I když náš příběh je o Zuzaně Štromerové, stejně tak patří Ivaně a všem statečným porodním asistentkám u nás, které zatím prošlapávají cestu a i přes nepřízeň systému hájí právo žen na svůj porod. Doufám, že také Ivana se bude brzy moci ke své práci vrátit. Vždyť „její“ maminky na ni čekají a my jí i s nimi moc držíme palce.

…

S manželem jsme se na dítě moc těšili. Od samého začátku jsem těhotenství prožívala v péči porodní asistentky. Našla jsem ji přes internet, když jsem hledala porodní dům, kde bych mohla porodit a našla Porodní dům U čápa. (Dodnes se tam sice nerodí, ale snad jednou bude.) Ke gynekoložce jsem za celou tu dobu zavítala jen jednou. Diky tomu jsem si celé těhotenství užila, vynechala jsem většinu rutinně prováděných testů a necítila jsem kvůli tomu žádný nátlak. Vyhnula jsem se věčnému čekání v čekárnách i zbytečným vnitřním vyšetřením. Místo toho jsem se pravidelně scházela s porodní asistentkou, která prováděla běžné testy moči a měření tlaku, váhy a prohmatala mi břicho. Vždy se ptala, jak se cítím, jestli mě něco netrápí a ty otázky navíc myslela vážně. Nikdy se nezapomněla poptat, jestli mě nenapadají nějaké otázky a vždy mi připomínala, jak zázračný je to stav. Termín jsme měli stanovený na druhou polovinu září. Pracovala jsem do konce července. Ještě v červenci jsme s mužem podnikli několikadenní výlet do Krkonoš a chodili po kopcích. Zkrátka krásné a pohodové aktivní těhotenství.

Stejně jsme s manželem chtěli prožít i porod, proto jsme se rozhodli jako prvni variantu mít klid našeho bytu a až na další místo zařadit porodnici, konkrétně porodnici v Neratovicích. Jeli jsme se tam svědomitě podívat, a moc se mi tam nelíbilo. Pořád tam porod nemůže vést jen asistentka, mezi první a druhou dobou porodní je třeba se přesunovat do jiné místnosti, v jedné porodní místnosti se ošetřují děti z dalších porodů, zatímco tam může běžet další porod. Mají jen jednu místnost s vanou, ale nelze v ní zůstat během druhé doby porodní a hučí v ní větrák, který prý „nejde vypnout, protože je ústřední“. Asistentka se kterou jsem se domluvila, že by náš případný porod tam vedla, se později vymluvila, že když bychom už přišli s naší asistentkou, jako dulou, tak ji prý už nepotřebujeme. Naše asistentka by tam ale náš porod vést nemohla. Navíc nás tlačili do kontroly v jejich poradně, prý že potřebují „natočit monitory“. Hned nám řekli, že se tam sice dlouho čeká, ale že určitě máme přijet. Na z mého pohledu zbytečnou kontrolu k cizímu lékaři se mi nechtělo. Monitory jsem si nechala zaznamenat u své asistentky a Neratovice pustila z hlavy.

Začátkem září jsme už začali vyhlížet, kdy to příjde. Druhého září mě probudilo ne moc pravidelné pobolívání v zádech a kříži, ale četnost nedosáhla míň než půl hodiny, mé bolesti můj muž úspěšně zažehnal, když mi v kleku u gymnastického míče masíroval záda. A když jsem na ráno a dopoledne zalehla do postele, vše se zklidnilo úplně. Zbyl nám z toho dopoledne dobrý pocit, že mi manžel mohl hodně pomoci.

Pár dnů se pak nic nedělo, až o týden později mně nad ránem probudil pocit, že už to bude. Zůstala jsem ale v posteli ještě se dobře vyhřát, než se do toho pustíme. Myslela jsem, že mi začala odtékat plodová voda, ale dnes myslím, že to spíš byla jen příprava porodních cest. Stahy se začaly objevovat po sedmé ráno, to už jsme vstávali. Manžel nám chystal snídani, vajíčka s chlebem a jahodový koktejl. Kolem půl osmé stahy dosáhly četnosti pěti minut a spěchaly dál. Chodila jsem po bytě. Manžel mě masíroval u míče během stahů. Zavolala jsem asistentce a ještě při hovoru dostala další vlnu stahů. Z ní bylo jasné, že četnost rychle přešla z pěti až na tři minuty. Ke snídani už jsem se nedostala. Místo toho jsem vlezla do sprchy a pak si napustila vanu, při stazích mě manžel intenzivně masíroval v kříži, sprchoval mě horkou vodou a prodýchával vlny energie se mnou. Fungovali jsme jako sehraný tým. Mezi stahy jsme si povídali a společně se smáli, že už je to tady a, ač se nám to pořád zdálo neuvěřitelné, že budeme mít naše první dítě. Asistentka dorazila kolem půl desáté, poslechla si puls, ten byl v pořádku, a ve vaně mě prohlédla, byli jsme na konci první doby. Ještě asi hodinu jsme pak stejně pokračovali ve vaně, první doba přešla ve druhou, aniž bychom si toho moc všímali. Asistentka nás upozornila, že voda by měla být chladnější, tak jsme mezi kontrakcemi připouštěli studenou vodu. Dělala jsem, k čemu mě navádělo mé tělo, byla to dřina ale neměla jsem pochybnosti, že to zvládneme dobře, a úleva, jakou mi manžel dokázal poskytnout při kontrakcích mě velice uklidňovala.

Kolem tři čtvrtě na jedenáct nám asistentka navrhla, ať zkusím vylézt z vany. Na suchu jsem hledala dobrou polohu, usídlili jsme se na dece v kuchyni na zemi, zkusila jsem pár kontrakcí na čtyřech, pár dalších ve startovací pozici, zas na čtyrech, mezi kontrakcemi jsem postávala a uvolňovala záda. Bylo jasné, že závěr je blízko. Miminko už se cpalo nejužší částí, nechtěla jsem spěchat, hledala jsem co nejlepší polohu. Asistentka si znovu poslechla, jak ťuká srdíčko miminka a doporučila už na nic nečekat a vytlačit ho ven. Na další kontrakci jsem přidřepla, zavěsila se do sedícího manžela, a na jeden nádech jsem dítko vytlačila, vyjel celý naráz, neuvěřitelně dlouhý, kluk. Asistentka ho zachytila. Mně i manželovi úžasem a štěstím došly slova. Chlapeček se nejdřív rozplakal, ale to už mi ho manžel podával. Malý tvoreček mi ležel na prsou, oba jsme na něho v úžase zírali a nemohli tomu uvěřit. Po chvilce se přisál, pak jsme po společném výkonu odpočívali a těšili se ze sebe. Nikdy jsem nezažila nic tak krásného. Chlapeček byl naprosto vzorový, jeho Apgar skóre maximálni. V očích mi stály slzy štěstí… Asistentka jakoby byla neviditelná, tady poradí a tady změří, něco podá, a přitom jsme tu jen my. Čas našeho synáčka se rozběhl, ale nám se zdálo, že se vše zastavilo a byli jsme jen my tři. Tak uběhla naše zlatá hodina.

Mezitím už běžel čas, aby se narodila také placenta, ale stahy pořád nic. Asistentka mezitim prohlídla zraněni, zhodnotila ho jako jen minimálni poraněni kůže. Pak ale zavelela k přesunu do nemocnice, protože se objevilo krváceni a to by mohlo být nebezpečné. Píchla mi oxytocin. Objednala sanitku a vysvětlila lékařům, že sice nejde o nic urgentního, ale budu potřebovat ošetření v nemocnici. Narychlo jsme se všichni sbalili (moje taška pro případ cesty do porodnice zůstala doma), sanitka vezla mě a miminko, ještě v sanitce mi nějaká studentka praskla žílu na ruce a kdosi si mě začal dobírat, že jestli nám ty domácí porody stojí za to. Samotný doktor byl klidný a příjemný. Šťastná jsem držela v náručí našeho kloučka, ale převoz byl, jak jinak, nepříjemný. Asistentka jela za námi s manželem. V nemocnici se mě ujala mladá doktorka, zatímco mě prohlížela a zkoušela, zda by se placenta pustila, se konečně objevily stahy a placenta byla venku. Ještě mi ošetřila zranění a pro jistotu udělala ultrazvuk břicha, abychom měli jistotu, ze placenta nepravidelného tvaru je skutečně venku celá. Manžel se dokázal s vypjetím všech sil procpat za mnou na sál a držel synka. Asistentku ale celou dobu nepustili dovnitř, ani s ní nekomunikovali, jako by nebyla. Nikdo se jí nezeptal ani kolik už mám v sobě oxytocinu, přestože jsem na předchozí injekci upozorňovala, ani na stav dítěte po porodu. Doktorka pak sepsala zprávu a doporučila nám brzkou kontrolu krevního obrazu.

Vše bylo v pořádku a těšili jsme se domů.

Ale jen do chvíle, než se vyměnily směny. A pak nastala situace hodná Saturnina. Nemáme totiž auto, a i když bydlíme pět minut od nemocnice, sanitka nas nevezme a pro cestu taxíkem jsme neměli dětskou autosedačku. Manžel jel tedy s asistentkou koupit autosedacku a objednal taxíka. Než to vyřídil, čekala jsem v nemocnici, nikdo mi nenabídl nic k pití ani jídlu a to jsem nejedla od rána a blížila se čtvrtá odpoledne. Když se manžel vrátil, a čekali jsme na domluvené taxi, začala se mi vyčerpáním točit hlava. Pak se vystřídaly směny a lehce hysterický lékař nám začal vyhrožovat, jak všichni umřeme a pak nás ještě za nezodpovědnost zavřou do vězení… Jsem právník a měla jsem chuť se mu smát, ale byla jsem na to už moc unavená. Zatím manžel sháněl po nemocnici nějaké jídlo, přinesl mi dvě čokoládové tyčinky a ledový čaj. Točící se hlava mě oslabila v rozhodnuti odjet a tak jsme nakonec zůstali přes noc. Celou dobu, co jsme váhali, asistentku pořád nepustili dovnitř oddělení, až kdyz viděla, že zůstáváme, odjela.

Požádali jsme alespoň o nadstandardní pokoj. Oddělení šestinedělí, kam mě převezli má ale jen jednolůžkové nadstandardní pokoje (v úrovni asi hostelové kvality), tak jsem tam musela zůstat se synkem sama, večeři pro mě neměli, zůstala jsem o suchém rohlíku a nemocničním čaji… Ještě večer jsme museli vyslechnout výstup silně hysterické dětské doktorky, která na nás křičela a tvrdila, že nám naše naprosto zdravé dítě na tři dny zadrží v nemocnici. V duchu už jsem viděla, jak se o ně přetahujeme a volám policii. Abychom se vyhnuli dalšímu jednání s ní, souhlasili jsme s jejím návrhem, že se prozatím budeme tvářit, že tu náš syn prostě není. Až večer, když jsme definitivně rozhodli zůstat na noc (Není se co divit, že pořád o hladu, jsem se cítila velmi slabá.), nechali jsme malého pod dohledem manžela prohlédnout, hysterická pediatrička se již uklidnila.

V noci synáček ležel u mě v posteli, těšila jsem se z něho a jen okrajově vnímala stálý zoufalý dětský pláč, co se oddělením nesl celou noc. Hlady, stresem a rozrušením jsem nemohla usnout. V noci a znovu nad ránem mi sestra měřila tlak a brala krev, rozplývala se nad tím, jaký moderní má tlakoměr, ale striktně mi odmítla sdělit kolik naměřila. Noc uběhla jako dlouhé čekání na ráno. V šest ráno do pokoje naklusala jakási paní a stáhla podlahu, pak v rychlém sledu přišlo několik dalších osob nabízet postupně oblečeni na děti, plenky, vložky. Jako by bylo normálni v šest ráno být vzhůru a nějaký pocit soukromní také nikoho nezajímá. Ráno mi obsluha radostně sdělila, že snídani pro mě již mít budou, přinesli mi rohlíky, už jsem je nemohla ani vidět a radši jsem dál hladověla. Čekala jsem, jak se ráno budu muset pohádat s celým oddělením, ale naštěstí to už zas byla jiná směna, v klidu jsem popodpisovala reversy a nikdo už kolem nekřičel… (Jak jsem později zjistila, za samotné ošetření nemocnice nedostala od pojišťovny skoro nic, zato za naše velmi nepohodlné „přespání“ si vyúčtovali 8000 Kč a to pouze monitorovali, jak se mi daří, žádný další výkon jsem nepotřebovala. Skoro se tedy ani nemohu na lékaře zlobit, že tak trval na tom, že mimo nemocnici jistě nepřežijeme. Vždyť systém ho postavil do jasného střetu zájmů a pro nemocnici bylo v té situaci zásadní, abychom přespali a nejlépe víckrát.)

Manžel nás po desáté ráno odvezl domů a uvařil pořádnou silnou horkou polévku, skoro dvacet čtyři hodin po porodu, konečně. Synáček občas ucucával z prsu, pospával v mém či manželově náručí, těšili jsme se z něho a z toho, jak krásně jsme to zvládli. Asistentka nás navštěvovala ještě pár dnů po porodu, vážila malého a radila s péčí o něj i o mě.

Za celé těhotenství a porod jsme ušli dlouhu cestu doprovázeni naší asistentkou. Je tak trochu člen rodiny, té naší nové a tak trochu můj anděl strážný. Díky ní jsme těhotenství prožili především v radosti a ja jsem měla odvahu sledovat vlastní tělo a věřit si. Díky ní jsme věděli, co zvládneme sami, a kdy potřebujeme pomoc lékařu. A díky zkušenosti s provozem v nemocnici přesně vím, proč u nás příště bude zase domácí prostředí na prvním místě.

Naši zlatou hodinku si mohu vybavit kdykoliv a i teď si ji s manželem každou chvilku připomínáme. Díky naší asistentce byla celá skutečně naše, nás dvou a našeho synka.

Petra Ali Doláková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 215. O naší zlaté hodině