Porody mě nikdy moc nezajímaly, a ty domácí teprv ne. Bůhvíco se stane, nemocnice bůhvíkde, a vůbec ta nejistota. Bylo mi to jedno, a kvůli občasnému humbuku mi byli aktéři a aktérky potyček s doktory a podobnými autoritami docela dost nesympatičtí. I když ti doktoři taky.

Uplynula dlouhá doba, stále nemám s porodem žádou osobní zkušenost. Najednou se ale kolem rozjelo něco, co už bylo mimo kategorii mých sympatií či nesympatií k domácím porodům, jejich zastáncům či odpůrcům. Porodní asistentka Ivana K. začala být vláčena médii tak, že se tomu nedalo vyhnout, ani kdybych chtěl. Média začala postupně rámovat portrét životu nebezpečné kriminálnice.

Nerozumím sice porodům, nejsem ani matka, ani medik. Zato dokážu poznat, když je něco nefér. Jako by celá kauza posloužila k zastavení debaty o tom, jak má či může vypadat porod a porodnice. Nejznámější porodní asistentka byla předem odsouzena v médiích, a s ní všechny matky, které nějak chtějí svůj porod ovlivnit a aktivně se jej zúčastnit. Bitvu vyhrála instituce porodnice, se svou tvrdou vědou, rigorózními přístupy, statistikou a lékaři, jimž žádná matka na světě nebude vykládat, co by chtěla nebo nechtěla.

To mě namíchlo a došlo mi, že tady dávno nejde o nějaké domácí porody, ale o status ženy, matky, rodičky, jako takové. Má ženě být stát vděčný za její dar života, anebo ji brát jako svůj živý inkubátor malých občánků? Díky této kauze jsem se problémem porodů a porodnictví začal zabývat hlouběji, posléze natáčet dokument Když děti nosí stát pro Českou televizi a došla mi řada věcí týkajících se sebepojetí ženy. Bez Ivany bych na ně nejspíš nikdy nepřišel.

Ivo Bystřičan, režisér

Dokument „Když děti nosí stát“ je v archivu České televize: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10275866938-intolerance/412235100141005-kdyz-deti-nosi-stat/

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 249. Když děti nosí stát