Vážená Ivano,
neznám Vás bohužel osobně, ale musím Vás podpořit, byť i jen příběhem. Lidí, kteří oddaně a dobře dělají svou práci, kterou považují za potřebnou a důležitou, a nenechají se zastrašit a nesehnou se, takových lidí není moc a já jsem za ně vděčná.

Váš příběh na mne sem tam z médií vykukuje už léta. Už dávno, kdy jsem se o porody nezajímala, mi na tom všem přišla nápadná jedna věc: prvky nepochopitelné zášti a fanatismu v projevu „odpůrců domácích porodů“. Dnes už to možná chápu. O porody jsem se nakonec zajímat začala, nic jiného mi totiž ani nezbylo.

Patrně bych to úsilí nevynakládala, kdyby bylo ve zdejším kraji zvykem místo prostých příkazů a zastrašování, s těhotnou ženou mluvit, vysvětlovat a uklidňovat. Moje těhotenství bylo skoro bezpříznakové, takže jsem nepovažovala za nutné vyvíjet kolem toho nějakou další aktivitu a dělala jsem prostě to, co se dělat má. Spořádaně obíhala vyšetření a s větším či menším stresem sbírala razítka do průkazky. U OGTT testu ovšem morálka nějak došla. Proč mám TOHLE podstupovat, aniž by se mnou o tom kdokoli promluvil a vysvětlil důležitost onoho martyria? Formule typu „Přece jste zodpovědná matka“ a „To vydržíte kvůli dítěti“ mou exaktní duši nijak nepřesvědčily.

Taky vás štve, když hledáte informace a narážíte jen na jednostranné argumenty? Stává se to podezřele často, když se hledá jen v češtině. V angličtině na mne hned vypadl úderný článek od Henci Goer, a moje rostoucí podezření, že těhotenství a porod nejsou, čím se zdají být, nabylo konkrétnějších obrysů. Promluvila jsem s pár lékaři, poslouchala porodní příběhy (většinou strašidelné) stávajících matek a na dálku četovala se spolutěhotnou kamarádkou Lenkou. Nakoupila jsem stoh kacířské porodnické literatury, mezi jinými i „Hovory s porodní bábou“. Ze zdánlivě přirozené a samozřejmé záležitosti se vyklubal Úkol.

Rození doma jsem vzdala. Jak z důvodů „technických“, tak pro nemanželův odpor. Zvolili jsme hořovickou porodnici, i proto, že ji máme celkem blízko.

„My máme až dost alternativní přístup. A jestli je to někomu málo, ať si jede někam do Vrchlabí, nebo ať radši rovnou rodí doma,“ hlásal na předporodní besedě sebevědomý mladý porodník.

„Tenhle víkend to určitě bude. Co kdybychom pozvali na návštěvu Lenku, ať to posichrujem? Aspoň bude nějaká sranda, až začnu uprostřed noci rodit!“ Jak jsme řekli, tak jsme udělali. První stahy a v posteli místo muže naložená kamarádka a její novorozenec. Pokud se dobře vzpomínám, měla jsem radost, že tak pěkně plníme plán. Jo, porodní plán! Ten jsem taky měla…

„S vaším porodním plánem nemám problém, pokud bude porod probíhat dobře,“ pravila usměvavá doktorka. Vůbec všechny byly usměvavé a milé a porodní pokoj byl fajn. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla.

„Když budete takhle křičet, tak se tam dole potrháte,“ varovala mě sestřička. Po několika vteřinách uvažování jsem usoudila, že je to kravina. Taky mi bylo trochu divné, proč jsem si o žíněnku musela říkat 4x, než mi ji po hodině přinesli, zatímco epidurál a propíchnutí plodové vody mi bylo nabízeno co půl hodiny, přesto že jsem si je v porodním plánu výslovně nepřála. Nějak jsem je vždycky odmítla, ani si to už moc nepamatuju. Nachodila jsem tam 100 jarních kilometrů a vysprchovala hektolitry horké vody a najednou měla pocit, že už to dál prostě nejde.

„Cítíte potřebu tlačit?“ zeptala se doktorka.
„Ne“
„Tak tlačte.“

Z postele najednou byla koza, přestože tuhle polohu jsem si výslovně nepřála. Jenže morál na to, seskočit a zdrhnout, najednou nějak došel. Bohužel. O cosi jsem se pokoušela, ale dítě furt nikde. Ono se blbě tlačí, když se člověku nechce, no zkuste si to někdy cvičně na záchodě. Asi to trvalo dlouho, nevím. Klasika – monitory, panika, oxytocin, loket na břiše, nůžky atd. – hádejte, co všechno z toho jsem si výslovně nepřála. Jenže kde v tu chvíli vzít energii ještě na nějaký odpor. Najednou to ale nějak šlo a miminko bylo na světě. Nádherné stvoření s doširoka otevřenýma očima, prohlíželo si svět, nás i sebe a hluboce o tom všem přemýšlelo. Přesně, jak o tom psali v těch knihách.

„Když mi tě přinesli, byla jsem tak vyčerpaná, že mě to ani moc nezajímalo. Byla jsem ráda, že je po všem. Ty jsi spala, a když tě vzbudili, otevřela jsi jedno oko a zase jsi ho zavřela, a pak tě zas odnesli,“ vyprávěla mi máma o mém porodu.

Byla už hluboká noc, ale já jsem spát nemohla. Hlídala jsem to stvořeníčko, aby jí nebyla zima, aby jí nic nechybělo. Spánek byl v žebříčku priorit vytěsněn kamsi do pozadí. Jak taky jinak, když pobyt na šestinedělí připomínal přeorganizovaný skautský tábor. Zvážit, nakojit, zvážit, přebalit, vizita, další vizita, snídaně, proboha taky sprchu by to chtělo, už jste si snědly tu snídani?, zvážit, nakojit, zvážit přebalit, tak budete jíst tu snídani?! Děkujeme, že jste nás vyrvali ze spárů smrti, ale už bychom chtěly domů.

„A víte, že vám to dítě může umřít?“
„Jistě“
„Délku pobytu v porodnici bohužel upravuje jen vyhláška, ne zákon…“
„Proč bohužel?“
„Protože jinak bych na vás mohla zavolat policajty. Když se tomu dítěti něco stane, já z toho budu mít problémy. Mně je jedno, co s tím dítětem uděláte, pověste si ho doma třeba za nohu. Ale nechci z toho mít problémy!“

Vznášela jsem se na svém růžovém obláčku hormonálního štěstí a moc nevnímala, co ta osoba povídá. Až když jsem si to později vybavila, musela jsem kroutit hlavou. A být ráda, že jsem nezabředla do nějaké hádky. Už totiž asi chápu, co Vy, Ivano, podle všeho víte už dávno. Že za tou záští a zatvrzelostí „odpůrců“ není nic jiného než strach – ne o nás, rodičky, a naše miminka – ale jen a jen o sebe. A proti takovému strachu se moc bojovat nedá. To si musí vyřešit každý sám v sobě. Vy jim v tom můžete pomoci svým klidem, a zároveň sebejistotou a neústupností. Protože Vy máte pravdu.

Držím Vám palce a přeju hodně sil. Taky bych jednou ráda rodila doma, v klidu a po svém. Děkuju, že o tu možnost pro nás usilujete.

Zita

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 247. Nebojte se