Čeho se bojí zdravotníci?

Když se v médiích objeví zmínka o domácích a ambulantních porodech, většinou promluví kapacita z řad lékařů, která tento způsob rození označí jako riskantní a nezodpovědný. Málokdy se někdo ze zdravotníků za domácí a ambulantní porody postaví. Pokud ano, pak jde většinou o porodní asistentky, které k domácím porodům chodí, nebo o různé „psychosomatiky“, kteří ale stejně nejsou považovaní za pravé doktory, takže je nikdo nebere vážně.

Konkrétně dětští lékaři se údajně bojí přebírat do péče děti po ambulantních a domácích porodech. Prý proto, že jim k péči o čerstvé novorozence chybí zkušenosti.

Opravdu je k odmítání vede ušlechtilý strach o „pacienta“, nebo již méně ušlechtilý, ale pochopitelný, strach ze stížností rodičů za zanedbání péče? Nebo jsou tu ještě jiné důvody?

Zlí jazykové tvrdí, že je dětským lékařů „shora“ důrazně nedoporučováno přebírat do péče miminka narozená mimo porodnici nebo ambulantně. Prý je lékařům dokonce vyhrožováno pokutou. Nevím, co je na tom pravdy, jsou to informace z druhé ruky, takže nemůžu s určitostí obvinit kohokoli z čehokoli. Moje osobní zkušenost, kterou jsem prošla před krátkým časem, však bohužel dává za pravdu tomu, co se říká.

Před porodem našeho nejmladšího dítka jsem se domluvila s dětskou lékařkou, že naše očekávané miminko převezme po návratu z porodnice do péče. Protože jsem měla i malou naději, že vyjde organizace porodu doma, oznámila jsem, že v případě domácího porodu bych byla ráda, kdyby miminku odebrala krev z patičky na vyšetření. Paní doktorka mi i odběr z patičky slíbila, jakoby o nic nešlo.

Nakonec jsem opravdu rodila doma s porodní asistentkou. Syn se narodil v jednu ráno, ve čtyři jsme šli spát.

Jakožto uvědomělá matka jsem ještě ten den asi v deset hodin dopoledne volala dětské lékařce, že miminko se narodilo doma a kdy nabereme krev z patičky. Paní doktorka řekla, že zítra odpoledne. Pomyslela jsem si, jakou mám kliku na dětské doktorky, protože i naše předchozí se při péči o domarozené miminko chovala vstřícně.

Za půl hodiny volá paní doktorka znova a tentokrát už tak vstřícná není. Prý po ní chci něco, co ona nesmí. Prý ze zákona. Prý dítě musí vidět neonatolog, dítěti se může rozvinout žloutenka, musí mu někdo uříznout pupeční pahýl. A pokud já upírám dítěti lékařskou péči, pak to řeší příslušné instituce. A že ona s námi nechci mít nic společného ani teď, ani po oněch „posvátných“ 72 hodinách, kdy bychom stejně měli setrvávat v péči příslušného ústavu.

Skrz poporodní růžovou mlhu jsem se snažila soustředit na základní body, a to:
1) nedělám nic nezákonného
2) poskytnutím péče nedělá nic nezákonného naše lékařka
3) máme na péči právo
4) chci zachovat korektní vztahy
5) věc je možná

Rozhovor trval asi půl hodiny. Pořád jsme se motaly dokola. Snažila jsem se vnutit dítě do péče, ona mě s různými argumenty odmítala. Situace se změnila až ve chvíli, kdy jsem lékařku požádala, ať mi dá písemně, co odmítá a proč.

Nakonec jsme se domluvily. (Rozhovor jsem končila unavená, ale s pocitem, že jsem diplomatická hvězda.) Druhý den jsem vyrazila s dítkem na nedaleké zdravotní středisko. Vím, že jsem měla právo na domácí návštěvu, ale na její vymáhání jsem už neměla sílu a ani chuť.

Chvíli jsem se bála, že na mě budou v ordinaci čekat pracovníci příslušných úřadů a policie, ale nikdo takový tam nebyl a paní doktorka byla korektní a vlastně vcelku vstřícná. Tvrdila mi ale pořád, že návštěvou u mě doma by překročila své kompetence. (Od kdy?!)

Nicméně, vypsala mi žádanky na vyšetření do nemocnice, která se normálně provádějí během pobytu v porodnici, a odebrala miminku krev z patičky.

Nakonec nám tedy dostalo příslušné péče.

Nemůžu se zbavit dojmu, že strach paní doktorky z péče o doma narozené miminko přišel vlivem někoho dalšího. Obrat v přístupu mi přišel o to podivnější, že do té doby neměla žádný problém s faktem, že naše prostřední dítko se také narodilo doma. (Tenkrát jsme ale bydleli jinde, takže poporodní péči zajišťoval někdo jiný.) Neptala jsem se jí, s kým se během půlhodiny mezi našimi telefonáty radila a kdo jí navykládal nesmysly a polopravdy, které ona pak tlumočila mně, ale těžko mě bude někdo přesvědčovat, že náhle sama prohlédla… a do druhého dne si to zas rozmyslela.

V žádném případě tu nechci očerňovat naši dětskou lékařku. Až na jeden poporodní telefonát jsem s ní byla a jsem spokojená.

Jen si myslím, že by bylo všechno jednodušší, kdyby nikdo zdravotníky, které by ani nemuselo napadnout bát se poskytovat péči po domácím porodu, nikdo nestrašil podivnými vnitřními doporučeními a neexistujícími zákony.

Věnováno těm, kteří se nebojí.
Hanka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 258. Čeho se bojí zdravotníci?

 

O vděčnosti

Dobrý den Ivano, mám potřebu také Vám vyjádřit svou podporu. Osobně jsme se nikdy nesetkaly, ale sleduji pozorně Váš příběh i všechny příběhy zde psané.

Sleduji dění kolem českého porodnictví od svého prvního těhotenství v roce 2007 a mám za sebou dva porody v péči skvělých porodních asistentek Milady a Věry v Neratovicích.

Nikdy v životě jim nepřestanu být vděčná za to, že jsem díky nim mohla nejkrásnější chvíle v životě prožít v klidu a lidském bezpečí. Za to, kolik se mi před porodem, během něj a po, dostalo podpory, pochopení, trpělivosti v kombinaci s profesionalitou. Za to, kolik mi poskytly informací při prvních dnech kojení. Za to, že si se mnou první den o našem porodu povídaly, že jsem mohla cokoli říct, na cokoli se zeptat. Často jenom mlčely a jako by tam byly jenom pro mne.

I po pěti letech si intenzivně pamatuju, že jsem si tenkrát říkala, že by si takovou ženskou podporu zasloužila každá žena, která vstupuje do mateřství, a bylo mi líto, že tomu tak u nás není. Cítila jsem se jako vyměněná, extrémně vnímavá a zranitelná.

Můj první porod byl náročný a nebýt Miladiny úžasné trpělivost a podpory, jsem si jistá, že by býval v běžné porodnici skončil císařským řezem. Nestalo se tak a Matouš se po 15 hodinách váhání narodil přirozeně. Díky blízkému vztahu s porodní asistentkou jsem se v Neratovicích cítila jako doma. Stačilo mi vědomí, že pro případ potřeby je doktor někde za rohem.

Ale úplně chápu, že někdo tu jistotu nepotřebuje. Že naopak potřebuje bezpečí vlastního domova a svůj vlastní polštář.

Moje zkušenost mi říká, že nejlíp porod proběhne tam, kde se žena nejlíp cítí. Což je pro každého jiné. Velice bych si přála, aby už konečně měly české ženy svobodnou volbu a mohly své dítě porodit, kde chtějí. Aby byl porod doma s profesionální porodní asistentkou plnohodnotnou alternativou, stejně jako je tomu v jiných zemích.

Protože porod prostě není mechanická záležitost vypuzení dítěte z těla. Je to krok do nového života všech, proces přerodu dívky v ženu, čas křehký jako pavučina, čas, kdy se nám život a vesmír zjevuje v plné své síle.

Je krásné být v tom okamžiku s těmi, se kterými být chceme. A je to něco, u čeho může leckomu doktor a nemocniční pravidla porodnice prostě vadit. Úplně to chápu.

Věřím a cítím, že doba se mění. Ledy se lámou. Po staru už to nejde (nejen v porodnictví, ale v mnoha principech fungování naší společnosti) a nové si hledá cestu.

Děkuji Vám, Ivano, že jste z těch, kteří nám na novou cestu svítí. Věřím v dobrou budoucnost.

S láskou a vděčností, Marta P.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 257. O vděčnosti