Jakub

Příběh paní Ivany jsem sledovala v médiích a měla jsem pocit, že tato paní má mnoho co říci, je velký odborník a silná osobnost, i proto jsem vyhledala její kurz předporodní přípravy.

Celé těhotenství jsem poctivě navštěvovala svou gynekoložku, nechala si dělat všechna vyšetření a radovala se z toho, že je vše v pořádku. Až během kurzu s paní Ivanou jsem pochopila, že to nebylo nutné a že jsem si mohla své bezproblémové těhotenství užívat beze strachu z hypotetických problémů. Uvědomila jsem si, že nechci postupovat automatické a „paušální“ zákroky v pražských porodnicích běžné, ale že bych chtěla rodit co nejvíce přirozeně bez jakýchkoli medicínských zásahů. Nakonec se mi to splnilo. I díky informacím, které sdílí na svých kurzech paní Ivana, jsem si dokázala vybrat porodnici, dobře se na porod připravit a především se uklidnit a těšit se na příchod svého miminka.

Našemu miminku se na svět moc nechtělo a v poradně už objednali na vyvolání porodu v den 41+3. Snažila jsem se protestovat, ale na argument, že stav dítěte už není bezpečný, jsem byla krátká. Vyzkoušela jsem všechny babské rady pro vyvolání porodu – procházky, výlety, maliník, mytí oken a kdo ví, co ještě, ale nic nepomáhalo. Poslední večer před plánovaným vyvoláním jsme si dali s manželem sklenku vína na oslavu posledního dne ve dvou a šli jsme brzy spát. Jen co jsme zhasli, ucítila jsem první kontrakci, hned jsem věděla, že už je to ono, ale překvapilo mě, že je to takové slabé a vůbec to nebolí. Myslela jsem, že to bude trvat ještě dlouho, ale cítila jsem se skvěle. Kontrakce chodily pravidelně, v jednu hodinu se ozvalo lupnutí a začala téct plodová voda. Od tohoto okamžiku už šlo všechno velmi rychle, vzbudila jsem manžela a vydali jsme se na cestu do porodnice. V autě jsme se ještě zasmáli tomu, že jsme doma zapomněli porodní přání, které jsem konzultovala s Ivanou. Nakonec to vůbec nebylo potřeba.

V porodnici nás uvítala porodní asistentka slovy: „Dobrý večer, copak byste rádi?“ Humor jí vydržel až do konce a díky ní jsem také vše prožila v pohodě. Budu na ni vzpomínat jako na paní Jarmilku. Všechno šlo jako na drátkách. Na monitoru jsem si mohla ulevovat v polohách, jak jsem potřebovala, potom mě ubytovali, pomohli mi převléknout se, Jarmilka začala napouštět relaxační vanu a vyšetřila mě. Když skončila, řekla, že vanu už nestihneme, sfoukla svíčky a šlo se na sál. Tam jsem ani nevylezla na porodní stůl, nikdo mě nenutil. Chudák paní Jarmilka kvůli mně lezla skoro pod stůl, ale musím se přiznat, že v tu chvíli mi to bylo srdečně jedno. Teď jsem jí za to vděčná, že jsem si mohla volit polohy, jaké jsem potřebovala. Byli jsme tam jen tři, až ke konci jsem si uvědomila, že nás pozorují nějaké postavy, když přišel pediatr a dětská sestřička. A to už se Jakoubek narodil. Byla jsem strašně šťastná, ale začal zmatek. Malého jsem sice měla na sobě, ale prý se zdálo, že nedýchá, a hned mi synka odnesli, i když jsem prosila, aby nechali dotepat pupečník. Naštěstí s ním šel i manžel, který na dítě mluvil a uklidňoval ho. Jakoubkovi vysáli trochu plodové vody z dutin a poté mi ho přinesli. Pan doktor ale po několika minutách rozhodl, že Jakoubek musí do inkubátoru. Poněkud zvláštní rozhodnutí při Apgar skóre 9-10-10, naštěstí bez svícení, pouze na zbavení se zbytků plodové vody z dutin. Ovšem asi bychom si pomohli sami, bez použití inkubátoru, kde Jakoubek pouze ležel a nijak s ním manipulováno nebylo. Po odchodu placenty došlo na šití drobných poranění (porod byl bez nástřihu) a konečně jsem mohla být u svého syna.

Když jsem přišla z porodnice domů, začaly potíže s kojením a já se po chvíli trápení osmělila zavolat Ivaně. Byla jako vždy velmi profesionální, ochotně a nezištně mi poradila a každý den jsem jí měla zavolat, aby se ujistila, že se stav lepší, dokud jsem nebyla úplně v pořádku.

Děkuji Ivaně za její podporu mně i všem ženám v tak důležitých okamžicích. Nechápu, jak jí někdo může nazývat militantní porodní asistentkou. Nikdy jsem ji neslyšela vyzývat k domácím porodům, má na mysli v první řadě bezpečí svých klientek a vždy se chovala s respektem k názoru ostatních. Zjistila jsem, jak je role porodní asistentky důležitá, a doufám, že si ve svém příštím těhotenství budu moci zvolit, s kým ho prožiji a jak ho zakončím.

Ilona Větrovská

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 218. Jakub

 

Ivaně

Milá Ivano,

mám tě ráda, vždy budeš patřit do naší rodiny. Narození našich dvou dcer s tebou doma byl zázrak. Změnilo mě to. Těžko vyjádřit slovy. Přála jsem si porod který bude laskavý, humánní ke mě, k mým dětem. Mohla jsem si vybrat kde budu rodit své děti a s kým, to bych přála i dalším ženám, mít právo té volby. Vždy když holkám vyprávím, jaké to všechno bylo. Jak jsem je vnímala když byly ještě v břiše. Co se mi zdálo za sny, jména co nás napadala, průběh porodu samotného. Poprvé když jsem si je mohla pochovat v náručí, tak rády to poslouchají, vyptávají se a smějeme se. Já to ráda prožívám znovu, uvnitř cítím velkou radost a vděk. Moc děkuji Ivano!

Jarmila C. Nedvídková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 223. Ivaně