Děkuji Ivaně za její ochotu vyšlapávat cestu, po které se mě samotné dvakrát a možná že ne naposledy líbilo kráčet.

V době těhotenství jsem čelila podezřívavým pohledům na vzdouvající se bubínek a dohadům o počtu Rudů, které v něm poponáším světem. Mávala jsem nad tím rukou a sebevědomě tvrdila, že tam mám jedno poměrně malé miminko, velkou placentu a spoustu vody. Svatá prostota.

Ve středu ráno jsme vyrazili s Erýskem autem do Hlubočep na hřiště. Na Radlické zácpa jako obvykle kolem deváté hodiny, popojíždíme po centimetrech a já mám konečně čas si všimnout, že ty „poslíčky“ jsou nějaké pravidelné. Zvažuju barbarskou otočku přes plnou čáru a návrat prázdným protisměrem domů, ale Erýsek touží po Ríšovi, tak jedeme dál.

Stálo to za to. Závětrné hřiště kousek pod tratí bylo příjemně vyhřáté, kluci si užívali, maminky taky, hlavně ty nenápadně sílící stahy slibující, že následující den už budu bez bříška. Cesta od hřiště k mamce Andrejce na fazolovou polévku byla jak z grotesky – Ríša odmítal jet na kole, na vozítko pro tříleťáka proto nasedla Andrejka, kolena až u brady, za ní se řítil na motorce nadšený Erýsek a v těsném závěsu a záchvatu smíchu klusal Ríša se mnou. Ruda se natřásal, stahy sílily.

Po polévce jsem zavolala všechny naše otce (jeden byl roztomile prvorodičovsky ve stresu), rozebrali si děti a maminku a jelo se do Vrchlabí. Tam už na nás čekaly vychechtané paní asistentky Vnoučková a Menčlová těšící se na porod. Taky stařičký pan doktor, který však v tomto příběhu sehrál jen vedlejší postavu. Budiž mu za to dík.

Pak jsem chvíli rodila, do toho zavolala Shari a praskla voda, ale nějak neškodně, protože hned přestala a miminko dál postupovalo dolů chráněné tekutým polštářkem. Nejlíp bylo ve vaně, kde jsem vyčkala pořádného prasknutí. Po něm jsem musela vylézt, neboť jak pravila paní asistentka Konvalinová, rodit prdelkou napřed vleže je jako jít do lesa a nejít tam. Hladivé teplo jsem opouštěla s nechutí, pověsila se vstoje na žebřiny a všem zúčastněným začala práce. Pokud můžu soudit za sebe, tvrdá.

Rudásek se šinul zadečkem vpřed, první známku života vydal, ještě ani nebyl vidět – pokakal podlahu pode mnou. To mě teda překvapilo, nikdy jsem neslyšela, že by mimi kakalo už z maminky :-). Pak vykoukl pytlíček – a pro změnu se hned vyčural. Prostě prcek s názorem. Pak už ho koukalo půl a já se modlila za další kontrakci, byl celkem tlustý v pase. Závěrečný stah a dávám slovo hrdému otci: „To bylo jak na ragby. Asistentky ve střehu a stejně ho jen tak tak chytly! Přihrávka zezadu a už ho Háňa držela.“

Neuvěřitelných čtyři a čtvrt kila se zamračeným xichtíkem bylo na světě.

Za zmínku pak stojí ještě hrdinný boj Reného proti třem zástupcům novorozeneckého oddělení, syna si odebrat nedal a na vyšetření si ho odnesl sám. Je frajer, na mě by tři byli moc.

Druhý den narazil v časopise na článek, kde se psalo, že podle české něconatologické společnosti (jak se ti joudové přesně jmenují?) se Ruda vůbec takhle narodit neměl, neb od 3,6kg váhy nahoru už na přirozený porod koncem pánevním nemá nárok ani druhorodička. Tak sorry, kluci, kuchněte si jinou.

Hana Beranová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 217. O svaté prostotě a jak se nám hodila