Zdravím moc Ivanu, i když ji osobně neznám, a všechny ženy, které budou číst tyto řádky. Doufám, že i můj příběh přispěje k tomu, aby víc žen bylo silnějších, než jsem byla já.

Z mých předporodních přání o neinvazivním porodu bez chemie se stal vyvolávaný porod s akutním císařským řezem s použitím všech dostupných medikamentů a s prvním pohledem na ještě spící mimino až cca 7 hodin po porodu.

I když se na to již snažím zapomenout, nejde mi to. Pořád si kladu otázku, jak se mohlo stát? A muselo se to stát?

Rodila jsem před třemi měsíci, po dokonalém, ukázkovém těhotenství na přelomu 29 a 30 ti let. Vše bylo perfektní, vyšetření, monitory, ultrazvuky až do té doby, než mi můj ošetřující lékař oznámil, že císaře nemá rád (a jejich riziko je při přenášení prý větší) a tak mi porod vyvolá po cca 7 mi dnech po termínu.

Informace mě hodně vylekala, myslela jsem si, že budu mít alespoň těch 10 dní – vždyť polovina mých kamarádek porodila spontánně právě desátý ten po termínu.

A přenášení mě vlastně do té doby nijak nepřekvapovalo, počítala jsem s tím. Moje tělo bylo odjakživa takové zpožděné… první zuby mi samy padat nechtěly, menstruace přišla až cca v 17ti letech, i psychicky se se vším srovnávám déle, jsem takový „držák“.

Nepomohlo ani vyjednávání s doktorem, že termín porodu nemusí být stanoven přesně a že se cítím dobře. Jiný lékař se mne dokonce ptal: Tak už byste to chtěla mít za sebou, že? A já na to, že ani ne, že je mi skvěle (žádné bolesti zad, otoky, prostě nic).

Brečela jsem, do nemocnice se mi vůbec nechtělo. V obavách z vyvolávaného porodu jsem ušla za 3 dny před nástupem do porodnice s přítelem asi 20 km. Přítel byl již vyčerpaný, prosil mě, že si mám něco sil taky schovat na porod :-). Smejčila jsem, jedla chili, zázvor, svařák, horké vany, atd… ale nic..

Na internetu jsem se snažila hledat pozitivní zkušenosti s vyvolávaným porodem, abych se uklidnila a v sobotu v osm ráno naklusali do porodnice. Normálně vstáváme mezi 8 a 9, takže to pro nás pro oba bylo taky trochu stresující.

V nemocnici mě prohlédli, zjistili, že jsem stále otevřená na 1 cm, jako celých minulých 10 dní a že mám slabé kontrakce (cítila jsem bezbolestné stahování dělohy již několik měsíců před porodem – prostě normálka.

Jenže nemocnice se zrovna nečekaně naplnila a tak jsme jen čekali a čekali a čekali…v 5 odpoledne mě poslali na oxytocinový test – už jsem neměla sílu odporovat (řekla jsem si, že budu důvěřovat lékařům, že se nenechám vystresovat, abych nepokazila případně samostatně se rozběhnuvší porod).

Původně jsem s lékařem měla domluveno, že nemusím mít kanylu (streptokok vyšel negativně), protože při injekcích omdlévám a jaksi jsem cítila, že to by pro rozjetý porod nebylo to pravé ořechové.

Jenže když se porod vyvolává, může se přihodit leccos a vidina napíchávání ruky v průběhu porodu mě přinutila přehodnotit situaci a kanylu si nechat dát (třeba to tentokrát bude lepší). Doktor byl velmi rád a nechal mě se sestrou. Pro jistotu jsem požádala dopředu o sklenici vody (ta mi vždy pomůže). I když sestřička byla moc šikovná a našla na mých hubených rukách dobré místo pro kanylu, která mne i později omezovala co nejméně, začala jsem omdlévat. Nikdo u mě nebyl, najednou jsem slyšela, že tep dítěte a monitoru nějak podivně vynechává. Trochu jsem se lekla, ale bylo mi jasné, že je to proto, že mě je špatně. Dopila jsem sklenici vody a zhluboka dýchala a v tom už tu byla sestřička a zmateně koukala na monitor. Ale zastavila alespoň přísun oxytocinu do krve. Říkám jí: Dejte mi, prosím, hlavu dolů a nohy nahoru! Ona: To nemohu, miminku by to neudělalo dobře. Nechápala jsem – vždyť vím, co mi od malička v takové situaci udělá dobře ne?! Po chvíli mi tedy přece podržela nohy na hoře a hned se mně i dítěti ozvy zlepšily. Hlavu mi dolů dal ale až další ošetřující asistent, který mě byl ochoten poslechnout.

Tím pro mě skončil první den hospitalizace. Pak odešel přítel domů a já se s kanylou v ruce snažila usnout, abych nabrala sílu na druhý den – vyvolání porodu, které mělo začít v 6 hodin ráno.

Pozitivně naladěna s vidinou toho, že už to bude brzo za mnou, jsem šla na přípravu, klystýr a holení, což mě nijak nevadilo. Teta mně to dokonce doporučila jako prostředek hladkého porodu.

Poté jsem absolvovala míč ve sprše a cca hodinku procházení se po místnosti, cvičení a hýbání se – byla jsem tam sama a bylo mi příjemně. Zdálo se mi, že by ten klystýr možná mohl něco začít spouštět.

Cca v devět přišel doktor. Ještě jednou jsem pro jistotu zopakovala přání, že chci rodit přirozeně a že počítám s mnohahodinovými kontrakcemi, že jsem silná a připravená na bolest. Chtěla jsem tím říci, aby začal co možná nejjemněji a nejpozvolněji. Zavedl mi tedy 100 mg tabletky na otevření děložního hrdla -netuším, zda je to méně, než se dává normálně, a poslal mě na pokoj se nasnídat. Za snídani jsem byla vděčná, měla jsem hlad.

Psala jsem příteli, že nemusí spěchat, že mi ji teprve zavedli a že to bude trvat, než se to rozjede, ať přijde klidně až na desátou. Pěkně jsme se spletla.

Snídani jsem snědla sotva polovinu když se to začalo pomalu ozývat, za chvíli však již rychleji. Kontrakce po minutě jsem měla cca hodinu od zavedení tablety. Bolesti břicha jsem ani tolik necítila, vše mi střílelo hlavně do zad.

Prchla jsem do sprchy, ale tam jsem začala poprvé omdlévat – pravděpodobně kvůli náhlému příchodu tak silné bolesti. Po chvíli jsem se vzpamatovala natolik, že jsem mohla ze sprchy vylézt, a to už před pokojem čekal přítel. DÍKY BOHU!

Masíroval mě v kleče na posteli i v předklonu na balónu, vlastně to pořád probíhalo dobře, konečně se něco dělo, byla jsem ráda a masáž zad mi neskutečně ulevovala a nedělalo se mi špatně.

Jenže pak jsme se měli cca v 11 dostavit na monitor na předporodní přípravu.

Došla jsem tam jen díky přítelově pomoci, doufala jsem , že se cestou nesložím. Zmákli jsme to. Při pohledu na porodní křeslo jsem ale sestřičce řekla: Myslím, že to jinak než vkleče nezvládnu. Ona na to: Dobrá, ale já vám musím připnout monitor, a to mohu jedině vleže. Opět jsem neměla sílu odporovat a těšila se na další masáž, až bude monitor připnutý. Jenže jakmile jsem si lehla na záda, bolesti jsem již nebyla schopna sama zvládat a o nějakém přetočení bez pomoci nebyla ani řeč. Ozvy začaly rychle klesat. Dýchala jsem, jak jsem mohla, následovaly opět nohy nahoru, které držel naštěstí můj přítel, kyslíková maska.

Prasknutí vody jsem v podstatě neměla šanci jakkoliv diskutovat – prostě mi to bylo oznámeno. Mezi kontrakcemi se dítěti vždy trochu ulevilo a ozvy se zlepšily. Při každé další kontrakci se však opět zhoršily. Byla jasná spojitost mezi nimi a tím, že se mně samotné dělalo nevolno. Proto jsem vždy po kontrakci doktora informovala: Už je to lepší, už je to dobrý… jenže v jednu chvíli on na to: Ne, to není dobrý, a už s vámi nebudu diskutovat. Jdeme na císaře. Dávka zastavovače kontrakcí a ještě cukající jsem se s pomocí přítele a sestry dopravila na vedlejší operační stůl. To bylo cca půl dvanácté.

Pak už jsem jen volala : uspat, uspat… Bála jsme se, že se mi při řezání udělá špatně a odskáče to zas dítě. Naštěstí v takových případech uspávají automaticky.

V průběhu operace jsem se na chvíli probudila a cítila, jak se mi hrabou v břiše, ale nemohla jsem ani zavolat, byla jsem paralyzována, akorát jsem zaslechla něco jako „holka“. Dodnes nevím, zda to bylo dobře nebo ne. Měla jsem z toho noční můry, ale alespoň jsem byla tak nějak přítomna narození naší dcerky.

Po probuzení cca za 3 hodiny po zákroku u mě čekal na JIP přítel. Byla jsem ráda, že tam je, ale jinak jsem cítila absolutní prázdnotu. První co jsem v slzách řekla příteli: Já k tomu dítěti vůbec nic necítím. Pak jsem se ale tedy zeptala: A jak jí je? …A co to vlastně je? (Nechali jsme se překvapit, ale podvědomě se mi do otázky promítla informace z probuzení během porodu).

A bolest, samozřejmě. Infuze umělého oxytocinu na zavinuté právě sešité dělohy je celkem luxusní záležitost. V podstatě totéž co pořádné kontrakce. V tu chvíli jsem žadonila o další analgetika, ale ty mi ještě dát nemohli, prý mám maximální dávku. Odpolední směnu zde měla jedna moc hodná sestřička Alenka a ta mě alespoň slovně utěšovala a projevovala soucit. Večerní směna byla „drsnější“ což jsem odnesla pláčem a rýmou, která mě pak pěkně trápila, protože po císaři se vysmrkat je malé peklo. Podobně náročné pak byly všechny ostatní sestřičky na JIP, ale cca za týden mi pak pomalu došlo, že musely takové být, aby nás dostaly z postelí k dětem co nejdříve. V zásadě si ale myslím, že o nás pečovaly dobře. Když jsem nestihla sníst jídlo v termínu oběda – nestihla jsem se např. za 30 min posadit na posteli, přelily mi kašovitou stravu do hrnečku.

Dítě mi přinesly napřed cca 7 hodin po zákroku, ale to ještě spalo, takže mi ho pouze položily na hruď. V 11 večer pak znovu, to už se malá trochu přisála. Nutno říci, že touha po přítomnosti dítěte a touha jej nakojit sejme víc než polovinu bolesti a člověk se tak dokáže s vypětím sil a slzami v očích převrátit na bok, aby dítě mohly přiložit. Že to musíte udělat co nejrychleji, vám nikdo nemusí říkat, dítě totiž zas za 30 min odnesou a co stihnete, stihnete. Na noc dostanete silnější dávku analgetik, díky čemuž se dokonce vyspíte a na chvíli zapomenete na muka tělesná i duševní. Kolik mělo dítě kilo a v jakém je stavu v tu chvíli vůbec neřešíte.

Přišel se na mě podívat i můj operující doktor, aby mi dodal sil. Pak mi řekl: Já byl tak rád, že je dítě v pořádku, když jsme ho vyndali, spadl mi kámen ze srdce. Mělo šňůru kolem krku.

Já jsem jeho nadšení tolik nesdílela, i když jsem ho chápala – on v tu chvíli jednal podle průměrného scénáře a ten nejspíš rizikový byl.

Pokud ale vím, šňůru kolem krku má nemalé procento dětí a většina z nich se narodí normálně. Pravděpodobně to byl také důvod, proč se jí moc nechtělo ven a čekala na správnou chvíli.

Později mě však doktor dorazil ujištěním, že příště budu rodit přirozeně, že už mě ale přenášet nenechá. Neměla jsem sílu mu říct, že doufám, že přirozeně rodit budu, ale že vyvolat už si to nenechám. Byl mi sympatický, evidentně kapacita, ale bohužel nikdo nejsme stejný a v nemocnici se prostě jedná podle tabulek.

V nemocnici jsem byla po zákroku cca 5 dní, pak jsem mohla jít domů , protože dítě bylo v pořádku (už při narození mělo apgar skore 10,10,10). A naštěstí jsem se celkem brzy rozkojila a malá dobře přibírala.

Vstávání z postele bylo peklo ještě 2 týdny po porodu, pak se to začalo pomalu zlepšovat, teď 3 a půl měsíce po porodu mě břicho pořád bolí, ne sice již v klidovém stavu, ale po delší procházce s kočárem neb když držím malou na klíně a opírá se o mě, nebo když ji držím delší dobu v náručí. přijde mi to ale normální, špatně se hojím a tak mi vše trvá trochu déle..

Horší to je po psychické stránce. Myslela jsem si, že se to bude zlepšovat postupně stejně jak se budu hojit fyzicky, ale není to zdaleka tak jednoduché.

Vím, že nejnezdravější je zadržovaný stres a tak jsem se snažila, když to šlo, dát průchod svým emocím, což bylo mnohdy docela děsivé pro mého přítele, což mě moc mrzí. Ulevilo to nejhorším tlakům, ale nebylo to dost.

Na prohlídku po šestinedělí jsem se dostavila až 3 měsíce po porodu, ale já dřív prostě nemohla. Představa, že se mě zas bude dotýkat nějaký chlap, mě děsila, viděla jsem hned kudlu. Doktor naštěstí zareagoval citlivě a na bolavou stranu břicha mi vůbec nesahal.

Proběhly snad všechny možné výčitky z toho, že jsem nedokázala porodit dítě. I když sem si porodní bolesti prožila stejně intenzivně, akorát ne během ale po porodu, nepomohlo to, abych si dokázala, že jsem dost dobrá máma.

Nevím, zda je to normální, ale necítila jsem žádný takový náhlý pocit vztahu s mým dítětem, dodnes ji spíš vnímám jako takové milé zvířátko, které jsme si adoptovali, a doufám, že vztah se časem vybuduje.

Někdy jsem z deprese tak paralyzovaná, že vůbec nemám sílu reagovat na její pláč a nechám jí plakat i hodinu. Pak z toho ale vystřízlivím a mám pro změnu depku, že jsem ji nechala plakat a že to odnese na budoucím psychickém vývoji. Motám se tak v začarovaném kruhu.

Snažím se si vsugerovat, že to všechno zlé bylo pro něco dobré, že by se třeba skutečně nenarodila dobře, ale prostě mé tělo radikálně nesouhlasí s touto teorií a prostě si ji nechce nechat vštípit. Možná i proto, že si chce vzít ponaučení z této zkušenosti a ne na ni zapomenout, aby se za pár let třeba opakovalo totéž.

Můj přítel se mi sice snaží pomoci, jak jen může, ale tento pocit se mnou bohužel nesdílí a vím, že nikdy nebude. V jeho očích všechno proběhlo dobře a hlavní je zdraví dítěte a na mém způsobu porodu nevidí žádný problém. Já samozřejmě vím, že zdraví dítěte je nejdůležitější, ale nemohu si pomoci od pocitu, že to mohlo vypadat úplně jinak, kdybych dokázala říci NE vyvolávačce…

Další věc je, že i když vědomě jsem se již smířila s tím, že se to stalo a nemá smysl se tím zabývat, trápí mě nenadálé přepady úzkosti a deprese, spojené s agresí. Prostě přijdou, i když jsem si den předem již všechno vyřešila…

A to jsem bývala od mala velmi optimistická a usměvavá povaha.

Doufám, že to odezní co nejdříve a budu si moci užívat miminka lépe a radostněji.

Linda

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 486. Pokazilo se to nebo zachránilo?