Milá paní Ivano

Milá paní Ivano,
přišla jsem k Vám do A-centra pro radu a povzbuzení až ke konci svého druhého těhotenství, a jsem za setkání moc vděčná. Nevěřila jsem ani, že tak vytížený člověk mě může ještě zařadit do svého rozvrhu, ale setkala jsem se s vstřícností a podporou, kterou jsem v tu chvíli potřebovala. Poprvé, až u svého druhého dítěte, jsem mohla ucítit pohmatem děťátko v bříšku, rozpoznat, kde má hlavičku, ujistit se, že je vše v pořádku. Na rozdíl od vyšetření a „poraden“ na gynekologii (copak mi tam někdy poradili?) jsem také zažila klid a soustředění na příchod miminka na svět, na věci, které jsou pro ženy před a po porodu důležité. Ne strašení komplikacemi, soustředění jen na laboratorní a jiné výsledky a pocit, že nesplňuji nějaké požadavky, když nepodstupuji všechna vyšetření.

Nechci samozřejmě hanit naše zdravotnictví, myslím, že zde se setkává mnoho různých vlivů a nechtěla bych například, aby se zdravotní péče v naší zemi omezovala a krátila tím způsobem, jak se to děje doposud, ale bohužel v gynekologii a porodnictví jde téměř vše proti zdravému a přirozenému způsobu přivádění dětí na svět. Určitě můžeme být vděční za stav současné medicíny, která toho tolik umí a může pomoci v akutních případech, ale za neštěstí považuji medikalizaci porodů, nemožnosti rodit jinde než v nemocnicích, hon na porodní asistentky a na jakoukoliv alternativu, která ohrožuje pozice porodníků, udržování matek pomocí strachu v postavení téměř nesvéprávných bytostí. Pochopila bych, že takový přístup přetrval z minulých dob a se společenskou změnou se změní i přístup lidí ve zdravotnictví, ale to bohužel nějak výrazně nenastalo, možná ještě vše pod vlivem a vládou peněz přitvrdilo. Během zhruba půl století či více vzal u nás za své normální příchod člověka na svět a z porodu se stala náročná medicínská operace.

Moje maminka, ročník 1949, osmé dítě z deseti, se jako první narodila ne doma, ale v „porodním domě“ (sanatorium dr. Pospíšila v bývalé vile Primavesi v Olomouci). Tentkrát to pro babičku musela být asi úleva, nemuset být se čtyřmi mladšími děti doma (i když první tři už se jako velcí starali také), mohla si „luxusně“ poležet v pokoji pro rodičky v prvním patře vily a bylo o ni postaráno – až na to, že si pro ni druhý den sám přišel její čtyřletý syn, aby maminku pustili domů, že se to tam bez ní nedá vydržet… Další babiččino dítě, chlapeček, se narodilo po rozběhnutí porodu a zásahu lékaře (prý chtěl zastavit či oddálit porod nějakou injekcí, protože usoudil, že ještě není čas) téměř polomrtvé, nedýchalo, s postiženým mozkem. Jako celoživotně postižený žil strýček stále v rodině, babička jej nikdy nechtěla opustit či dát do ústavu. Ve svém věku měla pak odvahu a touhu mít ještě jedno dítě, a to se jí splnilo. Můj tatínek, ročník 1948, se narodil také doma, za pomoci porodní báby. Myslím, že se tenkrát ani neuvažovalo o tom, že by to mělo být jinak.

Chápu ženy, které si zase pro sebe nedovedou představit přirozený porod a zcela se oddají do rukou lékařů s veškerou dostupnou péčí a usnadněním porodu. Když jsem po narození našeho syna byla hrdá na to, jak jsem vše zvládla a poradila si i v jinak zcela „nealternativní“ porodnici, řekla mi naše sousedka, že u ní bylo vše také v klidu a pohodě, jela do nemocnice na objednaný vyvolávaný porod a s epidurálem to krásně bezbolestně proběhlo. Když pro ženy, které nechtějí z různých důvodů rodit přirozeně, existuje možnost volby, proč tedy není pro ty, které chtějí rodit přirozeně, nebo doma, s porodní bábou, ve vlídném a bezpečném prostředí…

Dnes už si nejen určujeme, kdy, kde a jak se máme narodit na svět, ale také, kdy a jak zemřít – hranice lidských možností se posouvají, myslíme si, že máme v rukou celý lidský život, chceme určovat, jak začne, proběhne a skončí, aniž bychom s pokorou přiznali, že nemáme a nebudeme mít poslední slovo.

Přeji paní Ivaně mnoho sil a pevně doufám, že se věci začnou obracet k dobrému. Podle silných reakcí, nátlaku až mocenské agrese státní medicíny vůči nezávislým porodním asistentkám a exemplárně vůči paní Ivaně bych řekla, že jde hlavně o udržení pozic a postů, výdělku a moci, a že to znamená, že brzy dojde ke změně. Jen ať je to změna k dobrému, určitě máme kde se inspirovat dobrou porodní péčí. A lidé jako paní Ivana mají mít plnou důvěru a volné pole působnosti, aby mohli věci zlepšovat. Moc si to pro nás všechny přeji.

Zuzanka

Na příchod prvního děťátka jsem se chtěla připravit důkladně a dobře, ale zároveň s plány nic nepřehnat, vždyť jak jsem si uvědomovala, stát se může cokoliv a člověk musí být připraven na změnu a přizpůsobit se situaci. O paní Ivaně a o A-centru jsem věděla, ale nenašla jsem si ale čas navštívit kurz nebo přijít na konzultaci, myslela jsem si, že si stačí pročíst vše o porodnicích, seznámit se s průběhem porodu, nachystat si porodní plán a zbytek už mi přece řeknou a povedou mě v porodnici. Hlavně, aby to byla nějaká lepší, „alternativní“…

Nakonec jsem si porodní plán ani nenapsala, (abych zbytečně předem nerozladila zdravotnický personál, a určitě postačí sdělit vše ústně…) a popohnána manželovou maminkou, která měla obavy z blížících se příznaků porodu, jsem vyrazila do porodnice. Do té pečlivě vybrané, s plnou důvěrou, že jde o jedno z mála zařízení, kde se „umí rodit“.

Jedeme více než hodinu, proto jsem nakonec ráda, že zůstávám v péči lékařů na oddělení gynekologie. Druhý den „injekce pravdy“, v noci se porod už rozjíždí, několik nepříjemných vnitřních vyšetření, ultrazvuk kvůli možným komplikacím z myomů v děloze, na obrazovce vidím obličej miminka, pootevřené rtíky, těším se na něj. Sympatické mladé porodní asistentce sděluji, že chci vše co nejpřirozenější, ale nejsem odborník a přizpůsobím se lékařům – oni to vědí lépe, než já, hlavně, ať děťátku nějak neublížím …

Poslušně se tedy podrobím všem možným procedurám od holení a klystýru po protržení plodových blan, i když si v duchu říkám, že je to skoro jako v „normálních“ porodnicích, nakonec zvítězí pocit nechat vše na lékařích, já přece nic nemusím, jen to nějak přečkat a pak zatlačit… Když už mi nedovolí houpat se na míči, abych neseděla dítěti na hlavičce, chodím ještě chvíli do sprchy a snažím se hýbat, pak se mi ale dělá špatně, závratě, jen ležím. Manžel přijíždí v jednu v noci. Při sílících kontrakcích, na které nejsem vůbec připravená, je mi těžko změnit polohu tak, abych se lépe otevírala. Bráním se bolesti, nejsem se svým tělem, zbytečný křik, po delší době už zřejmě dochází trpělivost i personálu. V kritické chvíli zmatkuji a chci jakoukoliv úlevu od bolesti, dostávám nějakou injekci, ale to už na bolesti nemá vliv. Začíná se mi nekontrolovaně chtít tlačit, i když ještě nesmím, a také začínám mít všeho dost – i když jsem nečekala procházku růžovým sadem, přeci jen jsem doufala, že mě celým porodem trpělivě povede někdo zkušený a vstřícný, že nepůjde o zbytečně vyčerpávající drama s nejistým koncem.

Zuzanku jsme na sále doslova vypudili poskoky na břicho a úporným tlačením ráno ve tři čtvrtě na devět. Najednou sál plný lidí, hlavně vyplnit všechny formuláře. Neměla jsem sílu trvat na tom, abych ji měla jen a stále u sebe, jak jsem původně předpokládala, že to bude, a dostala jsem až po všech vyšetřeních a po porodu placenty po uši zabalený uzlíček. Dlouho zůstal pocit viny za velký otok hlavičky (do několika týdnů se vstřebal), u mě modřina přes celé břicho, stehy a poranění až na děložním čípku, a po jednom dni radosti šok – silná novorozenecká žloutenka, sepse, strach o život a zdraví miminka, o týden delší pobyt v nemocnici. Slz bylo dost, vše se samozřejmě časem spravilo, úzkosti trvaly ještě dlouho.

Narození svého děťátka jsem si představovala jinak, ale poté už jsem aspoň věděla, co nechci, a vím, že spoustu těžkostí přišlo proto, že jsem sama nebyla dostatečně připravená. Je mi jasné, že až na výjimky není možné si přirozený porod v porodnicích prosadit, a to, co za přirozený porod prohlašují, je něco na hony vzdáleného (nebo to prostě jen není císařský řez). Nejde přece jen o rekvizity jako míče a porodní stoličky, které už mají prakticky všude. Přeji si, aby naše dcery i synové získali jiné zkušenosti a nedovídali se o rození dětí jen z přihlouplých filmových scén, a aby při narození opět a nově šlo o respektování a úctu k lidské bytosti a k životu. Podporuji paní Ivanu a doufám, že brzy u nás brzy nastanou dobré podmínky pro domácí porodní asistentky i pro těhotné ženy a jejich děti.

Kryštof

Po předchozí zkušenosti (příběh Zuzanka) jsem čím dál více uvažovala o porodu doma. Hltala jsem knihy a příběhy, získávala sebedůvěru a přesto, že nejsem nejmladší, také důvěru v to, že vše s příchodem děťátka na svět dopadne dobře. Konečně jsem se také, až ke konci těhotenství, rozhodla zavolat paní Ivaně (jak jsem napsala v příběhu Milá paní Ivano) a svěřila se i s obavami, které jsem přesto stále měla. Nakonec jsem se rozhodla, že odjezd do porodnice oddálím, jak nejvíc to půjde, budu připravená na vše, prosadím svůj porodní plán a půjdu co nejdříve domů.

S „úderem“ 38. týdne jsem měla v neděli, kdy jsem byla s dvouletou dcerkou sama doma, od rána silnější stahy po pěti minutách. Obě naše děti nečekaly déle než do 38. týdne. Nechtělo se mi ale věřit, že bych v takovou chvíli začala rodit, manžel se měl vrátit až večer. Snažila jsem se tedy na stahy nemyslet a doufala, že mi v pizzerii, kam jsme zašly přes ulici v poledne na polévku, neodteče voda. Nakonec jsem vše nějak rozchodila, v pondělí jsem ještě později večer běžela do A-centra k paní Ivaně na konzultaci, nabrala tam energii a důvěru, že vše dobře dopadne. Silné stahy také přešly. Když mi moje paní doktorka následující den ráno radostně sdělila, že můžu ihned do porodnice, protože jsem otevřená na pět centimetrů, může nahmatat hlavičku a protože bych prý mohla porodit už kdykoliv, její nadšení jsem nesdílela a jen pro její klid jí oznámila, že je manžel doma a můžeme tedy jet. Stejně jsme museli počkat na babičku, která přijela postarat se o dvouletou Zuzanku, až do večera, pak jsme ještě měli návštěvu a já si navečer sedla k překladu, který jsem slíbila a potřebovala dodělat. Věděla jsem, že na něj nebudu mít pár dalších týdnů vůbec čas. I když stahy opět začínaly, poprosila jsem miminko, jestli může, ať ještě chvilku počká, jen co to dodělám, může to hned potom „rozbalit“ a jít na věc, já jsem připravená.

Když jsem práci dokončila, zkontrolovala a odeslala, po půlnoci jsem v teplé vaně čekala, jestli opravdu začínáme. Nad ránem jsem se ještě převalovala v posteli a počítala minuty, i když stahy začínaly nabírat na intenzitě. Byla jsem ale v klidu – pokud se stane a porodím doma, ani mi to nebude vadit (i když pochybnosti byly – co pak, jet do nemocnice, kde mě od miminka nejspíš izolují a budou považovat za nezodpovědnou matku..?). Před časem jsme se kvůli rekonstrukci silnic a dopravním zácpám rozhodli pro jinou porodnici, také mimo Prahu, lépe dosažitelnou z místa, kde bydlíme. Teď jsem byla ráda, že jsme asi v osm ráno dorazili do nejbližší nemocnice u nás v Praze, při jízdě na kočičích hlavách mi bylo jasné, že už ani tu půlhodinu do Mělníka v autě nevydržím. Neregistrovaná a neohlášená jsem zazvonila na příjem a už při pohledu na podrážděnou sestru se začala obrňovat a chystat síly na soustředění na sebe, na miminko a dobrý porod. Stahy byly už silné, byla jsem otevřená na osm centimetrů, přesto jsem musela absolvovat patnáctiminutové posezení na monitoru a všechna vstupní vyšetření. Zvládla jsem ale se sestrou probrat svůj porodní plán. Pak už mi bylo vše jedno – ironie a poznámky lékařek, poměrně neútulné prostředí, žádná pomoc s taškou, když jsem nemohla kvůli stahům ani stát, manžel čekající na chodbě za zavřenými dveřmi, prý může dovnitř až na porodní pokoj – byla jsem „v bublině“, jen já a děťátko, které se pomalu potřebovalo dostat ven, spolu jsme na tom měli teď pracovat a já se měla v klidu otevřít a umožnit mu vstoupit do světa.

Řekla bych, že v rámci možností se zdravotníci a lékařka chovali nakonec korektně, vyloženě příjemné prostředí jsem ani neočekávala. Přiznám se, že v jednu chvíli jsem měla chuť nakopnout asistentku přicházející pravidelně poslouchat ozvy děťátka se stále toutéž větou na rtech. Jinak jsem se snažila zůstat v sobě a dělat to, co jsem cítila v danou chvíli jako správné. Kryštůfek se nakonec narodil (téměř vyběhl) za necelé dvě hodiny na porodním lůžku do rukou doktorky a za přítomnosti nevím kolika vyděšených studentek medicíny, ale tentokrát mi ničí přítomnost nevadila, vše jsem viděla a vnímala jasně. Dostala jsem jej hned k sobě a také se hned dychtivě přisál. To, že pupečník byl hned odstřižen a placentu ze mě paní doktorka víceméně vytáhla, jsem nakonec vnímala jako menší zlo, než když mi naše první miminko v tzv. alternativní porodnici jen ukázali a až po chvíli podali zabalené. Na rozdíl od prvního porodu jsem neměla nástřih, vlastně mě nic ani nebolelo, byl nutný jen jeden steh, cítila jsem se nabitá energií tak, že bych ihned mohla ze sálu odejít domů, a bylo mi v té studené nemocnici v tu chvíli krásně z nového děťátka. Před koncem první doby jsem také měla krizi a dožadovala se nějaké úlevy od bolesti, ale na uklidnění mi pak stačilo, když mi doktorka vypočítala všechny možnosti a řekla, že u mě už stejně žádná nepřichází v úvahu.

Na oddělení šestinedělí jsem se druhý den při vizitě zeptala, zda je Kryštof v pořádku, a pak oznámila, že chci jít domů. Zdvořilé úsměvy ztuhly, po krátké výměně názorů jsem rezignovala a řekla si, že ještě jednu bezesnou noc na společném pokoji vydržím. Druhý den jsem požadavek zopakovala, paní doktorka mladší než já jen převrátila oči, odešla se poradit s primářem a odpoledne mě přišla propustit domů. Byla jsem poučena o nebezpečí, jaké pro dítě představuje domácí péče, ale nakonec mi ještě provedli nezbytná vyšetření a v podstatě bez komplikací pustili. Nemůžu říci, že by se většina personálu nechovala mile, dokonce mě až dojalo, jak byly sestry i doktorky byly milejší a vstřícnější než v mimopražské „alternativní“ porodnici, kde jsem byla s první dcerkou. Jen nechápou, že nemocniční provoz je pro zdravého člověka a miminko ubíjející.

Mamince

Chtěla bych sdílet ještě pár vzpomínek z porodních příběhů mojí maminky. Odehrály se v sedmdesátých a osmdesátých letech.

První dítě, poloha koncem pánevním, drama. Vypadalo to i na císařský řez, ale tenkrát to automaticky neznamenalo tuto indikaci. Když už zcela vyčerpaná upadala do spánku nebo spíš mdloby, pomohla jí asistentka mě vytlačit. U druhého dítěte, jak to bývá obvyklé, snadnější a rychlejší porod, moje sestra se narodila velmi rychle a nekomplikovaně po příjezdu do porodnice. Třetí dítě, nejmladší sestra, stejná porodnice, po těžkém období těhotenství vzpomínka na hrubé chování porodníka, který provedl nešetrný nástřih a necitlivě a hrubě zašíval ránu. Z porodnice ale jela domů už druhý den, protože se na oddělení malovalo.

Zná to dobře několik generací žen – nevrlí porodníci, většinou muži, neúcta k ženám, až na výjimky nevlídný personál, vše za zavřenými dveřmi, rutina a nešetrné zásahy, odebrání dítěte a „donáška“ jen na kojení, týdenní pobyt v nemocnici… Naše maminky byly statečné. Zároveň se ale neprovádělo tolik císařských řezů, jako dnes, asistentky (i když někdy možná spíše „policajtky“) docházely i domů. Neprovádělo se tolik vyšetření v době těhotenství, ale někde se snad už při druhém těhotenství automaticky ptali, zda chce žena žádat o potrat…

Myslím, že skoro není možné, aby vzpomínky na tehdejší porody mohly být alespoň v něčem pozitivní, a to, co nám maminky mohly o porodu předat, bylo v podstatě, jak ty těžkosti a často i hrůzu přežít.

Byli jsme nakonec čtyři sourozenci – já, nejstarší dcera, která jsem „vstávala zadkem vzhůru“, se vší svou komplikovaností a tíhnutím k problémům, prostřední sestra, přímočará, někdy rázná, ale citlivá osobnost, bratr, který se už jako malinký rozhodl být s námi a my se rozhodli si ho nechat, a nejmladší sestra, přirozeně klidný a příjemný člověk. Dnes jsme po smutných událostech zase jen tři, po bratrovi zůstala malá dcerka, a teď se rodí děti nám. Chceme jim, hlavně dcerám, předávat jiné zkušenosti o příchodu dětí na svět, a i když se nám vše nemuselo podařit podle našich přání, budeme jim přát, aby si našly svou cestu a věděly, kolik krásného mají ve svých rukou, a jak je okamžik zrození důležitý. Jako poupátko, které nechceme zranit a poškodit, aby se z něj mohl později rozvinout krásný květ. Zároveň víme, že lidský život je zázrak a může překonat těžkosti a komplikace svého začátku. Také bezproblémový začátek nemusí automaticky znamenat krásný bezproblémový život poté. Přejeme si však, aby všechny děti opět poznaly posvátnost příchodu na svět (i odchodu z něj), a tím i krásu a vzácnost celého života, aby rutinní, technický, vykalkulovaný přístup zmizel.

Děkuji paní Ivaně za to, co dělá, za podporu, dobrou radu, budu jí i nadále držet palce.

Petra P.

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
509. Milá paní Ivano
510. Zuzanka
511. Kryštof
512. Mamince