hlavně nemyslete! V půl třetí zapínáme televizi, hrajeme přeci finále v hokeji – bojujeme o bronz. Musíme fandit. Začínám popíjet namíchaná homeopatika na podpoření otevírací fáze a masíruju bradavky. Kontrakce konečně přicházejí a sílí. Prodýchávám sílící stahy, jde to, manžel mi masíruje záda – to pomáhá. Česko – Finsko 3:2!

V osm hodin uléhám do vany, kontrakce už jsou silné, nicméně stále si v mezičasech povídám s manželem a Monikou, prohodíme i pár vtípků. Ve vodě se porod velice rychle „rozjíždí“, voda mi pomáhá, teplíčko jakoby otevírá a zpříjemňuje i po děťátko bolestivou cestu porodním kanálem. Na druhou dobu porodní vylézám z vany, zkouším ribstole, lano, porodní stoličku, závěs na manželovi. Připadá mi, že nic není úplně to pravé. Nakonec klekám a opírám se břichem o postel. Rodím hlavičku, chvíli klidu, kontrakce, ještě jedna a děťátko je na světě. Nepláče, je to holčička, bedlivě mě pozoruje, když jí mám na prsou. Odcházíme na sál porodit placentu, doktor mi tlačí na břicho, asistentky ho brzdí: „Nechte jí čas, doktore!“ (ještěže tam jsou :-)). Lůžko odchází na dvě kontrakce a pak už se konečně odebíráme do pokoje, abychom si s manželem užili ty nejkrásnější uvítací chvíle se svoji dceruškou, tou nejkrásnější a nejúžasnější na celém světě.

Ivana nebyla fyzicky přítomná u mého porodu, osobně jí vůbec neznám, ale její duch a její myšlenka tam byla se mnou. Ovlivnila můj přístup k porodu a já jí jsem za to neskonale vděčná, protože i díky ní jsme porod prožili jako úplně přirozenou součást našich životů a nevím jak Thea, ale já na něj budu vzpomínat jako na ten nejúžasnější zážitek v mém životě.

Děkujeme, Ivano!

Kateřina, Ondřej a Thea Novákovi

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 214. Nejúžasnější zážitek…

 

Růženka

Po rozhodnutí, že se naše třetí dítě narodí doma, jsme kontaktovali několik porodních asistentek. Na naši výzvu odpověděla jako první paní Ivana K. Poslední cca měsíc před porodem jsem tedy místo do porodnice docházela na kontroly do A – centra v pražském Karlíně. Paní Ivana se mnou podrobně probrala veškerou anamnézu, zajímaly ji informace o předcházejících porodech, jednoho setkání se zúčastnil také můj manžel. Paní Ivana byla též v kontaktu s mým ošetřujícím odborným lékařem.

Termín porodu byl stanoven na den přesně pár let po mém druhém porodu. Jelikož jsem se ještě v tento den měla dostavit do A – centra, obávala jsem se, aby se mi porod nespustil po cestě ve vlaku. Nic takového jsem ale nakonec absolvovat nemusela, jelikož jsem spontánně porodila již v neděli.

V tento den u nás ještě pobývala silvestrovská návštěva. Já jsem již v noci špatně spala, měla jsem kontrakce a ráno mi odešla hlenová zátka. Kontaktovala jsem paní Ivanu i svoji švagrovou, která měla zkušenosti s domácími porody. Obě se nezávisle na sobě shodly, že to na porod ještě nevypadá. Při snídani mi již nebylo dobře, neměla jsem moc hlad, ale měla jsem kontrakce. Návštěva, která nejevila známky odchodu, mi začala být nepříjemná. Manžel tedy navrhl, že bude nejlepší, když ji naše dvě starší děti půjdou vyprovodit na nádraží. To bylo cca v 10 hod. Po jejich odchodu mi praskla plodová voda a kontrakce zesílily. Manžel zapnul topítko, aby mi nebyla zima. Přesunula jsem se z koupelny do kuchyně, kde jsme měli připravený koutek u gauče. Klekla jsem si na matraci, lokty se opřela o gauč, manžel stál za mnou. Po chvíli jsem ucítila silné nutkání k tlačení. Bála jsem se, zda to není příliš brzy, ale nedalo se tomu zabránit. Manžel již v té chvíli viděl hlavičku miminka. Aniž bych se tedy o to nějak přičinila, moje tělo vytlačilo dítě úplně samo, nikdo mi nemusel říkat kdy a hlavně mě nutit do tlačení předčasně. Když manžel uviděl hlavičku, zavolal starší děti, které se raději schovaly do pokojíčku, aby rychle přiběhly. Po hlavičce vyklouzlo tělíčko, které manžel chytil do náručí. Sklonila jsem hlavu a vidím, že je to holčička. Manžel se ani nestačil podívat. Dcerušce vysál ústy hleny a položil mi ji do klína. Takto jsme spočinuli a čekali na příjezd paní Ivany, kterou jsme volali již dříve, ale protože se vše semlelo velice rychle a než se k nám z Prahy dostala, narodila se Růženka – jméno vymyslely naše starší děti – do rodinného kruhu bez cizí pomoci. Paní Ivana po příjezdu prohlédla placentu, mě i holčičku, vyplnila dokumenty, najedla se s námi kysela a odjela. Přijížděla mě pak kontrolovat pravidelně ještě po dobu cca jednoho týdne.

V porovnání s předešlými dvěma porody byl tento nejrychlejší, nejintimnější a nejméně bolestivý. Neměla jsem žádná poporodní zranění, nebyl problém s kojením, manžel mi byl velikou oporou a vše zvládl na výbornou, i když to byl první porod, u kterého byl přítomen – a to navíc aktivně.

Na odpoledne jsme měli již dříve pozvanou návštěvu. Jelikož mi to nevadilo, nic netušící návštěva dorazila a až na místě zjistila, že je nás už o jednoho více. Teprve později se známí vyjádřili v tom smyslu, že jim to bylo trochu nepříjemné, když svojí návštěvou zasáhli do našeho soukromí. My jsme to ale tak vůbec necítili. Mohli jsme je samozřejmě odvolat, to by každý pochopil. Rozhodně si však nemyslím, že by narušili intimitu svátečního podvečera, kdy jsem tiše seděli v šeru a společně se radovali z nového života, o moc víc než v porodnici, kde je soukromí matky s dítětem, kolem kterých při světle a hluku pobíhá skupina lékařů včetně mediků, nerespektováno daleko hlouběji a citelněji.

Hana Žůrková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 216. Růženka