Když jsem před zhruba třemi roky poprvé otěhotněla, vůbec mě nenapadlo, že bych mohla mít v těhotenství nějaké potíže, že by dítě nebylo v pořádku nebo že bych nezvládla porod. Miminko se nám povedlo hned asi 3 týdny po svatbě a pro mě to byl nádherný začátek něčeho nového a krásného. Celé těhotenství bylo naprosto úžasné a já jsem byla devět měsíců asi nejvyrovnanější a nespokojenější v celém svém dosavadním životě. Moje gynekoložka mě sice hned od začátku začala přesvědčovat, že vzhledem k věku (bylo mi v té době 36 let) by bylo nejlepší, abych šla hned od začátku na rizikové těhotenství, ale já jsem to odmítla, protože jsem se cítila výborně a neviděla jsem k takovému kroku žádný důvod. A ani obavy lékařky mě nepřesvědčily, že se mám něčeho strachovat. Lékařka to vzala dobře, sice mi to občas znovu při dalších kontrolách nabídla, ale nijak nenaléhala. A já se na ty kontroly k ní docela těšila, protože byla příjemná, milá a navíc jsem se tam vždycky prostřednictvím ultrazvuku „potkala“ se svým miminkem. Dlouho mi trvalo, než jsem uvěřila tomu, že ve mně opravdu roste nový život, protože jsem neměla vůbec žádné „obvyklé“ příznaky. Až do prvních pohybů v pátém měsíci téměř nic nenasvědčovalo tomu, že jsem opravdu těhotná a ultrazvuk byla jediná příležitost, kdy jsem „na vlastní oči“ viděla, že tam uvnitř opravdu nějaké dítě je. Trochu mě sice otravovalo, že musím pořád „běhat po doktorech“, na to jsem nebyla zvyklá, k lékaři jsem chodila jednou za pár let a najednou jsem musela pomalu ob týden na nějaké vyšetření, kontrolu, odběr krve, ultrazvuk, … Ale brala jsem to tak, že je to vlastně dobře, že alespoň mám potvrzeno, že je všechno v pořádku a nějak jsem se tím smířila.

Protože bydlím v Praze, tak mě trochu zaskočilo, že se musím už v prvním trimestru rozhodnout, kde chci rodit. V té době jsem vůbec neměla představu a také se mi nad tím prostě nechtělo přemýšlet, tak jsem se víceméně naslepo rozhodla a vybrala si Thomayerovu nemocnici v Krči, protože to měl manžel blízko z práce 🙂 Tam jsem také absolvovala na začátku sedmého měsíce „předporodní přípravu“. Byl to takový dvouhodinový monolog místní porodní asistentky o tom, co mi všechno můžou dát kromě epidurálu, co mi kdy během porodu píchnou, že mi řeknou, kdy a jak mám tlačit, že nástřih hráze nedělají rutinně, ale v 99 % případů je opravdu nezbytně nutný. Celkově to na mě zapůsobilo tak odpuzujícím dojmem, že jsem se na doporučení kamarádky rozhodla absolvovat ještě jinou předporodní přípravu, a to v A-centru u paní Ivany Königsmarkové. Začala jsem na ní chodit relativně pozdě, až v polovině osmého měsíce, takže jsem měla i obavy, jestli zvládnu všechny lekce. Nakonec to ale vyšlo a já i manžel jsme si alespoň trochu udělali obrázek o tom, co nás asi čeká do porodu, během porodu a po něm. Nebo jsme si to alespoň mysleli. Jelikož jsme oba s manželem ještě byli vyděšení z předporodní přípravy v krčské nemocnici a také vzhledem k tomu, že já mám k nemocnicím velmi negativní vztah, uvažovali jsme chvíli i o domácím porodu, ale nakonec jsme se rozhodli, že ten strach přece nějak překonám, a když to půjde dobře, odejdeme co nejdřív po porodu z porodnice domů. Přišlo nám to jako rozumný kompromis. Na základě informací, které na kurzu mimo jiné zazněly, jsme změnili výběr porodnice a na začátku devátého měsíce jsem se zaregistrovala v porodnici v Neratovicích a trochu se uklidnila, protože mi tamní prostředí přišlo přece jenom o něco přátelštější.

Do Neratovic jsem pak jezdila každý týden na monitor a kontrolu. Bohužel se našemu miminku u mě asi hodně líbilo a do termínu se k porodu neodhodlalo, což mi nepřišlo jako problém, i na konci těhotenství jsem se pořád cítila dobře. Lékaři v nemocnici to ale jako problém viděli a na prohlídce v den termínu porodu se, bohužel, začalo mluvit o vyvolávání. V této fázi přesvědčování bylo hlavním argumentem hlavně to, že když budeme čekat s vyvoláváním, bude miminko moc velké a „budu muset“ rodit císařským řezem. Dodnes mi v hlavě zní věta jedné lékařky „jestli chcete rodit normálně, musíme začít porod vyvolávat co nejdříve“. Myslela jsem si, že jsem dost silná a nátlak ustojím, ale asi jsem se přecenila. Na každé další kontrole (od termínu porodu jsem tam jezdila ob den) jsem musela odmítat vyvolávání a i přesto, že jsem podepsala, že je to na moje vlastní riziko, nátlak se stupňoval. Musela jsem si vyslechnout věty typu „co nechápete na slově hospitalizace“ a „co jste to za matku“ nebo citové vydírání (i se slzami v očích), že moje miminko „na 95 % umře, pokud okamžitě nezačneme porod vyvolávat“. Jediným „argumentem“ bylo, že dítě musí být v termínu 42+0 venku, to jsem slyšela stále dokola, zdravotní důvod k indukci ale žádný nebyl. Nicméně citové vydírání mě nakonec zlomilo a v termínu 41+5 jsem se nechala hospitalizovat. Bohužel :-(((

Vyvolávání dopadlo špatně. Po první dávce hormonů se mému dítěti, které do té doby bylo podle všech vyšetření naprosto v pořádku, začalo dařit hůř. Aniž by mi někdo něco řekl, dali mi druhou dávku a miminku se vzápětí začalo dařit tak špatně, že jsem musela okamžitě na akutní císařský řez v narkóze, takže jsem své dítě viděla poprvé až asi 3 hodiny po „porodu“. Naštěstí jsem před operací stihla zavolat manželovi, takže dorazil do nemocnice, miminko si vzal z inkubátoru 20 minut po narození a celou dobu ho držel v náručí, dokud jsem se neprobrala. Na noc mi ho ovšem opět sebrali a i přes moje úpěnlivé prosby, aby mi ho přivezli i v noci kdykoliv, jsem ho viděla až ráno. Možná to byla snaha personálu, abych si odpočinula a vyspala se, ale já jsem vůbec nedokázala usnout, byla jsem celou noc vzhůru a čekala, kdy konečně zase uvidím své dítě. Zbytek času stráveného v porodnici jsem si své dítě už nechala u sebe a snažila se mu vynahradit ten hrozný začátek. Bohužel ani přes veškerou mou snahu se nám kojení moc nedařilo a na mé ubrečené prosby o radu a pomoc reagovaly sestry z dětského oddělení tím, že mi stručně řekly, ať to prostě zkouším. Třetí den po porodu naordinovali synovi dokrm, protože nepřibíral podle tabulek, a já už byla tak dobře „uhnětená“, že jsem se ani výrazně nebránila. Pátý den jsem si víceméně vybrečela propuštění domů, což bylo myslím pro nás oba vysvobození.

První dva měsíce jsem byla z celého toho zážitku naprosto vyřízená. V podstatě jsem jenom brečela a přemýšlela, kdy a proč se to tak zvrtlo, co jsem udělala špatně, jak jsem proboha mohla tomu nátlaku v nemocnici podlehnout a že jsem zkazila svému dítěti začátek života. Také jsem si říkala, jak mohlo být vše jinak, kdybych do porodnice na kontroly po termínu porodu prostě nejezdila, nebo ještě lépe, kdybych se vyhnula kontrolám v nemocnici úplně. Postoj lékařů, kteří se mě snažili nevybíravě donutit k vyvolávání porodu samozřejmě bez jediné zmínky o rizicích tohoto postupu, byl neskutečně arogantní, evidentně jsem po ně byla nesvéprávná těhotná žena, kterou je třeba dotlačit ke „správnému“ rozhodnutí za každou cenu, donutit ji, aby „přišla k rozumu“ a udělala, co ji doktoři nařizují. Doktor House po Česku, jen asi motivace v tomto případě byla jiná. Dnes nechápu, jak jsem se mohla nechat takto zmanipulovat a doslova znásilnit k řešení, s kterým jsem vnitřně absolutně nesouhlasila, a výsledek podle toho vypadal. Po dvou měsících jsem se alespoň trochu vzchopila, sebrala odvahu a napsala paní Königsmarkové email, v kterém jsem ji ten zpackaný porod dost podrobně vylíčila. Odpovědí mi bylo pozvání do A-centra, že si o tom v klidu a soukromí popovídáme. Toho jsem využila, kromě manžela to byl první člověk, který byl ochotný vyslechnout můj nekonečný smutek z porodu a neodbyl mě, ať jsem ráda, „že moje dítě žije, je zdravé a doktoři mi ho přece zachránili“. Také jsem se zmínila, že kdybych měla mít další dítě, tak do porodnice už nikdy nejdu a chci rodit jedině doma, což mi paní Königsmarková rozmluvila. Pro mě je ale představa, že bych ještě někdy vkročila do porodnice a riskovala znovu podobný otřesný zážitek, naprosto nereálná.

I když jsem rodila v porodnici, syna jsem neporodila, ale byl mi vyoperován a pro mě je to traumatický zážitek na celý život, chtěla bych napsat i něco pozitivního. Od porodu je to dnes skoro dva a půl roku a můj smutek trochu polevil, ale výčitky budu mít ještě dlouho, asi do konce života. S manželem jsme chtěli, aby náš syn měl krásný vstup do života se vším, co k tomu patří – oba rodiče u svého zrození, těsný a nepřetržitý kontakt s matkou, žádné odloučení, osamocení, pořád v matčině náručí… To se nám nepovedlo. Také jsme ale byli už před porodem rozhodnutí, že budeme své dítě co nejvíce nosit. To se nám podařilo přesně tak, jak jsme si to představovali, od začátku jsme syna já nebo manžel neustále nosili v šátku na těle, aby si jistoty matčiny i otcovy náruče užil dosyta. Také jsme se chtěli vyhnout všem dle našeho názoru tvrdým metodám „výuky spaní“ a nedali jsme se od svého okolí přesvědčit, abychom ho naučili usínat a spát tím, že ho necháme „vybrečet“. Od začátku spal přes den v šátku a večer jsme ho uspávali v naší společné rodinné posteli, v které spává spokojeně dodnes. To se nám také povedlo. Rovněž jsme si přáli, aby byl kojený co nejdéle, nejlépe, dokud o to sám bude stát. I když jsem ho od začátku kojila jen částečně, tak jsem se velmi snažila vytrvat a díky tomu nám kojení vydrželo dodnes, v současnosti hlavně jako občasná porce vzájemné lásky, kterou si oba užíváme. Tak to se nám také (skoro) podařilo. Věříme, že tím porodní škody alespoň trochu napravujeme. Z Viktora roste sebejistý a sebevědomý človíček a my se s manželem snažíme ho maximálně podporovat v jeho nápadech, experimentech, názorech, postojích, protože si oba přejeme, aby z něho byla v dospělosti silná osobnost, která si dokáže stát za svým názorem a čelit nátlaku okolí bez ohledu na vyhrožování nebo citové vydírání. Vyhýbáme se zákazům, represím a trestům, na kterých byla podle mého názoru postavená výchova moje a velké části mých vrstevníků a které jsou hlavní zbraní „vládnoucích“ v našem státě dodnes. K lékařům oba s manželem od porodu přistupujeme s mnohem větší obezřetností a nedůvěrou. Nevěříme už všemu, o čem se nás snaží přesvědčit, už víme, že motivací nemusí být nutně zájem o naše zdraví. Díky porodu přežitému v porodnici nyní oba fandíme porodům doma nebo v porodním domě, přestože jsme před třemi roky vůbec netušili, že existuje něco jako porodní dům a domácí porod jsme oba považovali za nepochopitelný hazard se životem dítěte i matky.

Jsem velmi vděčná za setkání s paní Königsmarkovou nejen proto, že mě po tom nepodařeném porodu vyslechla a povzbudila, ale také proto, že jsem poznala silnou, sebevědomou a odvážnou paní, která se nebojí s velkým odhodláním bojovat za svůj názor, za to, co považuje za cestu správným směrem. Doufám a věřím, že vše dobře dopadne a pravda a láska zvítězí. Přeji paní Königsmarkové spolu s celou svou rodinou hodně štěstí.

Lenka Senftová

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 297. Jak jsme přežili porod…