Moderní doba přináší čím dál větší pokroky ve všech oblastech medicíny, včetně gynekologie. Máme možnost chodit každoročně na preventivní prohlídky a včas zjistit případné zdravotní problémy, již v průběhu těhotenství se můžeme dozvědět pohlaví našeho budoucího dítěte a úmrtnost rodiček a novorozenců velmi klesla. To, co stále zůstává, jsou potraty. Lékaři je rozdělují na umělé (interrupce) a přirozené (spontánní). Jsou však spontánní potraty, při nichž žena často absolvuje zákrok pod narkózou, skutečně přirozené?

Můj příběh začal jako mnohé další. Možná však měl výrazně příjemnější konec.
Čtvrté těhotenství jsem poznala nanejvýš pár dní po početí. Cítila jsem se zkrátka zvláštně a hodně jsem věřila, že tentokrát se zase dočkáme dalšího potomka. Názor mého gynekologa v 8. týdnu, kdy jsem přišla na první kontrolu, však byl odlišný. Z jeho slov jsem pochopila, že se embryo nejspíš přestalo vyvíjet a že tím pádem pravděpodobně dojde k potratu. Za týden byla situace růžovější, neboť dítko o něco povyrostlo. V 10. týdnu však už byla moje děloha prázdná. A gynekolog již začal plánovat, kdy přijdu na revizi. Asi bych neměla sílu se příliš vzpírat, i když ze všeho nejméně jsem stála o takový zásah do mého těla. A tak jsem se jen zeptala, jestli je to opravdu nutné. Odpověď lékaře zněla, že nutit mě samozřejmě nemůže. Mluvil o možném riziku a já vím, že v tu chvíli cítil hlavně zodpovědnost. Nemá to s pacienty lehké. O to více si ale vážím toho, že ihned obrátil a vybavil mě několika praktickými radami ohledně toho, jak potratem projít doma. Jak by mělo krvácení vypadat a kdy se případně sebrat a odjet do nemocnice. Ta jeho domovská se totiž měla za pár dní uzavřít na celý měsíc.

Odešla jsem domů s pocitem úlevy. O dítě jsme sice přišli, ale aspoň nemusím na revizi. Vždyť potraty byly, jsou a budou a tělo se s nimi umí většinou vypořádat samo. V prvních chvílích jsem myslela hlavně na sebe, přiznávám. Nakoupila jsem si balík vložek do začátku a v bylinkářství kontryhel na čaj, který je dobrou prevencí proti zánětům. Říkala jsem si naivně, že přece vím, do čeho jdu. Už jednou jsem spontánní potrat prožila, také doma. Znovu jsem se mýlila. Tak jako každé těhotenství, každý porod i každé dítě je jiné, také každý potrat je nejspíš jedinečný.
Zatímco první potrat, který u mě před několika lety začal jako čisté krvácení již v 7. týdnu, jsem de facto prospala a kromě únavy necítila nic jiného, ten nynější byl hodně jiný.

Krvácení začalo zvolna dva dny po mé poslední návštěvě u gynekologa. Za 24 hodin se však velice zintenzivnilo. Snad k tomu dopomohl šálek silného mátového čaje, který mi uvařila nic netušící švagrová. Před týdnem bych se byla na něco vymluvila, protože máta je v těhotenství nevhodná. Způsobuje stahy dělohy a může tedy přivodit potrat nebo předčasný porod. Teď už na tom nesešlo. Během chvilky jsem začala pociťovat středně silné bolesti břicha. Později jsem si uvědomila, že to byly jistě stahy dělohy, které také napomáhaly vypuzování silných proudů krve. Šlo do tuhého. Bez nadsázky jsem počítala, jestli vůbec vydržím s vložkami do rána, jak dlouho se dokážu tvářit nenápadně před příbuznými, kteří byli ten den na chatě s námi, do čeho se zítra obleču… Vložky jsem měnila každou hodinu, a přesto krev protékala až na oblečení.

Příbuzní na noc odjeli domů. To mě částečně uklidnilo, protože jsem chtěla potrat prožívat v soukromí, pouze s manželem a našimi malými dětmi, které samozřejmě nic nevěděly ani o mém těhotenství, natož o nějakém potratu. Snažila jsem se zůstat co nejvíce klidná, ale přesto jsem si kladla otázku, jestli jsem tentokrát situaci nepodcenila. Neudělala jsem chybu, když jsem odmítla jít do nemocnice na zákrok?

Na noc mi manžel připravil spaní co nejblíže koupelny a na prostěradlo mi ještě natáhl několik ručníků. Naštěstí už nebyly třeba. Krvácení se na noc uklidnilo, a kdybych se nebála opaku, mohla jsem i já klidně prospat noc. Gynekolog mi říkal, že by ze mě měla vytékat čistá krev a ne sraženiny. Zároveň však řekl, že by potrat měl vypadat jako silnější menstruace. Jelikož běžně při menstruaci odchází s mojí krví také kousky tmavě červených sraženin, které někdo nazval poměrně trefně jako „kuřecí játra“, držela jsem se spíše poučky o potratu coby silnějším menstruačním krvácení, a zachovala klid. To, co se mi děje pravidelně každý měsíc, není přece důvodem k odjezdu do nemocnice. Tělo si s tím poradí a určitě je dobré se sraženin zbavit, ne si je ponechat uvnitř dělohy. Gynekolog mi také řekl, že „něco asi vypadne“. To „něco“ vypadlo právě druhý den ráno. Měla jsem nutkání běžet na WC, neboť jsem cítila jakoby příval krve. Místo krve však vypadl zárodečný vak – útvar oválného tvaru velikosti několika centimetrů, šedo-růžové barvy. Nejdřív jsem byla v šoku, protože jsem nic takového nečekala. Potom mi došlo, jak jsem byla naivní. To, že na ultrazvuku před pár dny již zárodečný vak v děloze nebyl, přece neznamená, že nemohl čekat někde na cestě ven. A vzpomněla jsem si na svůj první potrat, kdy jsem naopak stále čekala na to „něco“ a ono nepřišlo. Tehdy, v 7. týdnu, bylo skutečně asi příliš brzy na to, aby se větší útvar vůbec objevil. Inu, každý potrat je jiný, jak jsem již psala.

S odchodem zárodečného vaku jakoby zázrakem odešly všechny mé bolesti břicha i krvácení. Všechno to do sebe logicky zapadalo – stahy dělohy a proudy krve byly potřebné k vypuzení zárodečného vaku. Potom už nebyly tolik potřeba. Po dva další dny jsem pouze špinila a měla čas na to si odpočinout. Poté, co se manželova rodina vrátila na chatu, aby tam s námi strávila víkend, jsem se nechala odvézt domů do soukromí, nakoupila nové zásoby vložek, vyprala oblečení a dokonce se zašla podívat i na divadelní představení. Nejprve jsem se bála, jak zvládnu dva dny doma sama, protože manžel se vrátil za dětmi, ale zvládla jsem to. Kvůli malátnosti a patrně nižšímu tlaku jsem si raději uvařila kávu a snažila se odpočívat. Za dva dny jsem se vrátila na chatu vlakem, protože jsem se už nebála nějakých krvavých nehod ve veřejné dopravě. Krvácení bylo již na normální úrovni, jak jsem zvyklá z menstruace. Chtěla jsem přijet tak, aby na mně na první pohled bylo vidět to, co se skrývá uvnitř. Smíření, pokoj i radost z toho, jak vše, podle mého cítění, dobře probíhá. Oblékla jsem si proto nové šaty, v nichž jsem si připadala krásná i navenek a takto čekala na příjezd rodiny, která mě měla vyzvednout u vlaku. Jsem si jistá, že manžel všechno pochopil – prozradil mi to jeho úsměv. Když jsem dosedla do auta, řekl náš malý syn pro mě velmi neobvyklou větu: „Mámo, ty jsi ta nejlepší máma.“ Nikdy jsem si to o sobě nemyslela a skutečně si na to ani nepotrpím, ani nejsem zvyklá takováto uznání od svých dětí dostávat, ale tentokrát mě to vyloženě potěšilo a odpověděla jsem: „A víš, že si tak dneska docela i připadám?“ Ale nemyslela jsem přitom na ty dvě děti sedící vzadu v autě, myslela jsem na to naše nenarozené, právě potracené dítě. Byla jsem šťastná a vděčná za to, že jsem ho mohla potratit v klidu, v kruhu svých nejbližších, přirozeně a důstojně, bez nemocnice, lékařů a dalších věcí, ze kterých jsem pociťovala strach. Naše nenarozené dítě jsme podle křesťanských zásad pohřbili u zdi nově přistavované části chaty. Tam, kde, jak jsme si mysleli, by mohlo po narození trávit společný čas s námi všemi. Vyprovodili jsme jej symbolicky na onen svět a ono nám dokonce, jak se domníváme, poslalo i tajný vzkaz. Ten si, s vaším dovolením, ponechám pro sebe. Pro nikoho jiného totiž ani nemá význam.

Můj muž mi potvrdil, že také on byl vděčný za způsob, kterým jsem potratem prošla, za to, že mohl být se mnou. Věřil mým instinktům a plně důvěřoval tomu, co dělám. Viděl to, co jsem chtěla, aby nepromeškal, a já jsem mu za to vděčná, protože jen tak tu situaci prožil plně se mnou. Nepromeškal žádný příchod našich dětí na svět nebo naopak odchod z tohoto světa. Byl u obou mých porodů i u obou mých potratů a pro mě to má nemalou hodnotu. Jeho přítomnost potvrzuje, že potrat stejně jako porod se týká obou rodičů, celé rodiny. Nejen ženy, která rodí nebo potrácí.

Po návratu na chatu jsem ještě několik dní slabě krvácela (celkově to bylo 11 dní) a ještě jednou jsem zažila bolesti břicha předtím, než ze mě vyšly větší kousky s krví. Za obvyklou dobu jsem dostala menstruaci – zcela v termínu, jen krvácení bylo ještě v tomto cyklu trochu intenzivnější a asi o den delší, než obvykle. Teprve potom, asi 6 týdnů od začátku potratu, jsem měla jít na kontrolu ke svému gynekologovi. Trochu jsem měla obavy z toho, co mi řekne – vždycky začnu být před vstupem do ordinace nervózní, ale bylo to zbytečné. Pochválil mě, jak jsem to pěkně zvládla, a řekl mi, že na ultrazvuku vypadá děložní sliznice dobře. Povzbudil mě do dalšího pokusu o těhotenství. Měla jsem radost, ale řekla jsem mu, že máme s manželem trochu jiné plány. Protože nám 4. pokus o dítě nevyšel, dáme si před tím dalším tentokrát pauzu delší, než je doba nezbytně nutná (obvykle se doporučují 3 měsíce nebo 3 menstruační cykly), a pokusíme se darovat si tento rok tak trochu jeden druhému. Dohonit to, na co jsme v posledních letech kvůli malým dětem neměli tolik času. Zajet spolu na víkend pouze ve dvou, dojít si zatancovat a dělat další věci, které by měly podpořit naše manželství. Usoudili jsme totiž, že nic se neděje jen tak náhodou, a že možná na další dítě ještě v našem případě nebyl ten správný čas.

Jen v jednom pan doktor neměl tak úplně pravdu. Říkal, že jsem potrat krásně zvládla. Jenže já ho nezvládla sama – my jsme ho zvládli všichni jako rodina.

Na závěr svého svědectví bych chtěla zdůraznit, že nechci nikoho nabádat k hazardu se zdravím a neopatrnosti. Jsou různé ženy, různá těhotenství, různé zdravotní stavy a konečně i různé psychické stavy či duševní síly žen, které spontánní potrat potká. Měla jsem zájem prožít svůj potrat co nejvíce v klidu, tedy doma. Věděla jsem ale, že může přijít okamžik, kdy budu muset dojet do nemocnice. Pokud by mé prudké krvácení pokračovalo přes noc až do dalšího dne, neváhala bych a svou touhu po plně přirozeném potratu bez lékařského zásahu vzdala. Nestál by mi za zdravotní komplikace. Také si uvědomuji mé štěstí v tom, že při obou potratech jsem již alespoň jedno narozené dítě měla. Určitě je to důvod, díky kterému se lze s potratem snáze smířit. Ráda bych ale svým článkem podpořila všechny ženy, které mají touhu potratit své dítě pokud možno skutečně přirozeným způsobem. Jde to. Zkuste se zeptat svého lékaře, seberte odvahu aspoň na tu mou nevinnou otázku a možná budete odměněny. Přála bych co nejvíce ženám, aby mohly prožít potrat opravdu spontánně a aby si po jeho absolvování mohly říct, že se přes svou ztrátu cítí šťastně, tak jako já.

Klára M.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 311. Skutečně spontánní potrat
Bylo zveřejněno také na http://www.rodina.cz/clanek9025.htm.