První syn – první porod – nevědomý porod

Hned na úvod bych chtěla poděkovat všem ženám! Maminkám, kamarádkám, porodním asistentkám, dulám a samozřejmě Ivaně Königsmarkové, které žijí a dělají mnoho a mnoho pro to, aby porody obecně byly plné Lásky, Síly, Radosti, Odvahy, Zdraví atd., tedy toho, čeho plné mají být.

Ráda bych vyprávěla vše od úplného začátku, a tím bylo mé první těhotenství a první porod. Bylo mi 16 let a měla jsem vážnou známost. Můj první partner byl o řadu let starší a já, i když mladičká měla jsem už nakročeno na svou úplně samostatnou cestu životem. Po roční známosti jsem otěhotněla a byli jsme nadšení! Byla jsem zdravá plná síly, lásky a důvěry. Celé těhotenství probíhalo báječně, vzali jsme se, zařídili si byt, já nastoupila na VŠ a oba plni optimismu jsme čekali na naše děťátko.

Přečetla jsem různé články i knížku o péči o miminko a myslela, že není víc třeba. Myslela jsem, že v porodnici „normálně“ porodím a ani v nejmenším mě nenapadlo, že by mohl být nějaký problém.

2 dny před termínem stanoveným v mé těhotenské průkazce, právě když jsme se chystali ke spánku, bylo tedy asi 22:00 hod, jsem začala mít porodní bolesti. Byla jsem si jistá, že rodím. I když to bylo poprvé, prostě jsem nepochybovala, a tak jsme vzali tašku a jeli do porodnice (kde jsme mimochodem byli na tzv. předporodním kurzu a domlouvali se, že tatínek bude u porodu), byl leden 2001. Až zpětně mi pak postupně docházelo, že vše, co následovalo, nemuselo být, že to trápení, strach, bolest a postupná úplná ztráta sebevědomí, a pak i „vědomí“, se nemuselo dít.

Tatínka poslali domů, že sice rodím, ale bude to na dýl, a že zavolají, ať je u telefonu. A pak přišla řada úkonů, které neměly s normálním porodem vůbec nic společného – to teď už vím, tehdy jsem všem a všemu věřila a netušila, že mi tam mohou ublížit a malému také…

Holení, klystýr, injekce na urychlení… světla, cizí lidé, nikdo mi nic nevysvětloval, nikdo se na nic neptal… celou noc jsem nespala, bolesti sílily, nepřestávaly, ale porod nepostupoval – jak by také mohl, když jsme nebyli v tom Posvátném Bezpečí, v jakém má žena při porodu s miminkem být. Byla jsem unavená, ležela, čekala, ztrácela pojem o tom, co se děje, proč se děje… chodili různí lidé, zkoušeli různé postupy. Upřímně musím říct, že pak už mám vše „zamlžené“, porod trval ještě 12 hodin… do 17:00 odpoledne… myslím, že se ve mně cosi vyplo, přestala jsem tam být, bylo tam jen mé tělo a s tím „oni“ nakládali… zní to hrozně, ale bylo to tak. Porod přece jen postoupil a přijel manžel, ale byla jsem úplně vyčerpaná. Pak už jsem přestávala pořádně dýchat, manžel mi dával kyslík, dávali mi nějaké kapačky, na porodní sál mne skoro nesli a malého vytlačili tou technikou, která mě mohla zabít, kdy se loktem mačká děloha směrem dolů. Děťátko bylo zdravé. Byl to chlapeček. Pamatuji se, že vůbec neplakal, jen měl smutné, vykulené oči. Vůbec nic jsem necítila. Jen rezignaci, vyčerpání. Ani jsem si ho nepochovala, odnesli ho na celou noc pryč. Manžel mi pak několikrát řekl, že myslel, že tam umřu – také prožíval stres, hrůzu, a prostě v tom strachu vůbec do ničeho nezasáhl, a dělo se tak mnoho zbytečného. Měla jsem pak velké problémy s kojením, povedlo se nám to vlastně až doma s pomocí homeopatik. Mé vzpomínky jsou tedy hlavně o pocitech – beznaděj, bezmoc, strach, únava…

Teď už vím, že vše mohlo být jinak. Kdybych proto více udělala, pak bych se i lépe cítila, a náš chlapeček by měl start do života mnohem radostnější, klidnější.

Náš nejstarší syn je dodnes plachý, tichý a opravdu častěji smutný. Několik let jsem pak nechtěla mít další dítě. Zážitek z porodu mne velmi ranil a nastartoval nakonec mou potřebu se „z toho“ dostat, najít proč to bylo tak a zda a jak to lze jinak, a tím už začíná příběh druhý.

Přeji všem, aby své zkušenosti, i když jsou smutné či jinak negativní, využili k osobnímu rozvoji, změnám a šli s odvahou vstříc tomu, co cítí, že je správné.

Iva S., Ferdinandov v Jizerských horách

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 318. První syn – první porod – nevědomý porod

 

Druhý syn – druhý porod – vědomý porod

Tento příběh navazuje na předchozí tím, čím ten první končil tedy hledáním, proč se první porod zkomplikoval, proč jsem nebyla připravená na to chladné prostředí v porodnici atd.

Uběhlo několik let a já studovala – často i mimochodem – téma porodu – především už přirozeného porodu – a přestávala jsem se porodu bát. Mnohé jsem pochopila, přijala, odpustila a o dost zkušenější a samostatnější jsem začala plánovat s mým druhým mužem miminko.

Protože se mou životní cestou stala i snaha o zdravý životní styl a postupný návrat k původním hodnotám, přírodě, úctě atd., uvažovala jsem už při druhém těhotenství o porodu doma.

Tehdy jsem se poprvé setkala s dulou – ženou, která maminkám během těhotenství, porodu, i po něm bývá velkou oporou. Poznala jsem, že ne všechny porodnice jsou stejné a že mám mnoho možností jak a kde porodit. Během druhého těhotenství, které stejně jako první probíhalo bez jakýchkoli problémů, jsem chodila s manželem na kurz přípravy k vědomému porodu. Tímto myslím porod, který žena vnímá nejen fyzicky, biologicky ale i na úrovni psychické, emocionální až duchovní.

Nakonec jsme se rozhodli pro porod ve Vrchlabí. Druhý syn na svět nespěchal. Bylo nutné velké trpělivosti, abychom nepodlehli některým doporučením porod vyvolat. Na všech kontrolách ale bylo vše v pořádku, a tak jsme to nechali jen na miminku. Do Vrchlabí jsem pak jezdila před porodem již každý týden a poznala jsem pana doktora, který si s námi především povídal. Byl to skoro 80-ti letý pán, který dokázal poznat polohu miminka pohmatem a místo odběrů a ultrazvuku se mnou probíral, jak se mi spí, co a jak často jím, jak se celkově cítím. Bylo to, jako kdybych si povídala s milým vlastním dědečkem. Celkově jsem prostředí porodnice vnímala jako důvěrné a bezpečné.

Porod začal v termínu 42 + 2 prasknutím plodové vody. Byli jsme na cestě na kontrolu do Vrchlabí, takže tentokrát už jsem tam zůstala. Měli jsme svůj malý pokojíček, kde jsem s manželem strávila první část porodu v klidu, tichu a soukromí. Věnovala se nám celou dobu jedna porodní asistentka – tedy v pokoji jsme byli sami, ale ona chodila asi 1x za hodinu poslechnout miminko.

Domlouvali jsme se, že bych ráda zkusila porod do vody a tak, když jsem cítila, že mi změna uleví, přesunuli jsme se do sousedního pokoje, kde byl porodní sál s velkou vanou. To už jsem měla silné stahy asi po 3/4 minutách, ve vaně porod pokračoval plynule dál a já cítila potřebu tlačit. Paní asistentka se radovala a povzbuzovala jak je to výborné, že už je tedy miminko nachystané „jít“ ven. Poprosila mne, abych vylezla na chvilku z vany, že se miminko lépe dotočí, když se postavím. Mně to vyhovovalo, u tlačení mi ležení ve vaně již nebylo příjemné. Ve stoje jsem se pak pohupovala a dýchala a stále jsem jistě věděla, že je vše v pořádku, jak má být. Hlavička už byla na krajíčku, ale já jsem nenacházela sílu k jejímu vytlačení. V této fázi jsem si všimla, že přišel pan doktor a tiše si sedl do rohu místnosti do křesla. Byl to právě ten starý pán, ke kterému jsem chodila do poradny. Porod nebyl rychlý ani bezbolestný, a tak přišel moment, že už mi docházely síly. Nicméně porodní asistentka věděla, že změna polohy může pomoci ve chvíli, kdy jsem si já už nevěděla rady. Tak jsem si s její pomocí klekla a opřela se o postel. Vnímala jsem, že už je důležité, aby se miminko narodilo. Snažila jsem se tedy a tlačila s další kontrakcí. Slyšela jsem, jak pan doktor říká konejšivě: „Nebojte se, ona to zvládne!“. To mi také hodně pomohlo a narodil se na 2 zatlačení náš druhý chlapeček.

Sedla jsem si a paní asistentka mi ho podala do náruče. Žádný spěch. Úleva, radost, úžas nad tím zázrakem. Oba jsme byli nazí, spolu a spokojení. Tatínek pak přestřihl pupeční šňůru a pomalu si vzal malého k sobě. Přesto, že byl Milánek větší než můj první syn, nedošlo k žádnému poranění. Na křesle jsem byla jen chvíli po porodu placenty pro kontrolu, a pak už jsme šli do svého pokojíčku a byli jen spolu.

Po druhém porodu jsem nebyla zdaleka tak unavená. Kojení se rozběhlo naplno již 2. den a z Vrchlabí jsme jeli 4. den domů.

Pocity z druhého porodu jsou Odvaha, Síla, Důvěra, Bezpečí, Víra a to především v sebe, mého muže a dítě a v porodní asistentky, které svou moudrostí, zkušeností a empatií dokážou prostředí pro přirozený porod spoluvytvořit.

Děkuji!

Iva S., Ferdinandov v Jizerských horách

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 319. Druhý syn – druhý porod – vědomý porod