Jednoho dne se mě kamarádka, studentka medicíny, zeptala „proč chci rodit doma“. Zajímalo ji to z toho důvodu, že na téma domácí porody psala svou seminární práci. Její dotaz mě překvapil, sice jsem se již delší dobu zajímala o témata jako těhotenství, porod, výchova a vzdělávání dětí, ale nikdy jsem takto rezolutně neprohlásila, že budu rodit doma. Jak bych něco takového mohla také říct, když jsem do té doby ještě nikdy miminko pod srdcem nenosila, a za takovým rozhodnutím – přivést na svět děťátko doma – si musí žena stát a bytostně to cítit, což není podle mě možné, pokud není a nikdy zatím nebyla v komunikaci se svým „těhotným“ tělem a především se svým miminkem – vždyť i ono má přeci k tomu „co říct“.

Každopádně určitý postoj k domácím porodům jsem měla a mám, proto jsem kamarádce slíbila, že informace, které jsem již nasbírala a které se jednou budou přirozeně podílet na mém rozhodování ohledně místa porodu, ji ráda sepíši. Cítila jsem totiž, že tímto krokem mohu alespoň malým dílem podpořit právo nás žen ve svobodném, zodpovědném rozhodování se (nejen!) o místě, kde přivedeme na svět své potomky. Svou práci jsem se snažila pojmout co nejkomplexněji, což vedlo k sepsání šesti stran textu, které nyní v případě zájmu nabízím k přečtení i Vám.

Téma: POROD DOMA, aneb proč ženy nechtějí rodit v nemocnicích
Sepsala: Edita Velebil Nedvědová

Dříve nežli ozřejmím, z jakých důvodů jsem do jisté míry obhájcem domácích porodů, bych především ráda zdůraznila, že více jak příznivcem domácích porodů, jsem příznivcem přirozených porodů (ať už se odehrávají v podstatě kdekoliv). A za přirozené považuji vše, co nám bylo přírodou a jejími zákony dáno, co je stálé a neměnné, nezávisle na stupni vývoje lidstva a technických vymoženostech, a to bezpochyby lidský fyziologický porod je. Jsem také přesvědčena, že fyziologicky rodit, tj. bez chemických podpůrných prostředků, bez technických a dalších, např. urychlovacích zásahů, dokáže většina žen, pokud má ovšem k tomu příznivé podmínky – a tyto podmínky jsou často, dle mého mínění, v porodním procesu klíčové.
Ať už jsme se jako lidé vzdálili od přírody a jejích zákonitostí sebevíce, určité přirozené mechanismy nám byly v podobě genetického kódu předány předešlými generacemi. Mnoho těchto mechanismů můžeme stále ještě vypozorovat v přírodě u dalších živočichů. Totiž u mnohých zvířecích druhů (např. kočkovitých šelem) bylo například vysledováno, že pokud se rodící samička ocitne v ohrožení, porod zcela ustane, a započne znovu až tehdy, dostane-li se opět do bezpečí. Tuto informaci považuji za velice zásadní. Jestliže takové mechanismy fungují, když rodí zvířecí samičky, proč by tomu mělo být v případě rodící ženy jinak? Víme, že zvířata jednají především instinktivně, ale také člověk má ve svých buňkách zakódované přirozené instinkty, navíc u člověka další zásadní roli ve vnímání světa a jednotlivých situací hraje psychika – pocity, emoce. Pokud tedy budeme vycházet z přesvědčení, že je porod především psychologický proces, není divu, že se nemálo porodů vyvíjí problematicky, jestliže jsou pro ženu podmínky při porodu nepohodlné, stresující, a co teprve tehdy, necítí-li se žena bezpečně.

Jenomže není absolutně možné stanovit, jaké obecné podmínky jsou pro rodící ženy právě ty ideální a nejvhodnější. Přestože je lidský život podmíněn přírodním zákonům, jsme my lidé svou povahou tvorové velmi individuální, v čemž opět hraje svou významnou roli psychika, jež je ovlivněna našimi životními zkušenostmi, názory a postoji, které jsme během života do sebe načerpali a přijali za své. A proto podmínky při porodu, které zakusila jedna žena a hodnotí je kladně, mohou být pro jinou ženu někdy až traumatickým zážitkem. Právě proto se jedna žena může cítit bezpečně při porodu v porodnici, jiná zase doma. Proto jedné ženě může být příjemné, že kolem ní stojí a podporuje jí mnoho lidí a druhá bude raději rodit úplně sama (příp. s jen s podporou porodní asistentky). S vědomím tohoto, je tedy nepochopitelným paradoxem, že stále ještě existují skupiny osob (převážně v mužském složení – další paradox), které si dovolí těhotným ženám určovat za jakých podmínek a jakým způsobem by měly porodit. Zde se již vlastně dotýkáme toho, proč některé ženy upřednostňují porod doma před porodem v nemocničním prostředí a proč i mně se jeví v současné době a ve stávajícím lékařském systému varianta domácího porodu přijatelnější a příznivější, mluvíme-li samozřejmě o porodu fyziologickém, nízkorizikovém a asistovaném zkušenou porodní asistentkou.

Narození dítěte samozřejmě není záležitost samotného porodu, přeskočím-li úplný počátek zrození dítěte, tedy jeho početí, k jehož asistenci se zatím naštěstí nehlásí ani stát ani lékaři (pomineme-li početí umělé – asistovanou reprodukci, kterou jit od základu nemůžeme spojovat s pojmy přirozenost a fyziologie, byť z nich do jisté míry samo sebou vychází), je již v počátku těhotenství žena hozena do jakési „mašinérie“ vyšetření, testů, pobíhání po lékařích, zdlouhavého vysedávání v ordinačních čekárnách, jejichž výsledkem bývá nezřídka únava a také stres z toho, zdali právě její děťátko bude zařazeno do kolonky „zdravé“ či „normální“ (přičemž procentuální věrohodnost výsledků, které většina těchto testů nabízí, není zdaleka stoprocentní).

Osobně vnímám těhotenství a zrození děťátka jako skutečně posvátné a důležité období ženy, samotného dítěte a vlastně celé rodiny. Myslím si, že přerod ženy v ženu-matku je významným, neopakovatelným mezníkem v jejím životě, a rozhodně není možné tuto záležitost pojímat jen technicky (první trimestr, druhý trimestr, třetí trimestr…), ale je potřeba k ženě přistupovat především citlivě, empaticky.

Není však tajemstvím, že mnoho lékařů nahlíží na těhotenství a „plod“ (jazykem lékaře) v těle těhotné ženy již od počátku jako na potenciálně nemocné či vadné. Zamyslí-li se rozumný člověk nad tím, netřeba se tomu ani úplně divit, neb v pojetí západní medicíny je totiž lékař vytrénován především na vyhledávání a diagnostikování patologií, nikoliv na skutečné zdraví člověka (a s tímto přístupem jsem ve velkém osobním rozporu, bližší mi je pojetí tradiční čínské medicíny či celostní medicíny, které vnímají lidské tělo včetně psychiky jako jeden celek a zaměřují se na uzdravení člověka, tj. na hledání skutečné příčiny nemocí, nikoliv jen na jejich následky). Kdokoliv s tímto tvrzením nesouhlasí, ať si tedy položí otázku, proč je český lékař odměňován za množství nemocných pacientů, kteří mu „prošli rukama“, a ne za množství uzdravených lidí? Ale to jsem trochu odbočila.

Obor gynekologie-porodnictví se nevyčlenila z ničeho jiného než z lékařského odvětví – chirurgie. I když budu mít pro lékaře pochopení a uvěřím, že jejich přístup vychází z jejich nejlepšího vědomí a svědomí, přijde mi, že pojetí těhotenství a porodu primárně jako patologické záležitosti je jaksi celé „postavené na hlavu“. Samozřejmě smekám před lékařskými kapacitami a jejich umem ve chvílích, kdy je potřeba jednat rychle a lékařský zásah je naprosto nevyhnutelný k záchraně lidského života, zde je jejich práce nezastupitelná. Také jejich iniciativu bezpochyby vítám u vysokorizikových těhotenství a při komplikovaných porodech, ale u těhotenství, jež je označováno jako nízkorizikové, a u porodu, jenž probíhá naprosto fyziologicky, je mi bližší práce zkušených porodních asistentek, které těhotenství a porod vnímají v první řadě jako naprosto přirozený, kontinuální a celistvý proces, navíc velmi intimní a citlivý, a dokážou se přizpůsobit potřebám žen, jsou jejich oporou, ale i odborným dohledem během těhotenství, porodu a v šestinedělí. V neposlední řadě respektují, když se žena rozhodne rodit mimo klasické zdravotnické zařízení, a v případě podmínek, jež zhodnotí jako vhodné pro tuto volbu, jsou ochotné rodičce poskytnout péči v místě, kde se cítí skutečně dobře a bezpečně, byť se jedná třeba o porod doma, protože vědí, že toho rozhodnutí může být pro ženu právě to klíčové k podpoře její psychiky a podmínkou hladkého porodu!
Až sama jednou budu v požehnaném stavu, přála bych si, aby mé těhotenství bylo naplněno především těšením se na miminko, užíváním si tohoto jiného stavu a doprovázené vnitřním klidem a pocitem bezpečí. Bohužel lékařské bílé pláště ve mně již od útlého dětství vzbuzují jen úzkost, nedůvěru a o pocitu bezpečí se dá hovořit velmi těžko, spíše vůbec. Kdežto porodní asistentku vnímám jako ženu, která se dokáže naladit na potřeby ženy a miminka, flexibilně na ně reaguje, zbytečně nezastrašuje ženu potenciálními komplikacemi, přestože si jich je plně vědoma, umí je odhalit a v případě uvážení a nutnosti je konzultuje s lékařem, případně ženu předává do jeho péče.

Velikou výhodu v péči porodní asistentky vidím také v tom, že trvá od počátku těhotenství, v době porodu a dále v šestinedělí, přičemž péče je směřována jak na ženu-matku, tak miminko. Tato asistence nezahrnuje tedy jen prvek intimnosti, který je v klasické lékařské péči většinou naprosto ignorován (těhotenství = osobní gynekolog ženy + zdravotní sestra, posléze gynekolog-porodník v příslušné porodnici + porodní asistentka; porod = pravděpodobně jiná/é porodní asistentka/y + jiný gynekolog-porodník při porodu; po porodu = péče o matku a dítě rozdělena mezi gynekologii a neonatologii/pediatrii), ale také důležitý je prvek psychologický – navázání určitého vztahu a především důvěry mezi těhotnou ženou a porodní asistentkou (navíc také ženou). Dále je zde velký předpoklad toho, že porodní asistentka, jež o ženu pečuje od počátku a pozná ji dobře, dokáže podchytit včas různé nepříznivé nuance během těhotenství i při porodu, případně i dále při péči o miminko. Dobrá porodní asistentka si je též vědoma toho, kde její kompetence končí a je tedy čas předat ženu či dítě do péče lékaře/lékařky.

Nyní by se mohlo zdát, že více nežli domácí porody jsem se jala obhajovat práci porodních asistentek, ale ono jedno s druhým velmi úzce souvisí, už jen například proto, že málokterý gynekolog-porodník by byl skutečně ochoten ženě při domácím porodu asistovat a starat se o ní a miminko v domácím prostředí ještě po porodu. Ženy, které se rozhodují rodit doma, tak činí z mnoha důvodů, přičemž některé jsem již výše nastínila – celkový přístup lékařů, stres či strach z nemocničního prostředí, neintimita těchto prostor i celkového přístupu, velké množství zásahů v těhotenství i při porodu, tím pádem narušování tohoto procesu. Nutno také dodat, že převážné procento žen, které se rozhodnou rodit doma nejsou primipary, ale nejméně druhorodičky, které mají na svůj předchozí porod v nemocnici nepříjemné, mnohdy až traumatické vzpomínky. A jaké jsou další důvody, proč ženy volí porod mimo nemocnici, např. doma?
Jako nejčastější důvod je ženami uváděn strach ze separace dítěte od maminky. Ať už se žena ve svém životě setkala s termínem bonding a jeho významem nebo ne, přirozeně touží první okamžiky po porodu prožít s čerstvě narozeným miminkem, seznámit se s ním, navázat vztah (samozřejmě za předpokladu, že její přirozené instinkty nejsou při porodu narušeny umělými zásahy a je při vědomí). Bonding je naprosto přirozená potřeba, jež podněcuje další hormonální a emocionální pochody v těle matky a dítěte, pomocí kterých se mezi nimi vytváří pevné emocionální pouto a toto pouto zase nadále ovlivňuje vztah matky a dítěte v jejich společném soužití. Bohužel se tato přirozená potřeba v nemocničních zařízeních plošně ignoruje, dítě je ve jménu „nezbytných“ ošetření a ještě „nezbytnějšího“ vážení, měření, umývání a oblékání odňato matce a vráceno až po několika minutách, někdy hodinách, to rozhodnou-li se zdravotníci, že je ještě potřeba miminko „pro jistotu“ zahřát v inkubátoru (jakoby teplé tělo matky bylo nedostačující). Ale bonding je nejdůležitější právě v prvních minutách po porodu, často se mluví dokonce o tzv. první „zlaté hodince“ – tak to zkrátka příroda zařídila, protože z výše popsanými nemocničními úkony skutečně nepočítala.

Přikládání dítěte na matčino nejlépe nahé tělo má kromě emocionálního významu ještě jinou důležitost. Tělo novorozeněte je v prvních minutách po porodu osídlováno různými bakteriemi a jinými mikroorganismy, pokud je tedy čerstvě porozené miminko položeno na tělo matky, je osídleno bakteriemi z jejího těla, proti kterým ale záhy děťátko dostane ty nejvhodnější protilátky v mateřském mléce, bude-li kojeno. Pokud je však dítě ihned po narození odneseno od matky pryč, jeho tělo je atakováno mikroorganismy z nemocničního prostředí, což se může později projevit různými infekcemi či jinými imunitními problémy, neboť na tyto cizí mikroorganismy nemusí být mateřské mléko protilátkami vybaveno.

Matky špatně snáší odnášení miminek v nemocnicích také ze strachu ze záměny, a že to není jev nečastý, dokládají mnohé zkušenosti maminek z mého okolí, které se s tímto nešvarem v porodnici setkaly. Například má mladší sestra, která naštěstí během chvilky záměnu svého synka odhalila a požádala o jeho navrácení z náruče druhé matky, jež si výměny nevšimla a už nevlastního chlapečka vesele kojila. Mít své miminko stále u sebe – jak jednoduše znějící přání, přesto velmi těžce splnitelné na mnohých gynekologicko-porodnických nemocničních odděleních. To jest důvod, proč se ženy uchylují k porodům v domácím prostředí, kde nehrozí, že jim někdo cizí proti vlastní vůli jejich dítě odnese.

Bondingem jsme však přeskočili samotný porod a zásahy, které mnoha ženám nejsou příjemné a vnímají je jako porod narušující, či dokonce porod komplikující. Jako první nepříjemná iniciativa, kterou je často potřeba zvládat mezi bolestivými kontrakcemi, je vnímán samotný příjem do nemocnice, tedy „neodkladná“ administrativa („Kdo jste, co jste, proč jste a jméno pro holčičku i kluka máte?“…). Dále je žena napojena na monitor, často ve velmi nepříjemné a nepřirozené pozici, tj. vleže na zádech, někdy je napojena i dlouhé, bolestivé minuty. Dále ji čeká intimní vyšetření většinou od pána nebo paní – gynekologa či gynekoložky, popř. porodní asistentky, s nimiž se setkává možná poprvé ve svém životě. Po vyšetření je žena podle stádia porodu odeslána do příslušné místnosti – čekat na pokoj, čekat do místnosti, určené pro první dobu porodní, nebo jde rovnou na porodní sál. Pokud se porod dle mínění lékaře/ky příliš vleče (třeba v noci, kdy je příjemnější než asistovat porodu spáti), jsou ženě nabídnuty „urychlující vitamíny“, někdy nejsou ani nabídnuty, ale rovnou bez dotazování se do jejího těla vpraveny. Dnes už je naštěstí většinou rodičce dovoleno pohybovat se během porodu volně, je jí umožněno střídat polohy či se dokonce jít vysprchovat – to však hovoříme o první době porodní. Ve druhé době porodní je žena okamžitě naštelována na lehátku či křesle do polohy, porodu zcela nevyhovující, tedy na zádech, v mírně lepší variantě v lehounkém polosedu, to aby každopádně porodník dobře viděl. Ale že podle nejnovějších výzkumů, je tato poloha nejméně vyhovující, protože zužuje porodní cesty tlakem na páteř a kostrč a protože absolutně nepodporuje zákon gravitace, jenž může být při porodu taktéž prospěšný, už bohužel nikoho nezajímá. A tak, když se nám to miminko ne a ne těmi porodními cestami procpat („asi má maminka zúženou pánev nebo je dítě na ní moc velké“), tak místo změny polohy v daleko vhodnější – např. do dřepu, stoje nebo do polohy „na všech čtyřech“ – jí raději provedeme nejprve amniotomii, posléze episiotomii či nakonec ještě zatlačíme loktem na bříško (koho zajímá, že Kristellerova exprese je postup non lege atris), jako mé sestře před necelými třemi lety. Proč to dělat jednoduše, když to jde přeci složitě. Kolik lékařů kdy napadlo, ženu sundat z té postele či křesla, aby si mohla najít tu polohu, která jí nejlépe vyhovuje a mohla snadněji porodit? A jak je vůbec možné, že stejní lékaři (gynekologové-porodníci), kteří varují těhotné ženy před spánkem na zádech (převedším v pokročilém stádiu těhotenství, kdy je miminko větší a těžší) kvůli možné nedokrevnosti dolní duté žíly (vena cava), jež zajišťuje též průtok krve k dítěti, posléze při porodu pokládají ženy na záda? Stále se divíte, proč dobře informované ženy nechtějí rodit v nemocnicích a uchylují se do svých domovů, kde si přirozeně dle svých vlastních potřeb vyberou polohu či polohy, které jsou pro ně nejvhodnější?

To ale bohužel není ve výčtu mnohdy zbytečných zásahů všechno. Přeskočila jsem například dnes již zastaralé, ale stále se dějící oholení pubického ochlupení žen či praxí nepodpořená efektivita klystýru (dokonce oboje nedoporučované WHO – Světovou zdravotnickou organizací). Také jsem se ještě zapomněla zmínit o nadměrném používání syntetických náhražek hormonu oxytocinu (např. pitocin), používajících se k vyvolání či urychlení porodu a které mají za následek např. daleko bolestivější kontrakce, jež jsou mnohdy nad hranicí snesitelnosti, a tak je ženě nabídnuta další syntetická látka – tzv. epidurál. Epidurální anestezie je další velké téma, zahalené závojem polopravd, a bohužel více než její nepříznivé, vedlejší účinky na matku a dítě, je proklamována její (nejistá) pomoc ve zmírnění porodních bolestí. Témata jako oxytocin (tedy přirozený hormon, ne náhodou označovaný jakožto hormon lásky) versus syntetický oxytocin (označovaný maximálně jako umělý), nebo také epidurální anestezie – by jistě byla zajímavým námětem k nějaké, samozřejmě nepodjaté, medicínské seminární práci či možná k práci diplomové. Nutno připomenout, že stále hovoříme o fyziologickém porodu, jenž je těmito podpůrnými prostředky rádoby urychlován, mnohdy ze zcela neopodstatněných důvodů. Dokonce jsou dnes publikovány výsledky studií, které poukazují na souvislost mezi umělým vyvoláváním a urychlováním porodu a následným použitím epidurální anestezie, a také mezi epidurální anestezií a zakončením porodu císařským řezem.

Níže jsem ještě pro přehlednost bodově sepsala, nejčastější důvody, proč se ženy rozhodují rodit v domácím prostředí, a následně jsem sepsala, čeho dalšího jsou si tyto ženy plně vědomy při takovém rozhodnutí. Tyto výčty jistě zdaleka nezahrnují vše, ani nemohou, neboť každá žena je jiná a své těhotenství i porod vnímá jinak, ale snažila jsem se o alespoň obecný přehled.

Nejčastější důvody proč ženy rodí doma:
– intimní rodinná atmosféra a pocit bezpečí, orientace ve známém prostředí mezi známými, blízkými lidmi
– nenarušování porodu množstvím umělých zásahů (viz nemocniční administrativa, přístrojový monitoring, holení, klystýr, kanila, amniotomie, episiotomie…)
– neurychlování porodu podpůrnými prostředky (vyvolávání a urychlování porodu syntetickými náhražkami oxytocinu, epidurální anestezie atd.), respektování přirozeného tempa a průběhu porodu
– možnosti volného pohybu rodičky, změny poloh, možnost volby porodu do vody dle vlastních možností a uvážení
– neomezený přísun tekutin a potravin dle potřeby
– volnost verbálních, zvukových či jiných projevů bez toho, aby je někdo napomínal
– přirozený bonding – dítě je po porodu stále s matkou, nepřerušovaný kontakt, navázání pevného vztahu, také nemožnost záměny dítěte
– kladný dopad na psychiku ženy (posílení sebevědomí ženy-matky, která dokázala porodit sama, přirozeně) i dítěte (dítě se rodí v klidné, láskyplné atmosféře)

Ženy, které se rozhodnout rodit doma, jsou si vědomy toho, že:
– nesou plnou zodpovědnost za sebe i své dítě
– mají právo rozhodovat o svém těle a zásazích do něj
– zahraniční výzkumy potvrzují, že asistovaný domácí porod při dodržení určitých pravidel je stejně bezpečný jako porod v nemocnici
– minimalizace zásahu do průběhu porodu hovoří ve prospěch domácích porodů oproti porodům v nemocnicích
– výskyt poporodních depresí hovoří v neprospěch porodů v nemocničním prostředí oproti porodům domácím
– v případě komplikací u domácího porodu je nutný okamžitý převoz do nemocnice

Osobně jsem porodní zkušeností ještě neprošla, ale již dlouho studuji dostupné praktické a odborné informace a především se nechávám inspirovat a poučovat živými zážitky žen z mého okolí, tj. zážitky mých tří sester, které mají celkem již šest děti, mé maminky, jež nás porodila pět ratolestí, vědomosti čerpám také od babiček, kamarádek, známých, jejichž osobní porodní příběhy nabízejí skutečně širokou škálu zkušeností. Proto věřím, že až se mé tělo stane schránkou pro vyvíjející se miminko, budu mít dostatek informací k tomu, abych se dokázala sama rozhodnout, co je pro mě a mé miminko nejlepší. V porodních příbězích žen, které znám osobně, bohužel většinově dostatek informací a sebedůvěry chybí, ale tato sebedůvěra nechybí v příbězích jiných žen, v příbězích žen, které se nebály vzít zodpovědnost do vlastních rukou a porodily své děti v lásce a bezpečí domova. Moc bych si přála, tímto příspěvkem zbořit mýtus o tom, že ženy, které rodí doma nebo o porodu doma uvažují, jsou hloupé, naivní a jejich rozhodnutí je neuvážené, věřím totiž v to, že opak je pravdou.
Tímto textem bych také dále ráda podpořila nejenom přirozené (domácí) porody a práci porodních asistentek, ale především bych chtěla ze srdce vyjádřit podporu pro možnost volby každé ženy v tom, kde, jak a s kým přivede na svět své milované dítě či milované děti, protože jak jsem již napsala v úvodu, podmínky při porodu jsou pro tento přirozený proces klíčové.
A v neposlední řadě bych tímto textem ráda apelovala na lékaře v oboru gynekologie-porodnictví, aby se nestyděli obohacovat své vědomosti od zahraničních kolegů a občas nahlédly do nových vědeckých studií, které čas od času poukazují na to, že účinnost některých zažitých postupů může být již dávno popřena či dokonce vyvrácena.

Nakonec bych chtěla požádat každého, kdo pečuje o nastávající maminky, o jeho lidskost, citlivost, empatii, a také bych přála ženám, aby byly samy vnímavější ke svým potřebám, potřebám svého děťátka a nebály se tyto potřeby prosadit.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 289. Porod doma aneb…