Svého prvního syna Michala jsem porodila v roce 1989, v listopadu, v pražské porodnici U Apolináře. Venku zuřila revoluce, ale já jsem měla trochu jiné starosti. Ten den byla zrovna generální stávka, takže skoro všichni lékaři byli pryč. Syn si dával docela na čas, ležela jsem na „hekárně“ skoro dva dny (přenášela jsem), a mezitím se rodili samí kluci, celkem osm, žádná holka. Já si říkala, že na mě už určitě kluk, kterého jsme si přáli, nevyjde. Nevěděli jsme tenkrát, jaké pohlaví čekáme. Porod proběhl standardně: když se ani po těch dvou dnech nerozběhl sám, začalo se vyvolávat. Kapačka, klystýr, holení, nepříjemné sestry, „no vy se pořád neotvíráte!“, „no tak teda maminko půjdeme na sál, tu tašku si vemte, kdo si myslíte, že vám ji bude nosit?“. Cítila jsem se, jako že jsem udělala něco hroznýho (počala jsem dítě), a tak teď za to musím zaplatit. O tatínkovi u porodu tenkrát nemohla být ani řeč, takže nikdo nikde, o koho by se 24letá prvorodička mohla opřít. Na sále jsem si lehla na lůžko do vodorovné polohy, pokrčené nohy mi upoutali řemínkama… To bylo snad nejhorší na tom všem, něco tak moc ponižujícího… Nakonec jsem nějak porodila. Syna mi ukázali jen na chvilku a okamžitě ho kamsi odnesli, zatímco mě zašívali. Pak mě převezli do jakési odpočívárny, což ale byla jen plentou napůl zakrytá chodba. Tam jsem byla si dvě hodiny, byla mi hrozná zima. Taky mě cévkovali. Pak převoz na pokoj šestinedělí, který sousedil s pokojem, na kterém byla odložena miminka. Tenkrát se totiž miminka maminkám jen půjčovala na kojení, přesně každé tři hodiny. Ta odložená miminka neustále plakala, no bodejť by ne! Sotva člověk přijde na ten nehostinný svět, tak místo aby ho aspoň dali k mámě, když už tady musí být, tak ho položí do nějaké bedničky, kde si ho nikdo moc nevšímá! Nás maminek bylo na pokoji osm. O spánku nemohla být řeč, jednak kvůli zmíněnému pláči miminek, kdy se člověk stále utěšoval, že to snad teď zrovna není to moje, a jednak kvůli chrápání jedné maminky spolutrpitelky. Návštěvy žádné, vlastně ano: otec mohl na chodbu za sklo, a když se podařilo přemluvit sestru, tak mohl vidět i miminko. Za sklem. Už to zkrátím: zní to neuvěřitelně, ale SVÉ VLASTNÍ DÍTĚ jsem celé, nahé, nezabalené viděla až po příchodu z porodnice domů. Že jsem vůbec nevěděla co s ním dělat, to už je jiný příběh. Přežili jsme to, je to fajn kluk a já se mu dnes v duchu omlouvám, že jsem TO dopustila.

O sedm let později, v roce 1996, když jsem čekala dceru Alžbětu, už přeci jen zavála trocha svěžího vzduchu i do porodnic, v mém případě konkrétně do porodnice na Bulovce. Otec byl tentokrát u porodu, klystýr ani holení se nekonalo. Samotný porod, klasika: porodní lehátko, hadičky, pípající přístroje, doktoři, cinkání nástrojů…nakonec mi sestra hupsla na břicho…a bylo to… Nástřih se sice konal, ale nebylo to tak brutální jako poprvé, kdy jsem šestinedělí strávila vsedě na nafukovacím kruhu. Na pokoji šestinedělí jsme byly tři, miminka jsme měly u sebe a mohly jsme se o ně starat dle libosti. Návštěvy byly povolené prakticky bez omezení. Zákaz brát si miminko k sobě do postele jsem s radostí porušovala… Dceři je dnes 16, je to hodná holka a jsme, řekla bych, celkem kamarádky :-).

Pak jsem spoustu let žila v přesvědčení, že dvě děti jsou úplně akorát, že už žádné další mít nebudu. Jenže člověk občas sám sebe tak nějak překvapí, no a tak se stalo, že jsem ve svých 44 letech čekala své třetí, podotýkám, že plánovaně počaté, dítě. Pro mého současného muže to bylo první, možná i proto byl i on otevřený informacím, no a tak jsme hledali. Začali jsme chodit do A-centra na přednášky pro budoucí rodiče k Ivaně… jak ta mi mluvila z duše! Zjistila jsem, že to, co říká, vlastně všechno tak nějak vím, jenom bych to neuměla tak vyjádřit a pojmenovat. Postupně se informace ve mně zabydlovaly a přicházely nové. Nejprve jsem uvažovala o porodu s dulou, ale to je vlastně jen doprovod blízké osoby, kterou v porodnici k ničemu nepustí. Navíc většinou porodnice akceptují jen jednu blízkou osobu u porodu, takže bych se musela rozhodnout mezi dulou a tatínkem. Obešli jsme dny otevřených dveří několika pražských porodnic, ale žádná nás nenadchla. Nakonec jsme se dověděli o možnosti, jakou nabízí porodnice v Neratovicích, a to mít „svoji“ porodní asistentku, která je ale zároveň zaměstnankyní Neratovic, což má tu výhodu, že může skutečně vést porod. Takové tam v té době byly asi tři. Měla jsem doporučení na jednu konkrétní, ale ta byla zrovna v našem termínu zaneprázdněná, a tak jsme se oklikou dostali k našemu andělovi, Evičce. Od prvního setkání se nám moc líbila: přes svoje mládí a skutečnost, že sama dosud nerodila, působila velmi profesionálním dojmem, navíc byla moc milá. Prostě jsme si sedli. Chodili jsme k ní několik týdnů před porodem do poradny, kde jsme si většinou povídali…no, nějaká vyšetření taky proběhla. Sepsali jsme porodní přání, probrali jsme je s Evou, trošku jsme je společně doladili – vše se zdálo být splnitelné. V den D (to jsme ještě nevěděli, že to bude TEN den) jsme se vydali do Neratovic na plánovanou prohlídku, a to na 18. hodinu večer. Ačkoli termín porodu už uběhl a já měla už pár dnů sem tam nějaké poslíčky, nic nenasvědčovalo tomu, že bych měla brzy porodit. Vyšetření proběhlo standardně, ani Evě se nezdálo, že už by to mělo být. Cestou domů v autě mi zvolna začaly kontrakce, ale protože mi Eva řekla, že otevřená nejsem, nedělala jsem si moc iluze. Za tu půl hodinu, než jsme dojeli domů, se ale bolesti docela vystupňovaly. No a tak jsem doma dovařila večeři (už od rána jsem měla chuť na pořádný kus masa, což u mě není moc obvyklé), najedli jsme se – já s občasnými přestávkami na „vydýchání“. Pak jsem šla do pracovny dodělat nutnou práci – co kdyby, rozeslat posledních pár e-mailů… no a pak hupky do vany s teplou vodu, poučena, že ta to buď zastaví, nebo rozjede. Můj muž viděl, že už jde asi do tuhého, pochopil, že bude dlouhá noc, no a tak si dal pořádný kafe, což zase není moc obvyklé u něj. Teď už bylo celkem jasné, že rodíme! Ve čtvrt na jedenáct v noci jsme si řekli, že jedeme. Na tu cestu si moc nepamatuju, jen že se mi zdálo, že jedeme strááššněě pomaaluu… Když mi muž pak později vyprávěl, že po dálnici jel místy skoro 200km/hod, tak jsem tomu nechtěla věřit.

Do porodnice jsme přijeli ve tři čtvrtě na jedenáct, vyšetření ukázalo, že jsem jen nepatrně otevřená (!) tak to jsem si řekla, že jestli TOHLE budu muset vydržet dalších spoustu hodin, tak to asi umřu… Nechala jsem si hned napustit vanu a připravovala se na dlouhý pobyt. Asi po 20 minutách se mi chtělo na záchod a Evička řekla, že mě při tom hned vyšetří, jak jsem se otevřela. No a světe div se – bylo to už naplno, návrat do vany se nekonal a hurá rovnou na sál. Šla jsem jen omotaná ručníkem, na nic dalšího nebyl čas. Na sále už vše probíhalo v režii naší milé Evičky, naprosto jsem jí důvěřovala a dělala jsem, co mi řekla. Jak později říkal můj muž, bylo to, jako když diriguje orchestr. No a tak se stalo, že hodinu a 15 minut po příjezdu do porodnice, tři minuty před půlnocí, se narodil Tomášek. Byli jsme u toho jen my rodiče a Eva. Pan doktor spal, tak ho přece nebudeme budit, když není důvod. Miminko jsem dostala na břicho, pupečník dotepal, placenta vyšla, žádný nástřih, žádné medikamenty, omývání a odsávání, žádné pípání přístrojů a cinkání nástrojů. Přítmí, klid, pohoda. Nikdo Tomáška nikam neodnášel, paní doktorka ho vyšetřila asi 15 minut po narození taky na mém břiše, všechno bylo v pořádku. Ani neplakal, až když ho Eva na chvilku zvedla se slovy „jestli jí ho půjčíme“, tak trochu zaplakal. Pak ho novopečený tatínek šel se sestřičkou zvážit a změřit, zatímco já odpočívala na sále. No, že ho zvážili i s plenkou, ve které byl zabalen, takže druhý den ráno byl trochu humbuk, že miminko za noc ztratilo 250 gramů na váze…to už je jen malý detail. Takže vlastně ani nevíme, kolik přesně vážil. Ale nijak moc nám to nevadí.

Můj příběh zdánlivě není o Ivaně, ale nebýt jí a její osvěty, určitě to neproběhlo tak, jak to proběhlo. Věděla jsem o ní dávno před tím, než jsem byla těhotná a věděla jsem, že provází u porodů doma. Na to jsem si sice netroufala, ale od začátku tohoto těhotenství jsem věděla, že tentokrát to musí být jinak, že když už teda, tak pořádně a tak jak to chci já, tedy vlastně my. Že zkrátka chci co nejpřirozenější porod. U mých starších dětí jsem vlastně nevěděla, že můžu a mám právo vzít věci do svých rukou, šla jsem prostě do té mašinérie a nechala se jí zválcovat. Bylo to taky trochu tím, že jsem byla mladá, a taky tím, že to tak prostě měli všichni, všichni rodili v nemocnici a poslouchali doktory, protože ti to přece vědí nejlíp. Je to až s podivem, jak rychle ženy zapomněly na své instinkty. Že stačilo pár generací, dvě, tři, a nikdo už si nepamatoval, že porody se odehrávaly doma a stačily k tomu porodní babičky. Doktor se volal, až když bylo ouvej. Takže díky Ivaně za její práci, je potřeba ji podporovat. Je to hanba, že je na ni pořádán hon – protože jak jinak to nazvat. Holt ti, kterým byla trnem v oku, se chopili příležitosti, jak ji pořádně a exemplárně sejmout, pro výstrahu ostatním.

Jen chci ještě nakonec podotknout, že nikdy během kontaktu s Ivanou neproběhla z její strany žádná propagace domácího porodu nebo hanění porodnic. Vždy to bylo v rovině věcných informací, jen nám předávala své předchozí zkušenosti.

Praha, 31. 7. 2012
Katka, Karel a Tomášek

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 264. Do třetice všeho… dobrého