Malý plod?

Na Ivanu myslím často a vděčně. Díky ní mám dvě skvělé vnučky. Moje nejmladší dcera si naplánovala zcela jiný porod, než byl ten, kdy se ona rodila.

Byla jsem zkušená rodička a dva předcházející porody se konaly bez traumat a díky bohu jen za přítomnosti porodních asistentek, jen ten důležitý kontakt s novorozenětem tu chyběl. Zato na průběh třetího porodu se nedá zapomenout. Těhotenství probíhalo v naprosté pohodě, proto jsme nepovažovali za něco výjimečného, že se děťátko klube o několik dnů dříve před stanoveným termínem. Tři léta zpět se těsně před Velikonocemi, kdy nasněžilo, přihlásil o 14 dní dříve náš syn.

Vzali jsme s mužem zavazadlo s oblečením na miminko a kráčeli záměrně asi 20 minut do porodnice pěšky a nevolali sanitku, aby se děťátku snadněji přicházelo na svět.

V nemocnici se zřejmě nehodilo datum, na čarodějnice před prvním májem! Domnívám se, že se nedostávalo lékařského personálu, protože byl pátek večer před dvěma volnými dny. Prý že plod je ještě malý. Nic jsem nechápala, když nařídili odchod do nejvyššího patra a uložit na postel, ze které jsem téměř neslézala, protože jsem brala nějaké prášky na spaní. Ženy na pokoji mě budily, když se pod okny objevil někdo z rodiny. Manžel se nervózně vyptával, co tam dělám a proč?

V neděli při vizitě, jen o dva dny později byl už plod zase dostatečný a lékaři rozhodli vyprovokovat porod. Předepsali opět nějaký medikament. Nikomu ani sestrám nebylo divné, že jsem pokračovala dál ve spaní. V noci asi kolem půl druhé mě probudily první stahy. Ještě cele neprobuzená jsem se vypotácela na chodbu. Naštěstí jsem potkala sestřičku a ta mě odvedla dvě patra dolů, aby mě prohlédla a připravila. A zase už pak nic nevím, nic si nepamatuji. Střídavě se mělo tlačit, jenže rodička stále usínala. Ráno v půl šesté už se to neobešlo bez křiku paní doktorky, už si nevěděla se mnou rady. Proto jsem se i natrhla, nedokázala jsem spolupracovat. Pak, když byla holčička na světě, s normální váhou 3 150g, jsem za plentou uslyšela dva mužské hlasy. Jeden z nich káral mladého porodníka: „Ty vole, když dáváš provokaci, tak musíš zrušit předcházející medikaci!“

Když dcera dospěla a někdy jsme si o jejím narození vyprávěly, komentovala to vtipně slovy. „Aha, teď vím, proč mi matikářka ve škole říkala „spící panna“. I já jsem si překvapeně uvědomila, že má asi pravdu, moje holčička byla taková „šípková Růženka“, co ráda spinkala.

Před šesti lety, kdy se ještě skoro s pohoršením, aspoň mezi mými kamarádkami, mluvilo o porodech doma, se dcera rozhodla svěřit Ivaně. Její porod po půlnoci, daleko od Prahy, stihla porodní asistentka i s hledáním ulic v nepřehledném terénu. Ani druhá vnučka si nenechala ujít její asistenci, i když v nedaleké porodnici, se kterou se mohlo v případě nějakého problému předčasného porodu počítat. Obě vnučky jsou mimořádně živé, samostatné a také velmi citlivé, a tak děkuji, Ivano!

Babča Helča

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 363. Malý plod?

 

Možnost volby

Když píšu tento příběh, spí vedle mě můj 14 denní syn a já pořád přemýšlím, kde se stala chyba. Nakonec se dítě narodilo císařem.

Porodnici jsem si vybrala tu, o které jsem věděla, že podporují přirozený porod a o které se říká, že nechají rodičky „zbytečně trápit“. To mi vyhovovalo. Chtěla jsem přirozený porod s co nejmenším počtem zásahů. Přečetla jsem spoustu literatury, včetně Hovorů s porodní bábou. Tato kniha mě přesvědčila, že si musím najít někoho, kdo mě provede mým těhotenstvím. Navštěvoval jsem skvělý předporodní kurz a měla domluvenou svou porodní asistentku, která bude u mého porodu přítomna jako dula. Jako „moje porodní asistentka“ být nemohla, protože nemá s porodnicí smlouvu. Bohužel. Docházela jsem k ní do poradny celé těhotenství, vždycky na mě měla čas a já s ní mohla vyřešit všechny své pochybnosti a problémy a naprosto jsem jí důvěřovala. Narozdíl od mé gynekoložky, která odškrtávala políčka „splněno“(nebo nesplněno, to když jsem některá podle mého názoru zbytečná odmítla) u všemožných a nemožných vyšetření a měla na mě svých 5 minut.

Tři dny po termínu jsem začala být nervózní, v porodnici si mě začali zvát co druhý den, „dítě je velké, maminko, snad to půjde…“. Ten večer se začalo „něco dít“, po půlnoci už bylo jasné, že nezaspím a v půl čtvrté ráno mi praskla voda a začaly pravidelné a mně přišlo, že i poměrně silné, kontrakce. Zavolala jsem své porodní asistentce, přijela za půl hodiny, skvělá žena, před dvěma hodinami se vrátila od porodu mé kamarádky, kde byla také jako dula. Vyšetřila mě, bylo to teprve na začátku. Vydrželi jsme doma do 9 hodin do rána. Díky ní jsem přežila pár krizí. Být v nemocnici, nevím zda bych to takhle dobře zvládla, pomáhala mi prodýchávat správně kontrakce a vůbec věděla kdy co správného říct. Včetně momentu, kdy mi řekla, ať se přestanu litovat 🙂 A důležité bylo, že jsem měla své soukromí.

Do porodnice jsme jeli ve chvíli, kdy to bylo těsně před porodem. Za hoďku už tu bude mimino. Jenže přejezd, v porodnici povinný monitor, vyšetření, milion cizích lidí. Za hodinu jsem byla otevřená jen na 8 cm. Dítě se rozhodlo, že se hned tak nenarodí. Snažila jsem se další 4 hodiny. Pak přišel pan šéf doktor se podívat, co že se to děje, že to nepostupuje. Vyšetřil mě takovým způsobem, že jsem křičela bolestí a on na to ať mě píchnou to a to. Na to porodní asistentka nemocnice – skvělá žena, díky – odvětila, že mám v porodním plánu, že si nepřeji žádné léky proti bolesti. To pana doktora dost rozmrzelo, co že si to vymýšlím. Já po jeho zásahu nicméně byla ve stavu, že jsem požádala o něco proti bolesti. Musím říct, že mně to v tu chvíli pomohlo a začala jsem znovu pořádně pracovat. Ale dítě prostě nechtělo ven. Začaly mi slábnout stahy. Takže infuze oxytocinu. A už jsem se vezla. Po dvou hodinách s pořád stejným nálezem jsem souhlasila s císařských řezem.

Snažím se nevyčítat si, že jsem se ještě nesnažila dýl. Moje porodní asistentka říká, že dítě se prostě rozhodlo, že se nenarodí. Já se mu nedivím. Já byla z té nemocnice ve stresu, člověk tam nemá chvíli klidu. Myslím, že to ze mě cítil.

Pořád o tom musím přemýšlet. Proč není možnost rodit v porodních domech s porodní asistentkou, kterou člověk zná celé těhotenství, To je volba, kterou bych udělala já. Žádné přejezdy do porodnice těsně před porodem nebo ještě hůř, prožít si tam celý ten porod. Nevím, jestli by to nedopadlo stejně, možná ano, malý měl velkou hlavičku a možná by neprošel ani tak. Ale já bych rodila v klidu, bez zbytečných zásahů cizích lidí a bez „skvělého vyšetření“ panem doktorem.

Přála bych si, abych pro porod mých dalších dětí, které bych ještě ráda měla, měla tuto možnost volby.

Doufám, že příběhy pro Ivanu k tomuto přispějí.

Věra

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 364. Možnost volby

 

Můj porodní příběh pro Ivanu

Po dvou mimoděložních těhotenstvích jsem konečně „normálně“ otěhotněla. Celé těhotenství jsem chodila do knihovny a četla knihy pojednávající o těhotenství, přirozeném porodu, o mimincích, atd. Nejvíce mě zaujaly tyto knihy: Michel Odent – Znovuzrozený porod, Zuzana Štromerová – Možnost volby a Jana Doležalová – Hovory s porodní bábou, ve které jsem se dočetla o paní Ivaně.

Rozhodla jsem se – za velké podpory mého manžela – že porodím přirozeně. Naše miminko se nacházelo v poloze koncem pánevním, tak jsem se rozhodla rodit ve Vrchlabí. Vůbec jsem si nepřipustila riziko, komplikace, ani nějaké potíže.
Když mi „praskla“ plodová voda, zatelefonovala jsem do Vrchlabí, řekla, co a jak, že mám KP, že jedeme z Prahy. Dobalili jsme tašku a jelo se. Porodní bolesti jsem měla křížové, nebylo to moc příjemné, ale vydržela jsem. Poslední fáze, vypuzovací, trvala jen půl hodinky a nám se narodil krásný a zdravý syn.
Porod byl klidný, pohodový až euforický. Mám z něj krásný zážitek.

Po několika měsících jsem měla 3. mimoděložní těhotenství. Z nemocnice mám nejhorší životní zážitek, jak fyzický, tak především psychický.

Poté jsem mohla otěhotnět už pouze pomocí asistované reprodukce. Nevzdala jsem to. Po několika neúspěšných pokusech IVF se nakonec přece jeden zdařil. Bohužel jsem už měla „nálepku“ umělého oplodnění a staré rodičky. K tomu se přidaly komplikace s předčasným otvíráním a já musela strávit 2, 5 měsíce ležením. Bylo to kruté, protože jsem měla výčitky svědomí, že se nemůžu věnovat synovi, který byl „na prázdninách“ u babičky, ale i jsem měla strach o miminko v bříšku, tak jsem ležela a četla.

K paní Ivaně jsem zašla na konzultaci ohledně mojí představy porodu a konce těhotenství. Byla jsem rozhodnutá, že opět porodím přirozeně a mimo vyhlášené porodnice. Protože potřebuji „mít klid“. S paní Ivanou se mi pěkně povídalo. Našla jsem u ní především pochopení a podporu při tvoření porodního plánu. Oceňuji její lidské i profesionální kvality, protože jsme diskutovaly a nikdo mě nestrašil s porodními termíny, ale vyslechla mě a vysvětlila podrobně a rozptýlila moji nejistotu. Celkově mě pozitivně motivovala, že i v porodnici můžu mít pěkný porod, protože vše záleží na mně. Lituji, že jsme toho nestihly více společně.

Odjela jsem za synem na prázdniny a za 4 dny se naše miminko rozhodlo, že se narodí. Byl to velice rychlý porod, k tlumení bolestí jsem stihla využít jen sprchu. Narodila se nám vymodlená dcera.

Rodila jsem 2x v porodnici (Vrchlabí 2006, Havlíčkův Brod 2011), mám 2 nádherné porodní zážitky.

Moc bych chtěla – touto cestou – poděkovat všem, kteří se nebojí „jít proti proudu“ zaběhnutých věcí.

Tento příběh věnuji paní Ivaně Königsmarkové, mému manželovi a dětem.

Jitka Povová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 368. Můj porodní příběh pro Ivanu