Příběhy pro Ivanu mi doporučila ke čtení kamarádka, když jsme se, už obě těhotné, bavily o tom, jak by asi měl vypadat náš porod.

Já vyprávěla o porodech mojí sestry. Sestra si z prvního porodu odnesla trauma. Byl dlouhý, miminko čtyřkilové, tlačení na břicho, uvázané nohy, nepříjemný personál, odnesené miminko.

Její druhý porod byl úplně jiný. Strach, který z něj měla, ji donutil jednat. Přečetla knížku „Aby porod nebolel“ a rozhodla se, že tentokrát to bude jinak. Na pomoc si přizvala dulu Moniku, která se s ní párkrát sešla a uklidnila ji, že vše bude dobré. Vysvětlila, že porod je čistě záležitostí její a miminka, které má v břiše. Že jen oni dva mají tu sílu to zvládnout spolu. Monika sestru doprovázela i u porodu v porodnici. Vše dopadlo výborně. A já už v tu dobu věděla, jak by měl můj porod vypadat. Byla jsem ve 4. měsíci, poctivě jsem cvičila, o víkendech chodila na dlouhé procházky, domlouvala jsem si místo na předporodním kurzu, domlouvala první schůzku s dulou a zrovna přemýšlela o změně gynekologa.

Kamarádka vyprávěla příběhy, které znala z příběhů pro Ivanu, a já se těšila, že si nějaký ten příběh pro inspiraci taky přečtu.

A tak se stalo, že jsem četla první příběh pro Ivanu ve 20. týdnu těhotenství. Byl to zrovna příběh č. 200, kde popisuje Ivana svůj život. Při čtení jsem poprvé ucítila pohyby našeho miminka. Od té doby byly příběhy mým „večerníčkem“. Taky jsem si hned pořídila „Hovory s porodní bábou“ a začala se plně věnovat tomu, abych si opravdu věřila, že porod zvládnu, a abych věřila našemu miminku, že vybere ten správný čas, a že se zvládne správně naštelovat do porodních cest. Dostaly se mi do ruky ještě další knihy, které mě moc oslovily a to „Znovuzrozený porod“ a „Zdravé těhotenství přirozený porod“.

Při čtení příběhů jsem si dala předsevzetí, že ať dopadne můj porod jakkoliv, svůj příběh napíšu. Představovala jsem si příběh o krásném porodu s dulou a manželem v porodnici, kde mě respektují. Ale..

Náš František se rozhodl přijít na svět 14 dní před vypočteným termínem a to v den revoluce – 17.11. Teprve den před jeho narozením, jsme se byli registrovat v porodnici v Mělníku. Nacvičili jsme cestu, zašli jsme si prohlédnout kostnici, soutok Vltavy a Labe, zašli na oběd. Odpoledne jsme se prošli ještě u nás a večer přemýšleli, co vymyslíme za výlet na další den. V noci (2:30) mě probudil divný pocit, chtěla jsem zachovat klid, jak píšou v knížkách, a jak mi radila Monika a hlavně ODPOČÍVAT. I když jsem slabě krvácela, zalezla jsem zpět do postele a začala se těšit, že naše miminko už asi chce přijít za námi. Dalo mi to jasně najevo. Jen co jsem zavřela oči, přišla první kontrakce a já trochu znervózněla: „Jestli tohle má být první lehká kontrakce, co asi bude následovat?!“ Odpochodovala jsem zase na záchod, kde mi při další kontrakci odešla hlenová zátka. Šla jsem vzbudit manžela, že se něco děje, ale ať ještě v klidu leží. Pak se začalo moje tělo čistit. Strávila jsem na záchodě asi půl hodiny a to už jsem nepochybovala, že za chvíli jedeme. Zavolala jsem Monice, ona se mě zeptala na pár věcí, potvrdila mi, že se porod blíží a uklidňovala, že bychom ještě měli mít dost času. Ať zkusím změřit, jak často přicházejí kontrakce a jak jsou dlouhé. Nebyla jsem toho schopná, měřil manžel. A došel k závěru, že po 2 minutách. Těšila jsem se na sprchu, o které všichni básnili, jak je příjemná. Ale to už mi praskla voda a kontrakce zesílily. Bylo jasné, že jedem a nemáme moc na co čekat. Musím říct, že ač jsem si myslela, že bych porod doma nikdy nechtěla, v tu chvíli jsem si nepřála nic jiného, než zůstat v ložnici na čtyřech a prostě porodit. To už mi ale manžel navlékal kalhoty a dobaloval věci. Za hodinu a půl od mého probuzení jsme seděli (já klečela na zadní sedačce, ruce mi visely do kufru a byla jsem zaklíněná mezi opěrky hlavy) v autě a čekala nás ještě 50ti minutová cesta. Kontrakce se prodloužily na 3 minuty. Když jsme přijeli do porodnice, znervózněla jsem: „Co mě asi čeká, jaký bude personál, budou mě považovat za hysterku a pošlou nás domů?“. Kontrakce už nešly prodýchávat potichu, hučela jsem při každém výdechu, i když mi přišlo, že to stále nebolí tolik, jak vyprávěly kamarádky. Paní na příjmu byla nepříjemná (no, jak se to vezme, prostě neví, kdo jí přijde pod ruku, tak postupuje podle jistého zvyku). Chtěla, abych si lehla, aby mi mohla natočit monitor. Poprosila jsem ji, zda by to nešlo ve stoje. Tak svolila, ale evidentně jí to vadilo, nevím, jak takový monitor funguje, třeba je opravdu potřeba u natáčení ležet. Nakonec mě slovy : „ Teď nejde o vás, ale o miminko…..to vaše stání se mu teda vůbec nelíbí….“ donutila, abych si lehla. To už jsem měla podepsané všechny papíry a už jsme i věděli, že jsme nechali doma těhotenskou průkazku. Moje hučení se paní na příjmu též nelíbilo. „ Takhle to nejde, musíte dýchat, ne hučet, vaše miminko potřebuje kyslík!!!“ Konečně byl monitor natočen, přišla doktorka, moc příjemná. Vysvobodila mě z monitoru. Poznámky typu: „Ten záznam z monitoru nic moc…“, úplně přehlížela. Vyšetřila mě a usmála se: „Zašlo. Tři zatlačení a miminko je tady.“ Odpochodovala jsem tedy na sál. Manžel volal Monice, ať nejezdí. Ona mu poradila, ať je stále se mnou a drží mě za ruku. Na sále jsem se opět zeptala, zda bych si nemusela lehat. Hned mi vysvětlili, že jsou zařízení jen na leh, polosed, případně klek, vše na porodnickém křesle, zvolila jsem polosed. Asistentka přeštelovala křeslo a já se „posadila“. V porodním přání jsem měla mimo jiné napsáno, že nechci nástřih, pokud nebude nutný. Paní doktorka mi vysvětlila, že uvidíme. Vždy mezi kontrakcemi si se mnou povídala, což jsem si vybavila až druhý den. Používala jednoduché věty. Vysvětlovala, jak zatlačit. Masírovala hráz. Když se objevila hlavička, zhodnotila, že by nástřih udělala. Zeptala se mě na to, vysvětlila mi proč. Já samozřejmě přikývla. Střihla, což jsem vůbec necítila, a František měl hlavu na světě, při další kontrakci byl venku celý a už mi ho paní doktorka podávala na břicho. Bylo čtvrt na sedm a já vůbec netušila, jak rychle ten čas utekl. František malinko zabrečel, jen aby ukázal, že je všechno v pořádku. Dětský lékař na něj juknul „z dálky“, zhodnotil, že tady je zbytečný a zmizel. Po pár minutách odstřihli pupeční šňůru a najednou zmizeli všichni. Zůstala jen paní doktorka a trpělivě čekala na odchod placenty. Než se tak stalo, zašila mi nástřih. Placentu mi pak na mé přání ukázala, vysvětlila, jak funuguje, a také zmizela. Zůstali jsme chvilku sami, pak přišla porodní asistentka, uklidila a ptala se, zda chceme pomoci s přiložením k prsu. Chtěla jsem, nevěděla jsem pořádně jak Frantu chytit, natož ho nějak natáčet, aby se vůbec měl šanci k prsu dostat. Chytil se krásně, pak zmizela i asistentka. K druhému prsu mi ho pomohl přiložit už manžel. Občas někdo nakoukl dovnitř, zeptal se, zda něco nepotřebujeme a zase zmizel. Po dvou hodinách přišla jiná paní doktorka (vystřídaly se směny), ta už nebyla tak příjemná, ale zkontrolovala mě, zhodnotila, že by mi přeci jen píchla injekci, která pomůže se zavinováním dělohy, že dost krvácím, tak abych neztratila zbytečně moc krve. Souhlasila jsem. Pak nás nechali ještě asi půl hodiny ležet. Potom poprvé a naposledy vzali Františka, zvážili ho, změřili obvod hlavy a hrudníku a mně pomohli do sprchy. Dětská sestra Frantu oblékla, dala ho manželovi do kočárku a všichni tři jsme odešli ze sálu na pokoj. Na pokoj se občas přišli podívat z dětského, změřili Frantovi teplotu a byli zase pryč. Vše šetrně, potichu. Manžel zůstal až do večera. A společně jsme se těšili z našeho miminka. Za 3 dny nás pustili domů. Teď je to 10 týdnů, co se Franta narodil. Je to hodně čilé miminko. A vždycky, když se na něj podívám, mám radost, že jsme mu příchod do života v rámci možností umožnili šetrně. Byl to takový kompromis. Nebýt té nepříjemnosti při příjmu, jsem naprosto spokojená.

Práce porodních asistentek si moc vážím, a doufám, že jim bude umožněno, aby dělaly své poslání svobodně, a že ženy, které chtějí rodit doma, budou mít možnost si porodní asistentku k porodu pozvat, že bude možné si vzít „svou“ porodní asistentku k porodu do porodnice a nechat na ní i péči v těhotenství a v šestinedělí. Taky doufám, že dětští lékaři konečně přijmou fakt, že miminko můžou zvážit klidně až za dvě hodiny, a že pokud je vše v pořádku, mohou základní vyšetření po porodu provést i na břiše maminky. To by byla revoluce!! Pak už bych se netrmácela rodit tak daleko, když máme pěknou porodnici 15 minut od domu.

Ivano, přeju Vám, ať se vše vyřeší ve Váš (nás všech) prospěch. Moc mi pomohla Vaše knížka k pochopení toho, jak to funguje, jak zvládnout porod jen ve dvou, nespoléhat se na nic jiného, než na sebe a miminko, nenechat se rozhodit, soustředit se na to, co je nejdůležitější. Za to Vám děkuji a doufám, že bude stále více žen, které budou bojovat za správné věci, tak jak to děláte Vy!!!

Anka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 387. Revoluce… 🙂