Já vám nabízím dva svoje porodní příběhy. Ten první je „běžný“ nemocniční porod našeho prvního syna. Ten druhý je sice neplánovaný, ale přesto porod doma – a stal se nejkrásnějším a nejsilnějším zážitkem mého života. Čerpám z něj sílu, když o sobě někdy zapochybuji. Přála bych takový zážitek každé ženě!

Moje první těhotenství bylo krásné. Užívala jsem si těhotenských kurzů v Áčku, které v mnoha směrech rozšířily mé obzory. Přes Áčko jsem se setkala i s Ivanou, bylo pro mě přirozené jít na její předporodní kurz. Těšila jsem se na porod, i když s obavami prvorodičky, ale přála jsem si rodit co nejpřirozeněji.

Do porodnice v Podolí jsme s manželem přijeli relativně brzy, měla jsem kontrakce asi po necelých 10 minutách. Po přijímacím vyšetření a vyplnění dlouhého dotazníku jsme šli do porodního pokoje. Porodní asistentka občas přišla, aby natočila monitor. Hodiny se ploužily. Asistentky se vyměnily. V cizím prostředí, oba dva jsme byli vyjukaní. Pak přišla chvíle, kdy mi oznámili, že jsem se přestala otvírat a že doporučují oxytocin. Po mém dotazu, co by se dělo, kdyby mi ho nedali, mi porodní asistentka sdělila „no tak to bude trvat ještě pěkně dlouho“, tak jsem podlehla…

Stahy pak začaly být velmi intenzivní a já už bych miminko nejradši vytlačila. Netlačte! Ještě nejste otevřená! Strašně se potrháte! A tak jsem se zmateně snažila reagovat jinak, než chtělo moje tělo. Jonášek se nakonec narodil zdravý a já s několika natrženími, prý normálními. Hned jsem dostala další várku oxytocinu, aby se prý placenta porodila snadno. To už jsem neměla sílu protestovat. Byla jsem unavená, a tak mi ani nebylo proti srsti nechat miminko odnést, abych se v noci lépe vyspala. Mít pak na pokoji miminko u sebe v posteli bylo naprosto nemyslitelné.

Neměla jsem z prvního porodu žádný traumatický zážitek, ale že by to bylo něco krásného a přirozeného, o čem se dá číst v knížkách, to rozhodně ne. A tak když jsem čekala svoje druhé dítě, říkala jsem si, že potřebuji zjistit, co mám udělat jinak, aby porod byl přeci jen přirozený. Znovu jsem chtěla rodit v Podolí, ale tentokrát s dulou, Petrou Malou, a chtěla jsem tam být co nejkratší dobu. Měla jsem porodní plán, který jsem konzultovala s ní a i v porodním domě U Čápa.

Z té konzultace mi nejvíce uvízla v hlavě věta, že je lepší rodit doma, než cestou v sanitce, protože druhé porody bývají rychlejší. V tu chvíli jsem si říkala, rychlejší jo, to je jasné, můj první porod trval 13 hodin, tak alespoň něco. Druhá zajímavá věc pro mě byl tamní dotazník, který zkoumal, jaký porod těhotné ženy preferují. Moje preference byly jasné – v porodnici, ale bez zásahů. Ať mi ponechají mojí intimitu, ale jsou nablízku, kdyby se objevily problémy. V dotazníku byla i možnost „neasistovaný porod doma“, tu jsem samozřejmě zaškrtla jako nejhorší možnou variantu. Napadlo mě, jak to vůbec může někdo chtít?!

No ale život je plný překvapení. V noci jsem už cítila, že se něco děje, a tak jsem se domluvila s mámou, že přijede a pomůže mi pohlídat dvouletého Jonáška. Celé dopoledne bylo ale klidné, společně jsme se naobědvali, já jsem popíjela čaj z maliníku na podporu děložních stahů a máma vyrazila s Jonáškem na plavání. Miminko asi vycítilo, že teď přichází jeho chvíle, a tak jsem pomalu začala cítit nepravidelné kontrakce. Asi ve dvě hodiny jsem zavolala manželovi, že dnes asi porodím, tak aby se pomalu chystal, ale žádný spěch. Byli jsme domluveni, že z práce vyrazí tak za hodinu a cestou vezme dulu. Jestli je druhý porod kratší, třeba porodím už večer. Připravila jsem si poslední drobnosti do porodní tašky, několikrát odběhla na toaletu a šla jsem se vykoupat.

Při mytí vlasů jsem zjistila, že kontrakce jsou už pravidelné a opakují se tak po 2 minutách. Ve tři hodiny jsem volala dule a manželovi, aby už opravdu vyrazili – bydlíme 20 km za Prahou. Ještě to vypadalo tak na půl hodiny, než se sejdou. To už jsem je začala popohánět. Když jsem lezla z vany, tak mě napadlo, že nevím, jak zvládnu cestu autem do Podolí, ale říkala jsem si, že to zvládly jiné, zvládnu to taky. Sama doma jsem byla v pohodě, zanedlouho přijedou dula a manžel a já si můžu dělat, co potřebuji. Cítila jsem se naprosto bez zábran, chodila nahá po domě a bezostyšně jsem si vydávala zvuky ke každé kontrakci. Koukala jsem z okna na rozkvetlé třešně a byla ráda, že nemusím na nikoho brát ohled.

Když jsem měla kontrakce asi po minutě, volala jsem dule, naštěstí už byli v autě. Zeptala se mě, jestli už mám pocit na tlačení. Říkala jsem si, co je to za divnou otázku, jasně že ne, přeci ještě nerodím! No ale po chvíli mi došlo, že to možná není tak mimo, a že vlastně možná jo. Dula mě navigovala, ať si najdu nějaké příjemné místo doma, třeba v posteli nebo někde jinde. Já si hodila peřinu v ložnici na zem, a když jsem byla na všech čtyřech, teprve mi došlo, že vlastně rodím. Měla jsem do té doby, než mi praskla voda, dulu pořád na telefonu, podporovala mě, cítila jsem se v bezpečí. Pak už jsem po dvou silných kontrakcích a dvou zatlačeních držela čerstvě narozené miminko v rukou. Před očima měnilo barvu z šedofialové na krásně růžovou. Nekřičelo, jen tak kníkalo.

Přivítala jsem se s Elinkou a nemohla se na ní vynadívat. Po chvilce jsem jí přiložila k prsu. Byla jsem neskutečně šťastná. Asi za dvě minuty po narození přiběhl manžel i s dulou. Byla chvilka po tři čtvrtě na čtyři. Dula nabízela, že zavolá sanitku. Já jsem jí poprosila, jestli nezná nějakou porodní asistentku, která chodí k porodům doma. Nedokázala jsem si teď představit, že bych narušila ty kouzelné okamžiky jízdou v sanitce a milionem otázek a dotazníků, měření a kontrol.

Asi za hodinu dorazila Marie Vnoučková. Mezi tím jsme nechali dotepat pupečník a asi po půl hodině manžel přestřihl pupeční šňůru. Elinka byla pořád u mě. Za úžasné asistence Marie, zašeptala, že oxytocin je stydlivý hormon, a tak jsme spolu všechny tři seděli tiše v ložnici na zemi, Elinka sála, a já jsem pak bez jakékoli bolesti asi po dvou hodinách porodila placentu. Vlastně jen vyklouzla, když jsem se zvedla na kolena. Marie miminko zvážila a zapsala. Mně prohlídla, zašila natržení v místech původního. V dalších dnech za mnou přijela ještě dvakrát na kontrolu. Měla jsem obrovské štěstí na vstřícnou dětskou paní doktorku, která v následujících dnech přijela Elinku také zkontrolovat.

Takže odříkaného chleba největší krajíc…. Ale nedokáži si představit přirozenější a krásnější průběh porodu. Já jsem za celou dobu nepocítila ani trochu strachu, možná proto, že všechno běželo tak, že jsem vlastně dost dlouho vůbec netušila, že už rodím. Asi nejdůležitější pro mě byl ten pocit ničím nerušené svobody, dělat to, co cítím, byla jsem ve svém prostředí a cítila jsem se bezpečně – díky dule, i když jen na telefonu

Přeji všem maminkám, alespoň jeden takový porod! Neříkám, ať maminky rodí doma, ani já nevím, jestli bych se pro to vědomě rozhodla znovu. Moje velké díky patří takovým lidem, jako je paní Ivana, kteří se bijí za to, aby takovou možnost opravdu mělo co nejvíce maminek! Ten rozdíl je opravdu obrovský, nejen pro matku, ale jsem přesvědčená, že i pro miminko… A přitom stačí tak málo!

Klára Horadová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 232. „Normální“ a přirozený