Paní Ryndová žije v Německu a poslala Příběhům čtyři vyprávění: od poznání, sdíleného i rodinného, že rodit žena dokáže sama, po přípravu na porod doma s porodní asistentkou v Německu až po samotný porod. Příběhy pro Ivanu jí byly v jejím vlastním příběhu zásadní inspirací.

Jak jsem se narodila já

Nebýt toho, že mě kamarádka upozornila na Příběhy pro Ivanu a já se do nich začetla, byla bych stále ještě přesvědčená, že dítě může přijít na svět jedině v porodnici, obklopené bílými plášti, a i když je to nepříjemné, tak to prostě jinak nejde. Děkuju zakladatelkám těchto stránek, pisatelkám příběhů a porodním asistentkám v čele s Ivanou! Ted´ už věřím, že jinak to jde.

Čekám své první dítě a zatoužila jsem dozvědět se od své maminky co nejvíc o tom, jak jsem přišla na svět já. A ten příběh se mi moc líbil, myslím, že sem patří. Roku 1980 se v běžné české porodnici odehrál přirozený a neasistovaný porod.

Jednoho pátečního večera mé mamince odešla plodová voda, a že do termínu porodu chyběl ještě celý měsíc, šlo se napřed na šití. V neděli byla maminka přijata do porodnice a tam se ten den rodilo jedno dítě za druhým. Já měla být poslední, ale s tím tamější sestra nebo porodní asistentka, budu ji nazývat sestra, která byla určitě už pořádně unavená, nepočítala. Když moje maminka pocítíla, že porod začína, sestra ji prohlédla, prohlásila, že není otevřená a nerodí, a odešla. A pak už to šlo rychle. Prý jsem se narodila za chviličku. A nikdo u toho nebyl!

Ptala jsem se maminky, jestli to bolelo. Zasmála se, bolelo, moc. A prý při tom i křičela, řvala jako tur, a zdravotníci se proto u ní seběhli – to jsem ale už byla venku – v čele s dotyčnou sestrou, která volala „Říkala jsem, že ona to dítě zabije!“

Nechápala jsem. Nechápala jsem, jak mohla ta žena na něco takového přijít, a vysvětlovala jsem si to tím, že jí po náročném dni asi trochu přeskočilo, ale maminka mi vysvětlila, že ta sestra prostě chtěla přenést zodpovědnost na matku, pokud dítě nepřišlo na svět „v pořádku“.

To byla taková šišatá a hodně poškrábaná perlička na konci příběhu. Ten jsem až na nějaké podrobnosti slyšela už dřív, a protože jsem měla konvenční představy o porodu, litovala jsem potají svou maminku, že jí nebylo dopřáno rodit uprostřed lékařů a sester. Ale díky tolika působivým porodním příběhům, které jsem tu četla, a příběhu Lucie S. Groverové si ted´ prostě myslím, že jsme měly velké štěstí.

Doufám, že to štěstí budu mít i tehdy, až budu přivádět na svět své dítě / děti, chci porodit doma. A at´už to je kdekoli, přeju hodně štěstí u porodu všem ženám a dětem!

Porodní asistentky v Německu

Chci podpořit Ivanu Königsmarkovou a přispět další troškou do mlýna tím, že popíšu, jak se připravuju na svůj první porod. Žiju v Německu a situace v sousední zemi je určitě zajímavá pro srovnání.

Ačkoli se v Čechách o péči v těhotenství a při porodu, jak je nyní v Německu běžná, mezi těmi, kdo se o porody zajímají, hodně ví. To hlavní – nikdo se nevzrušuje a vůbec nezabývá spory o to, kde má žena porodit. Jestli v klinice, v porodním domě nebo doma, je to její věc a většina zdravotních pojišťoven hradí všechny tři možnosti. (Ovšem lékaři jsou i v Německu většinou opatrní, když jsem gynekoložce řekla, že chci rodit doma, pokusila se mě přesměrovat na porodní dům.)

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, nechala jsem si napřed ověřit u gynekoložky, že je všechno v pořádku. Ve třetím měsíci jsem začala s pomocí internetu vybírat tu pravou, důvěryhodnou a zajímavou porodní asistentku a sdělila partnerovi, že chci rodit doma. Moc mě potěšil, řekl bez rozmýšlení, že i podle něj to je ta nejlepší možnost, a pak jsem hned tu vyvolenou porodní asistentku, Marii, kontaktovala.

S Marií jsem se prvně setkala u mě doma. Sympatická a přirozeně sebejistá asi 30- letá žena přišla, zrovna když jsem byla trochu ve stresu, ale během krátké chvilky v její přítomnosti to ze mě spadlo a cítila jsem se výborně. Marie chtěla vědět, proč jsem se rozhodla pro porod doma, porozuměly jsme si hned. Taky jsem jí zdůraznila, že pokud se jí něco nebude zdát v pořádku a pošle mě k lékaři nebo do porodnice, samozřejmě tam půjdu. Vypsala si, jaké jsem kdy mela zdravotní problémy a jaké nemoci jsou běžné v mé rodině, vyptala se i na partnera, na to, jak žiju, a vyprávěla mi o sobě. U porodu byla poprvé v 16 letech. Po vyučení se porodní asistentkou pracovala krátce na klinice, kde se kvůli nedostatku času a místa porody urychlují, a brzy zatoužila po jiném prostředí, po porodech doma.

A Marie mi i popsala, jak bude její péče o mě vypadat. Potřebuje ode mě, abych absolvovala dvě ultrazvuková vyšetření, z nichž jedno už mám za sebou, a o zbytek se postará ona – a její kolegyně. Teď přijde to, co mě nejvíc překvapilo, Marie pracuje v týmu.

Nevím, jestli tak pracují všechny německé porodní asistentky, ale Marie je členkou týmu jednoho porodního domu, ačkoli taky chodí, spíš jezdí k domácím porodům. Úzce spolupracuje s jednou další členkou týmu, s Lenou, a proto se s ní časem taky seznámím. Většinu jejich práce tvoří návštěvy v šestinedělí, potom předporodní kurzy, nakonec porody, a o ty se dělí. Jeden týden dojíždí k porodům jedna z nich, druhá má volno, a potom naopak. Ale ještě tu jsou víkendy a víkendová pohotovost. A tehdy se střídá všech devět porodních asistentek, které v tomto porodním domě pracují.

Napřed jsem se lekla, když mi došlo, že jsem si sice vybrala Marii a ráda se seznámím i s Lenou, ale nakonec může být u porodu úplně někdo jiný. Marie to asi tušila předem a ujišťovala mě, že jsou velice stejnorodý tým a výborně si rozumějí. Ale nemám výhrady, porodní asistentka by jinak ani nemohla mít čas sama pro sebe a vlastní rodinu.

A co v Německu stojí porod doma? Jsem pojištěná u běžné zdravotní pojišťovny a ta zaplatí skoro všechno. Plně uhradí kontroly před porodem, které jsou do 32. týdne každé 4 týdny, pak po 2 týdnech, a po odhadovaném termínu každé 2 dny. Zrovna tak pojišťovna zaplatí přímo porod a návštěvy porodní asistentky doma po porodu, které mohou být prvních 10 dní až dvakrát denně, a od 11. dne ještě 16 návštěv po dobu 8 týdnu…. jen zčásti pojišťovna hradí nepřetržitou pohotovost asistentky mezi 38. a ukončeným 42. týdnem těhotenství. Za tu se platí 400 €, pojišťovna přispívá 250 €. Takže za porod doma vydám všehovšudy 150 €.

Pokud žena nakonec porodí v klinice, její porodní asistentka ji může doprovázet jen ke vstupním dveřím sálu, dále se na porodu nesmí podílet. Ale i to je srozumitelné, je to pro ni cizí prostředí, patří někomu jinému.

Doufám, že se porodní asistentky brzy i v Česku stanou součástí zdravotního systému. Stačilo by trochu dobré vůle a vzít si příklad ze západního zahraničí…

Hanka Ryndová

Sousedka povídala

 Nedávno jsem se bavila se sousedkou… a ta mi dodala optimismu.

V nejbližších týdnech, možná dokonce dnech, se mi narodí první děťátko. Všechno je připravené na to, že se narodí doma, a bude u toho i jeho tatínek a jedna nebo spíš dvě porodní asistentky. Takový luxus 🙂 protože bydlíme v Německu, tady je to možné a není na tom nic zvláštního.

Moje sousedka Vivian, která mimo jiné vede předporodní kurzy a má tři dcery zhruba v mém věku, mi vyprávěla, že se všechny narodily v porodnici. Překvapilo mě to, protože Vivian je zastánkyní co nejpřirozenějšího příchodu na svět a pravidelně vzdychá po Holandsku, kde se doma rodí třetina dětí, ale vysvětlila mi, že tehdy, na přelomu 70. a 80 let, se i v Německu jinde než v porodnicích nerodilo.

Takže v Německu si ženy a porodní asistentky musely porody doma, porodní domy a hrazení služeb PA zdravotní pojišťovnou prosadit a povedlo se jim to! Věřím tomu, že i v Čechách je to jen otázka času, než si ženy tyhle možnosti prosadí. Určitě to bude souviset se změnou běžných představ o porodu jako procesu, který je v podstatě životu nebezpečný… absurdní, že.

Jsem moc ráda, že se přirozeným porodům v Čechách blýská na časy. Díky Ivaně Königsmarkové, ostatním odvážným porodním asistentkám a mnoha ženám, které na stránkách Příběhů pro Ivanu zanechaly svá důležitá svědectví, která už určitě zapůsobila na mnoho dalších žen – včetně mě.

Hanka Ryndová

Jak se narodila Linda (Německo)

Napsala jsem příběh o narození mé dcery, abych tím trošku podpořila Ivanu Königsmarkovou. Je to příběh o dobré péči, dobrých podmínkách pro porod a pozitivním zážitku, přímo reklama na soukromou porodní asistentku 😉

Před dvěma a půl měsíci se narodilo moje první miminko, Linda! Představovala jsem si během těhotenství, že se narodí před termínem, porod bude rychlý a krátký, spokojené miminko ani nepípne a že bych na to nejradši byla sama. Inu, Linda se narodila pět dní po termínu, porod zabral téměř tři dny, Linda okamžitě ukázala, že má zvučný hlas, a u porodu se mnou byly dvě porodní asistentky a můj partner – a byla jsem za ně opravdu vděčná.

Něco se ale splnilo i podle přání a očekávání, porodila jsem doma a porod mi zůstal v paměti jako silná a pozitivní zkušenost. Po tom všem 🙂

Byla noc z pondělí na úterý, když jsem zjistila, že mám kontrakce po 3 – 5 minutách, a těšila se, že ráno už bude miminko na světě. Místo toho jsem byla ráno zklamaná, že se to nijak nevyvíjí. To jsem měla za sebou první probdělou noc. Porodní asistentka Lena se na mě v úterý odpoledne přijela podívat a poradila mi lehnout si do vany s příjemně teplou vodou, to uvolňuje, a potom se mi podařilo v noci na pár hodin usnout. Ve středu v porodním domě jsme s „mojí“ porodní asistentkou Marií měřily kontrakce, které se opakovaly s železnou pravidelností. Pak jsem se zase naložila do vany, ale v noci se mi už usnout nepodařilo. Ve čtvrtek dopoledne jsme zavolali Marii, která mě politovala, první děti to prý občas takhle protahují, a pokud se do večera porod nespustí, byla Marie připravená ho vyvolat. Jak asi chutná ricinový koktejl :-)? Ale to jsem už nezjistila, protože když už jsem se pozdě odpoledne cítila opravdu bídně a Marie znovu přijela, zjistila, že jsem skoro otevřená a porod se blíží. Hned zavolala kolegyni Nicole, se kterou jsem se předtím už také setkala. A Nicole přijela, usadila se na druhém konci pokoje, zapisovala do protokolu a já o ní ani nevěděla.

Marie mi dala homeopatikum na posílení kontrakcí, často měřila jakýmsi malým přístrojem srdeční činnost děťátka a říkala, že se má dobře. Vysvětlovala, co zrovna probíhá, ujišťovala mě, že je všechno v pořádku a já to dělám dobře. David se mnou dýchal a hladil mě po zádech. Jak se rozjel porod, začala jsem se cítit mnohem lépe, neměla jsem sice už moc vlastních sil, ale ti tři mi sílu dodali. Moc jsem si přála, aby se holčička už už narodila, dala jsem do toho všechno a po dvou hodinách vyklouzlo miminko Marii do náruče. A za malou chvilku jsem je už měla v náručí já. Byla jsem velice překvapená, miminko bylo růžovoučké, hladké, zářící, vypadalo krásně hotové. Pupečník dotepal ještě dřív, než nám ho Marie mohla ukázat, a holčička hned chtěla pít. David přestřihl pupeční šňůru, potom Marie ošetřovala moje drobná poranění a Nicole ukazovala Davidovi, jak se miminko obléká a přebaluje.

Bylo krásné tohle všechno zažít ve vlastní ložnici za svitu svíček. A jakmile to utrpení několikadenních kontrakcí skončilo, jako bych na to zapomněla, zůstaly mi jen vzpomínky na porod, a ten se mi líbil. Byl naplňující. Prvních pár dní poté jsem si ještě uvědomovala, že byl i náročný, ale zůstal mi po něm pocit síly – i když mě do koupelny raději obě porodní asistentky doprovázely 🙂 – a v porodním domě se rozšířila zpráva o dobrém a snadném porodu.

Následující dny k nám chodily návštěvy a nechaly si vyprávět o domácím porodu. Opakovala jsem, že bych nic neměnila, Davidovi se porod vyloženě líbil 🙂 měla jsem moc dobrý pocit, že u toho byli jen lidé, které znám, a že mě nikdo do ničeho nenutil, netlačil na mě a nepospíchal. Marie znala za půl roku společné přípravy nejen můj zdravotní stav, ale i můj způsob myšlení. Nechtěla bych to jinak.

Marie a Nicole zůstaly ještě asi hodinu po porodu a vyplňovaly nějaké formuláře, zatímco my obdivovali naši krásnou holčičku. Kolem jedenácté se rozloučily s tím, že Marie hned druhý den ráno přijde zas. Prvních deset dní navštěvuje porodní asistentka ženu s dítětem až dvakrát denně. Marie přicházela jednou denně a její návštěvy měly obrovskou cenu. Každý den se objevilo nové naléhavé téma. Většinou šlo o kojení, občas i o to, jestli je miminko v pořádku. Poté bylo ještě několik návštěv až do 9. týdne, jednou až dvakrát týdně. Mariina péče se přesunula z miminka na mě a můj duševní stav, a teď už jsme samostatní. Rozloučily jsme se s tím, že se jí mám ozvat, až budu chtít začít Lindu krmit pevnou stravou a vůbec, kdykoli ji budu potřebovat.

Bylo by dobré, kdyby si každá žena mohla vybrat, jakým způsobem porodí. Ženy mají různé potřeby, pro některé znamená bezpečí tým lékařů na dosah ruky, pro jiné zas klid domova a pomoc důvěrně známé osoby, někde mezi tím je příjemné prostředí porodního domu. Nerada bych se dohadovala, co je „správnější“. Správné je podle mě to, abychom my ženy měly dostupné všechny tři možnosti. Mám to štěstí, že jsem si v Německu mohla vybrat podle svého a dostalo se mi ještě lepší péče, než jsem doufala. To bych přála všem ženám.

Hanka Ryndová

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
456. Jak jsem se narodila já
482. Porodní asistentky v Německu
622. Sousedka povídala
701. Jak se narodila Linda (Německo)