Maruška

Jsou to více než dva roky, co se narodila Maruška. A protože situace v českém porodnictví se ubírá spíš k horšímu než k lepšímu, rozhodla jsem se zveřejnit popis porodu Marušky jako odstrašující případ.

Pár dní před termínem porodu, celá naše rodina onemocněla nepříjemnou virózou. Když jsem se začala cítit trochu lépe, rozběhl se mi porod a s ním se vrátila i horečka. Šplhala a šplhala a zastavila se u čísla 39,8. Doma jsem se přestala cítit bezpečně, ale zároveň jsem nebyla schopná dojít sama k autu. Manžel mi zavolal RZT s tím, že pojede za mnou. RZT mne místo vybrané porodnice převezla do porodnice nejbližší.

V porodnici jsem narazila na PA Věru Vlkovou, ženu velice neprofesionální, nepříjemnou a necitlivou. Bez oznámení a mého svolení mne oholila. Pak mne připojila na CTG a v kontrakcích a horečce jsem byla nucena vyplňovat vstupní informace. Na mé opakované žádosti o lék proti horečce odpovídala, že léky může naordinovat pouze lékař. Po nějaké době dorazila lékařka. Byla velmi sympatická, příjemná, mladá a zcela v zajetí rutinních postupů. Místo snížení horečky považovala za důležitější protržení vaku blan s následnou aplikací ATB, neboť jsem byla pozitivní na streptokoka B.

Kontrakce začaly být nesnesitelné. Žádala jsem o něco proti horečce, odpojení od CTG a umožnění pohybu. Ani jedno mi nebylo dopřáno. Marušce se začaly horšit ozvy. Lékařka odešla, aby se domluvila na nachystání operačního sálu. Našla jsem v sobě sílu se vzepřít se a otočila jsem se z nepohodlné polohy na zádech na bok. Maruška díky tomu dorotovala a mně se jí pak podařilo dotlačit na hráz. PA rámusila, že tady rodit nemůžu, že se musím přesunout na porodní lůžko. Byla jsem vyčerpaná. PA na mne křičela, ať se otočím na záda a tlačím. Byla jsem otočena na záda a měla tlačit, jenže jsem necítila kontrakce. Lékařka provedla mediální nástřih, od něj jsem se trhla a trhnutí se zastavilo pár milimetrů před svěračem. PA provedla Kristellerovu expresi – loktem mi nešetrně skočila na břicho.

Narodila se Maruška. Byla nádherná, růžová a strašně horká. Měla sekundární teplotou 40,2 stupně Celsia. Ani jsem si na ni nestačila pořádně sáhnout a byla odnesena pryč. Musela jsem se přesunout na porodní lůžko, kde proběhlo šití a teprve teď jsem dostala kapačku s chladným roztokem proti horečce. Uplynula hodina od příjezdu do porodnice. Následoval další přesun do postele, kde jsem zůstala ležet dvě hodiny po porodu. Marušku mi přinesli ukázat zabalenou v zavinovačce, koukala jí jen hlava. Zkoušeli jsme kojení, ale Maruška se nechtěla přisát, tak ji zase odnesli pryč. Manžel na porodní sál nebyl vpuštěn kvůli riziku přenosu infekce (jak jsem psala na začátku, měl virózu)

Byla jsem vyčerpaná. Psychicky i fyzicky. O to víc, že jsem přesně věděla, jak by měl můj porod vypadat. Představovala jsem si, že budu rodit v příjemné intimní atmosféře s manželem po boku. Těšila jsem se, jak si budu moci vybrat polohu v 1. době porodní podle toho, jak se budu cítit. Nechtěla jsem rutinní protržení vaku blan, holení ani klystýr. Chtěla jsem si zvolit polohu v 2. době porodní. Věděla jsem, že na zádech rodit nechci, protože přestávám cítit kontrakce, dělá se mi špatně z toho, jak dítě tlačí na dolní dutou žílu, zmenšuje se mi porodní kanál, nepomáhá mi gravitace. Nechtěla jsem nástřih. Hojení po nástřihu je bolestivé a přináší i nepříjemnosti v sexuální oblasti. Cvičila jsem s balonkem epi-no, dokázala jsem ho nafouknout na 30 cm. Věděla jsem, že miminko projde přes hráz, aniž by ji závažně poškodilo, neboť mi ještě pomůžou porodní hormony. O Kristellerově expresi jsem v té době nic nevěděla (u prvního porodu jsem se s ní nesetkala). Později jsem byla v šoku z toho, že tento postup je kvůli výrazným nežádoucím účinkům ohrožujícím zdraví dítětě i matky postupem non lege artis a to už od 50. let. Přesto se v českých porodnicích hojně využívá. Chtěla jsem po porodu zažít bonding – nepřetržitý kontakt dítěte a matky kůži na kůži, veškerá vyšetření dítěte měla být provedena na mém těle. Marunka ode mne neměla být oddělena ani na minutu. Chtěla jsem si vychutnat okamžik zamilování se, ty první vzácné chvilky, které se už nikdy nevrátí a nedají se zcela nahradit.

Mám zdravé dítě. Spousta lidí si řekne, co vlastně řeším. Je zvláštní, jak nicotně a nedůležitě je porod ženy vnímán. Přitom porod je pro ženu neuvěřitelně emotivní zážitek a jeho „nezvládnutí“ může ženě přinést trauma na celý život. Kdyby nebylo mé malé vzpoury v podobě tlačení na místě, které jsem si zvolila (lůžko k měření CTG a ne lůžko porodní), byly by pro mne dnešní vzpomínky nesmírně bolestivé. To byl jediný okamžik, kdy jsem byla v porodnici sama sebou, kdy jsem se dokázala vzepřít porodnické mašinérii. Nikdo si nedokáže představit, kolikrát jsem obrečela nezdařený bonding. A i dnes mne to neskutečně mrzí. Ačkoli vím, že jsem nemohla bojovat víc. Byla jsem nesmírně vyčerpaná horečkou i porodem…

Považuji za důležité, aby ženy věděly, že rodit se dá i jinak. Že česká porodnická rutina je špatná, neboť přistupuje ke každé ženě jako k vysoce rizikové rodičce. Že leckteré lékařské zákroky jsou nejen zbytečné, ale můžou být i škodlivé.

Děkuji Ivaně Königsmarkové a spoustě dalších lidí za to, že ukazují ženám, že umí porodit samy. Že je učí, že porod může být nádherný, až mystický zážitek, a že s bolestí při porodu se dá úžasně pracovat. Děkuji jim, že mají úctu k ženám, dětem i k samotnému zrození.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 481. Maruška

 

Kdo za to může? Není pro mě tak důležité jako to, co mi to mělo dát.

Když jsem odcházela se svou dcerkou po měsíci z porodnice, myslela jsem si: Díky Bohu a lékařům jsem přežila. Bylo mi ten den právě 25 a já se vzpamatovávala ze šesté operace, které proběhly bezprostředně po porodu v horizontu 14 dní. Zničená na těle i na duši jsem ztratila svou vnitřní jistotu a dlouho ji pak nemohla nalézt.

Na konci sedmého měsíce mi selhaly ledviny a rozvinul se u mě nefrotický syndrom. Otekla jsem a ledviny už přestávaly stačit na svou práci, a tak po měsíci hospitalizace, v 38. týdnu, se lékaři rozhodli pro vyvolání porodu. Den předtím jsem v noci měla silné poslíčky a odešla mi plodová zátka, tak jsem si říkala, že snad už se i mé děťátko chce narodit. A lékaři nechtěli dále čekat. Porod začal standardními porodnickými procedurami, a pak propíchnutím vaku blan, pak mi ležela porodní asistentka na břiše, když ze mě vytlačovala plodovou vodu. Tolik jsem se bála, že ublíží mé dcerce…. Porod se zvolna rozbíhal. Po čtyřech hodinách mi lékař řekl, že porod probíhá pomalu a nabízel mi epidurál. Odmítla jsem, po dalších dvou hodinách jsem ale podlehla, když mi řekl, že epidurál urychluje porod, že je to potřeba, protože se prý přestává dobře dařit miminku, u kterého neslyší ozvy. Uvěřila jsem mu a začala mít velký strach. Pak dali dcerce sondičku na tvářičku, aby jí lépe mohli monitorovat. Mně dali oxytocin. Výsledkem bylo, že se po osmi hodinách narodila má dcera. Vyměnila se služba a v závěru porodu se mnou byla jiná lékařka, nastřihla mě a následně zašila. Měla jsem velké poporodní zranění. Nicméně když mi dcerku přiložili k prsu, byla jsem šťastná a nechápala jsem, že je to všechno možné, že mé tělo vydalo dítě. Po chvilce dcerku odnesli, umyli, zvážili, zabalili a manžel se s ní vrátil ke mně. Po půl hodině ji však odnesli a mě nechali odpočívat samotnou v porodním boxu, musel odejít i manžel. Byla jsem sama, byla mi zima, měla jsem žízeň a nemohla jsem se soustředit ani usnout. Myšlenka střídala myšlenku. Jsem máma, jsem máma… Odvezli mě na šestinedělí. Byla už noc, když jsem začala silně krvácet, volala jsem sestru, ta řekla, že je vše v pořádku, že to tak bývá. Po půl hodině jsem ji ale volala znovu, nezdálo se mi to množství krve, ani to, že nemohu sama vstát. To se už nezdálo ani jí, a tak se vydala hledat lékaře. O několik hodin později přišla lékařka, odvezla mě na ultrazvuk a zjistila, že mám velký hematom a je potřeba okamžitá operace. Druhý den se vše opakovalo, pak znovu a znovu a znovu a znovu. Nakonec mě udržovali dva dny v umělém spánku, dali mi nesčetné množství transfúzí a šestkrát mě operovali. Rozvinul se u mě syndrom DIC. Po pár týdnech nastal klid a vše se chýlilo k odchodu domů, já však nebyla vůbec klidná. Bála jsem se, že doma vykrvácím a tato nejistota ve mně zůstala dlouho – bála jsem se o svůj život.

Ačkoliv se ke mně chovali všichni slušně, nemohla jsem se zbavit dojmu, že o mne stále někdo rozhoduje. Vnímala jsem, že se ke mně často dostávají informace zkreslené nebo neúplné.

Tehdy jsem byla v takovém stavu, že jsem si nedovedla představit projít si tím vším znovu. Po roce a půl jsem však otěhotněla. První moje myšlenka byla, že umřu. Bohužel, tak moc jsem se bála, že to ochromilo mé mateřské pudy. Měsíce plynuly a bříško se kulatilo a lékaři vzhledem k porodním zraněním doporučili císařský řez. Souhlasila jsem, ale špatně jsem se s tím vyrovnávala. Měla jsem pocit selhání a strach z rizik, které sebou císařský řez nese. Má druhá dcera se narodila císařským řezem, ale v den, který si vybrala sama. A ačkoliv to bylo o měsíc dříve a byla lehce nezralá, kromě dětské žloutenky byla úplně v pořádku. Po týdnu jsme šly z porodnice domů. Po třech letech jsem otěhotněla potřetí. Tentokrát jsem byla už zkušenější, snad i jistější, měla spoustu informací a možností, a tak jsem se rozhodla, že porodím přirozeně, nemyslím tím však doma. Obcházela jsem porodnice a hledala porodníka, který by byl ochoten se mnou rodit normálně. Za tři měsíce hledání se mi to nepodařilo. Navštívila jsem tehdy i Marii Vnoučkovu, setkala jsem se v kontextu s porodem, poprvé s tím, že se mnou někdo vedl dialog. Měla jsem možnost srovnat si myšlenky a ujasnit si podstatné. Vyhledala jsem lékaře, kterého mi Marie doporučila, ale ani ten nebyl nakloněný přirozenému porodu. Navíc jsem si při prohlídce uvědomila, že vnitřní jizvy, které mám, jsou stále ještě velmi bolestivé. Pomalu jsem se smiřovala s druhým císařským řezem.

I přesto jsem však měla pocit, že o způsobu porodu jsem poprvé rozhodla sama. Porodník, který mě v porodnici přijímal, řekl, že by to zkusil “normálně“. Měla jsem velkou radost. Řekl, že se ještě poradí s vedoucím služby. Po telefonátu s vedoucím se mně omluvil, že si dostatečně nepřečetl mou anamnézu, že by všechny vystavil velkému riziku a vedoucí služby s přirozeným porodem nesouhlasí. Pan doktor ztratil odvahu. Cítila jsem to. Řekla, jsem mu, že pokud se on bojí, tak já s ním rodit nemohu. Mohla jsem trvat po podepsání jakýchsi papírů na přirozeném porodu, rozhodla jsem se však – po zvážení všech rizik a své stávající situace – pro císařský řez.

To byl můj třetí porod. Jak vidno, ani jeden z nich neproběhl ideálně, ale co se dá dělat. Vnímám i jinou dimenzi těchto zkušeností a jsem za ni ráda. Ráda bych si tohle však ponechala pro sebe.

Když čtu o ženách, které rodily doma, říkám si: Tohle bych chtěla zažít. Žel Bohu, není mi dáno. Asi si řeknete: Vždyť má tři zdravé děti, co by chtěla víc! Jsem však přesvědčená, že záleží na způsobu a podmínkách porodu a hlavně na přístupu personálu porodnic. Vidím, jak jsou mé děti rozdílné, jak jim způsob jejich porodu vnesl cosi velmi podstatného do života a ovlivnilo je to. Proto jsem přesvědčená, že boj za to, aby měly ženy volbu, kde a jak rodit, má smysl. Podporuji to, ačkoliv se všechny mé děti narodily v porodnici u Apolináře. Závěrem bych chtěla poděkovat svému muži za to, že byl pokaždé se mnou. DĚKUJU ONDŘEJI. Svým dětem Josefíně, Františce a Kristiánovi, že si vybrali právě nás. A pak Marii Vnoučkové, porodní asistence, za lidský přístup a Ivaně Königsmarkové za to, že dělá to, co dělá.

V mé duši je žena plná nevinnosti, bez ozdob, ale s hezkými rysy a voní jablky, trávou… je milá, ale nemá fantazii. A pak je tam divoké, měsícem posedlé děvče (nebo snad stařena či obě v jedné) v hadrech a opálech, v péřovém boa, v potrhaném taftu, ta, co zná tak divoké písně – ale není milá.

Petra

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 484. Kdo za to může? Není pro mě tak důležité jako to, co mi to mělo dát.