Když má za sebou žena tři porody, ale hlavně když se o ty své tři ratolesti denodenně řádně stará, tak jí čtvrté těhotenství zaskočí daleko méně než veškeré okolí. No tak se to všechno ještě o dva roky protáhne, přibude talíř a hadry do pračky, no co! Změna poměru už není taková. Nicméně od chvíle, kdy si mé drahé starší dcerky ve škole pustily huby na špacír, že budou mít dalšího sourozence, jsem se zcela neúmyslně stala obdivovaným podivínem ostatních matek. Znáte ten pocit, když se něčeho bojíte, jak čert kříže, ale zároveň vás to neuvěřitelně přitahuje… tak asi tak se na mě všichni koukají. Má to své výhody – nikomu se za nic nemusím omlouvat, nikdo mi za mou zapomnětlivost nespílá, jsem přeci zasloužilá matka, a vůbec – není se co divit, při tolika dětech! Hlídat si tedy velice intenzivně musím jen hrnec na plotně (ale i ten mi dává docela zabrat), případně zapnutou žehličku. Ostatní se snažím vypouštět, což je určitý druh duševní sebeobrany. Dětský pláč už kupříkladu (a k nervozitě jiných domácích dospěláků) dávno neslyším.

I proto jsem snad toto čtvrté těhotenství přijala v zásadě v naprostém duševním klidu a hezky se s ním sžívala. Rozhodla jsem se, že se naučím štrykovat a s pomocí internetu se mi to i podařilo. Kupodivu mi místní španělské babské rady k ničemu nebyly, neboť úchop jehlic a vedení příze se naprosto liší od našeho středoevropského úzu. A ten mi právě odkudsi zdaleka vytanul z podvědomí coby příjemná vzpomínka na maďarskou babičku. Během jara jsem tedy vytvořila dvě dětské vestičky s obrázky, jsem na ně patřičně hrdá, a pochopila jsem, proč kdesi stálo, že porodní bába má při porodu pěkně tiše sedět v růžku a plést svetr. Člověka to dokonale pohltí, zklidní a zároveň nutí k soustředění.

Poklid těhotenství kazil jeden jediný rušivý element – systematická těhotenská péče zdravotního systému. Po přečtení tolika literatury, po tolika zážitcích a po všech Příbězích pro Ivanu jsem si ujasnila, že ve Španělsku je na tom rodička přeci jen lépe – po celé těhotenství se o ní stará PA, která jen předepisuje další vyšetření (krevní testy, analýzy moči, ultrazvuky, cukrovkové testy a kdo ví, co ještě). I situace v porodnicích a na porodních odděleních špitálů je dle vašich popisů nepopsatelně lepší než v ČR – dalo by se říci, že by se při současném stavu považovala za metu všeho úsilí a snahy změnit české porodnictví. Jenže i tak se mi při pouhém pomyšlení na všechny ty bílé/zelené/modré nebo je jedno-jak-barevné pláště žaludek začal podivně svírat, ruce potit a hrdlo vysychat. Tlak zase stoupat a myšlenky se zamotávat. To není dobré, říkala jsem si. Porodní domy i porod doma jsou tu zcela legální – to je skvělé!, bohužel ovšem pouze pro platící klientky. Ach jo.

Zároveň, jak všichni víme, krize ve Španělsku dosahuje olbřímích rozměrů. Semlela i naši rodinu a pomyšlení na jakékoli extra výdaje už jsem dávno hodila za hlavu. Takže suma sumárum, co se týká alternativ péče a porodu, moje možnosti vypadaly po celé těhotenství následovně:

SICE toutéž PA asistovaná péče v těhotenství, 10. den po porodu a ukončení šestinedělí (státní výdaj),

ALE a) porod s kdoví kým ve znervózňující lékařské instituci (státní výdaj)

NEBO b) neasistovaný porod doma (zdarma; v případě nedbalosti právní postih?).

Mezi těmito možnostmi nefiguruje ve variantě „státní výdaj“ vytoužená možnost „c) domácí porod s domluvenou PA“.

Nakolik je pak ženská osoba svobodná, když je její svoboda podmíněná finančně? Všechno mi to hučelo v hlavě kolem dokola v čím dál více ohlušujícím dunění, neúprosný bolehlav s rostoucí intenzitou. Začal, samozřejmě, daleko dříve, již před prvním porodem (viz mé předchozí porodní příběhy). Jenže teď, když se blížila opravdu ta nejposlednější závěrečná porodní tečka mého plodného života (teď už snad opravdu fakt definitivně), ubývalo mi sil na to, abych slepě důvěřovala nějaké náhodě, která by jako deus ex machina vychytala mouchy zaběhlého systému. Zní to možná kontroverzně – když někomu ubývá sil, tak přece kolem sebe přestane kopat a dělat z komára velblouda, že? Jenže já jsem věděla, že mi ubývá sil k tomu, abych duševně přežila další řadu velmi pravděpodobných „dobře myšlených“ aktů, které by se mi do paměti zaryly tak hluboko, že bych o ně zakopávala den co den, hodinu po hodině, po celý zbytek života. Už tak jich mám dost, přestože jsem zdravá, mé děti také, předchozí porody oproti jiným příběhům nebyly žádný Hitchcockův horor a koneckonců se toho až tak moc nestalo. Jenže pouhá představa, že by se kdekoli cokoli něčí bezejmennou dobrou vůlí mohlo zakousnout do mého porodu jako klíště do štěněte, mi drásala srdce i nervy.

A to je špatně. Takže, já si tu v poklidu nosím pod srdcem naše další miminko (výslovně jsem si původně nepřála znát pohlaví), ale nedokážu mu zaručit klidnou cestu ven… Proč se vlastně tolik bojím?, tázala jsem se sebe samotné, když mi došlo, že mě ten depresivní vír nemohoucnosti strhává čím dál hloub. V čem vězí neschopnost odpoutat se od minulých šrámů? Proč je to teď najednou o tolik intenzivnější než dříve?, zamýšlela jsem se společně se svým rostoucím pupkem.

Pak mi to došlo.

I kdybych totiž vynechala všechny zážitky z předchozích těhotenství a porodů, začátek tohoto těhotenství byl velice specifický.

Nahlásila jsem hned při úvodní návštěvě u PA, že během vánočního volna pojedu s dětmi do Čech, aby to včas věděla, pokud by se mě tou dobou měla týkat nějaká vyšetření prvního trimestru. Krev mi odebrali včas, ale na UTZ genetického screeningu prý počkáme, až se vrátím.

Prima, letím se třemi dračicemi do Prahy na Vánoce.

A hle, mejlík od rozčilené PA, že prý to špatně spočítali, že si musím na ten UTZ dojít v Praze v termínu 24. – 31. prosince… no to je snad zlý sen! Napsala jsem jí, že jestli to nakrásně lze skrz nějaké známosti ze dne na den zařídit ve Španělsku, já to v Praze v tomhle termínu rozhodně nedokážu, přiznejme si, ani nechci, prostě si tím takhle narychlo se třemi dětmi na krku uprostřed všech těch pracovních svátků nehodlám lámat hlavu. Tak dobře, odpověděla, hraniční termín máš 13. ledna, tak to tam zapíšu, odpověděla PA. No vida, takže to jde, pomyslela jsem si, a dál to neřešila.

Co si budeme namlouvat, UTZ vyšel podivně (neboť po termínu), takže mě šupito presto poslali nejprve zpět k PA na pohovor, ta kosmickou rychlostí vedle ke gynekoložce, která mi opět nabízela UTZ. Proč? Nevím. K jejímu neskrývanému nesouhlasnému překvapení jsem ho odmítla. Odvelela mě rázně do spádové porodnice, tam se na mě mile usmáli a pravili, že pokud chci s jistotou vyloučit, že se mi při vypočítané 10% pravděpodobnosti genetické vady narodí nemocné dítě, měla bych rozhodně další ráno podstoupit prenatální diagnostický zákrok zvaný Biopsie choriových klků. Slyšela jsem o něm poprvé, valila zrak a vzala z toho celého na vědomí jen to, že v dané situaci je to asi lepší, než amniocentéza (na kterou bych dobrovolně bez nátlaku nešla).

Takže jsem další ráno poslušně naklusala, položila se na lehátko, podstoupila prý uklidňující UTZ a vyslechla si několikanásobné ujištění zcela cizích osob, že se nemám čeho bát, že miminko vypadá naprosto v pořádku, že se určitě o nic nejedná, jen planý poplach, ale raději se ujistíme… Poté dvě osoby z asi čtyř či pěti obklopujících mé lůžko provedly zmíněný zákrok. Trval krátce, ale když mi poblahopřáli ke zdárnému dokončení, povolily mi nervy a rozbulela jsem se jako krokodýl. Ten čtyřdenní kolotoč byl příliš rychlý, příliš dobře zorganizovaný. Neměla jsem ho pod kontrolou, zase jsem sedla na lep válcujícímu soukolí dobře smýšlejících jedinců. Jenže tady to nekončí, protože stejně jako po amniocentéze, i tady musí člověk dva dny proležet a pak další spoustu dní čekat na výsledky.

Konečně jsem na vlastní kůži poznala, jak nechutná je psychická stránka celé záležitosti. Člověk dva dny leží, kouká do stropu a přemýšlí, jak sám sebe ospravedlní, až… no ano, jen to vyslovme: pokud bude výsledek pozitivní, budu se muset rozhodnout, zda zabít tohle dítě (ve prospěch mé rodiny, mých tří zdravých dětí, celé společnosti – a samozřejmě i ve prospěch můj vlastní) a žít zbytek života s vědomím učiněného, či mu ponechat vlastní možnost volby. Teprve nyní jsem si uvědomila, do jakého dilematu mě celý ten strašidelný vlak dostal. A že jsem v něm vlastně vůbec nechtěla sedět, že jsem tohle dilema prostě nikdy nechtěla řešit. A že si to vlastně ani nedokážu představit, jaké by to bylo, setkat se s ním ve skutečnosti. Že na něj nemám. Myslela jsem s obdivem a s lítostí na všechny matky a děti, které mu podlehly, musí to být strašné.

Dny čekání na výsledek se táhnou jak smrad. Jsem uvězněna v mezidobí, je to očistec. Poprvé v životě, náhodou, poslouchám Harryho Pottera a pánové Lábus a Zedníček si zaslouží obrovskou poklonu. Jednak mě zabavili, jednak občas i rozesmáli; víc toho nestíhám, vracím se do zaběhlých kolejí rodinného rychlíku. Pomalu ze mě opadává deprese a začínám na ni zapomínat. Pak si jdu do špitálu pro výsledky, sestřička za přepážkou se usmívá. To mě těší, takže to celé bylo úplně zbytečné, povzdechnu si v duchu. Podává mi neoficiální verzi vyjetou z tiskárny. Než ji převezmu, prosím ji, aby vystřihla informace o pohlaví, ale to prý se nedá (neumí pracovat s nůžkami?), lehce něco přeškrtne tužkou, oficiální verzi zalepí (?!) do obálky pro mou PA a oba exempláře mi předá.

Takže i napočtvrté XX.

Zamyšlení nad mou stupňující se fóbii ze zdravotnického personálu mě tedy dovedla k nepříjemné vzpomínce na prenatální diagnostiku a nepříjemný depresivní stav z ní samotné vyplývající. Prostě – mozek si to trochu zkrátil a při pojmech „zdravotnický personál“, „zdravotnické zařízení“, „porodnice“ apod. automaticky najížděl na onen depresivní režim vyplývající z bezmoci se jejich vůli postavit. To přece není v pořádku!

Ovšem nemám alternativu.

A dny plynou.

Ještě před polovinou těhotenství se účastním náborových debat ve dvou porodnicích. V jedné, té a priori sympatičtější, neb mrňavé, všechny pupíkaté matky dostáváme kufříček s reklamními milodary. Promítají nám prezentaci o tom, jak tu u nich porod a následná péče probíhá, ukazují fotky údajně útulných porodních pokojíků, kterým ovšem dominuje polohovací porodní křeslo – to mě příliš neuklidňuje. Nechávám se výslovně ujistit, že se při příjmu budu moci vyhnout rutinnímu zavedení kanyly do ruky.

Na mamimkovském setkání ve druhém špitále, místní velkovýrobně mimin, věší nevědomým krásné bulíky na nos, jak že je u nich porod přirozený. Že totiž každá ze zhruba desíti zároveň rodících matek se může ve svém boxu volně pohybovat, neboť je neustále obmotána a hlídána bezdrátovým monitorem. V řídicí kukani pak sedí jedna-dvě PA a dálkově vyhodnocují jednotlivé grafy. Pro mě je to velice pádný důvod, proč sem už více ani nevkročit.

Kolem 34. týdne probíhá zápis do oné první zmíněné porodnice – návštěva u tamní gynekoložky. Rozhodná mladičká lékařka se na mě zpoza stolu od počítače usmívá, kyne mi směrem k židli a bez prodlevy se mě vyptává na různé iniciály. Poté brejlí do lejster a mumlá si aha, takže čtvrté těhotenství. Nečekaně se vytasí s otázkou, zda bych si v případě císařského řezu přála podvázat vejcovody, protože pokud ano, mohly bychom ho rovnou naplánovat…

Lapu po dechu.

Další podpásovka! Copak jsem sem nepřišla s novým životem pod srdcem? Proč na mě jde s tím, že z jejího pohledu už jsem těžce přes limit, co jí do toho je? Ani se nepředstavila, ale ptá se mě na tak nesmírně intimní záležitost, o které jsem ani neměla čas přemýšlet – přiznám se, ani jsem na nic podobného nepomyslela, přestože nám tento počet ratolestí opravdu bohatě stačí.

Oceňuji předvídavost systému, který mi touto cestou shovívavě udělil možnost se alespoň včas vyjádřit ohledně mých preferencí, při porodu bych v případě akutního císaře asi případný zájem o sterilizaci nestihla nebo ani neměla čas či sílu projevit. Ale způsob, jakým byl dotaz položen, mi přišel naprosto nevhodný.

O měsíc později jsem přišla na první předepsaný monitor (který jsem, společně s vaginálním vyšetřením, s díky razantně odmítla) jen proto, abych to té drahé Mudře napálkovala zpátky. Zaraženě pravila, že si nic takového nepamatuje a prý proč že mi měla něco obdobného nabízet… Odpověděla jsem, že opravdu nevím, proč, ale pamatuju si to setsakramentsky dobře a hlavně si to budu pamatovat ještě hodně dlouho… Zastyděla se, a to mě potěšilo, protože už aspoň nikomu podobnou koninu nevyvede.

Nicméně bezprostředně po návratu z onoho prvního „sterilizačního“ setkání (při kterém jsem se mimochodem opět pro kontrolu optala, zda se mohu ohradit proti rutinnímu zavedení kanyly při příjmu, a tentokrát zněla odpověď: Nikoli!) jsem se prostě začala duševně hroutit. Den jsem proležela na posteli, slzela a nevěděla, kudy dál. Má fóbie dosáhla kulminační meze. Nedovedla jsem si představit, že bych se v přítomnosti třeba i jen této usměvavé mladé dámy byla schopna dostatečně uvolnit a porodit. To nepůjde.

Další den jsem sebrala veškeré síly a došourala se k oné systémem přidělené PA pečující o mě a miminko v průběhu těhotenství. Vylila jsem si srdce a postěžovala na nepřízeň osudu. Pozorně si mě vyslechla a celkem rozumně zhodnotila situaci, že pokud nemám na soukromou PA pro domácí porod a pokud můj muž není ochoten přistoupit na neasistovaný domoporod, tak že se prostě musím duševně smířit s porodnicí a musím se vynasnažit si to tak zle nebrat, vsugerovat si prostě do duše klid, a to i přes zjevnou fóbii. Opravdu mě uklidnila, odcházela jsem od ní vyrovnaná, bez pláče.

A teprve nyní se mohl odehrát zázrak.

Následujícího dne jsem totiž kvůli přípravě blížícího se koncertu zašla za přítelkyní-pěvkyní, jednou z místních pionýrek podporujících přirozené porody, aktivní ženství a mateřství atd. Mezi řečí jsem si jí postěžovala na svou situaci. Bez zaváhání odvětila, ať se netrápím, že támhle mezi haraburdím na stole se válí jedna obálka, ve které jsou čtyři pětiseteurové bankovky, a že pokud se tam ta obálka válí, tak je to z hlediska prozřetelnosti určitě proto, abych si jí vzala a ty peníze využila. Ona prý je ani výhledově nepotřebuje a až jednou v budoucnu budu moci, tak jí je vrátím.

Nebyla jsem schopná tomu uvěřit, fascinovala mě ta ruleta Štěstěny. Předevčírem mě jedna bezejmenná Mudra chtěla rozříznout a kastrovat a dnes mi kamarádka cpe dva tisíce euro s poukázáním na to, že teď už si přece víc než kdo jiný zasloužím přirozený domácí porod. A ať si koukám vybrat nějakou spolehlivou PA.

Vznáším se na oblacích štěstí, tohle jsem ani nečekala, ani nepředvídala. Jen jsem intenzivně toužila po domácím porodu, kde by se ani cípem roucha neobjevila žádná usměvavá anonymní tvář s vlastní dobře míněnou představou o tom, co je pro mě a mé dítě dobré. Nedokážu ani uvěřit tomu, že se má touha bude moci vyplnit!

Neváhám a objevuji Sofii. Neznám ji osobně, jen z nejkrásnější televizní reklamy, která kdy byla natočena na podporu prodeje nějaké matrace. Ke shlédnutí zde. Naše dvorní tanečnice, která kamarádku pěvkyni při koncertech doprovází, v tomto reklamním šotu doma rodí svou dcerku, Sofie jen sekunduje. Od tanečnice se dozvídám, že i jejímu staršímu synkovi před lety z bříška pomáhala právě ona. A prý i polovině jeho spolužáků. Jsem pevně rozhodnuta a těším se.

Telefonuji Sofii, která je při hovoru evidentně vprostřed jiné práce, ale zběžně jí diktuji složitou adresu a předběžně domlouváme její návštěvu na příští týden, koneckonců už jsem ve 35. těhotenském týdnu. Pro jistotu mám raději veškeré údaje zaslat i na mail, který mi nadiktuje. Jsem rázem klidná, beze stresu. Nebýt obrovského břicha, mohla bych lítat.

V den její první návštěvy jsem plná očekávání, zvědavosti… jako bych se snad na porod připravovala poprvé. Sama se nepoznávám, ale přikládám to tolik nečekanému zvratu. Vprostřed bouře, přesně v dohodnutou hodinu, Sofie zcela sebevědomě doráží. Během prvních vět vychází najevo, že e-mail s podrobným popisem cesty k nám jí nikdy nedošel. Zírám na ní jako na zjevení a po chvíli prohlašuji: Pokud jsi teď tady, pak je to naprosto evidentně proto, že tu prostě opravdu máš být. Od té chvíle jsem už ani jednou nezapochybovala o tom, že tenhle domácí porod bude v pořádku a přesně takový, jak má být.

Byl poměrně pozdní večer, takže dcerky běhaly sem a tam po bytě v nervózním reji, co předchází nutné a nudné povinnosti odebrat se na kutě. Sofie si je krátkým, mlčenlivým pohledem pod rouškou tajemného úsměvu Mony Lisy zhodnotila a pak naprosto přesně definovala: Ta je taková, tamta maková a ta třetí zase jiná. Ta maková… vrací se zamyšleně k výrazně blonďaté Anežce… a tak jí vyprávím o nezdařeném domácím porodu, klešťovému řešení, převozu do jiné nemocnice a týdenní novorozenecké JIPce. Ano, je to taková éterická Maková panenka, usmíváme se na sebe se Sofií, která podotýká, že každé dítě přichází na svět něco sdělit a že skrze Anežku máme patrně získat nějaké poznání, se kterým bychom se jinak nesetkali. Dozvídám se, že ona porodila a vychovala pět dětí, skládám jí všechnu čest.

Zatímco si povídáme, vytahuje Sofie tlustý šanon plný kartiček. Dozvídám se, že každá kartička patří jedné rodičce a že má takových šanonů doma plno. Když se jeden k prasknutí naplní, koupí si nový a jede se dál. Co dva roky šanon. Považuji takovou aktivitu v porodech za dobré znamení, jen muže musím ještě získat na naší stranu. Po Anežčině nezdařilém domácím porodu je vůči doma asistujícím porodním asistentkám značně skeptický. Lustruje tedy Sofii a bombarduje ji dotazy co a jak v případě že… Dostává se mu zcela klidných odpovědí, žádné dogmatické myšlenky, jen zcela střízlivý pohled osvíceného zdravotníka. Manžel se viditelně uklidňuje, začíná ji přijímat a zdá se, že ho přesvědčila o své kompetenci.

Sepisujeme na malý papír, co si mám připravit (pro úplnost a ilustraci seznam předkládám):
• staré povlečení na vyhození (vyprané) – na zem pod přistávající miminko
• 1 balík savých podložek (pod rodičku)
• krabice sterilních gázových čtverců (různé užití a pupečník)
• dezinfekční tekutina (zde Betadine)
• 96% alkohol (pupečník)
• 5 látkových plen (zabalit do pečicího papíru a během porodu půl hodiny sterilizovat v troubě při 130°C, na zabalení miminka)
• dvoje různá homeopatika (jedno na předejití přenášení, druhé pro užití během porodu)

A to bylo vše. Připsala jsem červený ručník, který zase ona neznala, tak jsme ho probraly. Zbývalo téma pozitivního streptokokového nálezu. Zapeklitá záležitost, neboť jsem alergická na penicilin. Sofie mi slibuje, že to poptá u nich na středisku, kde přes den řádně pracuje, stejně jako moje státní PA, která ale domácí porody neprovádí. Domlouváme se na další návštěvu za několik týdnů a odjíždí.

Konečně se začínám cítit živá, konečně jsem zace kompletním člověkem, velmi těhotnou ženou, která má plnou zodpovědnost za sebe a své dítě, která musí pro sebe a pro něj něco dělat, neboť to, co je třeba vykonat, nenáleží nikomu jinému a ani to nikdo jiný místo ní udělat nemůže a nedokáže. Sterilizovat ručníky – to tak ještě ano, ale připravit sebe na zodpovědnost na porodu – ne. Porodit také ne.

Vedra přituhují, končí školní rok, začínají prázdniny. Už zase nevím, co je horší – honička během školního roku nebo vydržet v tom vedru s tolika dětmi doma (neboť sama se s nimi v tom vedru nemám kam vypravit, k moři to s nimi už bez pomoci nezvládám). Snažím se na terase co nejvíce nakládat do bazénku hlubokého asi 50 cm, ale děti kolem mě při svých honičkách a vodních bitkách běhají, aniž by si všimli, že jim v cestě překáží obrovský buben, tak to v jejich přítomnosti vzdávám.

Tři týdny před termínem. Přijíždí maminka-babička a odváží nejstarší dceru do Čech na tábory. Nadále po ránu pospíchám s druhou dcerou na příměstský tábor zaměřený na inline rychlobruslení (včetně veškerého vybavení), se třetí dcerkou, ani ne dvouletou, zase zavařujeme marmelády, lečo a podobně. Dusím se v tom vedru ve vlastní šťávě, stejně jako to lečo. Během těchto dní se u nás střídají různé návštěvy z Čech, s nimiž si užíváme převážně života na terase, uvnitř se bez klimatizace nedá. Jednou se stavuje i Sofie, neboť má cestu kolem na letiště, a zracionalizuje užití pečicího papíru na 2 kusy (já jsem totiž samozřejmě předem zabalila každou plenku zvlášť), zbytek vracím do špajzky. Stěžuji si na bolestivě potrhané břicho, tak mi radí, abych si koupila speciální elastické těhotenské spodky se stahovacím pasem… Nechápu, proč mě to nenapadlo samotnou, ale tak už to prostě je – jiný stav je vskutku jiný stav, a to se týká i vědomí. Hlava taky běží v jiném režimu. Elastické spodky opravdu pomáhají.

V noci už jsem dávno vzdala manželskou ložnici, spím v obývacím pokoji, hned vedle moskytiéry vedoucí z terasy, ale i to jen v druhé fázi. První úložnou fází je houpací síť přímo na terase. Jen tam dokážu dýchat a usnout. Kolem třetí až čtvrté ranní se budím zimou, přecházím do obýváku, příjemně se na pohovce zabalím do deky a spím dál.

Návštěvy odjíždějí v den vypočítaný systémem coby termín porodu. Nadále zůstávají sedmiletá i dvouletá dcera. Nadále pospícháme každé ráno na bruslení, ale stíhám se více nakládat do bazénku, který je však čím dál teplejší. Se Sofií řešíme, co s tím zatrápeným streptokokem a mou alergií na penicilín. U nich na středisku jí nějaká bodrá gynekoložka vystavila recept na jakési ATB1 v dávce X. V lékárně, kde naši rodinu opravdu dobře znají, se ukázalo, že zmíněné ATB1 v dávce X se vůbec nedistribuuje a že rozhodně není vhodné pro podání injekcí do svalové tkáně, neboť se podává nitrožilně. No vida, další Mudra se vybarvila! Paní lékárnice naštěstí ochotně strávila hodinu listováním v tlustém farmaceutickém šanonu a společně jsme pak usoudily, že jediným vhodným léčivem je pro mě ATB2 v dávce Y. Pouze na předpis. Odcházím tedy za gynekoložkou, co se tenkrát cítila dotčena mým odmítnutím zcela zbytečného kontrolního ultrazvuku, a helemese!, za stolem se jí kulatí obstojný pupek! Tak jsem jí pogratulovala a v duchu si vypočítavě pomyslela, že vzhledem k okolnostem snad bude ochotna recept vypsat, přestože nad ohlášeným domácím porodem ohrnula nos. Opravdu mě však potěšila, když mi bez reptání vystavila, co jsem potřebovala, takže i paní lékárnice mohla následně objednat dvě ampulky za à 1,60 eur.

Cítím se jako voda točící se ve víru, jenž čím blíže se nachází středu, tím zdánlivě rychleji se točí. Možnost úniku žádná, jsem vcucávána do porodního procesu ukončujícího těhotenskou fázi mateřství. Ať chci nebo ne, vír mě pohlcuje. A zahlcuje. Už mě nic netěší, chci se všeho zbavit, i sama sebe, nejen toho obrovského břicha. Voda v bazénku není dost chladná ani dost mokrá, spát se nedá, děti se nedají vypnout. Jediným opravdovým potěšením jsou právě dozrávající melouny. Živím se v zásadě jen desítkami kil melounů.

Skoro každý večer něco oslavujeme nebo někdo chodí na večeři. Vše ale vnímám i dnes jako za závojem husté mlhy, vědomí nebylo rozhodně na 100% přítomno, zajímalo by mě, kde se toulalo.

Jednou uprostřed noci se vedrem trápím natolik, že se v krytu temna nakládám do bazénu v Evině rouše a skoro hodinu se v něm chladím, aniž bych dbala na okna všech okolních sousedů. Stejně chrupkají.

Týden po termínu, žádná novinka. Zbývají ještě 3 dny, než sedmiletou dceru kamarád převeze do Čech. Sofie poněkud hudruje, že vzhledem k mé anamnéze není úplně vhodné dlouho vyčkávat, tak chvíli přemítám a pak jí doporučuji ještě jednou se nad mou anamnézou zamyslet. Myslím, že si mě s někým plete. Uznává, že asi ano a domlouvá mi na 41+4 první sezení akupunktury na vyvolání porodu. Jsem skálopevně přesvědčená, že se porod do ukončeného 42 tt sám rozběhne a zároveň ještě skálopevněji přesvědčená, že za žádných okolností znovu nepodstoupím nemocniční vyvolávání porodu, takže to prostě neřeším. Akupunktura mi připadá jako docela rozumné a přijatelné řešení. Přemýšlím o tom, zda je moudré jet tam sama (i když už kolem sebe v zásadě nikoho nestrpím), pokud by to ihned zabralo a já se nebyla schopna na řízení soustředit.
Anežka konečně odlétá a my se večer s dvouletou Danuškou vydáváme na procházku po pláži. Při příjezdu spatřujeme spoustu sanitek, policejních vozů a hlouček čumilů poblíž dvou přešlapujících příslušníků některé z místních policií, hlídajících patrně lidskému tělo zahalené do třpytivého igelitu. Nespatřuji tuto scénu poprvé. Zažila jsem ji už jednou téměř před dvaceti lety v Izraeli, místo svěcení šabatu jsem se tenkrát, jako jiní, válela na pláži a při žluté vlajce tam tenkrát utonul mladík, plavec, ve snaze zachránit dvě dívky. Není to příjemné pomyšlení, tenkrát ani nyní.

Zpěněné jazyky silných vln nám olizují na ztvrdlém písku nohy, Danuška běhá větrem jako pošetilá, vše je v jakémsi zamlžení absence času. Otáčíme se k návratu; v pološeru i po téměř dvou hodinách kolem duší opuštěné nešťastné tělesné schránky stepují uniformovaní policisté. Žertem se ptám manžela, zda utonulého hlídají, aby neutekl, ale kulturně se naše smysly pro humor neshodují, takže mi vysvětluje, že čekají na soudního znalce, aby oficiálně potvrdil exitus, než ho budou moci odvézt. Podivuji se nad tím, proč mu to tak dlouho trvá, ale příčina zdržení se ukázala vzápětí. Jen jsme nasedli do auta a vydali se zády k moři směrem domů, spatřili jsme na obzoru nejbližší přímořské pohoří v jednom obrovském plameni, z něhož se k nebi valil mohutný černý dým. Nedokážu tomu uvěřit. Ve Španělsku je letních požárů hodně, to ano, ale takhle blízko a na vlastní oči jsem ještě žádný nezažila. V duchu se ptám, co ještě dnešní večer přinese do třetice.

Při večeři na terase na nás hojně padá popílek. Ráno už nemusím na bruslení, takže uklízím a vytírám tu osmdesátimetrovou terasu a při té příležitosti i přiléhající letní koupelnu a prádelnu. Je to „moje místečko“, už dávno vím, že chci rodit zrovna tady, takže vykrámovávám hračky, indiánský stan, kočárek a plážové tašky vně přístřešku a opakovaně několikrát vytírám podlahu a sprchový kout. Už mě čeká jen nákup posledního sešitu, který musím zařadit do igelitky mezi školní potřeby připravené na nový školní rok, a pak už se budu moci naložit do bazénku a opravdu jen relaxovat, tak strašně moc se těším!

Jdeme s Danuškou pro ten sešit, při placení volá Sofie a táže se, jak to vypadá… Je jedna hodina, před obědem, nic se neděje, zítra mám akupunkturu, odpovídám jí. Něco mumlá, ale nemám sílu ani chuť si kalit vidinu pondělního odpoledne v bazénku.

Příchodem domů se mi nějak přestávají pozdávat záclony. Po obědě verbuji manžela, abychom společnými silami sundali záclony ze všech 8 oken, kde jsou, a odnáším je do prádelny do pračky. Pouštím dlouhý cyklus a nakládám se do tolik vytouženého bazénku. Danuška se přidává, chvíli si hrajeme, tu mi však najednou její přítomnost přestává být příjemná. Mám nutkavou potřebu sama sebe uvést do stavu stand by, takže ji odvelím ven na ručník, aby se nakrmila broskví.

Stand by stav konečně zabral a začínám něco cítit. Ležím na boku v tom nevelikém bazénku, snažím se udržovat pupek pod vodou, hlavu opřenou o nafouklou obruč. Odpolední slunce uspává, mysl je vypnutá, břicho tvrdne jako švýcarské hodinky. Tu najednou zvoní mobil. Maminka se mě z Prahy na něco ptá, či mi cosi oznamuje. Věcně odpovídám, nenechávám se rušit. Je kolem šesté odpolední. Činím rozhodnutí sdělit Sofii radostnou změnu situace, ptá se mě, zda má přijet, ale rozhodnutí nechávám na ní, je mi to v zásadě jedno.

Pak mi poloha vleže na boku přestává být příjemná, potřebuju změnu, ale vody je málo, tak se s nelibostí zvedám, přehazuji přes sebe lehké šatky, upozorním s potutelným úsměvem manžela, že to bude už dnes, a začínám na šňůry před prádelnou věšet vyprané záclony. Zatím to jde dobře, takže na sobě nedávám nic znát a zdravím svou tchýni, která na mě mává zdola ze dvora. Domů už se nevracím, zůstávám v koupelně za prádelnou, sedím na sklopeném záchodovém prkýnku, oči zavřené, houpu se sem a tam a broukám si do stahů svou dobře osvědčenou porodní melodii: velká sekunda dolů a nahoru, čistá kvarta dolů, malá tercie nahoru a dolů, čistá kvarta nahoru a dolů… snažím se představovat si jednotlivé intervaly, na klavíru, na flétně, na kytaře, v notách… je to tak lepší. Kupodivu mi vůbec není dobře na míči, který mi byl tolik příjemný při prvním a třetím porodu, ale nepomáhá mi ani sprcha, opírání o stěny, poloha vkleče před toaletou… zkrátka nic, takže volím cestu nejméně nepříjemnou, což je prostě dál sedět na sklopeném záchodovém prkýnku. Už vůbec neotvírám oči.

Přijíždí Sofie, ale mám pocit, že nijak nezasahuje, až na vpíchnutí antibiotik do zadku. Místo vpichu mě po porodu bolelo nejdéle 😉 Něco si s manželem šuškají v prádelně za mými zády, ale nevnímám je, má melodie je společně s prodlužujícími se kontrakcemi čím dál delší, členitější a intenzivnější, občas už mi udýchání půlových not v andante začíná dělat potíže. Člověka to nepotěší, ale na druhou stranu je to dobré znamení. Jsem si toho všeho vědoma.

Šuškání za mými zády se mění v jasné tiché pokyny, manžel z bytu přináší veškeré připravené vybavení a sterilizuje v troubě ony zabalené plíny a rudý ručník. Začínám požadovat při každé kontrakci jeho ruku, pevně ji držím, a když ji nemám, hlasitě projevuji nesouhlas. Sofie mi pod jazyk strká bobulky nějakých homeopatik, neřeším to, spíš na ně nevěřím, zatím mi nikdy nepomohla (ta homeopatika). Pak se někdy vprostřed kontrakce ptá manžela, kde jsou nějaká další konkrétní homeopatika, vnímám to, ale v té chvíli neřeším, pak si po prozpívané kontrakci odkašlávám a věcně prohlašuji, že zrovna tyhle mi na seznam neuvedla, takže nejsou. Samotnou mě překvapuje vlastní přítomnost v roztroušené konverzaci, jinak totiž mluví jen sem tam oni.

Jinak je ticho.

Vizualizace intervalů přestává zabírat. Kontrakce jsou silné a dlouhé, odpočinek mezi nimi téměř žádný. Je to ta slavná učebnicová fáze, kdy rodička prohlašuje že „už nemůže dál“, chce od všeho utéct, ochotně by kývla na cokoli, co by ji zbavilo vší té bolesti a tlaku a poskytlo alespoň trochu odpočinku a úlevy. Jsem na tom samozřejmě přesně takhle, v duchu si říkám, že jsem pablb, že se takhle mučím doma, místo abych si ve špitále nechala pěkně v klidu píchnout epidurál… a zároveň jsem ráda, že ve špitále nejsem, protože bych nebyla schopna odolat pokušení o úlevu požádat. No a zároveň si říkám, že jsem pěkná bábovka, když si za všech těch už dříve zmíněných nepříznivých podmínek vydupu domácí porod jako dítě lízátko, a teď tu uvažuju přesně o opaku. A navíc (nadávám si v duchu), za ty prachy to tu prostě vydržíš a basta!

Vím, že se blíží závěr. Tenhle „vrchol“, takové to „už nemůžu dál“, je už neomylnou předzvěstí zklidnění těla i duše, začínám víc vnímat, jsem schopná poslouchat, přemýšlet i odpovídat, pomalu cítím tlak na konečník a snažím se měnit polohy a vyhledat tu nejméně nepříjemnou. Docela mě zaráží, že žádnou takovou nenacházím. Jsem unavená a nějaká líná, dala bych si pár facek na probrání. Nakonec se nic nemění, jen mezi mě a záchodové prkénko se ještě vsouvá manžel, takže utváříme takový podivný sendvič, přičemž chudák Sofie leží přede mnou vkleče na zemi a snaží se z podhledu v šeru večera objektivně zhodnotit situaci.

Tlačení mi oproti předchozím porodům připadá nějaké delší a neúčinné. Zdá se, že Sofii asi také, neboť prohlašuje, že mám strašně pevný plodový vak a navrhuje ho píchnout. Váhám, neboť při prvním porodu tak bez upozornění učinili vleže a s výrazným odstupem to byla nejhorší bolest, co jsem kdy v životě zažila. Sofie mě ale ujišťuje, že to bolet nebude, takže s vidinou pominutí úmorných kontrakcí souhlasím. Má pravdu, nebolí to, jen je teď sama, vzhledem k poloze, v níž se, chuděra, nachází, totálně zmáčená.

Dost usilovně jsem pořád tlačila, hodně jsem se snažila. Vzpomínala jsem na druhý porod, kdy jsem takto navzdory lékařským snahám o císaře, vytlačila hlavičku alespoň natolik, že uznali, že to vaginálně půjde. Teď jsem ale chvíli měla pocit stagnace. Tlačím a ono nic.

Jenže pak to přišlo. Nezávisle na mých snahách si přitlačit se najednou uvnitř mého těla cosi vzdulo a tělo SAMO zatlačilo nesrovnatelně větší silou. Probleskla mi hlavou myšlenka, že tohle předem vědět, tak se na to předchozí půlhodinové tlačení vykašlu. Jenže jsem to vědět nemohla, protože poprvé mě položili na záda a radili a nutili tlačit, podruhé jsem měla klešťový porod s epidurální anestezií a potřetí příšerný hormonální koktejl zakončený taktéž epidurální anestezií. Ani jednou si moje tělo nemohlo dělat přesně to, co chtělo. No a tentokrát jsem si myslela, že tlačení k porodu patří, když člověk to nutkání tak nějak cítí a všude se o něm ve spojitosti s porodem tak posvátně mluví… a hele, ono to tak není!

Zkrátka a dobře – projela mnou vlna nepoznané vnitřní síly, která ze mě hodlala naráz vypudit hlavičku dítěte. Tu Sofie zavelela, ať uberu a snažím se to zpomalit, abych se nenatrhla. To bylo asi ze všeho nejtěžší. Když mluvím s jedinci mužského pohlaví o porodu, nabádám je, ať si snaží představit, jak se kadí kokos. Ono to tak totiž je. No a ve chvíli, kdy ten kokos prochází tou nejužší cestou a člověk by nejraději vyskočil z kůže nebo ho vyškrtl z reality nebo ho prostě co nejrychleji dostal konečně ven… tak je potřeba zabrzdit a situaci udržet, aby nedošlo k potížím. Jedinci mužského pohlaví se při této představě bez výjimky svíjejí v imaginárních bolestech.

Jenže to při porodu nejde. Takže jsem patrně jen řvala jak raněné zvíře, ale jistá si tím nejsem. Druhého dne jsem se z terasy ptala naproti bydlícího souseda, jak to vnímal, a říkal, že z ničeho nic mě slyšel pár minut řvát a pak už bylo ticho a do něj miminkovské sténání.

Tu se vyloupla hlavička. Na tuhle chvíli nejsem vůbec pyšná – hulákala jsem na Sofii, ať TO okamžitě vytáhne, že to strašně bolí, a přestože se mezi narozením hlavičky a tělíčka asi jednalo jen o pár sekund, přišlo mi to jako nekonečné a nespravedlivé týrání.

Najednou byla dceruška venku, Sofie mi ji hbitě podala a já ji držela v rukou, pevně přitisknutou ke hrudi. Slzela a štkala jsem, ovšem nikoli dojetím, které jsem v sobě marně hledala, nýbrž bolestí. I tenhle pocit byl pro mě nový. Po porodu tělíčka mě dříve bolest pokaždé okamžitě opustila, ale nyní mě s ní ještě stále spojovala pupeční šňůra procházející rozbolavělými porodními cestami, a ta jitřila čerstvě namožené svalstvo. Brečela a kňučela jsem jako nakopnutý pes, až mě manžel se Sofií museli napomenout, ať k sobě to mimino tolik netisknu, že ho udusím. Úplně jsem v té bolesti zapomněla, že ho vlastně držím! Snažila jsem se v sobě vybudit nějakou radost z děťátka, ale dokud se placenta neodloučila a konečně to ze mě všechno nevylezlo ven, moc to nešlo. A vzhledem k tomu, že na rozdíl od nemocničního postupu „okamžitě zasvorkovat, střihnout a vyškubnout“ Sofie poctivě vyčkávala, připadala mi třetí doba porodní jako dokonalý očistec.

Když bylo konečně po všem, zhodnotila Sofie, že byla placenta už vskutku poněkud zestárlá, ale že vyšla celá a já neutrpěla žádné porodní poranění. Takže jsem se jako Královna Koloběžka I., ustrojená – neustrojená, za doprovodu dvorní dámy Sofie a pážete manžela, s miminkem v náručí mohla přesunout přes celou terasu domů do obýváku na pohovku. Mimi se přisálo a Sofie mi neúprosně masírovala dělohu. Vysvětlovala mi, jak to mám dělat a že mám cítit tvrdou kuličku, ale mně se pod rukou pořád ztrácela. Nedokázala jsem se na ni soustředit, přeci jen už mě teď víc než vlastní děloha zajímalo děťátko, Sofie mi ji přesto pokaždé trpělivě nahmatala, položila na ni mou ruku a pokračovala v masáži. Myslím, že říkala, že to mám dělat po dobu dvou hodin. Také mě doprovodila do sprchy, abych se trochu umyla, a poněkud polekaně se ptala, jestli mi není špatně, když jsem si dřepla na bobek kvůli nutkání na malou. Vůbec mi nebylo špatně, už mi bylo fajn.

Zpět na pohovku, dítě k prsu, druhou ruku na dělohu a masírovat, pořád masírovat (ach jo, to je otrava! a bolí to!!!), hodně krvácím. Zkoušíme různá homeopatika. Údajně některá z nich začínají zabírat, takže se uklidňujeme a manžel dobíhá dolů pro své rodiče, aby se přišli přivítat se sedmým vnoučetem. Tchýně je celá nesvá… Kolem půl sedmé mě viděla věšet prádlo, když v osm večer otvírala Sofii dveře, myslela si, že mě přichází jen zkontrolovat, pak jí ale kolem půl desáté muž sdělil, že rodíme, no a v jedenáct bylo po všem, takže se to v jejím měřítku všechno seběhlo nějak rychle. A to je jedině dobře.

Kolem půl třetí ráno se Sofie rozhodla, že když už se sem v kufříku tahala s váhou, na níž před desetiletími vážila prý i vlastních pět dětí, tak že bychom ji měli užít, a jala se ji sestavovat. Trvalo to půl hodiny. Vítězoslavně pak prohlásila, že má dítě 4,4 kg a další půlhodinu pak váhu zase rozebírala. V duchu jsem se tomu trochu smála, přišlo mi to prostě komické, ač zároveň velice milé.

Měla jsem strašnou chuť na meloun (jak už jsem pravila, poslední týdny jsem byla živa vlastně převážně z melounů), takže mi manžel nakrájel a donesl sladkou večeři, miminko mezitím v červeném ručníku v klidu chrupkalo vedle mě na pohovce.

Sofie se mezitím sbalila, poučila manžela jak naložit s ampulkou oxytocinu, pokud bych nadmíru krvácela, a lehce po třetí odjela domů. Manžel zazíval a odebral se do ložnice, zatímco holčička a já jsme zůstaly na prostorné pohovce… a tam jsme měsíc spaly krásně a spokojeně, kromě této první noci, kdy jsem neměla pohodlný polštář a nedošlo mi, že bych si pro něj mohla dojít nebo o něj požádat. Pro mě to bylo z celého bytu jediné místo, kde jsem se v noci nevařila.

Píšu „holčička“… Neměli jsme pro ni totiž ještě žádné definitivní jméno. Rozhodli jsme se, že během dopoledne zavoláme jejím starším sestrám do Prahy a nabídneme k výběru mezi „Dalia“ a „Amanda“. Jenže – a to nás mohlo předem napadnout – holky byly správně prepubertálně zásadně proti kterékoli z obou nabízených variant. Takže: Manžel brouzdal po internetu a pročítal kalendáře tady ve Španělsku, zároveň jsme skypeovali s mou maminkou a holkami do Prahy – a tam brouzdali ony po českých a maďarských stránkách… a čas od času se někdo z nich ozval s nějakým jménem. Pokaždé jsme se na sebe s manželem podívali, zopakovali si to jméno nahlas, pak se podívali na spokojené miminko a zakroutili hlavou. Až se pražská babička konečně vytasila s tím, že jsem se já původně měla jmenovat Magdalena, a to se nám docela zalíbilo, splňovalo to všechny moje onomastické podmínky (žádné R, neboť příjmení už obsahuje R dvě, a žádná znaménka), takže jsme více než 12 hodin po porodu konečně do novorozenecké průkazky k oběma příjmením dopsali i jméno. Hurá! Máme Magdu!

Před porodem jsem se inspirovala jednou na můj vkus docela drahou francouzskou dětskou kolébkou, která mi ale připadala úžasná, takže jsem si odhadla míry a doma houpačku sama vyrobila. Hned první den jsem ji tedy zavěsila a Magda v ní strávila a prospala na střídačku v bytě a na terase první tři měsíce svého života, naprosto spokojeně.  To jsem od předchozích tří dětí neznala. Ovšem při tom prvním zavěšování, jak jsem se natahovala vzhůru, najednou cítím, jak ze mě něco leze, pak plác, skončilo to na parketách a vypadalo to jako játra. Byla jsem pochopitelně poněkud překvapená, ale nic mi nebylo, tak jsem játra schovala v krabičce do lednice, že to večer ukážu Sofii. Ta kolem desáté večer, když přijela, opět s celou procedurou zvážila miminko a nyní ho i změřila (54 cm), játra prohrábla prstem a vysvětlila mi, že jde o krevní sraženinu, že jak jsem v noci sedo-ležela a nehýbala se, krev neodtékala a srazila se. A že je jedině dobře, že sama vyšplouchla ven.

Sofie mi odpovídala na všechny otázky, a že jich nebylo úplně málo. Člověk si myslí, že je po třech dětech expert, ale ono těhotenství natolik zakalí mysl, že často i domyslet si úplně nejzákladnější věci je zcela mimo možnosti novopečené maminky. Přišla, jak říkám, po 24h, pak po dalších dvou dnech a pak ještě jednou… a pak měla přijet i na konci šestinedělí, ale vzhledem k tomu, že bydlela daleko a já jsem stejně přestoupila zpět do péče státního zdravotního systému, už to ani nebylo třeba.

Třetího dne po porodu Sofie otiskla kapku krve z patičky do políček na formuláři už se sháněla po náušnicích. Ty jsem měla vydezinfikované a připravené po všech třech předchozích děvčatech, takže než jsem si to stačila hlouběji uvědomit, frk – frk, prostrčila Sofie náušnice živým masem ušního lalůčku. Dítě poněkud zaštkalo a mně podívaná na tuto proceduru nedělala úplně nejlíp, takže i když se ukázalo, že na jednom oušku je vpich trochu vedle, rozhodně jsem odmítla nápravu. Se slovy „No co, až jí bude šestnáct, stejně si do ucha napíchá piercingů, kolik bude chtít“ a s mávnutím ruky Sofie smetla nakonec celé téma ze stolu.

Spaní na pohovce v noci a v závěsné houpajdě buďto uvnitř nebo venku na terase bylo báječné. Blahořečila jsem dni, kdy jsem si tohle všechno vymyslela a prosadila. Ani teď, po 11 měsících, nemám dojem, že by mi péče o Magdu v porovnání s ostatními dětmi nějak časově ubírala na potenciálu. Miluju naopak ten pocit, že pokaždé když vstoupím do oné koupelny na terase, vzpomenu si, jak se nám tady, doma, Majdalenka vyklubala. A i během těch prvních dní a týdnů jejího života mezi námi bylo vše tak prosté a jednoduše obyčejné… být doma a být nás o mimino víc.

Je mi líto, že jsem hlavně při prvním ale pak i při třetím porodu nevěděla nebo někam zasunula, že musím naprosto důvěřovat vlastní intuici, že jen tak lze bezpečně rodit. Od nevědomosti a z nedostatečné důvěry vlastnímu tělu se totiž přímo či nepřímo odvíjelo tolik problémů, trvajících podnes a v životě mých dětí nebo v našem vzájemném vztahu patrně už navždy, až mě to často trápí. Bytostně cítím, že s Magdou je to jinak. Zkrátka vůči dítěti, které neustále řve, matku budí 10x za noc do roka a půl a vůbec je strašné klíště, si člověk vybuduje jistě bojovnější vztah než k jinému, které ve dne v noci krásně spí a kňourá, jen když mu něco opravdu je.

A teď bych měla celý tenhle příběh ukončit, jen nevím jak, protože porodem to ve skutečnosti jenom začíná, přestože se k němu člověk neustále vrací a čerpá z něj životní energii. Hrozně ráda bych svůj „doktorát na děti“ užila nějak prakticky, ráda bych o přirozeném porodu a přirozené výchově dětí vyprávěla a předávala rozumy nabyté vlastní zkušeností… ale zjistila jsem, že to asi úplně neumím, nejsem nevtíravá ani asertivní, takže kdo mi rozumět nechce, ani mi neporozumí, a takových co to zajímá a jsou ochotny mi důvěřovat, je málo. A stejně končí císařem, protože mně sice důvěřují, ale svému tělu už ne. Je mi to líto, chtěla jsem jim ušetřit pár zkušeností, ale nakonec si říkám – nešť!, asi to potřebovaly. Chtěla bych si udělat kurz pro duly, ale nejsem si jistá, že v sobě mám dost pokory a trpělivosti s rozhodnutími případných maminek, pokud se třeba nebudou shodovat s mými názory. No, třeba mě ten „osobnostní“ růst ještě čeká.

Stejně jako jednou, opravdu na to časem dojde, bude i české porodnictví lepší. Pevně v to věřím. Budeme-li holčičkám odmala vysvětlovat přítomnost porodu v našich životech jako cosi přirozeného a nikoli patologického, bude jejich dospělé vnímání přesně takové, jaké v nich vybudujeme. A pak třeba ony budou mít dostatečně silné slovo. Nebo si to do té doby budeme schopny vydupat. My ŽENY s velkým Ž, důvěřující vlastní ženské intuici a bohaté zkušenosti tisíce předchozích generací. Protože k dnešnímu dni, velevážené dámy, ještě žádný muž nerodil ani nekojil! Proč bychom měli věřit více mužům-gynekologům a mužům-laktačním expertům než jedné jediné ženské bytosti, která ač bez titulu, alespoň jednou rodila a kojila?! Copak „matka dítěte“ nestačí jako uznávaný titul? Copak není podepřen desítkami neprospaných nocí, stovkami dní věnovaných naplno pouze zlepšování a zdokonalování se v oboru mateřství a dalšími a dalšími hodnotami?

Přeju hodně sil, uznání a pochopení všem osobnostem, které jako Ivana předávají dnešní společnosti dávné a bohužel zapomenuté hodnoty našeho lidského pokolení. Držím jim palce v nerovném boji proti konvenci, konzumu, lhostejnosti a mocnářství. Ať se jim daří!

S pozdravem

Tamara Precek

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
876. Když má za sebou žena tři porody – 1.část
877. Když má žena za sebou tři porody – 2.část
878. Když má žena za sebou tři porody – 3.část

Příběh prvních tří porodů vyšel zde:
440. Čtyři naděje a nějaké to zklamání
A 271. Čtyři naděje a nějaké to zklamání (opakování)