Jak se narodil Toníček

Konečně jsem se dostala k dokončení svého příběhu setkání s Ivanou. Je to alespoň minimální projev vděčnosti za její péči a hlavně vděčnost za boj, který vede. Přeji, Vám Ivano, hodně síly a energie a věřím, že pochodeň, kterou jste zažehla, už nikdo neuhasí.

Ivanu jsem potkala úplně obyčejně na jejích předporodních kurzech. Na kurzy mě nalákala kamarádka, které Ivana porodila 2 děti. Já ani přítel jsme neměli v plánu rodit doma, už jsme měli vybranou porodnici. Ivanin kurz se mi líbil moc. Poprvé v životě (nejen poprvé v těhotenství) se se mnou nějaký člověk ze zdravotnictví bavil tak, že mám právo se aktivně podílet na svém zdravotním stavu a mohu se svobodně rozhodovat, co se mnou a mým dítětem bude. Ivana nás během kurzu informovala a stručně a jasně vysvětlovala, co se během těhotenství a porodu děje v mém těle, k čemu slouží a neslouží jednotlivá vyšetření. Ale nejdůležitější podle mě bylo to, že apelovala na to, aby si každá rodička, každý budoucí otec a prostě každý uvědomil, že jeho tělo je prostě jeho a zodpovědnost za to tělo nese jen on sám a má tedy i rozhodovací právo, jak má být s jeho tělem nakládáno a nikdo by to neměl dělat za něj a místo něj. Toto je moje vlastní interpretace: nejde jen o tu svobodu rozhodnutí, co si vyberu za zákrok či jak chci, aby vypadal můj porod, ale i o tu zodpovědnost přijmout veškeré následky, které to sebou nese. Rozhodnout se nenechat se od lékařů opečovávat, tlumit bolest, urychlovat porod a rozhodovat místo mě o úlevových či rodících polohách, znamená být připravená přijmout vše, co během porodu a po porodu bez lékařských zásahů přijde a poperu se s tím já sama a nikdo jiný to za mě neudělá. A samozřejmě to platí i o jakýchkoli jiných lékařských zákrocích, uvědomění si, že lékař není bůh a já mám svoje právo zákrok odmítnout či si vybrat léčbu si tím rizikem, že volba může být špatná a jen já ponesu vinu. Myslím si, že i kvůli množství informací, které můžeme získat u lékařů, v brožurách, knihách a na internetu, ztrácíme důvěru v sebe samé a to, co je naše tělo schopné zvládnout.

Ale abych se vrátila k příběhu svého porodu. Aniž by se Ivana na svých kurzech kdy o domácích porodech přímo zmínila, ve mně i v Tomášovi, který na kurz chodil se mnou, rostl pocit, že je to nejlepší možná volba porodu. Tomáš se s myšlenkou postupně sžil a líbila se mu, já jsem měla neustálý vnitřní boj – rozum a všechny argumenty byly pro porod doma, ale někde uvnitř se mi usídlila obava z prvního porodu, z bolesti, krve, jaké to bude, zda to zvládnu, co když se něco stane… A tento strach, který jsem nedokázala přemoci, mi ovlivnil celý průběh porodu. Přenášela jsem asi 12 dní po termínu, když se konečně miminko ozvalo, že by chtělo na svět. Kontrakce byly slabé v desetiminutových intervalech, ale takto trvaly celou noc a následující den. Dnes už vím, že jsem se jim zbytečně bránila a místo jít jim vstříc, jsem je zaháněla, snad se poučím pro příště. Pokaždé, když jsem zavolala Ivaně či když druhý den navečer Ivana dorazila k nám domů, se mi ulevilo a kontrakce se zintenzivněly. Měla jsem pocit většího bezpečí, měla jsem u sebe svého průvodce prvním porodem. Jelikož mi mé obavy nedovolily se dostatečně uvolnit, aby se pořádně rozběhl porod, druhou noc jsme se s Tomem rozhodli jet do porodnice. Už jsem neměla sílu na druhou bezesnou noc s otazníkem, zda se ráno porod rozběhne.

V nemocnici to byla rychlá záležitost. Propíchnutí plodové vody, oxytocin, lékařka, sestry, polohovací lůžko a Toník byl za 3 hodiny na světě. Já byla ráda, že mám vše za sebou, byla jsem zklamaná, že to tak dopadlo, ale tělu neporučíš. Musím říct, že mi trvalo dlouho, než jsem se s porodem v porodnici v sobě srovnala a jsem stále moc ráda, že jsme tu delší část strávili doma a nikdo mě nehonil a nestresoval (snad jen já sama sebe).

Co bych si moc přála, aby můj případný další porod byl opět s Ivanou.

Zuzana M.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 273. Jak se narodil Toníček

 

Dvakrát Ivana

 K Ivaně jsem se dostala úplnou náhodou. Byla jsem kupovat vaničku a paní, co mi ji prodávala, mi doporučila kurzy Ivany Königsmarkové. Měla jsem už vybraný jiný kurz, kam jsem chtěla jít. Ani nevím proč, ale nakonec jsem se přihlásila právě k Ivaně.

Kurz mě pěkně nastartoval a podpořil v tom, co jsem vnitřně cítila. Že si chci o svém porodu rozhodovat sama, že nikdo líp neví, jak se cítím, než já sama a že každému prostě vyhovuje něco jiného. Doma jsem si rodit netroufla, jsem hodně opatrná. Nakonec jsem si vybrala nejbližší porodnici, abych měla klid a nemusela nikam dojíždět. Překvapilo mě, jak jsou u nás porodnice pozadu s tím, co se všeobecně ví. Bonding, prostředí porodnice, ohleduplnost personálu a vstřícnost. Porodila jsem tedy v nemocnici, ale odnesla jsem si plno šrámů na duši kvůli jejich nelidskému přístupu. Porod jsem měla hladký, takže stačilo trochu porozumění a vlídnosti. Místo toho mě porodník zkoušel jak u maturity, protože o mě losovali, kdo si mě vezme na starost…. tu paní s tím porodním plánem totiž nikdo nechtěl.

Blížil se můj druhý porod a já měla pocit, že to nezvládnu. Nechápala jsem to. Porod jsem měla krásný, moc jsem si ho užila. Po dlouhém zkoumání jsem si musela připustit, že za to může porodnice, že mám určité trauma z jejich přístupu. A tak jsem vyrazila opět na kurz Ivany. Kurz byl opět úžasný. Ivana mě nabila velikou energií a odvahou. Rozhodla jsem se, že pobyt v porodnici omezím na minimum. Přijít, porodit a odejít. Ivana mi pomohla vysvětlit tuto věc manželovi. Sama jsem si to nedokázala obhájit a já od něj potřebovala tolik podporu. Podařilo se. Porodila jsem a druhý den šla domu.

Ivaně bych tímto ráda poděkovala za veškeré odborné informace, které mi předala, za kontrolu mých narozených dětiček, za vnitřní podporu, spousty pochopení, spolusdílení a hlavně za odvahu, kterou mi dodala. Ivano opravdu moc díky, bez Vás by porod nebyl tak úžasný jaký byl.

Eva Doláková s dětmi

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 270. Dvakrát Ivana

 

Pro Ivanu i pro sebe

Když už na mě podruhé blikla výzva o napsání příběhu při pročítání facebookové stránky Podpora pro Ivanu Königsmarkovou, začalo mi docházet, že ta výzva je adresovaná i mně, že bych se měla pokusit něco sepsat, ač jsem ještě nerodila a Ivanu osobně neznám. Ale o to přeci nejde, že? Podporu lze vyjádřit navzdory zmiňovaným skutečnostem. A já bych moc chtěla vyjádřit podporu Ivaně i všem lidem okolo ní, ačkoli napsání příběhu ještě pár dní, dokonce i týdnů odkládám.

Nejdřív kvůli svatbě – spousta posledního zařizování, na nic jiného není čas. A teď, když už je po svatbě? Cítím se příliš unavená něco sepisovat. Mám dojem, že mi chybí ta správná nálada na psaní. Snad se i bojím začít se skládáním prvních písmenek, že ten příběh nebude stát za to, že nebude takový, jaký bych ho chtěla mít. Na druhou stranu vím, že bych to už neměla odkládat, nemám neomezené množství času. Chceme se začít pokoušet s manželem o miminko a já moc potřebuji, aby Ivana a všechny porodní asistentky podobné Ivaně mohly svobodně vykonávat své povolání a dělat to, co studovaly, abych jednu takovou mohla mít při svém porodu a měla možnost rodit s ní i doma, bude-li vše v pořádku a rozhodnu-li se pro to. Pokud můj příběh nebude úplně podle mých představ, nic zásadního se nestane, svůj účel snad i tak, aspoň částečně, splní. Pokud však bude můj porod naprosto odlišný od mých představ (třeba i vinou nesmyslných státních nařízení), může to mít pro mě dalekosáhlejší následky.

Možná nyní pochybuji o svých pisatelských schopnostech, rozhodně však nepochybuji o své schopnosti porodit přirozeně bez lékařských zásahů. Věřím, že mé tělo je vytvořeno tak, aby to zvládlo a ráda bych, aby, až budu rodit, byli kolem mne pouze lidé, kteří v to věří též.

S Ivanou jsem se poprvé „potkala“ při čtení knihy Porod doma, poté v knize Hovory s porodní bábou. Obě jsem četla jedním dechem. Než jsem přečetla tyto knihy, sledovala jsem její příběh pouze z povzdálí, ovšem od začátku na její straně. Po přečtení zmiňovaných knih a zhlédnutí několika krátkých dokumentů jí fandím ještě mnohem více. Snad už to nebude trvat dlouho a bude se moci vrátit zpět ke své práci. Moc jí to (i sobě) přeju!

Pavla

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 271. Pro Ivanu i pro sebe

 

Jen tak…

Kamarádka mě poprosila o doprovod k porodu. Byl předčasný a čekala dvojčátka. Šla jsem, aniž bych tušila, do čeho skutečně jdu.

O půl jedné v noci jsem zoufale potřebovala pomoc a radu, co dál. Schylovalo se k císařskému řezu.

Řekla jsem kamarádce „,Zavolám Ivaně, zeptám se jí, co by doporučila.“
Ta se na mě nevěřícně podívala „A ty si myslíš, že ti to teď Ivana vezme?“

Vzala a poradila.

Bez nároku na honorář a v noci. Prostě věděla, že někdo potřebuje pomoc a pomohla.

Moc Vám za to, Ivano děkuji. Děkuji za to, že jsme tam v ten moment nestály s kamarádkou samy dvě proti všem.

Veronika Svobodná

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 272. Jen tak…