Přiznám se, že já osobně nejsem naprostým zastáncem porodů doma, zato jsem zastáncem svobody volby. Je směšné, že právě ti lékaři a lidé, kteří nemají nic proti interrupcím (což je v naší zemi považováno za osobní rozhodnutí ženy), mají spousty argumentů proti svobodné volbě ženy, kde a s čí asistencí přivede na svět své dítě…

Ivanu Königsmarkovou znám osobně, ale už je to dávno, co jsem ji potkávala jako studentka vyšší zdravotnické školy oboru porodní asistentka a před mým absolutoriem i jako konzultantku mé diplomové práce. Jako konzultantku jsem si ji zvolila již tenkrát, protože mi byla blízká svými „hříšnými“ myšlenkami ohledně alternativních porodů. Bylo to v roce 1999 a ještě bylo v provozu Centrum aktivního porodu na Bulovce, kde jsem měla možnost být na praxi, stejně jako v mnoha dalších pražských porodnicích. Tedy jsem viděla různé způsoby vedení porodů a setkala se s porodními asistentkami a porodníky také úplně jinak než jako většina ostatních žen, rodiček. Jako optimistická studentka jsem také proti pár věcem bojovala, například dopisem se svými zkušenosti ze zákulisí porodního sálu v Podolí, který jsem bez dovolení nakopírovala a vyvěsila po chodbách Podolí. Výsledkem byl pro mě zákaz vybrat si tuto porodnici pro svou další praxi v posledním ročníku studia :-). A výsledkem u mě bylo to, že jsem se rozhodla tuto praxi po úspěšném ukončení studia vůbec nevykonávat a věnovat se úplně jinému oboru. A tím jsem i ztratila kontakt s pani Ivanou, přestože mi říkala, že až se vrátím ze zahraničí, mám se jí ozvat. Dodnes si vážím těchto slov, že jsem pro ni tu hodnotu měla.

Ale to mi bylo 20 let a mé vlastní porody byly ještě hodně daleko. Nicméně i na mě došlo a předloni jsem začala řešit i já, kde vlastně budu chtít porodit. Vzpomněla jsem si na své praxe a řekla si, že to je tedy zapeklité rozhodnutí a tak jsem si jen vybrala porodnici, kde jsem svou praxi prožila jaksi nejlépe. Jenže jako personál je to vždy o kousek lepší než pak jako rodička. Měla jsem na sále přirozeně spolužačku ze školy a tak jsem si říkala, že jako její kamarádka budu mít snad lepší přístup personálu zajištěn. Ale pak jsem se dozvěděla, že další naše kamarádka co v mnou vybrané porodnici rodila, byla po porodu umístěna na oddělení gynekologie, namísto na šestinedělí a tedy nemohla mít miminko u sebe… Pod vlivem koktejlu těhotenských hormonů jsem se naštvala, jak je toto možné, ještě navíc k tomu, kdy je nutné se „registrovat“ v porodnici prakticky téměř ve chvíli, kdy přicházím na to, že jsem těhotná a pak pro mě ani není místo na šestinedělí a představa opuštěného plačícího miminka někde na novorozeneckém oddělení s anonymními sestrami…v tu chvíli jsem věděla, že bych v té porodnici udělala velikou scénu a to jsem zase nechtěla provést ani své kamarádce ani sobě a už vůbec ne svému miminku a rozhodla jsem se věci si „pojistit“ na klid. Ale jak? Teprve onehdy jsem zjistila, jak jsou u nás věci složité.

S manželem jsem absolvovala kolečko po těch „alternativnějších“ porodnicích poblíž Prahy, jako Hořovice a Neratovice, ale pořád to nebylo ono. Byla jsem již asi ve 34.tt a miminko pořád bylo koncem pánevním a já už trochu na nervy, že nevím, kde chci porodit. Pak jsme jeli do Vrchlabí. Během 5ti minut při prohlídce oddělení jsem věděla, kde budu rodit. Stačil mi pohled na relaxační místnost, kde se rodí a která ničím ani vzdáleně nepřipomíná porodní sál, ale spíše pokoj s velkou vanou, cd přehrávačem, svíčkami a normální postelí bez porodnické „kozy“. Dál mě ujistil přístup porodních asistentek a jejich neuvěřitelná vstřícnost, kterou jsem jinde jaksi nezaznamenala. Ještě ten večer se miminko otočilo hlavou dolů a tak bylo rozhodnuto a já už v klidu.

Během porodu jsem lékaře viděla pouze jednou a to při příjmu. Stejně tak monitor jsem absolvovala jen při příjmu (ozvy miminka samozřejmě porodní asistentky poslouchaly pravidelně, jen jsem nemusela být uvázána u stroje). Porod byl fajnový a celkem rychlý, což přisuzuju hlavně tomu, že jsem byla klidná, nic a nikdo mě nerušil. Ani jednou mě nenapadlo říct si o epidurál, zkrátka se vše dělo naprosto přirozeně. Naše holčička byla celkem velká, přes 4kg a porod proběhl samozřejmě bez nástřihu a také bez jiného poranění, bez šití. Bylo samozřejmostí mít miminko ihned po porodu u sebe, žádné zbytečné koupání ani měření. Ihned po porodu jsem mohla odejít na svůj pokoj, kde jsme byli od úplného začátku pohromadě všichni i s mým manželem, který zde zůstal po celou dobu našeho pobytu v porodnici.

Po roce a půl, tedy před 6 týdny jsem ve Vrchlabské porodnici porodila naši druhou holčičku. Tentokrát jsem již nepřemýšlela, kde porodím. Na pokoji jsme pak byli všichni i s naší 1,5 roční dcerkou.

Občas se zamýšlím, proč toto není možné ve všech porodnicích. Proč neexistuje možnost dát ženám na výběr – chcete lékařsky vedený porod, s pravidelnými úvazy na monitor, každohodinovým vnitřním vyšetřením, infuzemi oxytocinu, epidurálem, atd. a nebo – chcete komorní porod s porodní asistentkou (ideálně i externí PA kterou si žena vybrala) bez těchto „vychytávek“. Vždyť oba způsoby mají svou poptávku! Jsem přesvědčená, že jedna žena porodí lépe právě proto, že má pocit, že je o ní postaráno tím, že je poblíž množství přístrojů a za rohem lékař se skalpelem a jiná žena by v této situaci měla zastavený porod, že by se onen skalpel nakonec opravdu musel použít, jelikož ona potřebuje jen klid a vlastní tempo…

Proč tato možnost není? Možná si o ni my ženy nedostatečně říkáme, což je dáno různými faktory a právě těch porodníci využívají. Já osobně určitě patřím mezi lidi, co si dokážou o vše říct, někdy až moc razantně a spíše se ve svých požadavcích musím krotit. Ale po dvou prožitých porodech jsem se přesvědčila o tom, že během porodu bych si nebyla schopna říct o nic, tedy…neměla bych sílu proti něčemu bojovat, bránit se, argumentovat. Myšlenky jsou v tu chvíli opravdu úplně jinde, jak se říká na jiné vlně a energie je potřeba využít jinde. A po porodu…zřejmě ta samá mlha a co zastře porodní bolesti, zastře i chování zdravotníků a také neskutečný pocit štěstí a vděčnosti z nově narozeného života se jaksi úplně nepotkává s realitou si jít někam na něco stěžovat a řešit.

Jsem přesvědčena o tom, že většina žen co volí porod doma, volí tuto možnost právě kvůli přístupu k porodu v našem zdravotnictví a snad ještě z důvodu přítomnosti blízkých osob, které si žena přeje a to nejen při porodu, ale i během dní po porodu. Kdyby byly umožněny porody podle scénáře ženy, pravděpodobně by ubylo i porodů doma a tím i možných rizik pro novorozence, matky a také pro porodní asistentky.

A pak by se lékaři nemuseli tolik obávat o zdraví fyziologických rodiček a novorozenců a mohli své obavy, úsilí a osvětu zaměřit na skutečně rizikové skupiny žen jako jsou kuřačky, alkoholičky nebo snad drogově závislé.

Děkuji Ivaně Königsmarkové, že bojuje za všechny ženy, co na toto při porodu nemají sílu a po porodu už chuť, za lepší podmínky pro naše dcery! Také děkuji jí podobným porodním asistentkám, které dělají to samé. Vážím si vaší vnitřní síly a trpělivosti.

A ráda bych poslala vzkaz všem ženám, co se ještě chystají na svět přivést nějakého potomka – ŘÍKEJME SI O TO, CO CHCEME, PŘEDEM, ptejme se jak s námi budou nakládat, jaké jsou v porodnicích zvyklosti, dožadujme se našich práv – usnadníme si to sobě, podpoříme Ivanu a ostatní PA, usnadníme to našim dcerám, VŽDYŤ ODPŮRCŮ PŘIROZENÝCH PORODŮ JE MÉNĚ NEŽ NÁS, TAK SE NEBOJME AUTORIT 🙂

Irena Andrlová (Machová)

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 290. Nebojme se autorit