Příběhy pro Ivanu považuji za úžasný nápad. Nejdřív jsem je jen z povzdálí sledovala, ale pak jsem se do nich pořádně začetla a bylo mi jasné, že taková věc zaslouží pomoc nás všech. Podělila jsem se o svou zkušenost (příběh 355), a oslovila kamarádky s dětmi. Taky o celé situaci vyprávím kamarádkám v zahraničí, některé nechápou (hlavně ty tady v Holandsku:), některé mají podobné zážitky nemocniční i domácí. A tak mě inspiroval nápad oslovit některé, zda by svým vyprávěním nechtěly doplnit mozaiku a pomoct uchovat kontinuitu Příběhů. Zalovila jsem na francouzských stránkách a fórech o domácích porodech a brzy přišly první ohlasy. Získala jsem souhlas tří matek, které uveřejnily rozhovor o svých domácích porodech na stránce magazínu Top Santé. Jedna z nich dokonce oslovila své další kamarádky, takže už se mi sešlo několik příběhů. Většina jich přišla 8.3., jaký krásný dárek ke dni žen 🙂 Byla jsem opravdu dojatá z reakcí od žen, které vlastně vůbec neznám, jak nadšeně a se zájmem chtějí podpořit tento projekt, rády budou sledovat, jak se u nás situace vyvíjí, a drží nám palce.

Marie Fareh

Předchozí příběhy z Francie: A 265. Příběhy z Francie (opakování)

Příběh Anne-Claire

 Mé druhé dítě, dnes skoro dvouletá dcera, se narodilo doma. U porodu mě doprovázela porodní asistentka. Vzhledem k tomu, že jsem první dítě porodila v porodnici, můžu zhodnotit, jak moc byl domácí porod jednoduchý. Žádné přístroje, žádný katér, žádný nástřih, přísavný zvon, ošetření a rozsáhlé vyšetřování mně nebo dítěte ihned po porodu.

Nemusela jsem se nikam přemisťovat, takže jsem mohla zůstat uvolněná po celý průběh porodu. Doprovázela mě při něm rodina a přítelkyně, osoby, kterým důvěřuju a ne cizí lidé (v hojném počtu, uspěchaní a často neohleduplní) jako na klinice.

Ocenila jsem, že jsem se mohla volně pohybovat po bytě, jak jsem chtěla, jíst, pít, poslouchat hudbu a používat všecko, co jsem potřebovala, balón, polštáře, atd. Taky jsem byla vděčná za to, že jsem si mohla po porodu odpočinout, bez toho, že by mě vyrušovaly ostatní matky, miminka nebo nemocniční personál, jako to bylo u prvního dítěte.

Moje dcera se ode mě nehnula ani na vteřinu, protože porodní asistentka ji mohla krásně zkontrolovat v mém v náručí. Děťátko se taky hned po porodu mohlo přisát. Nechala jsem si ji na těle několik dní. Velmi jsem trpěla odloučením od svého prvorozeného dítěte a za žádnou cenu jsem nehodlala něco takového znovu prožít u druhého.

Po porodu jsem se velice rychle zotavila a má dcerka je zdravá a v pořádku.

Anne-Claire Ricot, děti 7 a 2 roky, Paříž

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 466. Francie – příběh Anne-Claire

 

Příběh paní C.

Můj první porod proběhl před více než deseti lety v porodním domě. Mé druhé dítě se narodilo doma.

Považuji za zásadní, aby toto právo bylo respektováno.

Porod v domácím prostředí je nevýslovně pohodlný, bezpečný a jeho průběh byl pro mne o mnoho snazší, než u porodu v nemocnici. Za doprovodu porodní asistentky a za podmínek, že je dostupná tekoucí voda a zdravotně nezávadné a pohodlné prostory, je to skutečně možnost, která musí i nadále existovat. Porodní asistentky, které se specializují na domácí porody, by měly být podporované a školené stejně a neměly by mít vyšší výdaje na pojištění než ostatní porodní asistentky, ani být stíhané jen pro to, že asistují u domácích porodů.

C., Francie

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 467. Francie – příběh paní C.

 

Příběh paní Soline

Měla jsem to štěstí, že jsem se přímo setkala s domácím porodem u matky čtyř dětí, kde jsem byla během studií jako au pair. Její nejstarší dcera se narodila v pařížské nemocnici za podmínek, které pro ni byly nesnesitelné. Co si pamatuji z vyprávění, tak nechtěla epidurál ani přítomnost manžela, nakonec se ocitla sama a připadala si tak opuštěná, že sama požádala o injekci, a potom, že jí po narození automaticky vzali dítě, a když jí ho vrátili, bylo navoněné!! Zařízení, ve kterém chtěla rodit podruhé, se zavřelo během těhotenství, tak jí její porodní bába navrhla, jestli nechce rodit doma. Její manžel vyprávěl, že si vzal porodní bábu stranou a mezi čtyřma očima chtěl vědět, jaká jsou rizika. Smrt, odpověděla mu bez vytáček. Ale nehrozí to samé i v nemocnici a s podobnou pravděpodobností? (Co vím, tak úmrtnost matek je dokonce u domácích porodů nižší).
Jejich třetí dítě se narodilo v den, kdy jsem u nich byla. Měla jsem obrovskou výsadu připít šampaňským s celou rodinou, která se kolem novorozeňátka shromáždila ještě ten večer, bylo to harmonické a milé, všechno mi připadalo naprosto přirozené.

Rozhodla jsem se rodit doma díky znalostem o přirozeném porodu a o praktikách v nemocnicích získaných ze zdrojů, které mi doporučila matka z mé hostitelské rodiny. Dneska si myslím, že mě tak uchránila před poporodní depresí neboli mateřskými obtížemi, jak je nazývají ženy ze sdružení Maman Blues. Vím, jak moc zásadní roli hrálo, že mi porodní bába a dula dodaly důvěru, abych si připadala dostatečně dobrá matka pro své dítě. Odešly uprostřed noci sotva hodinu po porodu a připadala jsem si bezbranná, ale bezmezně jsem jim důvěřovala, tak jsem si řekla, jestli mě tu nechaly samotnou (s mým manželem) a dítětem, tak vědí, že na to mám, že se o něj zvládnu postarat a poznat, kdyby se něco dělo… a cena takového dárku byla nevyčíslitelná.

Tyto okolnosti mě ochránily. Mé nitro, mou intimitu. Jen shovívavost, ohleduplnost. Jakýkoli jiný kontext by mě udělal zranitelnou a v dané situaci bezpochyby zničil.

Zkušenost z porodů mě hluboce posílila a dodnes mě ovlivňuje.

Ještě dnes pro mě fakt, že jsem přivedla své dvě děti na svět, zůstává jednou z největších radostí a uspokojení v mém životě. Síla, kterou jsem při tom načerpala, je pro mě dodnes zdrojem povzbuzení, kdykoli se cítím zranitelná a neschopná zvládat každodenní starosti.

Úplně chápu, že muži potřebují slézt Everest. Vím, jaké překážky jsem musela překonat a jaké vrcholy dobýt, jakou sílu mi to dalo… Jsem hrdá na to, že jsem žena a stala jsem se jí doopravdy právě díky porodům.

Láskyplná přítomnost mého manžela a fakt, že to pro něj byl také pohlcující zážitek, který ho hluboce ovlivnil, činí z mých dvou porodů chvíle, ve kterých je náš vztah hluboce ukotven.

Prožitek v nemocničním prostředí by ve mně nikdy nezanechal takový vtisk a já ze srdce přeji takové štěstí svým sestrám z celého světa.

Soline, matka dvou chlapců (4 a 6 let), Paříž

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 498. Francie – příběh paní Soline

 

Příběh paní Agnes

Na všechno jsme přišli díky naší dceři.
Narodila se s epidurálem, nástřihem, forceps…
Díky ní jsme zjistili, že všechno je možné taky úplně jinak.

Její bratr přišel na svět u nás doma, 23. února 2012.

Den před tím jsme strávili nádherně, ve stylu letních prázdnin: několik hodin v parku s Lilas, obě na očích sluneční brýle, můj partner W. se k nám přidal kousek od našeho domu a ještě si chvíli s dcerkou hrál, zatímco jsem už pomalu stoupala domů. Oběd byl veselý, den utekl a večeře je v nejlepší náladě. S Lilas se neustále smějeme a W. mi říká, ona dobře ví, že to bude zítra!

Protože mě táhne v zádech, jdu si potom odpočinout a protáhnout se na balón, volám při tom své kmotře. Cítím se výborně, uvolněná, spokojená… jen v bedrech mě tak nezvykle táhne…

Noc ubíhá… cítím děťátko, jak vesele skotačí, poslední dobou bylo celé vtěsnané na pravé straně mého břicha, při dotyku jsme úplně cítili, jak nalevo bylo měkko a pravá strana jaksepatří obydlená! Cítím, jak se přemisťuje doprostřed, připravuje se na příchod? Vstávám a jdu na záchod, v bedrech mě to tak hrozně táhne, že se musím hrbit…

Je čtvrtek ráno 23. února. W. mluví po telefonu s kolegy. Lilas se vzbudí: jéjé, mami!! a dožaduje se kojení. Tak jí dopřeju pořádnou dávku, jak je jí dobře, pěkně ke mně přitulené. Vstávám a vidím, že prostěradlo je mokré, a najednou je to tu, praskla mi voda a pomalu odtéká… Volám na W., aby si pospíšil, a odebírám se na toaletu. A najednou si uvědomím, tak je to tady, už to doopravdy začalo…

Posílám zprávu porodní asistentce Tatatalie, jak ji překřtila naše dcerka (tata znamená teta, pozn překl.), píšu také švagrové, aby byla nachystaná, že ji nejspíš budeme dnes potřebovat na hlídání Lilas. Vstávám, zase si sedám, Tatatalie mi volá a domlouváme se, že ji budu pravidelně informovat o průběhu.

Švagrová se neozývá, tak jí ještě několikrát volám, jak bylo domluveno a pak se uvelebím na balónu. Kontrakce jsou pravidelné po čtvrt hodině, hluboce dýchám… a pak zase mluvím na Lilas, která je z mého dýchání trochu nesvá. W. je chvíli na telefonu, chvíli u nás. Volá švagrová, že si přehodí dnešní schůzky a za nedlouho je tu, W. přichystá věci pro Lilas, snažím se mu pomáhat vyzbrojená ručníkem a Lilas je pryč (naštěstí jen deset minut od domu), stejně mě píchne u srdce, ale máme slíbené pravidelné zprávy a fotky.

Mezi kontrakcemi mlsáme něco na zub, nálada je veselá, při kontrakcích soustředěná. Na balónu je mi dobře. Tatatalie volá znovu, pokud žádná změna nebo zesílení, tak musíme do porodnice, jsme objednáni na 16:30.
Tak to se mi vůbec nelíbí, představa, že musím ven, z našeho hnízda, to teda ne! W. říká: žena tam nechce, takže se to teda rozjede! A opravdu, kontrakce se zkracují a zesilují. Při každé se W. pověsím okolo krku.

Tatalie volá a když slyší můj hlas, konstatuje, že to už je jiná! Další kontrakci prodýcháváme přes telefon společně.

A tak ubíhá dopoledne. Snažím se trochu natáhnout, abych změnila polohu, ale vleže na boku jsou kontrakce naprosto nesnesitelné… znejisťuje mě to, W. mi dodává odvahu a pomáhá zpátky na balón. Kontrakce zesilují, Tatatalie přichází kolem půl osmé.

Je přítmí, osvětlené jen solnými lampami a svíčkami, podkreslené hudbou Lorreny MacKenit. Jsem pořád na balónu, Tatatalie mě jemně povzbuzuje, masíruje a nahřívá mi záda, což je moc příjemné a uvolňující. Pak zkontroluje, jak postupujeme, dilatace ještě není úplná.

Zkouším koupel, ale vydržím jen dvě kontrakce, které jsou příšerně bolestivé. Necítím se ve vaně dobře, chci pryč. A hned následuje silná kontrakce úplně jiná, představa velkého ovál, který se otevírá, mě doprovází až do konce.

Tak jsem zpátky na čtyřech na balóně, kontrakce jsou silné, otevírám se… říkám, že mám strach tlačit, ale Tatalie mě uklidňuje, že miminko to zvládne samo. Říká mi, abych si představila, že se rukama opírám o knihovnu před sebou… jedna…druhá… a už vidí vlásky. Povzbuzuje mě, ať si sáhnu na hlavičku a to mě nabíjí. Nepřestávám si opakovat: už chci, ať je venku!

Nechávám vše plynout, cítím, jak děťátko přichází, dáváme mu čas.
Jedna, dvě kontrakce a najednou je venku. Chytím ho, je to kluk… vítej, Melvine… děťátko moje… W. nás oba obejme.

21:37
Tatatalie a W. mi pomáhají se položit na záda, Melvina mám na sobě, jen opakuji: nemůžu tomu uvěřit! Celá se třesu, tak mě přikryjí, trochu poklidí kolem, povídáme si. Ještě poslední kontrakce a placenta je venku, Tatatalie ji prohlíží, je v naprostém pořádku, ještě mi ošetří drobné natržení na hrázi.

W. volá své matce, oznamuje tu velkou novinu taky Lilas (ta si přeje usnout s první fotkou bratříčka, kterou jim W. ještě večer posílá).

W. mi nachystá na posilněnou horkou čokoládu ze sojového mléka a velký krajíc grilovaného chleba s máslem, je to nezapomenutelná dobrota, až neskutečná, s Melvinem pořád na svém těle.
Pak ještě všem třem uvaří těstoviny se sýrem, tolik nám vyhládlo, pořád mi to nedochází, vše je tak poklidné!

Tatatalie pak vyřídí papírování, zváží Melvina (3,535 g), poslechne si srdíčko, které klidně bije. Má plavecká ramena, jsou na nich vidět malé svalíky. Jemně ho přiložím k prsu, chtěla bych, aby se hned přisál, ale dává si na čas. Je to klidný človíček (a dosud se to jen potvrzuje), nepláče.
Pak si ho bere W., Nathalie mi pomáhá se umýt a uložit a odjíždí.

00:30
Cítím se plná euforie a vyrovnaná. Říkám W., že tenhle porod je společný zážitek nás dvou. Tak dokonale mě doprovázel, tolik jsem ho potřebovala blízko, jeho dotyky, cítím se pohlcená láskou.
Strávíme první společnou noc s Melvinem, nemůžu spát, obdivně ho pozoruji, plná vzrušení, euforie a taky bolestivých kontrakcí.

Na snídani si dám croissant s kávou, jak jsem si přála, a po obědě přijde Lilas. Náš život ve čtyřech právě začíná!

Autorka souhlasila s uveřejněním překladu na Příbězích pro Ivanu, sledovala už případ Ágnes Geréb. Oceňuje, s jakou energií se snažíme podpořit Ivanu a vyjadřuje svou plnou podporu. Ráda se dozví další informace o vývoji jejího případu a této iniciativy.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 502. Francie – příběh paní Agnes