Náš příběh s Ivanou

O Ivaně jsem v minulosti sem tam něco četla nebo slyšela. Ale nedávno se i ona stala součástí mého mateřství…

Porodila jsem v porodnici v Mělníku, vyvolávaný porod byl komplikovaný a náročný, ale všechno dobře dopadlo. Chovali se ke mně hezky a bez lékařské péče bych se neobešla. Vadily mi jen některé věci.

Nadstandardní pokoje byly plné a na normálním se mnou manžel nemohl zůstat. Na otázku, kdy teda má přijet, mi porodní asistentka řekla, že mi včas řeknou. Večer začaly pravidelné kontrakce a začaly se stupňovat. Asistentka mně i mé spolubydlící, která byla ve stejné situaci, sdělila, že to ještě není bolest a ať se snažíme spát. Tak to fakt nešlo. Ve dvě ráno už konečně uznala, že to mohou být bolesti a šla jsem na sál. V bolestech jsem volala manželovi. Mrzelo mě, že se mnou manžel nemohl být celou tu dobu a já se musela prokousávat neznámým novým stavem sama. Ale vyloženě mě štvalo, že mi někdo říká, co mě bolí a co ne. Při porodu bylo všechno profesionální a doktorka byla velmi empatická a milá. Jen zase ta starší porodní asistentka mluvila o mně ve třetí osobě, jako bych tam nebyla anebo byla hluchá. Já to zas tak nevnímala, ale naštvalo to mého muže.

Porodů v tu noc bylo hodně, personál toho měl hodně, ale argument, proč mi ani tři hodiny po porodu nemohou dát dítě z inkubátoru, protože si zrovna předávají sestry směny, mě naštval. Manžel chudák lítal z pokoje k sestrám a já křičela, ať mi moje dítě okamžitě dají. Nebyl žádný důvod, aby ještě u mě nebylo. Apgar skóre měla Kristýnka 9 10 10. Tak proč jsem musela přes tři hodiny brečet a být bez ní. Dodnes nevíme, jestli tam tehdy nedošlo k nedorozumění. A po porodu mi ji nepřiložili k prsu, viděla a cítila jsem ji až po těch třech hodinách. Proč, vlastně nevíme.

Z porodnice jsem se dostala po pěti dnech díky sestřičkám, které viděly moji zoufalost, a dodnes si myslím, že ta jedna Kristýnce na váze přimhouřila oko, že přibrala a můžeme domů. Celu dobu do mne v porodnici personál hustil, že dítě musí jíst po dvou až třech hodinách, maximálně čtvrt hodiny z každého prsu. A u nás to bylo jinak.

Doma jsme zavolali laktační poradkyni. Ta řekla, v první řadě pořiďte váhu. Po pár zváženích nám bylo doporučeno koupit sunar a lahev, protože nepije dost. Odsávala jsem svoje mléko a brzo jsem umělou stravu odložila a dokrmovala svým odsátým mlékem, ale z flašky. Po týdnu, kdy se to stabilizovalo, jsem volala poradkyni, jestli by mohla přijet, protože bych potřebovala zase postupně přejít na kojení, mléka už mám dost a chci kojit a ne odsávat a dávat z lahve. Paní mi do telefonu řekla, že už mi nemá co víc říct a že teď to prostě musíme zkoušet. Nepřijela.

Zavolala jsem další. Už do telefonu mi řekla, ať rovnou počítám i s variantou, že to prostě nepůjde. Že má druhého syna, kterému rok odstříkávala, protože se to prostě nenaučil. Po položení telefonu jsem dvě hodiny brečela. Představa, že nebudu moct kojit, mě strašně ničila. Bylo mi to líto. Všude ze všech stran se na člověka tlačí poučky o tom, že mateřské mléko je nejlepší, a pak je najednou v situaci, kdy nemůže kojit a z odsávačky jsem byla po třech týdnech jak magor…rok bych to určitě nedokázala, asi ani půl roku… Přijela, vyslechla si, co a jak bylo u porodu, a řekla, že Kristýnka ani na svět nepřišla bez pomoci, tak asi ani to krmení nebude bez cizí pomoci, a pak ještě, že má v puse uzdičku a tím pádem nemůže vlastně pořádně pít, a prostě, že mám nejspíš smůlu. Odjela. Já nešťastná, že budu muset ještě někam k doktorovi, aby ji něco udělal s tou pusou.

Pak jsem telefonovala s kamarádem, a kvůli domluvě svatebního dortu mi předal svou přítelkyni. Ta se pak zeptala, jak se mám a po pár mých větách řekla, že mi dá kontakt na svoji asistentku, že ta rozkojí každého. Až když poslali smskou kontakt, zjistila jsem, že jde o Ivanu.

Zavolala jsem jí, a přestože nejsem z Prahy a strávila hodinu cestou v autě za mnou a pak zase zpátky a měla nabitý program, druhý den tu byla. Už do telefonu mi řekla, že to podle ní umíme, jen se potřebuju trochu uklidnit. Přijela a bezeslov mě posadila. Zahodila kojící polštáře se slovy, že na návštěvu je sebou asi taky nebudu tahat, ne… nacpala Kristýnku k mému prsu a ta se po chvilce chytla. Ukázala mi držení, které nikdo z předchozích asistentek neukazoval. Chvíli nás pozorovala a pak řekla, že to umíme a že je to v pohodě. A že nemám řešit, jak dlouho kojím. Někdy pije víc, někdy míň, jako my lidé (já obzvlášť). Pije třičtvrtě hodiny? No tak to prostě zatím tak má, je maličká a časem se to srovná. Mám kontrolovat jen počůrané pleny. Ivana tu byla hodinu. Když odjela, jako by si sebou odvezla ten můj velkej balvan, co mě tížil. Váhu jsem zavřela do skříně, odsáté mlíko zmrazila a flašku uklidila. Začala jsem kojit, ze začátku jsem vždycky chvíli bojovala s nezkušenou Kristýnčinou pusinkou, důležité pro mě bylo, že to má smysl a že to půjde, že mám být trpělivá, a po pár dnech jsme se sehrály. Jí dlouho a někdy často, někdy spí i 6 hodin. Prostě je to nepravidelné. Čůrá ale opravdu dost a přibírá ke spokojenosti dětské doktorky i nás. Ivana mi dodala důvěru, odvahu, že je všechno jak má být a i když to není podle pouček z porodnice, může to fungovat. Splnila mi sen, že budu moct kdykoli kdekoli nakojit. Od té doby jsem se i uklidnila a stala se šťastnější, takže asi i Kristýnka začala být víc v pohodě a pije dobře. Pospává u toho, nebudím ji a je z ní spokojená holčička. Jsem Ivaně vděčná, protože ke mně přistupovala jinak než ostatní a dodala mi odvahu, nechat věci víc, tak jak jsou a ne tak, jak je píšou v příručkách.

Tolik naše zkušenosti! Vážím si toho, kolika lidem už tak hodně pomohla a kolik dětí díky ní začalo život lépe!

Ivano, držíme Vám palce!

Magdalenka z Kralup

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 322. Náš příběh s Ivanou

 

3 x s Ivanou a pokaždé jinak

Jsem přesvědčena, že já budu ta první a jediná ženská v dějinách, co svoje dítě skutečně neporodí, že se zřejmě ze mě vypaří, nebo tam snad zůstane napořád.

Jsem ve 43. týdnu a být nahlášená v nemocnici, už mám dávno malou u sebe „díky“ všemožným vyvolávačům. Povzbudivé věty od manžela už považuju vyloženě za provokaci, jak mě asi tak může utěšovat, vůbec tomu nerozumí, ani na internetu není nikdo, kdo by byl v podobné situaci. Telefony příbuzných už nezvedáme, po miliontý vysvětlovat, že pořád ještě „nic“ a až „to“ přijde, tak dáme určitě vědět. Když se přehupuju do 44. týdne, pomůže už jedině Ivana. Sice k ní docházím celé těhotenství na kontroly, ale teď už snad každý druhý den a jedině od ní jsem schopna racionálně přijímat informace. Pak se konečně začíná něco dít, volám Ivanu, přijíždí, a já si pak myslím, že už to nějak dopadne samo, když je se mnou u nás doma ona, že to určitě nějak zařídí… nicméně vše je jinak a jedeme s Ivanou do porodnice. Tam po úspěšném porodu jsem hned druhý den nucena Ivanu opět zavolat, nevím si rady, nutí mě tu k něčemu, co nechci, pak ještě pár kontrol po odchodu z porodnice u nás doma a nevíme o sobě něco přes rok.

Poté druhé těhotenství, o porodu doma jsem přesvědčena po zkušenostech z porodnice o milion procent víc než předtím. Opět po termínu, mírná nervozita, a u druhé dcery se Ivana z hlavního guru a rádce stává chytačkou našeho miminka.

Třetí dcera je něco mezi, prvních 39 týdnů je vždycky stejných, vše bez problémů, ke konci opět Ivana a hlavně nerodit v pondělí, to by nemohla… takže neděle večer. A už to začíná… jenže Ivana nezvedá telefon!!!! No nic, nouzové řešení, porodnice… trochu z toho znervózním, nemám moc ráda záložní scénáře, ale stejně nemám jinou šanci. Takže porod jakž takž, po něm volá Ivana, byla u jiného porodu, zřejmě je nás dost, co se bojíme rodit v pondělí, chápu… no a jako majitelka zkušenosti jak z porodnice, tak i z obýváku, po pár hodinách za kyselého výrazu doktorů z nemocnice spokojeně odcházím. A opět potřebuju ji, vypovídat se, všechno pořádně probrat, podrbat o doktorech, sestrách a tak vůbec, mezi řečí se zmíní, že ji čeká v nejbližších dnech soud kvůli porodu, co neskončil šťastně, ale nemá obavu, udělala vše tak, jak se má, tak snad to dobře dopadne…

Michaela Vavřinová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 315. 3 x s Ivanou a pokaždé jinak

 

Moje cesta k domácímu porodu

Kdysi dávno, ještě za bezdětna, jsem si v Reflexu přečetla příběh o porodech doma s Ivanou Königsmarkovou. Přesný obsah už si nepamatuju, jen to že mě zahřál u srdce a v dalším vydání časopisu jsem se nestačila divit negativním reakcím.

Když jsem o několik let později čekala svou první dceru, na ten pocit z onoho příběhu jsem si často vzpomněla. Nebyla jsem však dost silná, abych si porod doma prosadila. Porod naštěstí proběhl rychle a bez komplikací i v porodnici a já si odnesla pocit, že k tomu, abych porodila své dítě, supermoderně vybavenou, sterilní a neosobní nemocnici nepotřebuji.

Posílena tímto vědomím jsem ve druhém těhotenství napnula všechny síly na to, aby porod tentokrát v domácím prostředí proběhnout mohl. Nalezla jsem společenství žen, které mě touto cestou provázely. Jedna z nich mi ze své knihovny půjčila knihu rozhovorů s Ivanou Königsmarkovou s názvem Hovory s porodní bábou. Zastihla mě uprostřed těhotenství, kdy mi poskytla odpovědi na otázky, které mi tou dobou vířily v hlavě. Tímto, Ivano děkuji za výstižné pojmenování věcí, námětů k přemýšlení a za rozptýlení některých obav.

Protože kraj, kde bydlím, neoplývá porodními bábami a já tu svou musela volat až zdaleka, porod proběhl neasistovaně. Byl to úžasný zážitek a já naplno pochopila, jak úžasný je zázrak zrození.

Chci, aby mé dcery měly svobodnou možnost volby místa, kde jednou přivedou své děti na svět, a aby měly všude k dispozici lidskou i odbornou pomoc. Začala jsem se o dění v porodnictví v ČR více zajímat, a nakonec Ivanu konečně poznala i osobně. Ale to už je zas jiný příběh.

Teď jen přeji všem ženám úplnou možnost volby (nejen) v těhotenství a porodu a všem porodním asistentkám, aby žádnou nepotkalo to, co Ivanu a Ágnes, a aby mohly své povolání vykonávat v plném rozsahu, bez pronásledování a ostrakizace.

Zdenka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 321. Moje cesta k domácímu porodu