Nechť každá žena rodí tam, kde se cítí bezpečně!

Nad možností porodu doma jsem přemýšlela dlouho před tím, než jsem byla těhotná. Poprvé mě téma porodů oslovilo na Zdravotně sociální fakultě, kde jsem se náhodou dostala na konferenci o porodech. Vystoupení přítomných přednášejících mě velmi zasáhlo. Stály proti sobě dva tábory. Porodní asistentky a lékaři. Lékaři na mě působili velmi arogantně, zastrašovali, v žádném případě se nechtěli na ničem dohodnout. Jako by říkali, že bez nich nelze porodit. To, co říkaly porodní asistentky (Ivana Königsmarková a Zuzana Štromerová), mi dávalo smysl. Porod je přirozený proces, pokud je těhotenství a průběh porodu fyziologický, není nutné lékařského zásahu, ten je potřeba při komplikacích. Co je na tom k nepochopení a proč je kolem toho takových emocí? To nechápu dodnes!

Kdybych v tu chvíli byla těhotná a začínala bych rodit, jednoznačně bych volila péči porodní asistentky. Pánové ve mě prostě nevzbudili ani svými argumenty, natož svým vystupováním, důvěru.

A tak jsem se začala o porody více zajímat. Četla knihy, mluvila se ženami a naslouchala sama sobě. Na základě toho mi vyšlo, že bych ráda rodila v klidném prostředí, bez rutinních zásahů, s porodní asistentkou, kterou znám a která zná mě, a aby mi dítě po porodu nikam neodnášeli.

Když už jsem byla konečně těhotná, byla jsem rozhodnuta (že pokud bude vše v pořádku) budu rodit doma. První mé těhotenství skončilo potratem v 10. týdnu, ale to je jiný příběh. Po třech měsících jsem znovu otěhotněla a těšila se z těhotenství a na porod. Jediné, co mě mrzelo a frustrovalo, že má mamka a babička byly proti porodu doma. Nesnažily se mě pochopit, nenaslouchaly. Teď už vím, že za tím byl strach. Strach o mě, strach vystoupit ze zaběhnuté rutiny, strach z projevů ženství, strach svobodně přemýšlet…

Porod se rozběhl v noci, ze soboty na neděli, za největší bouřky, kterou jsem kdy zažila. Od půlnoci začaly být pravidelné kontrakce, informovala jsem manžela a volala porodní asistentce, že začínám rodit. Snažila jsem se ještě spát, abych nabrala sílu. Kolem čtvrté jsem se přesunula z ložnice do obýváku, kde jsem si zapálila svíčky a soustředila se sama na sebe. Kolem šesté jsem si vyžádala porodní asistentku, neb jsem si myslela, že miminko budu každou chvílí na světě. Ale byla jsem otevřená teprve na 4 cm, tak to vypadalo ještě na delší dobu. Asi jsem trochu přecitlivělá, ale i přítomnost porodní asistentky mě trochu rušila, což ona skvěle vytušila a nabídla, že si půjde něco zařídit (bude na blízku a ale ne zas tak). Zlom nastal, když jsem se přesunula do vany (neměla jsem v plánu rodit do vody, to vyplynulo ze situace). Manžel s porodní asistentkou právě doobědvali, když se porod rozjel na plné obrátky. To už jsem realitu vnímala tak trochu zastřeně. Při každé kontrakci jsem se zavěsila na manžela (jak úlevné) a mezi kontrakcemi jsem si dávala občerstvení v podobě kousků ovoce (jak osvěžující). Několikrát se stalo, že hlavička už byla venku, ale pak zase zajela zpátky. Už jsem byla u konce sil. Porodní asistentka říkala, že ještě chvíli a bude třeba vylézt z vany a změnit polohu. Byla přede mnou poslední kontrakce ve vodě, byla jsem odhodlaná dát do toho všechno. Ale než jsem se stačila nadát, miminko vyplulo na svět samo. V tu chvíli jsem byla plná energie, vzala jsem si miminko – holčičku Sárinku do náručí a ještě chvíli jsme zůstaly ve vaně. Pak jsme se přesunuly do postele, kde se Sárinka po krátké chvíle bez problémů přisála. Byla to euforie, nádhera! Moc ráda na to vzpomínám!

Jsem moc vděčná, že jsem mohla porodit dle svých představ. Doma jsem cítila bezpečí, intimitu, respekt, důvěru ve své tělo a dítě a lidi, co mě obklopovali.

Mrzí mě, že se v naší zemi brojí proti porodům doma, že žena nemá právo volby, že odpůrci mají zavřené oči (nevidí spokojené matky a klidné děti po přirozeném porodu) a zacpané uši (neslyší doporučení WHO). Nechť každá žena rodí tam, kde se cítí bezpečně! Prosím o vzájemný respekt!

Děkuji svému muži a porodní asistentce Johance za podporu při rození Sárinky!
Děkuji Ivaně Konigsmarkové za její názory, její práci a její odvahu!

Držím palce a přeji hodně síly! Nejen Ivaně, ale nám všem!

Kája Sukdolová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 334. Nechť každá žena rodí tam, kde se cítí bezpečně!

 

Všechno zlé je pro něco dobré

Je mi jednadvacet let a nikdy jsem nebyla těhotná, natož abych rodila. Už si nevzpomínám, jak se stalo, že jsem se začala tak intenzivně zabývat problematikou porodnictví a rodičovství, ani jak jsem se poprvé dozvěděla o Ivaně a jejím příběhu. Chtěla bych Vám vyprávět o tom, jak jsem se jednou čirou náhodou setkala s Ivanou a jak toto setkání, byť trvalo sotva pět minut, zcela změnilo můj přístup k vlastnímu budoucímu těhotenství.

Nikdy jsem nebyla zdravá. Léčila jsem se pro epilepsii, alergie, astma, atopický ekzém… Byla jsem proto přesvědčená, že budu-li jednou čekat dítě, mé těhotenství proběhne v režii lékařů, kteří se postarají, aby moje dítě bylo zdravé. Jenže pak přišly pochybnosti. Jestliže lékaři nebyli schopni uzdravit mě, jak mohu věřit, že zajistí zdraví mých dětí? Postupně jsem ztratila důvěru v absolutní pravdu a autoritu lékařů, v zázračnou moc léků a západní medicíny vůbec. Objevila jsem tradiční léčebné postupy, které dnes nazýváme alternativou, změnila zásadně svůj jídelníček a životní styl a postupně se za pomoci několika osvícených lékařů zbavila alergie, astmatu i atopického ekzému. Cítila jsem se zdravá a šťastná, už jsem věděla, že proběhne-li těhotenství, porod a kojení přirozeně, není důvod, aby moje budoucí děti tyto nemoci prožily.

Až jsem jednou v zimě vyrazila na pravidelnou kontrolu u své neuroložky. Léky na epilepsii jsem brala odjakživa, přestože si nepamatuji, že bych kdy měla nějaký záchvat. Kouzelné slovíčko – preventivně, jeden záchvat jsem prý měla ve čtyřech letech věku.

Toho dne se paní doktorka rozhodla, že mi vysvětlí, jak se to má s těhotenstvím, když už jsem v tom fertilním věku a odmítám brát hormonální antikoncepci. Vysvětlila mi, že ty léky, které beru, jsou sice silně teratogenní (čti jedovaté), ale že je brát musím, protože možnost záchvatu v těhotenství představuje pro mě i pro miminko mnohem větší riziko. Podotýkám, že jsem nikdy, ani jako malé dítě, neměla záchvaty typu grand mal provázené bezvědomím a křečovými záškuby. Nezapomenu na její větu: „To nevadí, ve čtvrtém měsíci se dělá ultrazvuk, tam se případné velké vývojové vady odhalí a takové miminko se přece vůbec nemusí narodit.“ A dodala, že epileptičky rodí zásadně císařským řezem v celkové narkóze, aby náhodou nedostaly záchvat při porodu, a na kojení ať radši rychle zapomenu, kvůli spánkové deprivaci. Odcházela jsem z její ordinace nešťastná a vyděšená.

Když jsem se dostatečně vyplakala, rozhodla jsem se hledat informace jinde. A tehdy jsem čirou náhodou potkala Ivanu. Šla jsem se podívat na náměstí Míru, kde zrovna probíhal dobročinný jarmark. Byl tam i stánek UNIPA a v něm stála Ivana. Zářila energií a optimismem. Přestože se sama nacházela – a vlastně stále nachází – ve velmi nezáviděníhodné životní situaci, našla si čas, aby uklidnila úplně cizí a pořádně vystrašenou mladou holku. Během našeho kratičkého rozhovoru, který mohl trvat sotva pět minut, Ivana dokázala vymést z mého srdce všechen strach a beznaděj. Řekla prostě, že to tak nemusí být, ať se nebojím a dala mi své telefonní číslo, ať za ní přijdu do Áčka, že si o tom popovídáme. Prostě tak. Najednou nebyl žádný problém. Usmívala jsem se ještě celou cestu domů.

Následující týden jsem Ivanu skutečně v Áčku navštívila. Ivana si se mnou povídala, sdělila mi své zkušenosti, poradila, na koho se obrátit o další informace. Prokázala mi tím velkou službu a nechtěla ani zaplatit, (přestože všechny soukromé porodní asistentky to přece dělají jen pro peníze). Pak jsem Ivanu viděla ještě na pár přednáškách v rámci Světového týdne respektu k porodu, ale nejdůležitější pro mě bylo to krátké náhodné setkání na jarmarku. Tehdy mi připadala jako anděl.

To je v podstatě celý příběh, ale protože mám ráda šťastné konce, dodám ještě, že jsem si našla jinou neuroložku, odbornici na problematiku těhotenství žen s epilepsií, a ty „jedovaté“ léky už skoro půl roku neberu. Už se tedy mohu opravdu těšit na to své jednoho-dne-miminko a nemusím se ničeho bát. Stále mám totiž uložené číslo na Ivanu!

Ivano, děkuji Vám z celého srdce. Ačkoliv bezpráví, které se Vám děje, je neomluvitelné, přesto není bezúčelné. Všechno zlé je k něčemu dobré a právě díky medializaci celé Vaší kauzy, díky tomu, že se o problematice porodnictví veřejně mluví a diskutuje, díky Příběhům, je možné, aby mladí lidé začali pochybovat, přemýšlet a měnit své názory. Mladí lidé, kteří jednoho dne budou rodiči. Svým příkladem jste ovlivnila mnoho lidí. Děkuji Vám za Vaši odvahu měnit svět.

S láskou a úctou,
Hanka Farkačová

PS: Kdyby někoho zajímala jména těch osvícených lékařů, o kterých se zmiňuji, nebo podrobnosti o tom, jak se mi podařilo zbavit se nadobro alergie, astmatu a atopického ekzému, přirozeně a bez léků, nechť neváhá a kontaktuje mě třeba emailem na farkacova.hanka@seznam.cz. To už je totiž zase jiný příběh…

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 338. Všechno zlé je pro něco dobré