Příběh první

Milá paní Ivano, píši na Vaši podporu.
Protože to, co Vás potkalo (soud, nemožnost pracovat, nutnost splácet obrovskou finanční částku), cítím tak, že se odehrálo i za mě a „pro mě“, pro naše děti, pro naši rodinu. Proto jsem se rozhodla napsat tři příběhy. Příběhy našich dětí, ve kterých jste jako porodní asistentka sehrála a sehráváte důležitou roli. Poslední příběh je zatím otevřený…

První dvě naše děti se narodily v pražských porodnicích. Nějak jsme to „vybojovali“, ale nebylo to bez drobných šrámů na těle i na duši… Když jsem otěhotněla potřetí, bylo mi jasné, že tentokrát si již musím podmínky pro porod pečlivě připravit, aby znovu nepřipomínal spíše zápas s personálem porodnice, z něhož jako nejvíce „poražené“ vyjde právě narozené miminko.

Nechtěla jsem, aby mi rytmus porodu stále někdo rušil vyšetřeními, která se stejně neshodují s mým subjektivním vnímáním průběhu porodu a následně často ani s jeho dalším objektivním postupem. Nechtěla jsem, aby mě někdo násilím přivazoval na kozu ve chvíli, kdy si potřebuji stoupnout, aby mi někdo „píchal vodu“ bez mého vědomí, a pak se divil, že se miminko začíná rodit překotně, ani aby mě někdo nutil tlačit ze všech sil, bez ohledu na to, že si miminko zlomí klíční kost. O odnášení miminka do inkubátoru a zákazu brát si miminko do postele ani nemluvím. Chtěla jsem se vyhnout i násilnému nucení novorozeného miminka k sání, dlouhému zbytečnému odloučení od muže a starších sourozenců. A spoustě dalších věcí…

O porodech doma jsem mnoho nevěděla. Nemocniční prostředí mě nikdy neděsilo, naopak, bývalo pro mě důvěrně známé, až „domácí“. Přemýšlela jsem tedy nejprve o ilegálním, ovšem dle mých zkušeností poměrně běžném „zaplacení“ vybraného lékaře, který by můj porod vedl a ohlídal. Přes poměrně velké částky, které bych bývala doporučovaným lékařům zaplatila, jsem si nedokázala vybrat. Zdálo se, že není prakticky možné, najít mezi lékaři takového, který by byl ochoten a schopen být mi při porodu partnerem a to navíc ještě takovým, který porozumí mé potřebě rodit v souladu s mými vnitřními pocity, bude jemně a citlivě monitorovat můj stav a stav rodícího se miminka a zasáhne až v případě, že porod nebude postupovat přirozeným či žádoucím způsobem. Řečeno lapidárně: hledala jsem někoho, kdo by mě při porodu nechal být, nerušil mě, ale byl nablízku, kdybych potřebovala podpořit, poradit, či pomoci.

Pak mi přišlo do cesty téma domácích porodů. Studovala jsem je pečlivě a dlouho, probírala s mužem, až jsme se rozhodli. Následoval proces výběru porodní asistentky. Po přečtení knihy Rozhovory s porodní bábou naznala, že mým představám o způsobu, jak bych ráda porodila své třetí dítě, se autorčin způsob uvažování a práce blíží nejvíce. Porodní asistentka Ivana Konigsmarková. Nakonec jsme se domluvily, měla jsem velikou radost.

Naše třetí miminko se narodilo doma ve vaně za podpory a péče porodní asistentky Ivany. Bylo to rychlé, snadné, přirozené a milé. Cítila jsem se volně a při tom bezpečně. Možná více, než při porodu, jsem porodní asistentku Ivanu potřebovala ve dnech následujících. Velmi jsem ocenila možnost kdykoli paní Ivanu kontaktovat, poradit se, požádat o pomoc, návštěvu. Bylo o nás, o mě i o miminko, dobře postaráno. O tom, jak se náš Plaváček narodil, jak to všechno bylo a jak k nám chodila naše porodní bába, si s dětmi často a rádi vyprávíme.

Milá Ivano, nechci Vám tímto děkovat za práci, kterou jste jako porodní asistentka pro nás vykonala. Poděkovala jsem již „tehdy“, naše “děkuji“ platí jednou provždy a je to náš a váš soukromý dík. Navíc, přišlo by mi až nepatřičné znovu připomínat něco, co je pro vás (alespoň podle mého názoru) samozřejmé – dobře odborně i lidsky odvedenou práci.

Proč však píši takto veřejně a za co Vám chci velmi poděkovat, je Vaše statečnost, s jakou jste tuto práci odváděla i v podmínkách, které byly pro vás nepříznivé a riskantní. Za to, že jste vynaložila mnoho sil a riskovala mnoho osobního pro to, abych mezi mnohými i já mohla porodit doma. Je mi velmi smutno, že za to musíte platit tak obrovskou cenu. I za mě, mého muže a naše děti.

Simona D.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 169. Tři příběhy pro paní Ivanu, příběh první

 

Příběh druhý

Čekali jsme naše čtvrté miminko a já doufala, že zase budu moci porodit v klidu a pokoji doma s „naší“ porodní asistentkou Ivanou. Věřila jsem, že budeme já i miminko zdraví, že se porod ohlásí ve správném čase, bude probíhat lehce a nekomplikovaně a celá rodina bude pěkně spolupracovat. Děti například tím, že budou spát a nevzbudí se 🙂 . Těhotenství zdárně ubíhalo a vypadalo to, že se vše daří. Jaké to asi tentokrát bude? Stejné jako minule? Jiné? Začínala jsem se těšit. Těšila jsem se zejména na vanu plnou vody… Vůbec jsem ovšem nepočítala s tím, že Ivana „nebude mít čas“.

Porod začal podobně, jako ten předchozí. Ráno začaly kontrakce, u nichž bylo jasné, že jsou „takové jiné“ a miminko je na cestě. Věděla jsem, že mám před sebou celý den a přála jsem si, aby se mi zase podařilo porodit večer – dostatečně pozdě na to, aby všechny děti spinkaly v postýlkách a dostatečně brzy na to, aby mi zbylo dost času na noční regeneraci sil (ráno jsme vstávali do školy 🙂 ). Jenže, kontrakce sílily, intervaly se zkracovaly a… Já bych na tom večeru ani tak netrvala, ale porodní asistentka Ivana měla do osmé hodiny večerní neodvolatelný program. Co s tím? Rozhodla jsem se, že na Ivanu počkáme 🙂 . Sledovala jsem kontrakce a snažila se „nějak“ regulovat tempo. K večeru už to bylo značně napínavé, ale zvládli jsme s mužem i večeři, koupání a uspání dětí. Sotva se zavřelo poslední dětské oko, byla tu Ivana. Po krátkém vyšetření jsem si konečně napustila toužebně očekávanou vanu a zanořila se do vody… Ovšem, miminko už mělo zdržování dost. Přišla první vlna tlačení, pak asi ještě nějaké a už tu byl synáček s námi. Vyletěl na svět takovou rychlostí, že nenechal nikoho na pochybách, že mu to čekání už přišlo trochu dlouhé 🙂 . Na hlavičce měl ještě zbytky plodových obalů a na pupečníku pravý uzel. Byli jsme s mužem moc šťastní, jen já trochu zklamaná, že ze zaslouženého odpočinku v teplé vodě zase nebylo nic 🙂 . Malý se narodil v devět hodin večer, asi tři čtvrtě hodiny po příchodu paní Ivany. Zase jsem se něco málo nového naučila o svém těle a o porodu jako takovém. A paní porodní asistentky Ivany jsme si zase užili dosyta v následné poporodní péči, která je na domácím porodu tak fajn.

Příště si musíme dát na ty pondělky pozor :-).

Simona D.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 224. Tři příběhy pro Ivanu, příběh druhý

 

Příběh třetí: Očima velké sestry

Když se měla narodit sestřička, tak jsme čekali s tátou v pokoji a jedli jsme špagety. Pak jsme přišli do koupelny a byla tam maminka a držela miminko. Mylá paní Ivano, děkujeme Vám za pomoc.

Hedvika D., 7 let

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 449. Očima „velké“ sestry