Příběh první: Laura

Rozhodla jsem se, že vám také napíšu svůj porodní příběh a podpořím tím snad alespoň troškou Ivanu, se kterou jsem se setkala pouze přes Hovory s porodní bábou. Ony jsou to teda dva příběhy, jeden z minulého týdne a jeden téměř tři roky starý. Každý příběh je jiný a z každého porodu jsem si přinesla velké ponaučení. Takže k mému prvnímu porodu, můj první porod probíhal, jak jsem psala skoro před třemi lety ve šternberské porodnici. Jako prvorodička, jsem věděla, že porod bolí, ale nijak mne to neodrazovalo, na vše jsem se moc těšila a hlavně na miminko. Když pak nastal den D a hodina H, byla jsem plná nadšení, že už je to tady že už za pár hodin si budu chovat své miminko. Ale to jsem ještě netušila, co tomu bude předcházet. Porodnice, byla moc pěkná, personál na porodním oddělení se zdál milý, ale způsob jakým byl veden porod, vidím teď už zpětně jako hrozný. Hned po příjezdu do porodnice, při kontrakcích po pěti minutách mi bylo sděleno, že mi píchnou vodu, že to porod urychlí. Jako prvorodička jsem souhlasila. Porod to neurychlilo, naopak, mám pocit, zastavilo. Kontrakce byly silnější, snad i častější, ale porod stále nepostupoval, asi po pěti hodinách mi PA řekla, že mi píchnou oxytocin, že se to vše urychlí a pohne. Opět jsem souhlasila, jediné co se pohlo, byla síla bolestí, která byla neuvěřitelně velká. Měla jsem pocit, že už to nevydržím. Asi po dalších dvou hodinách mi začali něco píchat do kapačky, nebo do žíly, teď už ani přesně nevím, když jsem se ptala co to je, tak prý na utišení bolesti, což jsem nijak nepociťovala. Asi po dalších dvou hodinách že porod nepostupuje, že počkáme na primáře a půjdu na císařský řez. Což jsem vůbec nechtěla, ale v té chvíli jsem to brala jako východisko a vysvobození ze situace. Když mi začali brát krev kvůli odběrům na císaře, malá, mám pocit, sebrala všechnu sílu a rozhodla, že takhle ne, a já začala rodit. Konečná fáze porodu o tom se mi ani nechce psát, nástřih, tlačení doktorovým loktem přes břicho. Po porodu mi malou ani nepřiložili na břicho, jak při prohlídce slibovali, že to běžně dělají, hned ji odnesli, vážili, měřili, zabalili do nějakých nemocničních zavinovaček a teprve až po chvíli přiložili k prsu. Malá se hned přisála, ale to už ji zase odnášeli na koupání, pak mi ji přinesli až na pokoj. Můžu jen říct, že mě tento zážitek moc poznamenal a ponaučil, že příště už to bude rozhodně jinak a bez všech lékařských zásahů. Trvalo mi přes dva roky sbírání informací a sezení, než jsem byla schopna přemýšlet o dalším dítěti, kvůli strachu z porodu, který se od té doby u mě vyvolal.

Příběh druhý: Olomouc

Ještě před druhým těhotenstvím jsem říkala manželovi, že příště jedině doma. Po zkušenostech z prvního porodu, jsem už do porodnice nechtěla. Když přišlo druhé těhotenství, začala jsem váhat a od původního plánu trošičku upouštět, jelikož jsem člověk nerozhodný a potřebuje stále někoho vedle sebe a jakousi jistotu, a protože manžel není úplně nakloněn porodům doma, tudíž jsem neměla podporu ani v něm, tak jsem se nakonec rozhodla pro porodnici. Dnes když se na to všechno zpětně dívám, vím, že doma by to bylo mnohem pohodovější, bez zbytečných dotazů, zásahů a hlavně v klidu.

Po zvážení jsem se tedy rozhodla pro porodnici, ale najít porodnici, kde bych se cítila dobře, byl příjemný personál, a ještě vás nechali na pokoji (v klidu rodit), nenabízeli vám léky, je tady složitější. Po minulé zkušenosti a po dvou návštěvách jsem šternberskou porodnici zavrhla. Zbývala tedy jedině porodnice Krnov, na kterou jsem slyšela samá pozitiva, a Olomouc. Obě porodnice jsem navštívila, prokonzultovala možnosti s mojí PA a rozhodla jsem Olomouc, už také kvůli vzdálenosti. Takže porodnice vybrána, porodní plán sepsán, soukromá PA zajištěna, mohla jsem jít na věc 🙂

Když přišel den D, asi ve tři ráno mi praskla voda, ihned jsem volala svoji PA a ta okamžitě přijela. Zkontrolovala mě, řekla, že je vše v pořádku, tak jsme se rozhodli setrvat doma. Asi kolem šesté hodiny ráno jsem si říkala, že už je čas, nechtěla jsem v těch největších kontrakcích jet do porodnice, tak jsme vyrazily. Do porodnice jsme dojeli kolem sedmé hodiny ráno. Přijímala nás porodní asistentka, které právě končila služba, ani se neusmála, skoro nic neřekla, pravda čekala jsem trošičku přívětivější přivítání. No nic, po zodpovězení haldy otázek, v té chvíli mi přišlo, že jich je opravdu hodně, jsem podepsala reverz, nechtěla jsem ATB kvůli streptokokovi, jenže to jsem netušila, jakou vlnu to spustí. Nejdřív při příjmu mladá paní doktorka, se mě snažila vystrašit, potom během porodu další paní doktorka, dovolím si poznamenat jméno, byla to paní doktorka Hansmanová, která se rozhodla toto řešit již na porodním pokoji a v průběhu silných kontrakcí. Jelikož jsem nehodlala tuto otázku v tuto dobu řešit, rozhodla se konzultovat situaci s mojí soukromou PA, kterou si odvolala na chodbu a tam, jak jsem se následně dozvěděla, jí řekla, že s maminkami, které odmítají ATB, tam nemá chodit. Celé mě to rozhněvalo, jak jsem se dozvěděla, co se tam dělo. A to všechno se dělo, když jsem rodila a potřebovala se soustředit pouze na sebe a moje miminko. Vrátím se zpět k porodu, po absolvování dlouhého příjmu, jsem tedy byla odvedena na pokoj, přišla za mnou porodní asistentka, která se mnou měla rodit. Musím říct, že byla velice příjemná, řídila se mým porodním plánem, což bylo v té situaci velmi milé. Asi někdy kolem desaté hodiny to přišlo, blížil se závěr porodu, do porodního pokoje naběhla spousta lidí ani nevím, kdo všechno tam byl, všichni koukali a čekali, byla tam i výše zmíněná pediatrička Mudr. Hansmanová, která, mám pocit, tam vnesla negativní energii. Moje soukromá PA mi říkala, jak to tak všechno sledovala, že poté co tam paní doktorka přišla, porodní asistentka, která byla doposud naprosto v klidu, začala najednou jednat. Začala trošičku stresovat, že plodová voda je zakalená, že malý musí ven. Tím mě vystresovala také a já tlačila, i když jsem neměla pocit na tlačení. Když se malý narodil, byl celý fialový a ihned ho odstřihli a začali odsávat, místo toho aby mi ho ihned přiložili, jak jsem si přála, přála jsem si to i u prvního porodu, ale ani teď to nevyšlo. Malého odsáli a až poté mi ho dali na tělo. Náš malý uzlíček se ihned přisál a tak je pěkně přisátý až dodnes 🙂

Jen ještě dodat, dozvěděla jsem se, že voda byla sice zakalená, ale že se to stává a že to bylo v pořádku. Kdybych byla doma se svou PA, určitě bych nemusela tlačit na povel a malého bych měla jistě ihned u sebe. A druhá věc, děti když se narodí, bývají fialové, a když jsou spojené pupeční šňůrou, což u domácích porodů bývá co nejdéle, tak dýchají skrz pupeční šňůru. To jen pro takovou moji rekapitulaci. A doma by mi určitě nenaběhla spousta lidí do ložnice a nedívala se, jak rodím.

Podle mého názoru, se v porodnicích lepší, ale stále to není úplně ta pohoda a klid, která jistě vládne u porodu doma. Takže příště už opravdu jedině doma a pokud ne doma, tak doporučuji mít u sebe člověka, který vás podpoří, a hlavně ví, jak se věci mají, a bude stát za vámi, což pro mě byla moje PA.

S úctou k Ivaně Königsmarkové a všem podobně smýšlejícím ženám, s přáním všeho dobrého pro Ivanu a všechny, co je čeká tak krásný a naplňující zážitek, jako je porod.
Jana L.

P.S.: Doufám, že porodnictví u nás už půjde jen a jen kupředu a nebudeme už se otáčet dozadu, kdy nesměl otec k porodu a další zaryté způsoby, které negativně ovlivnily jistě spousty porodů.

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
565. Příběh první – Laura
602. Příběh druhý – Olomouc

 

Jak se narodil Jáchym

  S paní Ivanou jsem se setkala bohužel jen nepřímo, prostřednictvím knížky Hovory s porodní bábou. Přesto byla hnacím motorem mého druhého těhotenství a dokázala mi během tří večerů pojmenovat to, co jsem vlastně někde hluboko vevnitř už dávno cítila. Porodit, ne „být porozena“.

Ale od začátku. První dítko jsme přivedli na svět zcela hravě, v porodnici, ale jen s mužem a s porodní asistentkou, moc jsem to tenkrát neřešila, rekonstruovali jsme dům a já měla starosti s řemeslníky. Až po porodu jsem si uvědomila, co vše mi bylo příjemné a co naopak nepříjemné, co bych příště chtěla jinak. Ale měla jsem štěstí, prvorozený synek byl pohodář už v břiše a i porod moc neřešil, prostě se narodil, rychle a skoro bezbolestně.

Když jsme čekali druhého synka, snažila jsem si to více užívat, uvědomovat, číst. Kamarádka mi půjčila zmíněnou knihu a já se začetla. Měla jsem svůj sen – porodit ambulantně s námi vybranou porodní asistentkou, bez zásahů, medikace, v tichu a temnu. Přitisknout se, nechat dotepat, a pak se v klidu rozloučit, poděkovat a odjet domů.

Druhé těhotenství bylo náročné, synek je osobnost a tak o sobě dával vědět – bylo mi neustále špatně až do sedmého měsíce, tvrdnutí břicha, křeče. Termín porodu byl v dubnu 2012, kauza s paní Ivanou hýbala médii a vše okolo přirozeného porodu bylo výbušné téma. A já začala shánět tu svoji porodní asistentku, svoji porodnici. Když jsem někde vyslovila tu formuli „porodit ambulantně“, jako bych píchla do vosího hnízda. Nakonec jsem se domluvila na Mělníku. Byl to od začátku kočkopes a jako takový bohužel dopadl i porod.

Koncem března bylo nádherně a hnízdící reflex se u mě projevil tak, že jsem ve 37. týdnu začala rýt zahradu, abych stihla zasít alespoň nějakou zeleninu, protože v šestinedělí určitě nebude čas. Pár hodin s rýčem a spustila jsem lavinu nepravidelných kontrakcí. Trvaly dva dny, byly slabší i silnější, po dvaceti i po sedmi minutách. Nespala jsem, moc nejedla, jen chodila na toaletu a starala se o tou dobou skoro dvouletého synka. Třetí den jsem po horké vaně nakonec zavelela odjezd směr porodnice, je to přeci jen hodina a půl jízdy a kontrakce se zdály pravidelné.

V porodnici začaly vyšetřovací rituály a můj sen se začal rozpouštět. Byla jsem po dvou probdělých nocích unavená, manžel musel být se synem a já byla sama. Porodní asistentka sice přijela, ale byla to zároveň místní vrchní sestra, a tak jela podle zvyklostí místní porodnice. Něco šlo domluvit (absence holení, klystýru), něco hůř (monitory). Jáchym se v bříšku pořád nemohl rozhodnout, jestli už se za námi chce podívat nebo ne, spíš to celé bojkotoval. A já ho měla poslechnout a ne nechat přemlouvat a násilím ho nutit na svět.

A tak po dalším, již třetím večeru vyčerpávajících nepravidelných kontrakcí jsem svolila s prvním zásahem – prasknutím vody. Porod se začal rozbíhat, tedy alespoň jedna jeho složka – má děloha začala pracovat, otvírala jsem se a kontrakce sílily a zrychlovaly se. Sprcha, míč, toaleta, chodit, hlavně chodit, dřep, monitor, stále znova, dlouhé hodiny. Už jsem pletla nohama, měla zvukové halucinace, mžitky před očima. Jáchym však zůstával v klidu, skoro nerotoval a nesestupoval. Už jsem byla otevřená na deset, ale Jáchymek je prostě beran se vším všudy, ne a ne maminko, mám ještě skoro tři týdny, nikam nejdu. Nerotoval, nesestupoval. Tlačila jsem dvě a půl hodiny, nehnulo to s ním ani kousek. Nade mnou už stálo tolik lidí, že jsem je nevnímala, spousty hlav, rukou, řečí. Takhle to nepůjde, zhroutí se nám tu, to bude sekce… Původní vize intimity jen s miminkem pod dohledem porodní asistentky se zhroutila jak domeček z karet. Lékař, který tam prý být musel, rodila jsem předčasně (v 37. týdnu), mi dal „na výběr“: buď budete ještě hodinu tlačit, a pak miminko snad vyndáme kleštěma nebo zvonem, a nebo jedete na sál. Ostatní kývali a už nebylo jiné cesty, podepsala jsem nějaké papíry, ani nevím, zda jsem se trefila na příslušný řádek, křížové bolesti už úplně nepřetržitě, takhle to nechci, krokodýlí slzy, tma.

Jáchym je zdravý, krásný a veselý klouček a já doufám, že ho zážitek jeho zrození poznamená co nejméně. Já jsem se s tím dodnes úplně nevyrovnala a vím, že porodnice plná cizích, anonymních lidí, pachů a zvuků jeho narození nepomohla, spíše naopak.

Některé kamarádky nechápou: „Co řešíš, máš zdravého syna a jiná cesta než císař stejně nebyla, buď doktorům vděčná, že to takhle dopadlo.“ Ale já vím, do morků kostí to vím, že by byla jiná cesta: Doma, tiše, nespěchat na něj, nechat ho ať si ten svůj čas a způsob najde a řekne si. Nenutit. Jáchym je prostě takový.

Snad mi to odpustí. A já sobě snad také. A snad se moji synové dočkají doby, kdy porod nebude automaticky brán jako život ohrožující stav vyžadující nepřetržitý dozor lékařů, přístrojů a hadiček.

Tereza

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 567. Jak se narodil Jáchym

 

Ani šílená, ani bio

Ani šílená, ani bio, jen matka..

Přeji dobrý den,
s paní Ivanou jsem se sice nesetkala, ale nějaký čas čtu příběhy pro ni, až ve mě uzrála myšlenka napsat můj vlastní a vyjádřit tak paní Königsmarkové a všem, kteří se snaží o změnu našeho porodnictví, velkou podporu.

Nejsem šíleně uvědomělá a řvoucí mimina mi nikdy nepřipadaly jako absolutní zázrak. Díky všem těm příšerným zkazkám o porodu a traumatu z dětství vyhledávám lékaře minimálně, a možná proto jsem odkládala založení rodiny do mých téměř 35 let, a kdyby příroda nezasáhla, možní i déle.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, první myšlenka bylo zděšení, protože porod přece „strašně bolí“… a pak se mi vybavily vzpomínky na několik gynekologických vyšetření v sedmi letech a udělalo se mi zle… pane bože, to snad nepřežiju… Že bych se vyhnula doktorům porodem doma, jsem zamítla, když jsem si vzpomněla na ty šílené biomatky (až teď vím, že chtějí jen jednu obyčejnou věc, a to rodit doma v klidu a bezpečí), přece každý ví, že tím bych ohrozila sebe a dítě, protože v porodnici je to přece nejbezpečnější!

Vzpomněla jsem si na všechny hrůzostrašné historky mých kamarádek, ale že nakonec všechny porod přežily, hlavně, že děti mají zdravé, ačkoliv samy žijí s pocitem strašného zážitku, a tak jsem hloupě doufala v císaře.
Nadějí mi byly moje dlouholeté kamarádky, jejichž maminka je dula, a které porod všech dětí vnímaly jako něco naprosto přirozeného a jako super společenskou událost. Nechala jsem si tedy doporučit dulu v místě bydliště. Moje dula, shodou okolností taky Ivana :-), byla ta nejlepší volba našeho života :-), a ač jsem si před porodem nebyla tak úplně jistá její úlohou, byla úžasná, nepostradatelná, dodávala mi klid, jistotu a sebedůvěru, že všechno jde, tak jak má a že to zvládnu. Taky jsem měla velké štěstí na příjemnou a trpělivou PA, která respektovala mé porodní přání bez zásahů, pokud ano, pouze s mým svolením. Až na nepříjemný incident s doktorkou, která mě vyvedla z „konceptu“ mylnou informací, že je nutný císařský řez, byl porod sice delší, ale téměř čtyřkilového chlapečka jsem porodila bez nástřihu, bez epidurálu, bez tlačení na břicho a podobných škodlivých praktik. I když si dodnes nejsem jistá, jestli mi doktor na příjmu neprovedl Hamiltonův hmat, protože mi, jaká náhoda, praskla voda hned, jak jsem slezla z křesla. Ptal se mě, jestli to chci, ale odmítla jsem… no kdo ví…

Ač porodnice, ve které jsem rodila, je považována za tu osvícenější, byla jsem překvapená při vizitě, když mi chtěl doktor kontrolovat šití, a sestra řekla, tahle paní NENÍ ŠITÁ?!! Připadala jsem si jako rarita. Bylo mi líto ostatních matek, jak se nemůžou hýbat, všechno je bolí a čekají, až jim přivezou jejich děti, a děkovala jsem vlastnímu tělu, mému miminku, mojí zlaté dule a statečnému manželovi, že mi pomohli to zvládnout.
Až zpětně, po přečtení některých příběhů, jsem šťastná, že jsem se nenechala vmanipulovat do soukolí „standardních“ postupů a náš syn přišel na svět vlastním tempem a já jsem mohla odejít po dvou a hned si ho vzít k sobě. I když sestra samozřejmě nezapomněla poznamenat, že by bylo lepší, kdyby se přihříval v inkubátoru (v pokoji bylo 30°C 😉 ).

Dnes se na spoustu věcí dívám jinak, začínám chápat ženy, které chtějí rodit doma a odmítají se dobrovolně podvolit téhle nalinkované mašinérii na vytahování dětí z těla matky. Ale hlavně bezpečně! Jen tam mimochodem, udělala jsem si vlastní statistiku u mých kamarádek a zjistila jsem strašné číslo 1:1 císař/vaginální porod… ale jinak je naše porodnictví samozřejmě v naprostém v pořádku!

S úctou a přáním pevných nervů
Petra

PS: moje řvoucí mimino je absolutní zázrak 🙂

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 572. Ani šílená, ani bio

 

Rozloučení

Vytoužené těhotenství. Radost. Ultrazvuk v desátém týdnu. Dlouhé mlčení doktora. Nebije srdíčko. Kdyby to nebylo Vaše první těhotenství, pošlu Vás hned na kyretáž. Počkáme týden. Zmatek. Smutek. Slzy. Naděje, že vše bude v pořádku. Hledám informace na internetu. Jedna žena píše, že v nemocnici přemluvila lékaře, ať s kyretáží ještě den počká. Druhý den na kontrolním ultrazvuku srdíčko dítěte bilo.
Věřím …
Silná bolest v podbříšku. Vracíme se z chalupy a já už vím.
Posloucháme soundtrack Amelie z Montmartru brečím celou cestu. Doma začínám krvácet.
Nemocnice. Nepříjemný příjem. Jméno, povolání a další nesmyslné informace… Vylézám na vyšetřovací kozu a obsah mé dělohy vypadne na zem. Mé děťátko končí na podlaze. Lékařka suše sděluje, že těhotenství na monitoru už nevidí. Kyretáž. Sama na pokoji. Ve snu se se mnou přichází děťátko rozloučit. Holčička Amálka.

Děkuji Amálce, že s námi tři měsíce byla a že mě mnohému naučila.

Dnes už bych na kyretáž nešla. Rozloučila bych se s děťátkem důstojně.

Tento příběh nechť je zhmotněním naší vzpomínky na Amálku a poděkováním Ivaně, že nám ukazaje, že lze k těhotné ženě, porodu i potratu přistupovat jinak.

K.S.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 566. Rozloučení