Když jsem před 10 lety, v průběhu svého prvního těhotenství, začala navštěvovat předporodní kurzy Ivany Königsmarkové v pražském A-centru, cítila jsem, jak ke mně pronikají přesně ty informace a zkušenosti, které potřebuji slyšet. Oslovila mě její přímočarost, otevřenost i profesionalita. Přirozeně dokázala posílit důvěru žen v jejich vlastní schopnosti. Myšlenka, že jsem to já, kdo má právo aktivně vstoupit do jinak rutinních porodnických praktik sepsáním „porodního plánu“, byla pro mě tehdy zcela nová a klíčová.

Nemocniční prostředí ve mně vždy vzbuzovalo strach. Děsila mě právě představa, že se lidsky nedomluvím. Sepsali jsme proto s manželem náš první porodní plán a vybrali v té době jednu z přívětivějších pražských porodnic.

Když jedné zářijové noci nastaly kontrakce, vyčkali jsme několik hodin doma, abychom nevyjížděli zbytečně brzy. Po několika hodinách zavolal manžel taxi (auto jsme v té době neměli) a jelo se. Taxikář bledý jako stěna neustále překračoval povolenou rychlost a já najednou pocítila strach, že porodím v autě. Když zastavil před porodnicí, bylo znát, že se mu značně ulevilo. Další silná kontrakce mě zastihla v átriu porodnice, cítila jsem, že schody již nezdolám. Ačkoliv se mě sestry na příjmu snažily usadit, napojit na monitor a sepsat se mnou přijímací dotazník, nic takového jsem jim již nedopřála, porod se rozjel na plné obrátky. Manžel se nestačil ani převléci do předepsaného oděvu, za chvíli už držel syna v náručí. Předat náš porodní plán jsme v tom zmatku úplně zapomněli. Na první pokus to nebylo špatné, ačkoliv přesun do porodnice i chaos, který vyvolala lékařka, když zjistila, že rodím téměř mezi dveřmi, nebyl nic příjemného a závěrečná část porodu pro mě byla stresová. Následný pobyt na oddělení šestinedělí mě dosti vyčerpal. Nezvládla jsem si tehdy prosadit, aby byl syn hned po porodu se mnou. Čtyři hodiny bez něj byly nekonečné. Rozhodla jsem se pro příště tyto nedostatky změnit.

Druhý porod po necelých třech letech byl ještě o kus blíž přirozenému porodu. Sepsali jsme další porodní plán, vypátrala jsem jinou porodnici a doufala, že našim požadavkům vyjdou vstříc. Pracovala jsem na svém pozitivním myšlení i víře, že u porodu budou správní lidé. Opravdu se tak stalo. Měla jsem štěstí na vlídného lékaře, který náš porodní plán z 80% respektoval a byl ochoten se mnou probrat zbylých 20% jako záležitost diskutabilní. Nakonec vedení porodu přenechal z větší části na porodní asistentce, která na mě zapůsobila doslova jak anděl strážný. Druhý syn se narodil při mé plné síle a vědomé spolupráci, aniž bych měla jakékoliv poranění. Vyplavily se všechny potřebné hormony, chvíli po porodu jsem měla chuť vstát a jít domů. Sílu podepsat reverz jsem v té době však nepociťovala. Prosadila jsem si, že syn bude nepřetržitě se mnou, že nepotřebuji žádný čas na regeneraci bez něj. Po dvou dnech pobytu na nadstandardu ve čtvrtém patře, kde nám dali všichni blažený pokoj, se jelo domů.

Dostala jsem chuť nerodit naposledy. Věděla jsem, že nemám v sobě odhodlání i odvahu rodit doma, tak jsem o čtyři roky později, při mém třetím těhotenství, začala plánovat ambulantní porod. Přála jsem si mít u porodu znovu tak skvělou porodní asistentku. Začala jsem pátrat, hovořit se známými. Ukázalo se, že „můj“ anděl strážný z předchozího porodu, je porodní asistentka, která ve skutečnosti bydlí kousíček od našeho bydliště. Jak neuvěřitelné. Kombinovala jsem občasné rutinní návštěvy u gynekologa s poradnami porodní asistentky. Fascinovala mě její ochota naslouchat, probírat citlivá témata i umění pohmatem přesně určit polohu miminka. Do porodnice se mnou ale z osobních důvodů jet nemohla, domluvila mi za sebe spolehlivou náhradu, s tím, že pokud vyjde můj plán ambulantního porodu, podpoří mě doma první dny po porodu. Tak zněl můj třetí porodní plán. Jaké bylo překvapení, když jsem jednoho víkendového rána pocítila o 14 dní dříve velmi nepravidelné silné kontrakce. Domluvená porodní asistentka z porodnice se právě vracela z dovolené, nebylo možné se jí dovolat. Tak trochu ve zmatku, co počít, jsem zavolala té „andělské“.

Chvíli mi radila po telefonu, nakonec pro ni manžel zajel, protože jsem cítila, že potřebuji její blízkost i uklidnění. Po bytě v té době pobíhali oba naši chlapci a babička, která se pokoušela rychle zabalit dětem tašku a odvézt je k sobě. Dokonalý blázinec. Byla jsem blokovaná nastalou situací.

Porodní asistentka po příjezdu zkonstatovala, že porodní stahy nejsou plně produktivní z hlediska otevírání a rotace miminka. Když za babičkou, dětmi i manželem zaklaply dveře, lehla jsem si na bok. V tu chvíli jsem pocítila silnou kontrakci, při které odtekla plodová voda, musela jsem začít tlačit. Zaslechla jsem jako z dálky slova porodní asistentky: „Pokud nechcete rodit doma, je nejvyšší čas jet do porodnice.“ Už jsem nevstala, protože celá moje bytost začala rodit, v hlavě proběhla myšlenka: „Cože, já rodím doma?“ Manžel se vrátil od auta a podle pokynů porodní asistentky začal nosit nejnutnější potřebné věci. Zachoval naprostý klid. Během půl hodiny byla dcera na světě. Spokojené dítě, které se okamžitě přisálo. Díky Bohu.

Tento zážitek mě ovlivnil na celý zbytek života. Pro ženu je úžasný vklad do života, když skrze porody svých dětí pozná vlastní sílu, hranice i limity, prožije ten obrovský rozměr přítomnosti.

Děkuji naší porodní asistentce. Děkuji Ivaně Königsmarkové za tu velmi důležitou počáteční podporu.
Přeji Vám, paní Ivano, abyste se mohla plně vrátit ke své profesi. Vaší práce si vážím.

Kamila

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 241. Porodní cestou