S paní Ivanou jsem se poprvé „setkala“ prostřednictvím její knihy Hovory s porodní bábou, kterou jsem přečetla spolu se spoustou jiných knihy v rámci přípravy na svůj první porod. Nebyla jsem typická „macdonaldovská“ mamina, o kterých se v knize zmiňuje, ale po pravdě neměla jsem k ní tak úplně daleko, byla jsem poslušná pacientka své paní gynekoložky, plně jí důvěřovala a také jsem měla velmi vlažný postoj k porodům doma. Byla jsem rozhodnutá rodit v porodnici a se svou lékařkou a z knihy jsem si vzala především to, že chci porodit bez zbytečných lékařských zásahů, tedy přirozeně. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo být jinak. Takže plna ideálů, vyzbrojena teoretickými znalostmi i porodním plánem jsem v porodnici nakonec dopadla tak, že jsem si prošla klasickým medicínským porodem se všemi zásahy okořeněným rychlou „záchranou“ dítěte, které mělo podle lékařky špatné ozvy, skokem porodní asistentky na břicho a pomocí vakuové extrakce. Chlapeček Adrienek se narodil zcela zdravý, a přesto pak strávil první noc na pozorování kdovíkde, a já s prázdnou náručí na pokoji sama s myšlenkami na to, co jsem udělala špatně, zda můj chlapeček nemá hlad, když ho nekojím a zda ho poznám, až mi ho ráno přinesou… pocit zklamání, stud, strach, nejistota, slzy a bolest……..

První myšlenka a touha po návratu z porodnice byla, že chci být hned těhotná a zpackaný porod si chci napravit……… vzpamatovávala jsem se také hlubším zjišťování informací, čtením další a další literatury a znovu mi prošly rukama Hovory s porodní bábou a tentokrát jsem si po své zkušenosti vzala z knihy především přesvědčení, že podruhé nedopustím, aby mi po porodu zůstala prázdná náruč a mé dítě bylo první hodiny svého života bez maminky. Porodila jsem nakonec pouze se svou porodní asistentkou v porodnici na porodním vaku, bez lékařských zásahů a chlapečka Oliverka jsem nedala z rukou (pouze asi po dvou hodinách si ho tatínek odnesl na chvíli na zvážení a změření k již netrpělivé sestře, která nám stihla vyčinit, že neoblečené dítě u matky pod peřinou je určitě podchlazené) a sama jsem si pak Oliverka k údivu všech přítomných odvezla výtahem v náručí na oddělení šestinedělí. Krásný zážitek… pocit dobře vykonané práce, veliká radost, štěstí……….ale také smutek po odchodu tatínka, dohady se sestřičkou, že musí spící miminko okoupat a dát mu injekci, nemocniční pokoj a postel………. a až tehdy mi došlo, že jsem měla štěstí v tom, že jsem rodila v neděli a byla prázdná porodnice, až tehdy jsem se také dověděla, že mou porodní asistentku stálo obrovské úsilí ochránit mě před snahou lékařky urychlovat porod, a až tehdy jsem si uvědomila, že mi strašně chybí starší syn a chci být doma……… ( nakonec jsem odešla z porodnice po docela náročném boji s primářkou neonatologie po 40 hodinách, ambulantní porod byl v té době v oné porodnici ještě věc nevídaná).

Od té doby jsem ale nepřestala myslet na to, jakým způsobem přivádíme děti na svět a téma porodů mě pohlcovalo více a více….stále jsem četla knihy, hltala porodní příběhy z lidí i knih, zajímala se o bonding, účastnila se setkání žen na téma porody mimo porodnice, diskutovala o porodech s rodinou i kamarádkami, nadzvedávaly mě ze židle některé novinové články (nejvíce pak neuctivě vedený, neobjektivní a hrubý rozhovor s paní Ivanou publikovaný v Reflexu) a najednou jsem zjistila, že ani nevím, jak se to stalo a je ze mě zastánce domácích porodů………..no a osud si zalaškoval, nečekaně jsem brzy otěhotněla a došlo mi, že aniž bych to kdy předpokládala, tak budu-li já i miminko v pořádku, tak mé kroky povedou k porodu doma………. Už jsem věděla, že umím porodit dítě, už jsem věděla, jaké to je mít ho nepřetržitě u sebe, věděla jsem, co chci a nechci…….. ale byla spousta otázek, které jsem si musela vyřešit a na které jsem se už dívala v jiném světle, než při předchozích těhotenstvích – od různých vyšetření v těhotenství až po otázku přítomnosti starších dětí u porodu. Také mi leželo v hlavě přání nejstaršího syna Adrienka u porodu být a přestřihnout miminku pupeční šňůru a má touha mu to přání splnit ……..potřetí jsem tak přečetla knížku paní Ivany a zase našla odpovědi na své otázky a pochopila jsem, že nechám-li věcem volný průběh, tak porodím určitě v noci, jak je to obvyklé, děti budou spát a pokud se vzbudí, měla bych mít někoho blízkého, kdo je pohlídá. A také mě moc uklidnilo, když mi má blízká kamarádky, která se s paní Ivanou zná, řekla, že paní Ivana má zkušenost, že citlivé děti, napojené na maminky se v tu správnou chvíli vzbudí…….tak jsem věřila, že vše bude, jak má být.

Milá paní Ivano, bylo to přesně tak……dcera Isabella přišla na svět před půlnocí a pár minut před tím se otevřely dveře dětského pokoje a v pruhovaném pyžamku přicupital Adrienek, který se posadil na postel a klidně koukal na příchod své sestřičky a hned po jejím narození si k ní sedl, hladil ji, držel za ručičku……..a pak přestřihl její spojení s maminkou. Radost, štěstí, láska, pocit, že jsem mu konečně splatila ukradený porod a první hodiny života bez maminky, odpustila jsem si ………kruh se uzavřel.

A malý Oliverek? Ten se ráno vzbudil v naší společné rodinné posteli, vůbec ho nepřekvapilo, že vedle něj leží nějaký nový člen naší smečky a ještě rozespalý dal holčičce uslintanou pusu na čelo a řekl  „Ahoj miminko“, přitulil se k ní a spal dál………

Isabellka měla při narození kromě tatínka u sebe také tři krásné sudičky – porodní asistentku, mou sestru a mou kamarádku, a protože se narodila stejný den jako její bratr Oliver, tak sudičky po jejím narození vedle nás na zemi dorazily s kafíčkem jeho narozeninový dort, a já jsem si šťastná s krásnou holčičkou v náručí a v objetí jejího tatínka, obklopená láskou a ženskou podporou a v teple domova s nimi dlouho do noci povídala a vítala holčičku na světě……. nezapomenutelné chvíle, ticho, klid, láska,soudržnost, sdílení, podpora, úcta k zázraku zrození, starostlivost a péče blízkých, ale také legrace,smích, teplá sprcha, Isabellka zatím v náručí milující tety, a pak vklouznutí s tatínkem a dětmi do společné postele………..

A paní Ivana se tady v mém příběhu zase nenápadně objevila, protože jí jedna ze sudiček, která je její přítelkyní, krátce po porodu volala, že se miminko narodilo a tak vlastně byla první, kdo se z jejího narození s námi radoval a k jejímu narození nám všem blahopřál.

Milá paní Ivano, nikdy jsme se neviděly, a přesto mám pocit, že se známe ………. nikdy jsme se neviděly, a přesto patříte do mých vzpomínek na nejkrásnější okamžiky mého života.

Děkuji za nás za všechny.
S úctou Kateřina, Martin, Adrien, Oliver a Isabella

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 255. Nikdy jsme se neviděly…