Porod za úplňku a jedno velké DĚKUJI

Porod jsem nikdy nebrala jako něco nenormálního. Na druhé straně cítila, že je to něco zázračného a úžasného, rodí se nový život, který vznikl z lásky dvou blízkých lidí. U nás v rodině mě nikdo nestrašil, co to všechno může obnášet a čeho se mám bát. Moje maminka měla podle svého vyprávění oba porody rychlé a celkem lehké. Byla natěšená a zvědavá, jaké ty porody v péči motolské nemocnice s námi budou. Proto se divila, že nyní se sestrou pořád řešíme nějaké věci kolem porodů, co dřív nebyly anebo neměl o nich nikdo žádné informace. Rodičky byly a jsou přeci v péči odborníků – lékařů, říkala. Našeho „rodinného“ gynekologa jsme měly všechny tři rády, i když už to byl starší pán, choval se vždy profesionálně, nikdy mě v ničem nepřesvědčoval, nenutil.

Na jaře roku 2011 mělo přijít na svět naše první dítě. Z nějaké vnitřní pohnutky „že by to tak mělo být“ a že potřebuji se na porod připravit, jsem nás s manželem přihlásila na kurz předporodní přípravy v A-Centru v Karlíně. O Ivaně Königsmarkové jsem si přečetla pár článků a Hovory s porodní bábou a cítila jsem, že by to mohlo být jiné, než klasické těhotenské cvičení, nácvik dýchání k porodu a podobná předporodní příprava vedená pod hlavičkou nějaké porodnice.

Kurzy jsme absolvovali v době, kdy se soudní kauza kolem paní Königsmarkové velmi medializovala. V té době jsem cítila i tlak okolí, které říkalo, že možná není správné to, co Ivana K. říká a dělá, a že bych se přeci měla trochu bát rodit podle té své volby (tedy v porodnici, kde respektují porodní přání rodiček, která není blízko našeho bydliště, kde nemají „vybavení“ pro předčasně narozené děti – a co když to bude potřeba a že se něco může stát,…). Jsem ráda za to, že jsem se „nedala“, stále jsem věřila svým schopnostem a tomu, že to vše dopadne dobře. Rozhodla jsem se, že strachy a negativní emoce nebudu do svého života přijímat, nebudu už bojovat a někomu něco vysvětlovat, ztrácet tím energii, zvlášť v tomto krásném období. Utkvělo mi v paměti, jak paní Königsmarková tenkrát říkala, že ty maminky, které mají ve vínku být spíš ústupné autoritám, dát na názory a rady druhých s pocitem zodpovědnosti za druhého člověka (v tomto případě malého človíčka) si začnou stát pevně za svými pocity a přesvědčením. A mě to hodně posílilo.

Díky setkáním s Ivanou Königsmarkovou jsem se mohla utvrdit právě ve svých pocitech, že těhotenství není nějaká nemoc, která se musí stále hlídat, kompenzovat „vitamíny“ a že obavy a strach před porodem i u porodu nepomáhají. Většinou k nim není ani důvod, pokud je žena zdravá a cítí se dobře. Naučila jsem se rozlišovat, co je pro mě a miminko opravdu důležité a na co já, jako rodička (rodiče), mám(e) právo, jen jsme o tom nevěděli. Že hodně věcí v porodnicích se děje rutinně a nemusí to tak být, pokud někdo nesouhlasí. A že jsme si zvykli přenechávat zodpovědnost na někom jiném a neumíme ji vzít do svých rukou.

Celé těhotenství i porod byl pro mě úžasný zážitek, hodně věcí jsem pochopila a poznala samu sebe. Začala plně důvěřovat té ženské schopnosti normálního přirozeného porodu. I když vážím 43 kg, jsem hubená a všelijak mi měřili během těhotenství velikost pánve, zda porodím normálně (hodnoty v těhotenském průkazu několikrát s vykřičníkem), věřila jsem, že tělo ví, proč a jak je „těhotné“ a že si s tím poradí i miminko. A to vědělo, kdy se má narodit, aby bylo „akorát“ a já to mohla zvládnout.

Do porodnice jsme odjížděli v noci, kdy se objevil na nebi úplněk – údajně největší za posledních 20 let. Náš syn Jeroným se narodil v neděli ráno. Po porodu mě zaplavily nádherné pocity lásky, zodpovědnosti, a vědomí, že porod lze zvládnout i bez pomoci, i když to nebylo zrovna nyní. Mám obrovský respekt k přírodě, že to „má skvěle vymyšlené“, že bez zbytečných zásahů a s láskou se o nás dokáže krásně postarat, nebo nám dokáže ukázat, že my se umíme o sebe postarat sami, jenom to nevíme a neumíme žít v té víře.

Je škoda, že stále u nás není samozřejmá ta možnost svobodné volby – tedy kdy, kde, s kým a jak přivádět na svět děti, ale věřím, že se blýská na lepší časy. Tímto bych chtěla podpořit paní Königsmarkovou a poděkovat jí, za celou její činnost. Dále chci poděkovat porodní asistentce Věře Novákové z neratovické porodnice, která byla přítomná u mého porodu a vědomá mých přání, a jíž jsem poděkovat bohužel nestihla. Děkuji také svému manželovi, který plně respektoval má rozhodnutí, volbu porodnice a kdykoliv jsem ho potřebovala, byl se mnou, byl a je mi stále oporou. A děkuju také Jeronýmkovi, že to celé se mnou zvládl, zvládá a neustále mě učí nové věci, díky nimž poznávám hlouběji samu sebe.

Pavlína Marešová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 263. Porod za úplňku a jedno velké DĚKUJI

 

Jak jsem potkala, nepotkala a pak konečně opravdu potkala paní Königsmarkovou

Moje první setkání s paní Königsmarkovou bylo čistě virtuální, ale o to silnější impuls to pro mne byl. Pomalu jsem se dostávala do věku, kdy jsem začala uvažovat o vlastním dítěti. Hodně kamarádek již mělo za sebou svůj první porod. Ovšem jejich vyprávění a zkušenosti, které si odnesly z porodnic roztroušených po celé zemi, mne naplnily zděšením. Byla to jedna hororová story za druhou plná nevhodných lékařských zákroků, ponižujícího chování nemocničního personálu a nerespektování základních, lidských práv a požadavků. Naprosto mne to naplnilo nechutí a strachem byť se jenom k porodnici přiblížit, neřku-li do ní vstoupit.

Zároveň jsem to srovnávala se zkušenostmi, které jsem získala už jako malá při sledování porodů zvířat. Doma jsem měli docela velkou hospodárku včetně větších zvířat jako jsou kozy a psi. Feny většinou rodily v kuchyni. Stejně tak jsem jezdila se mojí mámou k porodům krav. Na druhou stranu jsem pak měla informace ze zahraničí o velmi rozdílných praktikách a přístupu k rodičce a dítěti.

Říkala jsem si, že přece musí i u nás existovat jiná cesta jak rodit a jak potažmo ochránit sebe i dítě. Přece nejsme tak fyziologicky zdegenerovaný národ abychom musely rodit tak jak nám to předvádějí mnozí lékaři….. Porod má v mých očích navíc punc ojedinělého, krásného okamžiku, který je velmi důležitý v životě dítěte a ženy.

A pak to přišlo. Potkala jsem poprvé paní Königsmarkovou. A to v knížce Hovory s porodní bábou od paní Doležalové. Najednou se rozsvítilo a byla tady pro mne obrovská naděje a vzpruha. Jde to. Jsou tady ženy, které mi mohou pomoci. Které mi a mému dítěti dají čas a prostor, které budeme potřebovat. Je tady někdo, kdo bojuje za důstojný porod a kdo se nebojí postavit systému a poskytnout pomocnou ruku těm, kteří o to mají zájem. Další knížky a informace pak už následovaly samy. Porodní báby povstaly z popela.

Když jsem pak krátce na to otěhotněla tak jsem se vydala na Respekt k porodu. Několikrát jsem se pokusila s paní Königsmarkovou setkat osobně a poprosit ji o asistenci u mého porodu, ale pokaždé jsme se minuly. A to třikrát. Nakonec jsem tam potkala jinou skvělou porodní asistentku – paní Vnoučkovou, která se mne nakonec ujala. Paní Königsmarková pak byla mou záložní porodní bábou pro případ, že by paní Vnoučková byla v daný moment u jiného porodu.

Takže ano, nakonec jsem se s paní Königsmarkovou opravu setkala osobně. Několikrát jsme se potkaly v Ačku, a pak jsme spolu s mým mužem absolvovali její předporodní kurz, který byl prostě skvělý a poskytl nám ucelenou rekapitulaci již známých informací a také další, pro nás nové, užitečné rady.

Nakonec bych chtěla paní Königsmarkové poděkovat za její dlouholetou práci a přínos do porodnictví. I díky tlaku, který porodní báby vyvíjí se situace v porodnicích lepší. Ale hlavně je tady alternativa pro ty, kteří chtějí něco jiného.

Petra Formánková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 267. Jak jsem potkala, nepotkala a pak konečně opravdu potkala paní Königsmarkovou