Skrytý smysl

Příběhy pro Ivanu sleduji již několik měsíců a pravidelně čekám na každý nový příběh a těším se, co přinese. Je zajímavé také pozorovat, jak se příběhy postupně proměňují. Na počátku jsou většinou příběhy čistě „porodní“, tj. popisující průběh porodu. Většinou je to porod doma, nebo velmi dobře připravený a vyjednaný přirozený porod v porodnici. Postupně se objevují příběhy jiné. Takové, které reflektují porodní zkušenost jako cestu k sebeuvědomění a nalezení opravdového ženství. A třetí typ příběhů potom jsou reflexe žen, které porodily v porodnici. Jejich zkušenost z porodu většinou odpovídá „ukradenému“ porodu, nebo alespoň porodu, který nebyl úplně dle jejich představ.

Ve všech typech příběhů se Ivana vyskytuje. U porodů doma přímo, u reflexe přirozeného porodu většinou nepřímo v podobě přečtení knihy „Hovory s porodní bábou“. Ve třetím případě se vyskytuje také nepřímo a to právě díky existenci tohoto webu „Příběhů pro Ivanu“, který „otevřel“ oči mnoha ženám, které rodily „normálně“ v porodnici. Tyto ženy postupně zjišťují, že rodit „normálně“ se dá i jinak. Přirozeně, v klidu a bezpečí, s těmi, které si žena k porodu vybere. Že porod nemusí být jen traumatická a bolestná zkušenost, ale zkušenost přerodu, získání síly a posílení sebevědomí.

A právě tady vidím hluboký smysl Ivaniny kauzy, která pro ni osobně je hlubokou tragédií, ale pro společnost a změnu vědomí a přístupu žen je velkým přínosem. O porodech a porodnictví se začalo hovořit v daleko širší platformě, než tomu bylo kdykoliv dříve, kdy téma přirozených porodů řešila jen hrstka těch hledajících žen. Nyní se diskuse rozeběhla v daleko širším a obecnějším měřítku, právě pro tu absurditu Ivanina příběhu. Ač bych tedy Ivaně přála, aby se mohla co nejdříve vrátit ke své práci, myslím, že její úloha je teď jiná a možná podstatnější, než aby chodila k porodům doma. Jejím úkolem je šířit osvětu a působit na změnu vědomí žen, které si postupně změnu systému vynutí, protože již nebudou poslušnými „ovcemi“, které se nemocniční rutině jen tak podřídí. A těch žen i díky tomuto webu viditelně přibývá, jak je patrné právě na příbězích, které reflektují nemocniční porodní zkušenost ve vztahu k publikovaným příběhům o přirozeném porodu v pohodovém a bezpečném prostředí.

Přeji tedy Ivaně, aby ve svém náročném úkolu vytrvala i navzdory všem překážkám. Věřím, že přijdou i nové příležitosti, které pomohou ke změně systému českého porodnictví jako celku a otevře se i možnost školy pro porodní asistentky, které budou umět doprovázet ženu i na cestě přirozeným porodem tam, kde se bude cítit nejlépe a nejbezpečněji.

Držím palce i tomuto webu, aby vytrval a příběhy se jen hrnuly….
Petra Haken

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 455. Skrytý smysl

 

Zuzana narozená při největším úplňku v roce

Protože jsem příznivcem Ivany, rozhodla jsem se přispět svým porodním příběhem, abych ji také podpořila v její nelehké situaci. Její práce si vážím a jsem přesvědčená o tom, že je smysluplná a ohromně důležitá. Zaslouží si podporu a uznání. Jsem ráda, že se téma aktivního a vědomého těhotenství a porodu pomalu ale jistě dostává mezi maminky, porodní asistenty a lékařský personál.
Zde můj příspěvek jako důkaz že to JDE :-)!!

A je to pryč! Chvíle plná očekávání, a strachu zároveň, uplynula jako voda. Ležím se svou dcerkou Zuzanou v mělnické porodnici a cítím se krásně. Přišla na svět 6. května 2012 téměř v minutě nejsilnějšího úplňku v roce. Pro mě jako mámu se stal zázrak. Zuzana je naše druhé dítě. Prvorozený Oskar se na svět klubal mírně řečeno „dramaticky“. Po porodu jsem se cítila strašně a nechápala jsem, co se to vlastně stalo a jak je možné, že jsem takovou hrůzu vůbec přežila. Když se mě pak holky ptaly, co porod, nebrala jsem si servítky a přirovnávala prožitou bolest k tomu, jako když vám někdo seká nohy sekerou. A napoprvé nohu jen tak nikdo neusekne.

V průběhu druhého těhotenství jsem se začala zajímat o porod jako přirozenou a hlavně pozitivní součást v životě ženy. Derou se mi do očí slzy, když přemýšlím nad tím, co jsem v uplynulých hodinách prožívala. Zuzana se rodila s mým plným vědomím, soustředěním a beze strachu. Noc 6.5. pro mě zůstane už navždy „magická“. Nejen díky Zuzaně, ale i všem okolnostem, které mě celým procesem doprovázely již od první kontrakce. Všechno začalo ve 12 hodin v noci, kdy jsem pocítila příjemný klid doprovázený neobvyklým zbystřením všech svých smyslů. Silně jsem vnímala kapky deště bičující střešní okna a následně ticho, když déšť ustal. První bolesti přicházely pozvolně a já jsem je vnímala každým kouskem těla. Přicházely a odcházely v desetiminutových intervalech a já jsem se ani nepohnula. Ležela jsem na boku s mírně pokrčenýma nohama a uvolňovala tělo i mysl. Snažila jsem se zachytit všechny signály, které moje tělo vysílalo. Pak jsem si zapálila svíčky a zalezla do vany. Smysly nepřestávaly pracovat na plné obrátky a bolesti se stupňovaly. Ležela jsem klidně, pozorovala malé plamínky svíček a zapisovala intervaly kontrakcí do sešitu. Kolem 1.45 hod v noci jsem měla kontrakce po šesti minutách. Zavolala jsem Monice, a vylezla z vany, abych vzbudila manžela. Nepochybovala jsem o tom, že porod začal. Přeskákali jsme kaluže na zahradě a vydali se na cestu do 50km vzdálené mělnické porodnice. Jeli jsme klikatými silničkami, lemovanými lesy, loukami a pak i vysokými skalami porostlými mechem. Cestu nám křižovala vysoká zvěř, zajíci a dokonce i černá kočka. To vše halila tu a tam hustá mlha a na cestu nám doslova zářil obrovský stříbrný měsíc. I přes to, že bolesti v autě sílily, při pohledu z okénka se mi z té atmosféry tajil dech. Tolik obávaný strach byl pryč, klid a odhodlání mě naplňovalo víc a víc.

Po vyšetření v porodnici jsem byla otevřená na 4 cm, a tak jsme se přesunuli rovnou na porodní sál. Myslím, že nebudu přehánět když, tady napíšu, že se tu noc Monika v porodnici zjevila jako Anděl :-). Mám pocit, že nikdy nezapomenu na její přívětivý a zvonivý tón hlasu, který mnou ještě dlouho po porodu dozníval. Vedla mě porodem krůček po krůčku a já jsem věřila všemu, co říká. Teoreticky jsem byla perfektně připravená díky Lucii Suché Groverové a její úžasné knize „Aby porod nebolel“ a celým svým já také odhodlaná dát do toho tentokrát vše. V kombinaci s Monikou a její empatií ke mně, mému manželovi Mírovi a také lékařskému doprovodu zažívám krásný pocit, že jsem to DOKÁZALA! V průběhu porodu jsem měla tendence podléhat obavám ze sílících kontrakcí a všechno to prostě nějak „vydržet“. Brzy jsem díky Monice pochopila, že prožívám právě teď a tady požehnané a jedinečné okamžiky v životě, které je třeba prožít na plno od začátku do konce. Nebránit se bolesti a vážit si toho, že vše probíhá tak jak má, bez zbytečných zásahů lékařů. Skláním poklonu nad svým tělem a „ženskou intuicí“, kterou jsem v sobě díky porodu Zuzany objevila.

Monice chci tímto poděkovat, protože vše probíhalo tak, jak mi od našeho prvního setkání s úsměvem a klidem tvrdila. Klobouk dolů nad tím, jakým způsobem dělá svoji práci. Když se asi hodinu po porodu převlékala z papírového nemocničního obleku, zaujalo mě, jakou skromností vkládala do své tašky termosku s nevypitým čajem, zamávala a s úsměvem zmizela za zašupovacími dveřmi porodního sálu. Uvědomila jsem si, jaké jsem měla ve výběru duly obrovské štěstí.

Z celého srdce přeji všem budoucím maminkám, aby porodem prošly tak jako já a těším se, že budu moci své pozitivní zážitky šířit dál. Svůj porodní příběh schovám pro svou krásnou dcerku, aby se neměla čeho bát a měla možnost porodit své děti s radostí a láskou.
Bára Austová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 457. Zuzana narozená při největším úplňku v roce

 

Otevřené možnosti

Nikdy jsem nepochybovala o tom, že budu rodit v porodnici. Moje babičky i moje mamka rodily v porodnici. Ženy v mém okolí rodily v porodnici. Na otázku, kde budeš rodit, jsem vždy odpovídala, že v Krumlově, protože „tam mě nechají dělat, co potřebuju“. A myslela jsem to naprosto vážně.

Od šestého měsíce těhotenství jsem si na sebe a své miminko udělala více času a začala se zajímat o průběh porodu čtením knih jako je Znovuzrozený porod od Michela Odenta, Nová doba porodní od Vlastimila Marka nebo Hovory s porodní bábou (Rozhovor Jany Doležalové s Ivanou Königsmarkovou), které jsem přečetla jedním dechem. První taková kniha se jmenovala Aby porod nebolel napsaná Lucií a Radkem Groverými Suchými, kteří popisují přirozený porod a porod doma. Po pár větách moje dcera v břiše začala kopat mnohem víc, než bylo obvyklé. Pohladila jsem si s láskou břicho a dál jsem tomu nevěnovala pozornost. Když jsem ale ke knize sedla podruhé a potřetí, Mia znovu zesílila své kopání. Co mi tím chce říct? Ještě minimálně jedna další kniha vyvolávala v mém břiše podobné reakce, které ovšem stačily na to, abych se zabořila do knih a příběhů o přirozeném porodu ještě intenzivněji. Na to, abych rodila doma, jsem se necítila. Chtěla jsem ale takový porod, na který bych nechtěla zapomenout – bez zbytečných zásahů a v prostředí, ve kterém se budu se svým miminkem cítit bezpečně. Chtěla jsem své nové rodině dopřát co nejpěknější začátek.

Příběhy žen, které měly pěkné vzpomínky z porodu v porodnici nebo doma, mě fascinovaly. Pomalu mě opouštělo přesvědčení, že porod je nutné zlo, a přestala jsem si vytvářet předsudky o tom, jak to bude bolet a jak asi budu muset před porodníky obhajovat svá přání průběhu porodu. Začala jsem si vytvářet představu, že ať už budu rodit kdekoli, bude to dobře pro mě i pro moji dceru.

Kromě čtení knih jsem oslovila také svoji kamarádku, která porodila své tři děti doma, aby mi vyprávěla o svých zkušenostech. Vlastně jsem ani nevěděla, na co bych se jí měla zeptat, ale na konci našeho setkání jsem měla v mobilu uložené číslo na její porodní asistentku. Díky velkému množství přečtených příběhů o domácích porodech, mé kamarádce a podpoře mého muže jsem pomalu dospívala k myšlence, že pro zdravou ženu a po zdravém průběhu těhotenství je normální porodit doma a že i já bych to mohla zvládnout. Porod doma jsem si začala skutečně přát. Čím dál víc jsem si uvědomovala, jak citlivý proces to je a jak moc jeho průběh ovlivní můj život a hlavně život mého dítěte. Cítila jsem se odpovědná za své rozhodnutí, jak budu k porodu přistupovat, a věděla jsem, že nám musím otevřít také možnost rodit na tom nejpřirozenějším místě – doma – na místě, které by nám bylo nejpříjemnější a které by bezpochyby v mé dceři od prvních okamžiků porodu vzbuzovalo pocit, že je schopná, vítaná a milovaná. Domluvila jsem se s ní, že pro to udělám maximum, což znamenalo zbavit se zbytků mého podvědomého strachu z porodu, a ona dostala za úkol natočit se do ideální polohy.

Jednodenní předporodní kurz a pravidelné setkávání s porodní asistentkou mi poskytly nezbytné praktické informace a já jsem byla připravená rodit tam, kde to bude pro mě a moji dceru nejlepší. Porodem doma jsem si přes to všechno stále nebyla jistá. Asi měsíc před termínem jsem si ale uvědomila pro mě důležitou, pro jinou ženu naprosto samozřejmou věc: ten kdo bude rodit, budu přece já, a že v porodnici to nebude o nic snazší než doma. Poslední dílek do skládačky tak zapadl, já jsem se uvolnila a nechala všemu volný průběh s klidným svědomím, že teď mohu rodit opravdu kdekoli.

Jedné březnové neděle se tak v klidu našeho domova za asistence mého muže narodila Mia. Necítím se jako hrdina, že jsme to zvládli doma, ani jako někdo, kdo hazarduje se svým zdravím a zdravím svého dítěte. Přijala bych jakoukoli variantu, kdyby bylo třeba. Jsem ale vděčná za souhru všech těch šťastných okolností, které nám po rychlém a klidném porodu umožnily nerušeně si užívat první fascinující chvíle Miina života a naší nové rodiny v prostředí, které dobře známe a cítíme se v něm dobře. Porod doma vnímám s pokorou jako odměnu za to, že jsem důvěřovala svému tělu a spolupracovala se svojí dcerou, a za to, že jsem byla schopná zbavit se svých strachů a přesto nelpět na žádné konkrétní představě.

Přeji všem maminkám, aby mohly svému děťátku zprostředkovat co nejklidnější start do života a sobě posilňující životní zkušenost, a porodním asistentkám, aby mohly svobodně vykonávat svoji úžasnou a nenahraditelnou práci!

Kristýna Beránková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 458. Otevřené možnosti