Dnes jsou to dva týdny co jsem porodila své první děťátko, chlapce. Očekávala jsem, že si to užiju, že to bude nejkrásnější a nejúžasnější okamžik v mém životě. Počítala jsem s tím, že to bude bolet a že to bude náročná práce, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Půjčila jsem si bazének, představovala jsem si, že porodím do vody. Opravdu jsem se těšila. A ono to vyšlo! Bylo to přesně takové, jak jsem si to představovala. Nekonečně náročné a nepopsatelně nádherné. Přesto se to popsat pokusím, i když sebelepší příběh se realitě nikdy ani vzdáleně nepřiblíží.

Pátek, byla jsem zrovna u rodičů a šila látkové pleny. Po obědě mi maminka naposledy pohladila bříško se slovy „Toníčku, už pojď, těšíme se na tebe,“ a odjeli s tátou na víkend na chalupu. Jen se za nimi zavřeli dveře, praskla mi voda. Volám partnerovi a asistentce. Plenku jsem nechala nedošitou, uklidila jsem stroj a vyrazila tramvají domů. Cestou se občas opřu o strom či sloup abych prodýchala zatím velmi mírné… to se ještě ani nedá nazvat kontrakce. Vyděšení chodci se mě ptají, jestli jsem v pořádku, či potřebuji pomoct? „Ne ne, děkuji vám, v pořádku,“ odpovídám vesele. „Jen si odskočím domů porodit,“ dodávám v duchu. Před třetí jsem doma. Doplňuji do tašky do porodnice poslední drobnosti: mobil, nabíječku, doklady, několik kopií porodního přání. Pro jistotu.

Ve tři začínají pravidelné kontrakce po pěti minutách. S úsměvem je prodýchávám, hodně odpočívám a snažím se něco sníst, sama jsem totiž neobědvala. Střídavě jím, spím a asi šestkrát jdu na velkou. Střeva se vyprazdňují, aby miminko mělo volnou cestu. Dodává mi to jistotu: Tělo se připravuje, vše funguje, jak má. Kolem páté přichází partner a začíná nafukovat bazének, tolik se těším do horké vody. Máme ale malý bojler, takže si ještě nějakou chvíli počkám. Muž nakonec celou noc ohříval a nosil vodu ve všech hrncích. 🙂 Intervaly mezi kontrakcemi se pomalu zkracují na tři, pak na dvě minuty a intenzita stoupá. Nepočítala bych to, ale porodní asistentka chtěla vědět, jak jsme na tom. Přednáší, tak nás zatím kontroluje na dálku. Kolem půl osmé to začíná být náročné, už bych ji tu ráda měla. Voláme si, je na cestě. Konečně je připravený můj bazének. V teplé vodě je mi příjemně, při kontrakci se pokládám na hladinu a bolest už není tak bolestivá.

Přichází porodní asistentka, možná kolem osmé? Nevím, už ztrácím pojem o čase. Vyšetřuje mě a já musím ven z bazénku. Nechce se mi. Zkoušíme polohu na pravém boku. Je mi to nepohodlné a bolí to. Pár kontrakcí pozorujeme, pak znovu vyšetření. To nebude ono. Zkoušíme levý bok. TOHLE TEDA SAKRA BOLÍ!!! Nedokážu si představit méně pohodlnou polohu, přesto právě tahle je prý pro mne a miminko nejlepší. Nerozumím tomu, všechno ve mně se této poloze brání, strašně to bolí. Chce se mi brečet, co je to za zradu, já myslela, že tělo pozná, jaká poloha je nejlepší… Své asistentce ale naprosto důvěřuji a tak se nechám vést její zkušenou radou, nepochybuji o tom, že ona ví, co dělá (narozdíl ode mě). V tuhle chvíli opravdu oceňuji pouto důvěry, které se mezi námi v průběhu našich setkání v těhotenství vytvořilo. Kdyby mi takhle nepohodlnou polohu nutil někdo cizí, neposlechla bych, a pokud ano, vnímala bych to jako násilí. Takhle tedy pokorně a s povděkem přijímám vedení a rady důvěrně známé zkušené ženy. „Neper se s těmi stahy, nebojuj proti té bolesti nech ji přijít a udělat svou práci. Snaž se být klidná, ať se miminko nevyleká…“ A tak při kontrakcích napínám všechny své síly k tomu, abych nedělala nic, abych ve snaze uchránit se před bolestí nebránila tomu velkému procesu, který v mém těle probíhá. Tahle část porodu byla opravdu těžká. Měla jsem připravené různé vizualizace, ale na nic z toho nemám sílu, každá kontrakce jako by mě měla roztrhnout. Občas pohlédnu na partnera. Je tu, je tu se mnou a to mi stačí.

Příroda to má ale úžasně zařízené. Jakmile stah odezní, je bolest smazaná a vědomí překrývá závoj spánku. Opravdu jsem mezi kontrakcemi pospávala, i se mi zdály sny. A teď, dva týdny po porodu, už si tu ukrutnou bolest nepamatuju. Pamatuju si chronologicky, že tam byla, že jsem se cítila hrozně, ale ten samotný pocit, ten si nepamatuju. Fascinující.

Zhruba po dvaceti minutách mne asistentka vyšetřuje a přichází povzbuzení, velmi rychle se otevírám a hlavička miminka se správně natáčí. Měla pravdu, je to dobrá poloha. Achjo!

Asistentka si volá taxi, jsme na dobré cestě, ale ještě chvíli to potrvá, zajede si domů pro své věci. Prve přijela rovnou z přednášky. Zůstáváme s partnerem sami. Je úžasný. Do posledních chvíle jsme co se jeho přítomnosti u porodu týče neměli jasný plán, váhali jsme. Jsem moc ráda, že se mnou byl, jeho podpora byla nedocenitelná. Zvládli jsme to společně, jako tým. Nedokážu si představit lepší způsob, jak začít rodinný život. Jsme v tom prostě společně.
Někdy v době, kdy jsme byli sami, se stahy změnily, najednou moje tělo ke konci stahu začíná tlačit. Stále se snažím nedělat nic, nezasahovat do procesu, jen nechat všechno, ať se to děje. A tak se ani nesnažím přitláčet, ani se nesnažím tlačení bránit.

Pak už se mi to trochu stírá. Dorazila asistentka, měníme polohu. Zkoušeli jsme zase bazének a různé polohy pro tlačení. Teď už je to jiné, už to není bolest, je to obrovský příval energie, nevím co s ní. Křičím, křičím, abych tu energii vypustila. Upřímně se divím, že na nás nepřišel soused. Opět oceňuji radu asistentky. „Neřvi tolik, dýchej a pracuj!“ A to je ono. Je to práce, dřina, ale úžasná. Už mohu být aktivní, produktivní. Cítím hlavičku miminka, jak postupuje pánví. Nejdřív jako tlak na kostrč, pak jako nucení na stolici, až mi asistentka říká: „Sáhni si, ucítíš hlavičku.“ V tu chvíli se všechno změnilo. Jakoby mi znovu došlo, o jaký zázrak tady vlastně jde. Miminku se daří dobře, můžu zpátky do bazénku. Začínám si to opravdu užívat. Těším se na každý stah, každým stahem jsem o kus blíž ke svému miminku. Už tu energii nevypouštím ven jen ústy, ale směřuju ji k porodní práci. Tlačím spolu se stahem, pořádně se do toho opřu, až nakonec si trochu ulevím hlasem. Mezi stahy hladím hlavičku, usmívám se. Už jsem úplně ztratila pojem o čase, takže netuším, jak dlouho tahle část mohla trvat. Ale opravdu jsem si to užila. Prořezávání hlavičky bolelo, ale byla to jiná bolest, izolovaná na jedno místo. A mně to bylo jedno. Bylo mi jedno, že to bolí, bylo mi jedno, jestli se poraním, vždyť za chvíli už ho uvidím, za chvíli už ho sevřu v náručí! Možná už na příští stah, nebo ten další… Těším se, tolik se těším!

A pak vyklouzla hlavička a zanedlouho celé miminko. V první chvíli jsem zmatená, najednou mám porodní cesty prázdné, zvláštní pocit. Až bože, ach bože, už se narodil! Dokázala jsem to, je tady! Byla jsem v kleče, zakláním se, abych se opřela o stěnu bazénku a asistentka mi z vody podává mého plaváčka, už ho mám v náručí. Bože, je tak krásný! Vítej, Toníčku! Dívá se na nás široce otevřenýma očima, vůbec nepláče. Dívám se na něj a v jeho očích vidím celý Vesmír. Podívám se na partnera a v jeho očích vidím všechnu lásku světa. V tu chvíli, jakoby se celý svět zastavil. Zrodil se nový život, zrodila se rodina.

Toníček vplul do naší náruče v sobotu, v jednu hodinu ráno. Od začátku pravidelných kontrakcí uběhlo deset hodin. Ještě chvíli se vítáme v bazénku, pak asistentka navrhuje přesun z vody. Na podlaze jsou rozložené deky a ručníky, leháme si tam a čekáme na placentu. Upřímně mě překvapilo, že i tyhle stahy bolí. Okamžitě mám hlad a žízeň, partner mi podává jídlo a pak zřejmě začíná vypouštět bazének. Já mám oči jenom pro naše krásné miminečko, vůbec nevnímám, co se děje kolem.

No a tady náš příběh pomalu končí. Asistentka zkontrolovala placentu a hrdý otec přestřihl pupeční šňůru. Byla jsem překvapená, že na to náš chlapeček zareagoval nespokojeným zaplakáním. Hned jsem mu nabídla prso, jako nový způsob spojení mezi námi. Když usnul, vzal si ho do náruče partner, aby asistentka mohla ošetřit moje poranění. První vyšetření miminka (zvážení, změření obvodu hrudníku a hlavičky a pod.) proběhlo až potom, několik hodin po porodu, když už jsme všichni spokojeně odpočívali v naší posteli. Kolem osmé hodiny raní se asistentka loučí, přichází nás ale kontrolovat každý den až do čtvrtka. Vždy poradí, vyřeší, ukáže, naučí, pomůže, podpoří. S její pomocí vše krásně zvládáme. Když se ve čtvrtek naposledy loučíme, máme obě slzy v očích. Doufám, že se nevidíme naposledy, a že s její pomocí třeba za pár let prožijeme celý ten zázrak znovu.

Nesmírně si vážím odvahy samostatných porodních asistentek a jejich práce. Jsem velmi vděčná, že se o mě při tak citlivé a mezní životní události starala zdravotnice, které mohu zcela důvěřovat, protože jsem si ji sama vybrala. Díky tomuto a také díky tomu, že vše proběhlo v mém důvěrně známém domácím prostředí, jsem se tomu obrovskému procesu mohla naplno oddat. Mohla jsem být nahá, na těle i na duši; mohla jsem křičet a plakat. Byli se mnou jen lidé, před kterými mohu být zranitelná, aniž bych ztratila pocit bezpečí. Jen tam se mnou byli, aniž by se mě snažili zachraňovat. Díky jejich podpoře jsem ani na okamžik nepochybovala o tom, že to zvládnu, i když to bylo zatraceně náročné. V cizím prostředí, obklopena neznámými zdravotníky, ke kterým nemám vybudovaný vztah založený na důvěře, nevím, jak by to celé dopadlo. Možná by to místo posilujícího zážitku byl zážitek zraňující. Rané šestinedělí bylo i tak dost náročné, proto můj obdiv patří všem ženám, které zvládly počátek mateřství bez podpory své porodní asistentky.

Jsem nesmírně šťastná a vděčná, že jsme narození našeho synka mohli prožít v klidu a lásce. Právě tento společný zážitek z nás udělal rodinu, a je pro mě zdrojem velké vnitřní síly a hrdosti. Děkuji Ivaně a všem odvážným porodním asistentkám, které i přes obrovská osobní rizika nadále pomáhají ženám prožít narození jejich dětí přirozeně. Naše asistentka pro nás nebyla jen zdravotníkem, ale stala se na čas členem naší rodiny a navždy jí bude patřit místo v našich srdcích. Bez ní by tento příběh byl nejspíš úplně jiný.

Pokorně děkujeme.
S láskou
Hanka Farkačová a Toníček Dvořák

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 677. Pokorně děkujeme