Je to 19 měsíců a kousek, co se nám narodila Kristýnka, a celý příběh začal ještě o 9 měsíců dříve. Když jsem otěhotněla, začala jsem se o problematiku přirozených porodů a přirozeného kontaktního rodičovství zajímat. Kamarádka, která rodila doma, mi půjčila spoustu literatury, mezi jinými i Hovory s bábou. To je jediná cesta, kterou jsem se s Ivanou setkala. Vím, že mi po přečtení knihy připadala jako velmi racionální žena. Chtěla bych jí napsáním tohoto příběhu vyjádřit podporu, stejně jako podporu celé téhle iniciativě. Od té doby, co vycházejí, doslova porodní příběhy hltám. Jejich četba se stala mým koníčkem a zároveň terapií. Díky moc za ně.

Tenhle příběh jsem už aspoň stokrát psala v duchu před spaním a stále znovu začínám jinak a stále nevím, jak ho uchopit. Když na svůj porod vzpomínám, i teď se mi často zrychlí tep a nedá se pak moc dobře usnout. Celé těhotenství jsem byla v pořádku, pokud nepočítám zničující ranní nevolnosti, kdy jsem někdy i 4 krát denně v různou denní dobu zvracela až do pátého měsíce. Bylo to nepříjemné, obzvlášť za bílého dne na veřejnosti. Měla jsem pocit, že některé dny neudržím v žaludku nic a měla jsem trochu strach, aby děťátko dobře prospívalo. Můj celkem milý gynekolog to označil jako normální, mám prý být ráda, že to je tak, jak to je. Tehdy jsem pochopila, že si s ním v těchto záležitostech úplně neporozumím, protože jsem si o tom prostě potřebovala s někým promluvit. Šla jsem nakonec k homeopatce, homeopatika mi sice nepomohla, ale potěšilo mě, že si někdo mé problémy v klidu vyslechl. Můj cynický muž na to reagoval slovy: Za tisícovku bych tě taky hodinu poslouchal 😉

Tak ubíhaly moje kontroly, pan doktor si stěžoval, že jsou všichni těhotní, že mají furt nějaké komplikace atp. Mě každé vyšetření trvalo 10 min. a on se pokaždé tvářil trochu zklamaně (nebo mi to jen tak připadalo?), že je všechno v pořádku. Asi v osmém měsíci mě začaly trápit kvasinky. Jen co to zjistil, jeho tvář se rozjasnila (nebo že bych si to vážně jen nalhávala?) a čile mi předepsal léčbu. Měla jsem pocit, že jsem ho nikdy neviděla tak radostného. Pak už bylo zase všechno v pohodě.

Chodila jsem na předporodní kurz k Jarmile Kovaříkové. Byla jsem s ním moc spokojená. Můj muž to považoval za vyhozené peníze a Jarmila to v podstatě potvrzovala. Říkala: holky, já žiju z vaší blbosti, na porod vás nikdo připravit nemůže, pravděpodobně bude všechno úplně jinak nebo to nebudete vůbec vnímat atd. Ale mě to setkávání prostě nabíjelo. Nebála jsem se porodu, až mě překvapilo, že skoro všechny ostatní účastnice kurzu se ho bály. Mě maminka vždycky říkala, že porod nebolel, že jsme se vylouply jako hrášky z lusku. To přirovnání se mi líbilo, ale jak se později ukázalo, chtěla se hlavně dočkat vnoučat 😉 S maminkami z předporodního kurzu se ještě teď často scházíme a je moc prima mít někoho, kdo řeší podobné problémy.

Je to vlastně můj sen rodit doma, který se mi asi nikdy nesplní, protože můj muž tomu není vůbec nakloněný. Ale já mám k doktorům trochu rezervovaný postoj. Vážím si jejich práce, to jo, ale vždycky se snažím, aby ji se mnou raději neměli. Asi se mnou nikdy moc nekomunikovali, a to mi vadí. Musím se taky přiznat, že se zároveň porodu doma trochu bojím. Co kdyby se vážně něco seběhlo… Pro mě by byl ideální nějaký porodní dům, škoda, že v ČR žádný není.

Měla jsem teda strach, že nemocniční personál by mohl můj vysněně jistě dobře probíhající porod nějak narušit. A rozhodla jsem se, že se domluvím na doprovod do porodnice s jednou porodní asistentkou. To je totiž druhá věc, která mi na porodu v nemocnici vadí (a jak se ukázalo, tak oprávněně), ta anonymita. Rodit před někým, koho vůbec neznám, kdo o mě nic neví, kdo vlastně vůbec neví, co chci a jaký způsob komunikace na mě platí, když jsem v úzkých, není to divné? Měla jsem představu, že s porodní asistentkou proberu své představy a ona je pak za mě prosadí (až já budu se zabývat rozením a ne prosazováním představ :-)). Sešla jsem se s ní, ale měla týden před mým termínem dovolenou. To nevadí, říkala, miminko si většinou počká. Nabízela mi zároveň náhradní kontakt, ale ten jsem odmítla.

No a miminko nepočkalo. V neděli, když jsem odjížděla od rodičů, mě napadlo, že jsem tam byla takhle v kuse naposledy. Termín porodu se blížil, to jo, ale ještě pořád zbývalo nějakých 10 dní. V neděli kolem půlnoci opravdu přišly poslíčky. Já ale myslela, že už je to tu a rodím. Hned mnou kromě vlny strachu a napětí projela i vlna endorfinů, a přestože jsme si právě lehli a muž usnul, já jsem vstala, abych ho nerušila, že půjdu „rodit“ do vedlejšího pokoje. Kontrakce byly nepravidelné a slabé, ale to mě neodradilo, myslela jsem, že už je to jistě ono. Zvlášť, když jsem se naložila do horké vany a kontrakce se nepodařilo rozehnat. Taky jsem zvracela a chodila na velkou, prostě čistila jsem se a měla jsem za to, že to je příprava na porod. Dívala jsem se na svůj oblíbený seriál Pýcha a předsudek z devadesátého pátého a pak jsem zkoušela jednu chvíli i usnout, ale nepodařilo se mi to. Tak s dvaceti kily navrch, jsem já, která poslední dny těhotenství spala aspoň dvakrát denně, tu noc nezamhouřila ani oko. O půl šesté jsem zavolala do porodnice. Celkem pochopitelně mi řekli, že se nejspíš nic neděje, a když jsem říkala, že mám přijít v devět na prohlídku, řekli mi, ať přijdu až pak. Poradili mi, ať si dám ještě jednu vanu. Nad ránem, v další horké vaně začaly kontrakce konečně ustávat. Usnula bych, ale musela jsem na prohlídku do porodnice.

Dneska už mi to vlastně připadá trochu srandovní, ale tehdy mi do smíchu rozhodně nebylo. V porodnici, kam jsem dorazila s už sbaleným „porodním batohem“, ač už jsem tušila, že si mě tam nenechají, mi naměřili monitor, podruhé a podruhé se mě zeptali na stejnou sadu otázek, kdo jsem a kde jsem před mateřskou pracovala… Říkala jsem si, aspoň už to budou mít kompletní a nebudou se před porodem znovu ptát. Já naivka. Mladý lékař si mě objednal na za týden, tak jsem se teda konečně zmínila o noční příhodě. Prohlédl mě a nenašel nic, tak mě teda přeci jen objednal na za týden. Řekl mi, ať nevyrážím do porodnice, dokud mi nepraskne plodová voda a dal mi nějakou vodičku, kterou plodovou vodu poznám. Hm 🙁 (Kdybych ho poslechla, tak jsem možná opravdu rodila doma, škoda, no :-))

Šla jsem teda ještě do práce, protože to je blízko a hlavně proto, abych kolegyni řekla, že už pro ni něco spěchajícího asi nedodělám, protože jsem se fakt nemohla na nic soustředit. Nenechala si to ale vymluvit, prý to nikdo jiný udělat nemůže. Ach jo. Chodila jsem v pravidelných intervalech prodýchávat své poslíčky na záchod, protože jsem nechtěla vypadat jako trubka. Nemohla jsem při nich moc mluvit. Svěřila jsem se jiné kolegyni a ta mi na to řekla, že ona teda poslíčky neměla, ale že má kamarádky a ty je měly třeba i tři týdny před porodem, klidně celou dobu. No, páni! (Práci za mě nakonec udělal muž, ještě že ho mám!)

Protože jsme se museli co nejdřív přestěhovat, měli jsme na ten den ještě naplánovanou prohlídku jednoho bytu. Do té doby jsem jela domů si lehnout. Dala jsem si ještě vanu, ale mezi poslíčky jsem neusnula. Byt se nám líbil, na druhý den jsme měli naplánovanou ještě jednu prohlídku, ale já jsem muže přemluvila, ať ji zruší, a že tenhle byt vezmeme na první dobrou.

On jel rovnou z prohlídky bytu ještě na plážák. Já si šla domů lehnout. Dala jsem si ještě jednu vanu (ať to paní domácí ještě osolíme, než se odstěhujem :-)) Ale spát se fakt nedalo. Kolem osmé dorazil muž z volejbalu. Našel mě na velkým míči, jak se snažím spát mezi jednotlivými kontrakcemi. Se zájmem mě pozoroval a zeptal se, jestli nechci jít za ním do vedlejšího pokoje k televizi. Nechtěla jsem, chtěla jsem být sama. Za nějakou chvíli zase přišel. Já už jsem moc nemyslela. Říkala jsem si, že ty poslíčci jsou teda pěkně nepříjemný. Jak jsem si předtím myslela, že určitě už rodím, teď jsem podlehla dojmu, že to jistě ten porod ještě není. Jenže kontrakce byly už dost hrozné. Bylo mi jasné, že tohle teda tři týdny nepřežiju 😉 Jarmila nás učila, že si máme představovat Usaina Bolta, když přijde kontrakce. Že běží a běží, ale my ho dostihneme a předhoníme. Fungovalo mi to, jen když byly kontrakce slabé. Pak už jsem měla pocit, že vidím z Bolta jen záda. Trochu mě to frustrovalo. Asi, abych si líp dokreslila tu závodnickou atmosféru, tak jsem v kontrakcích začala opravdu běhat. Běhala jsem po bytě, za jednu kontrakci do všech tří místností a křičela jsem u toho: To bolí, bolí, bolí! Anebo Já neumím vůbec rodit! Měla jsem pocit, že mě to brzo roztrhne, že to není možné přežít. Bylo mi jasné, že kdyby mi v tu chvíli někdo nabídl něco na utišení bolesti, asi bych přijala. Dívala jsem se nejistě na svůj porodní plán a nevěděla, jestli ho nemám spíš roztrhat.

Muži už se to teda fakt nezdálo 😉 Ptal se mě, jestli nechci ještě vanu. Tak mi ji napustil. Sedl si tam ke mně. Naše koupelna byla děsně malá a já při kontrakcích potřebovala běhat, zároveň s přes dvaceti kily nahoře jsem byla spíš jak slon v porcelánu. Každou kontrakci jsem se teda vyhrabala z vany, muž mi musel uhnout a vyběhla jsem ven z koupelny aspoň na záchod. Muž teda startoval, už když jsem vstávala, nechápala jsem, kam furt chodí. A on mi pak řekl, že mám kontrakce pravidelně po 6 minutách. Chodil se dívat na hodiny do kuchyně. (Proč si jen do té koupelny nevzal třeba mobil? Myslela jsem, že se na mě nemůže při kontrakcích ani dívat :-)). Řekl mi, že mám zavolat do porodnice. Já jsem řekla, že už tam v žádném případě nevolám. Ať si tam zavolá sám. Tak tam zavolal. Prý mu řekli, že po šesti minutách je to ještě dlouho, ale že jestli chceme, máme se přijet ukázat, kdyžtak nás pošlou zpátky. Mě bylo jasný, že já už bych zpátky nedojela. Zavolal taxíka a já se nemohla nasoukat do kalhotek. Nevím, proč ho nezavolal před dům, ale na blízkou autobusovou zastávku, kam pro mě ale nebylo tak snadné se rychle dostat. Cesta trvala naštěstí jen dvě kontrakce. V duchu jsem si gratulovala, že jsem vzdala ten Vyškov. Myslela jsem si, že když přečkám kontrakce v taxíku, tak už zvládnu všechno. (To jsem se zase šeredně spletla.)

V porodnici mě prohlídla mladá sympatická doktorka a hned mě potěšila. „Jste otevřená na 6-7 cm, pochvalovala si, to už si vás tu necháme. Ups, tohle vám před tím neteklo, že?!“ Při vnitřním vyšetření mi nechtě praskla plodovou vodu. Uff, převléct do jejich prádla. Porodní plán jsem teda nevytáhla (což zpětně hodnotím jako velikou chybu). Na monitor, do sedu v záklonu a nehýbat se, aspoň půl hodiny. Myslela jsem, že se rozbrečím. Při mém dosavadním stylu probíhání kontrakcí, nemyslitelná představa. Ok, snad mě nechají aspoň stát. Porodní asistentka se mě po necelých 14 hodinách, které uplynuly od mé dopolední prohlídky, znova zeptala na všechny ty otázky (Myslela jsem, že musí zkoušet, jestli jsem ještě příčetná, zaťla jsem zuby a mezi kontrakcemi jsem si teda zkoušela vybavit, jakže se to vlastně jmenuju, když si to nemůže přečíst z kartičky pojištěnce :-(). Stát mi po chvíli dovolila, ale pak asi za 15 min. přišla. Zkontrolovala mi výpis z monitoru a asi zjistila, že se moc hýbu, na můj vkus jsem se hýbala málo, způsobovalo mi to nemalé utrpení. A nařídila mi přísným hlasem: „Maminko, teď potřebujeme zjistit, jak se daří děťátku, ne vám, takže si prosím chvíli sedněte a v klidu seďte. Vašich kontrakcí jsme už naměřili dost.“ (Jak jako neměřit mě, ale dítě? Dyť jsme přeci spojení!) Lekla jsem se, opravdu jsem se snažila být co nejvíc v klidu, vážně jsem chtěla, aby moje dítě bylo v pořádku. Sedla jsem si a ani jsem nedutala, až do další kontrakce. To už jsem vystřelila jak fanoušek na fotbalovém stadionu při gólu, porodní asistentka, gynekoložka a ještě jedna další rodička na mě udiveně hleděly a já se rozbrečela se slovy: „Promiňte, já se fakt snažím, ale líp to nezvládnu.“

Při příjezdu do porodnice, jsem si říkala, že konečně mi někdo řekne, jak na tom jsem, třeba se budu míň bát, ale po té půl hodině na monitoru jsem byla ještě víc zdeptaná, už jsem si v ničem nevěřila, ale nevěřila jsem ani personálu, kterej mě nutil sedět na monitoru, přestože mi to nešlo, tvářil se, že moje dítě nejspíš trpí, protože tohle nedokážu. Prostě jsem měla pocit, že jsou na mě zlí a že nevím, jestli jim můžu důvěřovat. Naštěstí mě odvedli na porodní sál, kde už byl muž. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak ráda, konečně spřízněná duše. Snad mě před nima ochrání, kdyby došlo na nejhorší. A skutečně mi byl velkou oporou. Bylo asi půl jedné. Ptala jsem se na klystýr, ale říkali mi, že už to nemá cenu. Chtěla jsem chodit na záchod, ale zákazali mi to, prý nemám tlačit, ale mám se jít vyčůrat, čůrat se mi ale nechtělo.

Pak mě porodní asistentka vyšetřila, prý ještě chvíli, ještě nemám tlačit. Á přechodová fáze, pomyslela jsem si. Netlačit, jasně, není problém. Z následujících 4 kontrakcí se mi podařilo netlačit jen jednu slabší. Jinak jsem tlačila furt. Strašně jsem se s tím snažila bojovat, ale prostě to nešlo. Zavěšená do muže, snažila jsem se dýchat jako on. Pak jsem se ho ptala: „Jaks to věděl, že mi tohle tak pomůže?“ Zvedl oči v sloup: „Jsme to dělali na předporodním kurzu, ne?“ V tu chvíli mi nic takového nedocházelo. (Navrhla jsem pak Jarmile, ať dělá předporodní kurzy jen pro chlapy :-))

Znova kontrola na jejich úžasném polohovacím křesle. A tak prý ať už tam zůstanu. Bylo za pět jedna. Muž tam původně na tlačení vůbec nechtěl být. Ale naštěstí u hlavy zůstal, vzhledem k tomu, že jsem věřila jen jemu, byla jsem ráda, že tam je, potřebovala jsem, aby tam byl. Porodní asistentka s mladou gynekoložkou vtipkovaly a zapůsobily tak na muže docela mile: „Bude to beruška nebo brouček?“ Já jsem říkala, že to nevíme. Já se chtěla nechat překvapit, ale muž si to nechal říct. Neřekl mi to celou dobu, ale podle jeho nadšené reakce po tom ultrazvuku jsem si myslela, že to bude holčička, protože tu on si přál. Gynekoložka na to povídá: „Aá, takže Beruš-brouk 🙂 Ještě dlouho jsme pak tak miminku říkali. Za další 4 kontrakce se s nástřihem hráze (ten mě zpětně taky trochu mrzel, vždyť jsem se mohla ještě chvíli snažit, všechno šlo zjevně rychle, ale v tu chvíli jsem si říkala, že asi bude nezbytný) narodila naše Kristýnka. Bylo 1:08 v noci. Chvíli mi ji hodili na břicho, na noční košili, která pak zůstala mokrá a šíleně mě studila. Pak se ji jali měřit a vážit a jinak kontrolovat, zatímco já jsem čekala, než mě doktorka přijde šít a byla mi děsná zima, až jsem se úplně třásla. Šili mě snad půl hodiny. Pak nám malou dali už v zavinovačce. V první chvíli jsem se na ni stejně jen zlobila, přišlo mi, že mi dala děsně zabrat, takže bonding asi nic moc.

Jeden sen o porodu se mi teda splnil, a sice, že v porodnici nebudu dlouho, byla jsem tam do porodu všeho všudy hodinu a půl (a za tu dobu mě stihli tak zdeptat, proč vlastně?) a druhý, hned vzápětí, když nás porodní asistentka nechala na sále s malou a s tátou až do půl páté ráno, protože tam nikoho dalšího neměli, tak to šlo. Za to jsem ji měla vlastně ráda. Táta mi pak pomohl do sprchy, kde jsem sebou málem sekla, takže jsem byla opět ráda, že tam byl. Protože před personálem jsem chtěla vypadat úplně v pohodě, aby mi malou zase brzo dali. Řekli, že ji přivezou v devět na novorozenecké, kam jsem mezitím přešla, ale přivezli ji naštěstí už v sedm.

Ambulantně jsem domů kvůli stěhování nemohla, a nakonec se ukázalo, že nebylo špatné zůstat, když si odmyslím, že jsem každý den seděla s nástřihem a malou 4 hodiny na chodbě, protože návštěvy nesměly na pokoj (ale táta chtěl být pochopitelně celou dobu návštěv s námi), jediný nadstandardní pokoj byl samozřejmě zadaný, a že mě jedna sanitární sestra pořád za něco kárala, že jsem nestihla sníst jídlo ve stanovené půl hodině (jak jsem to měla stihnout, když jsem zrovna musela kojit a přebalovat) a že chodím na chodbě bosa, když jsem vyběhla jí rychle vrátit talíř, na který předtím tak spěchala. Připadala jsem si tam zase jako ve školce. Primářka z dětského se zase u mě snažila vzbudit dojem, že jsem pro svou dceru díky očistkům toxická a že si ji nemám brát do postele. Ale ten pocit, že kdyby se malé něco dělo, že by jí třeba někdo pomohl, byl fajn. I když se sestry pořád chodily ptát, jestli je všechno v pořádku a jestli máme nějakou otázku, ale pak na otázky člověk nedostal nikdy kloudnou odpověď. Když jsem se třeba ptala, jak kojit na fotbalistu, změřila si mě sestra a odpověděla mi, to kojí jen matky s velkýma kozama, to vy nebudete potřebovat! 😉

Můj muž psal kamarádkám, jak probíhal porod a napsal, porod to byl rychlý a bezproblémový. Ale já to bezprostředně po něm viděla úplně jinak. Ano, byl v zásadě rychlý (když nezapočítáme tu poslíčkovou část) a byl taky bezproblémový (až na psychickou újmu se žádné z nás nic nestalo). Byl taky přirozený, do té míry, že mi nestihli dát oxytocin a nabídnout epidurál. Ale vážně nestačí to, že platím zdravotní pojištění k tomu, abych měla pocit, že si mě v porodnici někdo váží? Že se mi pokusí zpříjemnit takové náročné, ale důležité přelomové chvíle, jako je porod? Já vím, pro porodní asistentky je to jen práce, dělají to denně, je to rutina. Ale pro nás mámy je to jednou nebo dvakrát za život.

Asi jsem si to takto potřebovala prožít, abych dokázala ještě líp pojmenovat, co chci a co nechci, u případného dalšího porodu. Proto ten doufám bude s porodní asistentkou, případně dulou, která vyřídí všechny papíry. Postaví se za mě, abych nemusela sedět na monitoru, pokud toho nebudu schopna a nechá mě si vybrat pro mě nejlepší porodní polohu, a přesto tam stále bude, přítomná, známá, konejšivá a vysvětlující.

Nemám si v zásadě, na co stěžovat a ani si stěžovat nechci. Týnka je zdravá a má se k světu. Mě porod dopadl skoro nejlépe, jak jsem si mohla přát, ale přesto jsem si na vlastní kůži prožila, jak je psychika při porodu důležitá. A proto, díky porodním asistentkám, které na to myslí. Díky Ivaně za to, že je a že přispívá k debatě o přirozených porodech v českém prostředí. Snad bude moct zase brzy k porodům, protože lidí, kteří rádi dělají svoji práci, není nikdy dost.

Jitka, Jaromír a Týna P.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 414. Týnka