Pohled zpátky

 Když jsem čekala Pavlíčka, byla jsem naprosto zdravá a nic mi nechybělo. Chtěla jsem si těhotenství užít. Bylo mi 20, šla jsem poprvé ke gynekoložce, ke které chodili všichni mí příbuzní. Byla to zároveň i má poslední návštěva u ní. Poté, co mi byl doporučen potrat, protože jsem odmítla screening v 10.tt s tím, že si dítě chci nechat, jsem přešla jinam. A tak jsem vesele absolvovala každý měsíc vyšetřní s ultrazvukem, pak tripltesty, cukrovku v nemocnici (3 hodiny bez jídla a pití, 3x odběr krve a moč, cestou domů jsem se málem vybourala, a když jsem si mazala chleba tak se mi klepaly ruce tak, že jsem nebyla schopná otevřít máslo), pak několik monitorů a konečně porod.

Do porodnice jsem naivně přijížděla neinformovaná, stahy po 3 minutách. Bylo 6 večer, doktor na příjmu prohlásil: dneska budou jedenáctky. Po celkem příjemném porodním procesu jsem opravdu před jedenáctou porodila. Hned po porodu jsem si spontánně vyhrnula košili a nastavila náruč. Zůstala prázdná. Pavlíčka s Apgar skóre 10-10-10 odnesli do inkubátoru a mě čekalo půlhodinové šití a následné velmi zdlouhavé a bolestivé hojení hráze, které mě následujících 14 vyčerpávalo tak, že jsem nebyla schopná se pořádně starat o Pavlíčka.

Když jsem otěhotněla podruhé, začala jsem se o porod víc zajímat. Nechtěla jsem, aby do mě někdo střihal a aby mi někdo bral dítě. A tak jsem se dostala k Hovorům s porodní bábou. A viděla svůj první porod v jiném světle – monitor, injekce, necukejte sebou, co budete dělat, až tudy půjde hlavička, monitor, druhá injekce, prasknutí vody, kapačka, monitor, kapačka, monitor, tlačte, i když se vám nechce, nohy pomalu za hlavou, šmik, a konec, do těch jedenácti to pan doktor opravdu stihnul. Třešínka na dortu byla, že jsem porodní sál pozvracela, na povel počůrala (už vám někdy někdo řekl, že máte čůrat vleže na zádech s nohama za hlavou?) a jinak znečistila, že mě škrábli při praskání vody a pak zlili kapačkama. Jak je možné, že je tohle normální?…

Bohužel se druhé miminko rozhodlo, že k nám nepřijde, ale to je další velmi smutný příběh o přístupu doktorů k „hysterické“ potrácející matce. Teď bych spíš chtěla poděkovat paní Ivaně za to, že je, že dělá to, co dělá a že mi dala prostřednictvím knížky naději na to, že může být lépe. Sice mám strach, protože jsem odmalička „poslušná“ holčička a odmítat a vysvětlovat, že chci něco jinak, mě velice vyčerpává. Takže případný můj další porod bude asi probíhat v porodnici pod lékařským vedením, se sepsaným porodním plánem, který si doufám někdo alespoň přečte.

Ještě jednou děkuji Ivaně a dalším odvážným porodním asistentkám a matkám domorodičkám či bojovnicím s porodnicí za to, že prošlapávají cestičku. Jen jedna věc mě v Hovorech velice překvapila. Po tom, jak se Ivana staví k síle ženy věřit ve vlastní intuici a vnímat své tělo mě zarazila část o antikoncepci. Nějak jsem automaticky předpokládala, že Ivana bude znát a doporučovat symtotermální metodu založenou na měření teploty a pozorování hlenu nebo čípku. Nevím tedy, jestli se od doby kdy byla knížka sepsána něco v jejích postojích nezměnilo, ale myslím že spousta „přírodních“ žen by uvítala, kdyby se Ivana spojila s Ligou pár páru a stala se instruktorkou přirozeně plánovaného rodičovství, nebo kdyby maminky, které do sebe nerady cpou chemii a neplánují brzy další děťátko, alespoň odkázala na jejich bezplatné kurzy.

To je ode mě zatím vše, doufám, že jednou napíšu svůj porodní příběh, který bude vypadat úplně jinak než tento.

A.D.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 278. Pohled zpátky

 

Bojovnice

Celý život jsem bojovnice a snažím se věci zlepšovat. Mé úspěchy jsou minimální nebo je možná jenom tak vnímám já. Neustále narážím na omezenost, hloupost, neochotu… Nesmírně proto obdivuji všechny lidi (nejen ženy), kteří se snaží uvádět věci na logickou a efektivní míru a vytrvale jdou za svou vizí, nehledě přitom na překážky, které jim okolí klade pod nohy. Ivana je jedním z lidí, jejichž práce, úsilí a nasazení je z mého pohledu fascinující a obdivuhodné. Použiji klišé, které je ovšem zhola pravdivé – žádní géniové dokonce ani rozumní a praktičtí lidé to v životě neměli jednoduché a mnohdy se jim dostalo uznání či dokonce pouhé pozornosti, až když náš svět opustili. Taková praxe ovšem nezůstala hluboko někde ve středověku, ale přetrvává i v naší rádoby moderní a otevřené společnosti. Moje představa moderní a tolerantní společnosti je taková, že každý člověk by měl mít právo se rozhodnout, jaký život chce prožít a sám by se měl rozhodnout, co si může, či naopak nemůže dovolit. V době, kdy primární hybnou silou moderní a vyspělé ekonomiky mají být služby, včetně služeb medicínských, je pro mě naprosto nepochopitelné, že se žena, coby rovnoprávný člen společnosti, musí nechat šikanovat v období nejintimnějším a asi i nejkrásnějším z pohledu životního naplnění, zdravotnickým personálem a jeho všeobjímajícím moudrem a absolutní pravdou. Ivano, bude mi 36 let a dítě nemám, nikdy jsem nerodila. Protože ale pořád všechno řeším, zajímám se o možnosti přivedení potomka na svět poměrně intenzivně již delší dobu a vždy,když se o vás dočtu nebo vás slyším někde mluvit, jsem přesvědčena, že i já to zvládnu, aniž bych při tom dostala hysterický záchvat a někoho nedejbože zavraždila (rozuměj zdravotnický personál). Jsem nesmírně vděčná za to, co pro nás ženy děláte a nebýt vás, musím přiznat, že bych dítě odkládala a odkládala, až by to asi ani nešlo… Je pro mě nepochopitelné, proč bych se o svých pocitech, bolestech a radostech měla dohadovat s nějakým fundovaným porodníkem. Já bych chtěla rodit v klidu a pohodě a to i s rizikem, že se něco může stát. Klidně bych rodila v nemocnici s tím, že pokud opravdu dojde ke klinickým problémům, bude o mě a dítě patřičně postaráno, ale proč proboha podle exaktních představ nějakého strejdy doktora, který mi naordinuje povinný klystýr, úplně vyholenou pipku a ještě mi jí preventivně zmrzačí automatickým „nastřižením“. Mám strach a přiznávám, že společně s mým pocitem, že věci by prostě měly fungovat logicky, se prostě porodu (a tím vůbec i početí) bráním. Zároveň si ale myslím, že chyba je i v nás ženách. Ne ve všech, ale v nás jako celku. Pár osamělých bojovnic nebo snad dle tisku a mnohých lékařů „problematických hysterek“, dnešní situaci dramaticky nezmění. Proč ani ženský personál nedokáže respektovat práva jiné ženy na klidný a příjemný porod? Proč vůbec dělají práci, kterou nedělají dobře nebo snad s nechutí? Nebo to prostě jinak neumí, protože je to nikdo nenaučil, nemají ten správný příklad? Kdysi dávno jsem se zajímala o Centrum aktivního porodu (CAP). Byla to pro mě alternativa, možnost jak přivést dítě na svět v klidu. Proč ho někdo zrušil, kam zmizela ta geniální myšlenka a proč CAP vůbec někomu vadil? Měla jsem pocit, že se věci hýbou správným směrem, tak proč se vracíme o patnáct, dvacet let zpátky. Věřím, že spousta žen by si rádo zaplatilo za to, co by mělo být naprosto automatické – za slušnost a ohleduplnost v době porodu. Zároveň mě ale překvapuje, kolik žen se prostě nehodlá bránit nebo vůbec angažovat, protože páni doktoři a paní sestřičky jsou tu prostě od toho, aby vám dělali všechny ty ošklivé věci a ještě se přitom tvářili jako mistři světa nebo jako že jim nadloube. Je to přece jejich práce a holt to tak je a musí to tak být. Arte Legis pověšený na dveřích tiše umřel… on totiž nikdy nežil…

Kamila Olivová Freyová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 280. Bojovnice

 

Můj příběh pro Ivanu

Paní Ivanku osobně neznám, ale po přečtení některých příběhů, které jsem objevila na vašich stránkách, na které mě upozornila moje švagrová, jsem se rozhodla, že vám napíšu i já svůj příběh.

Bohužel se musím připojit k tomu zástupu maminek, které si připadají jen jako něco, co se musí vyšetřit a poslat na další vyšetření, poněkud lidštější přístup by se hodil. Bohužel si taky nemyslím, že všechna ta stresující vyšetření a čekání v čekárnách a na výsledky jsou potřeba.

Mám dvě děti, Lucince budou tři roky, čekali jsme dlouho, než se zadařila, ale zadařila se. Když mi řekli, že je tu možnost 1: 200, že bude mít Downa, poslali mě na odběr plodové vody, 1% úmrtnosti dítěte při tomto zákroku mě moc nepovzbudilo, ale prej pro jistotu, prý to nebolí. Bolelo a jak, problém je v tom, že přes mé špeky se k děťátku nemohli dostat. Na výsledky jsem čekala 14 dní, strašný!!!! Naštěstí vše bylo v pořádku. A veděli jsme na 100%, že to bude holka. Kvůli těhotenské cukrovce a údajně velkému miminku, mě v den termínu začali vyvolávat porod, po dvou dnech vyvolávání (ani nechci vědět, co do mě všechno naprali) mě honili na císař, plakala jsem, nechtěla jsem, musela jsem. Narodil se mi nejkrásnější uzlíček na světě, měla 3.18kg – myslím, že na dva dny po termínu to nebylo moc, pochovat jsem si ji mohla až po 15ti hodinách po porodu. Přítel ji viděl a choval dřív než já.

U druhého dítěte bylo všechno v pořádku, i když jsem kvůli cukrovce opět musela dojíždět jednou za čtrnáct dní na kontroly i s malou a dělat si testy doma, spousta vyšetření a přesto jsem netušila, jestli to tentokrát bude kluk nebo holka, opět ta pohádka o tom, že jsem tlustá a přístroje to prostě nevidí…to potěší. Všechno vypadalo, že bych tentokrát mohla rodit normálně. Na první kontrole v porodnici mě však řekli, že už by to mělo jít ven. Měsíc před termínem. Zatracená těhotenská cukrovka, tak proč jsem držela dietu jako blbec, když mě to stejně nemine. Ukecala jsem to, ale na příští kontrole už jsem dostala termín, zase jsem to obrečela. V porodnici byli všichni úžasní, na sále také, všem děkuji, tentokrát jsem šla do částečné anestezie, nic příjemného, ale to že mám Štěpánka jsem se dověděla hned, hned jsem ho viděla a na chvilku mi ho i nechali hladit. Byla jsem celou dobu při vědomí a musím říct, že nic silnějšího jsem nezažila. Škoda jen, že to nešlo přirozeně bez císaře.

Do porodu doma bych asi nešla, bála bych se a bohužel můj přítel je epileptik a položí ho i injekce, takže ani u porodu normálního bych ho neměla, tak nevím, kdo by mi krom asistentky doma pomohl. Ale už jen pro tu možnost výběru, kterou přeju všem maminkám, říkám: Nechte paní Ivanku a ostatní porodní asistentky dělat svojí práci!!!!!

Děkuji všem, co mi pomohli mít úžasné děti a doufám, že nezůstane jen u dvou…(což bohužel dnešní systém považuje za strop a proto je jim celkem jedno, jestli se dítě narodí císařem nebo ne, mě to jedno není, chci velkou rodinu a bohužel tělo není věc, do které se může řezat donekonečna….)

Všem hodně štěstí u porodu přeje
Jana Uhlířová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 284. Můj příběh pro Ivanu