Mariana:

Jonáš u maminky

Svůj první příběh pro Ivanu jsem psala z pohledu zdravotníka, co je v kontaktu s lidmi, kteří přijdou vyhledat pomoc. Ještě jsem netušila, že zakrátko otěhotním a budu se s Ivanou moci setkat osobně. A už je to tady, dlouho očekávané dvě čárky na testu 🙂

Nejdřív jsem se objednala k Ivaně do poradny, abych se poradila o všech těch vyšetřeních, která se obvykle v těhotenství dělají. Už jsem tou dobou měla přečtené Hovory s porodní bábou, takže se jednalo spíše u ujasnění toho, co chci a nechci :-). Ivana mi vysvětlila, že si mám těhotenství hlavně užívat, nestresovat se a těšit se na miminko. Tedy s tím stresem to úplně nevyšlo, protože mi do těhotenství vlezly státnice, ale v rámci možností to bylo klidné a pohodové.

Moje gynekoložka je moc milá a profesionální, a tak když jsem za ní přišla s tím, že o genetický screening v 1. trimestru, triple test a test na cukrovku nestojím, přijala to v pohodě, jen mi to zvýrazňovačem důkladně obtáhla v těhotenské průkazce a nechala podepsat informovaný souhlas, že takhle to opravdu chci. Nijak mě ale nepřesvědčovala a nechala mě, abych byla v klidu těhotná. Na kontroly jsem chodila zhruba jednou za měsíc. Co se týče genetického screeningu, tak jen od sestřičky jsem se dozvěděla, že to je pomalu nejdůležitější vyšetření v těhotenství… no, každý na to má asi jiný pohled.
Těhotenství zdárně postupovalo a s manželem jsme se těšili na miminko. Na konci sedmého měsíce jsem odjela na tábor s dětmi, pak ještě chodila do práce a navzdory tomu, že bylo parné léto a já se při práci musela hodně hýbat a namáhat, jsem se cítila výborně, i když už trochu unavenější.

Po táboře jsme s manželem začali chodit k Ivaně na předporodní kurz. (Díky tomu jsem měla po porodu doma v lednici pohotovostní tvaroh, kdyby se náhodou začal dělat zánět prsou.:-) Později jsem ho i využila.)

Pak přišla otázka, kde rodit. Představovala jsem si hlavně klid, pohodu, známé lidi; v ideálním případě mi z úvah vycházel jako nejlepší možnost porodní dům… což u nás není možné. Už na začátku těhotenství jsem přemýšlela o tom, jestli by nebylo možné rodit doma. Nadhodila jsem tuhle variantu manželovi, ale příliš se na to netvářil – vždyť je to první dítě, těžko odhadnout komplikace atd. Pořád jsem ale doufala, že tahle možnost by přece jen nemusela být nereálná. Mám v něčem trošku komplikovanou povahu – spoustu věcí zvládnu, nebojím se a umím si poradit, když se dostanu do neznámé situace, ale hrozně špatně snáším, když se ke mně někdo – navíc ještě v citlivé situaci – nechová přívětivě a třeba se na mě jen ošklivě podívá. Tušila jsem, že u porodu bych se nad takové chování nedokázala povznést a porod by nemusel postupovat.

Objednala jsem se k porodní asistentce s otázkou, zda by byla ochotná mě doprovázet při porodu doma a poprosila muže, jestli by šel na první setkání se mnou. Šel – a rozhovorem s PA se tato varianta definitivně otevřela; bez jeho souhlasu a podpory bych doma rodit nechtěla. Nakonec přijal tuhle „alternativní“ variantu úplně (dokonce naší rodině vysvětloval, že je to prima, když to jde takhle).

Vybrala jsem si tedy podle svého nejlepšího uvážení a po obhlídce místa jednu nepražskou porodnici (do pražské jsem se ani nezaregistrovala), kam jsem se rozhodla jet, kdybych doma rodit z nějakého důvodu nemohla. V závěru těhotenství jsem docházela souběžně ke svojí gynekoložce a k porodní asistentce a připravovala se na variantu porod doma i v porodnici.

A jak to nakonec dopadlo?
Jonáškovi se moc ven nechtělo. Bláhově jsem očekávala jeho příchod už 14 dní před termínem, „vždyť už to přece musí být každou chvíli“! Jemu se ale evidentně v břiše líbilo a kromě občasného tvrdnutí břicha se nic nedělo. Tím, že jsem byla nastavená (zcela bezdůvodně) na jeho dřívější narození, jsem byla postupně čím dál nervóznější, že se situace nijak nehýbe.

Asi týden před termínem jsme navštívili porodnici v Hořovicích, abych si nechala natočit monitor a aspoň jednou tam zašla, kdybych tam měla odjet rodit. Říkala jsem si, že aspoň budu mít v počítači zanesenou anamnézu a nebudu se s tím otravovat při kontrakcích; mladá paní doktorka ale prohlásila, že teď anamnézu odebrat „nejde“… a že mám přijet za týden.

Dny plynuly, přišel zázračný den D. Opět žádný zázrak nepřišel. Jen jsme s mužem náhodou zjistili, že auto má úplně vyfouklou pneumatiku a že by se s ním nikam nedalo odjet :-D. Moje PA mi doporučovala, ať zkusím nějakou činnost, co trvá dlouho; a tak jsem pekla sekanou, koláč, vařila boršč… ale nic se nedělo.

Týden a den po termínu, ve čtvrtek, mi PA naznačila, že pokud se nic nebude dít, bylo by dobré v pátek či v sobotu zajet do porodnice. Muž odešel na konferenci (mysleli jsme, že v době konference už budeme dávno řešit jiné starosti…) a já zůstala doma sama. Volala jsem celá zoufalá kamarádce fyzioterapeutce, která mě měla při porodu doprovázet, jestli by mě přišla podpořit. Měla jsem pocit, že budu těhotná snad do konce života. Ona že jde večer do divadla, ale na chvíli to stihne. Byla to úleva, že nemusím být sama a můžu si někomu postěžovat, že pořád nic a že se mi nikam nechce jezdit na vyvolávání porodu. Tak prý ještě můžeme zkusit zmobilizovat jednou kostrč (po jedné takové úspěšné mobilizaci jsem před tím otěhotněla 🙂 ).

Jen co se uvolnilo první malinko zatuhlé vlákénko svalu pánevního dna, ozvalo se LUP, následováno proudem vody. Byla čirá a bylo jí hodně. Dost mě to překvapilo a trochu znejistělo. Takhle jsem si to nepředstavovala. Měla jsem pozitivního streptokoka a chtěla jsem, aby voda praskla až nakonec. S dětským doktorem jsem sice byla domluvená, že když tak po porodu udělá malému výtěr, ale stejně… Volala jsem PA a psala manželovi. Oba za chvíli (čas jsem přestala vnímat) dorazili. Kontrakce byly zatím slabé, ale celkem pravidelné.

Další nejistota. Nebudeme muset odjet? Po prasknutí plodovky jsem měla hroznou zimnici a zvýšenou teplotu (jinak jsem ale nemocná nebyla), Jonášek trochu rychlejší ozvy. Venku lilo a mně se nikam nechtělo, porod na začátku. Počkáme ještě půl hodiny, jestli se stav změní. Další váhání. Kontrakce nebyly příliš silné. Terka byla se mnou v pokoji a pomáhala, jak se dalo. Po mnoha (asi čtyřech) hodinách nejistoty, jestli tedy odjedeme nebo ne, jsme se rozhodli, že ne. Teplota klesla, ozvy normální. Spadlo ze mě velké břemeno a porod se rozjel mnohem rychleji. Terka mi nosila nahřáté polštářky a uvolňovala bolavá záda, PA kontrolovala pravidelně stav, Honza byl občas u mě, ale popravdě jsem to moc nevnímala.

Vyšetření… už to brzy bude úplně otevřené. Hurá :-). Tělo bylo tak opilé vlastními hormony, že jsem po každé kontrakci zapomněla, že vůbec nějaká byla.

„Zkuste si vlézt na záchod a tlačit tam,“ navrhla PA, když Jonáš nesestupoval. Myslím, že klíčové bylo moje uvolnění – dovolit mu, roztáhnul svým průchodem moji pánev – ten přechod, kdy jsou SI klouby od sebe není zrovna nejpříjemnější :-). Bydlíme v činžáku, záchod umístěný s oknem do světlíku. Když tam budu křičet, uslyší mě celý dům. No a co… nakonec jsem tam vlezla. Opravdu začal mnohem rychlejší sestup hlavičky. Další kontrola. Trochu pomalejší ozvy, už by měl jít rychle ven. Cesta zpátky 4 metry do ložnice. (S cizí hlavou mezi nohama se chodí dost špatně 😀 ) Klek na čtyři. Kontrakce – a hlavička je venku! Na další kontrakci jsem tak úplně nečekala, bála jsem se, že už se tam Jonáš nemá moc dobře, a tak jsem tlačila mimo stah. (Tím jsem si asi vysloužila to malé natržení…) A už je venku celý.

Pupečník dotepal okamžitě, ještě že se Jonáš dostal ven včas. Moje první otázka, když jsem se ohlížela dozadu mezi svoje nohy: „je dobrej? je v pořádku?“ Chvilku trvalo, než se úplně rozdýchal, pak křik a už jsem ho měla na sobě. Zvědavě se díval okolo. Nádherné bezčasí, kdy jsme byli jen Jonáš, Honza a já spolu. Radujeme se a děkujeme za narození našeho syna…

Ráda bych poděkovala Ivaně, že se snaží o osvětu a zlidštění péče o matku a dítě v těhotenství, při a po porodu, dále všem statečným porodním asistentkám, které doprovázejí rodičky při domácích porodech, a také těm, z řad zdravotníků i nezdravotníků, kteří bojují proti zkostnatělému systému. Kéž by tenhle boj přinesl brzo ovoce (třeba ve formě porodních domů…).

Mariana Cecílie Vášková

Jan:

Sedím v Černínském paláci v panelu na konferenci. Cosi říkám, ale myšlenkami jsem doma u Mari a u Jonáše, co se už každou chvíli přece musí narodit, a mám pocit, že jsem na úplně špatném místě a že jsem se neměl nechat doslova vyhnat z domu. Každých pár minut kontroluju telefon. Pak ta smska opravdu přijde: “Prijed, praskla mi voda“.

Je půl šesté.

Stojím v louži na zastávce tramvaje. Lije jako z konve, mám na sobě promočený oblek a tramvaj nepřijíždí a nepřijíždí. Vteřiny, co každá trvá jako věčnost.

JonášS obavou, že už je po všem, vpadnu do dveří – a vstoupím do světa, kde vládne přátelské přítmí a klid, že by se ho snad dalo dotknout. Čas stojí. Marijánčina kamarádka Terka v šatech do divadla – bude je mít na sobě celou dlouhou noc – kutí něco v kuchyni, na plotně pomalu rozmrzá “poporodní“ boršč a Mari v ložnici za tlumených tónů Monteverdiho Mariánských nešporů poklidně rozdýchává první stahy. Takže se opravdu bude rodit doma. Vařím si grog, padá ze mě nervozita.

Scházím po schodech otevřít naší porodní asistentce. Potkávám ji v půli cesty. Strnule před sebou drží ruku a má na ní čerstvou krev. Cestou k nám jí odražený kámen rozbil okénko u auta.

V prudkém dešti a větru se snažím zakrýt rozbité okénko igelitovou taškou. Lepicí páska svádí nerovný boj s potůčky deště stékajícími po karoserii. Její sytě červená barva působí ve světle čelovky přízračně.

Porod se rozbíhá pomalu. Mari má teplotu a Jonášovi prý tepe srdce rychleji, než by mělo. Asi budeme muset přeci jen odjet do porodnice. Je pozdě večer, jsem unavený a mám strach, že je do tři čtvrtě hodiny jízdy vzdáleného středočeského města, které jsme si pro tuhle variantu vybrali, nedokážu v prudkém dešti bezpečně dovézt.

Stojím nad sbalenou taškou u dveří. Prý ještě půl hodiny počkáme. Zoufale si přeju, abychom mohli zůstat doma.

Tak prý už je všechno v pořádku, nikam se nepojede. Úleva. Je hluboko po půlnoci. Jsem unavený, ale nečekaně klidný. Vím, že teď už to Mari zvládne.

Stahy zesílily a přicházejí s železnou pětiminutovou pravidelností. Mari leží na boku na posteli, vzdychá. Terka jí uvolňuje bedra. Já ležím vedle nich na zemi na koberci, marně se snažím usnout.

Sedím v obýváku u počítače a bezmyšlenkovitě hraju Civilizaci. Vedle na gauči pospává na mojí peřině naše porodní asistentka, má růžové kalhoty a chvílemi chrápe.

Mari klečí v ložnici, má silné stahy a křičí. Terka i naše porodní asistentka jsou u ní. Ležím vedle ní na posteli a nesměle se ji taky snažím držet za ruku. Připadám si skrznaskrz zbytečný.

Jonášovi zeslábly srdeční ozvy. Mari vší silou tlačí. Její křik se světlíkem nese celým domem, nebo nám to alespoň tak připadá. Za okny se začíná rozednívat.

Z Marijánčina klína vykukuje dětská hlavička. Má zavřené oči a voskovou barvu. Připadám si jako ve snu. Poslední stah a ten človíček, na kterého jsme se dlouhých devět měsíců těšili, povídali si s ním a zpívali mu, ve zlomku vteřiny bezpečně přistává v jistých rukách naší porodní asistentky.

Je půl šesté. Užasle se z nekonečné dálky dvou metrů dívám na ten malý lidský uzlíček a bojím se přiblížit (…) přisunu se o kousek blíž a sbírám odvahu se ho dotknout (…) s obrovskou bázní ho letmo pohladím.

Přestřihuju pupeční šňůru. Začíná mi docházet, že odteď jsme opravdu tři. Děkuju za všechno Pánu Bohu.

Jan Váška

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
673. Těhotenství
674. Porod Jonáše
675. Útržky vzpomínek na noc, kdy se narodil Jonáš

Marianin první příběh vyšel zde:
339. Stát se člověkem
A 218. Stát se člověkem (opakování)