Porod je pro mě fantastická událost, vrchol přirozeného ženství a toho, jak všechno dokonale funguje. Má to jenom jedno ALE. A tím je odjezd do porodnice. Kdy přesně k němu má dojít?

Vyzkoušela jsem 3 možnosti:

1. porod – odjezd při kontrakcích po 5 minutách byl moje rozhodnutí. Vzdálenost porodnice 2 hodiny jízdy. Po příjezdu a na příjmu se kontrakce zastavují, mizí. Prvozrozenec přišel na svět nakonec za dlouhých 7 hodin po příjezdu do porodnice, které byly plné bolesti a z mé strany i frustrace, že mi „to nejde“ a že to tak „strašlivě bolí“ a ať už „to skončí“. Po porodu jsem ani nechtěla syna položit na břicho a požádala jsem, ať dají synka manželovi… Byla jsem tak strašně vyčerpaná a zmožená bolestí, že mě dítě bezprostředně po porodu prostě nezajímalo.
2. porod – odjezd do porodnice při kontrakcích po 1 minutě. Tentokrát do 10 minut vzdálené porodnice. Odjezd byl na výzvu muže – já jsem necítila potřebu odjezdu z domu. Naše druhorozené dítě držím v náručí za 10 minut po zaparkování před porodnicí. K přetržení došlo zásahem zdravotníků, když mě z – pro mě pohodlného – kleku vytahovali na kozu. Porod i s dítětem už v porodních cestách se zastavil na cca 3 kontrakce, než jsem se znovu sebrala. Celý porod – až na ten „kozí“ závěr – byl pro mě bezbolestný a po porodu jsem byla plná energie.
3. porod – do porodnice jsem neodjela vůbec. Do porodnice bylo 30 minut velmi rychlé jízdy (+ předpoklad, že to nebude v dopravní špičce). Rozhoduji se pro plánovaný porod doma. K porodu přišla Ivana K. Přijela kolem 10 hodiny a naše třetě se narodilo po poledni… Hned si ho beru k sobě. Po porodu mi pak Ivana říkala, že to tak rychle nečekala – že když přijela, měla jsem ještě úplně těhotenský nález, otevření nula nic a předpokládala, že jí tu bude zapotřebí nejdřív večer a porod přijde spíš v noci. Ale vypadala jsem prý tak odhodlaně, že se rozhodla zůstat ještě na kafe a chvíli počkat. Když jsem měla, přivedla jsem dítě na svět za chvilku… Dodnes oceňuji, že při tom příjezdu nic neřekla a nevzala mi moji chuť rodit tím, že by shodila můj úsudek „já rodím“ svým nálezem. Tím by totiž určitě došlo k přetržení. Tenhle porod ale nepřetrhlo nic, běžel plynule a hladce.

Teď mě čeká 4. porod. A přemýšlím, kdy bych měla odjet do porodnice, abych nenarušila efektivitu porodního procesu. Zase to mám do porodnice 30-40 minut. A nevidím možnost – nechci rodit v autě, na cestě. A nechci se bavit při porodu s pro mě cizími lidmi na příjmu o tom, na co zemřela moje babička a jaké choroby v rodině máme… Už vím, že pokud mě nikdo neruší, dokážu porodit rychle a efektivně a když se mentálně včas seberu a chytnu vlnu, tak to dokážu i bezbolestně. Můj porodní proces je plachý – jakékoli vyrušení, nutnost mluvit, přemisťovat se porod u mě zastavuje a tím se zvyšuje riziko pro miminko. A to i tehdy, když je dítě téměř v zatáčce.

Systém porodní péče mi v České republice, kde jsem doma, nedává žádnou možnost porodit bezpečně a efektivně – jedině, že budu tak strašně rychlá, že žádný odjezd prostě technicky ani nestihnu. Neplánované porody doma se tolerují – ale tuším, že je pak třeba zavolat záchranku a nechat se do té porodnice přeci jenom odvést, aby člověk zapadnul do systému. Jenže já nechci při porodu bojovat se systémem – chci bezpečně porodit se zdravotníkem v zádech. Zdravotníkem, který mě a můj zdravotní stav zná už z těhotenství. Nechci rodit punk. Dovedu si představit přejezd do „svého pokoje“ do porodního domu ke „svojí“ porodní asistence nebo i do porodnice ke „svojí“ porodní asistence, které nebudu muset nic vysvětlovat a budu moci pokračovat v porodu prakticky bez přerušení (tato možnost v ČR ale zatím chybí – můžu si zaplatit lékaře, ale já osobně o lékaře při normálním porodu nestojím). Z neznámých lidí (byť zdravotnicky vzdělaných) v porodnici mám pořád trochu strach – všichni víme, že je to vabank, na koho narazíme. Může to být skvělá PA nebo Noční Můra. Úžasný Lékař nebo Unavený Fušer. Jsem už ale dost stará na to, abych hrála se svým porodem vabank. A už vůbec ho nechci přetrhávat a hrát vabank se životem svého rodícího se dítěte – riziko, že můj přetržený porod budou chtít v nemocnici nastartovat po svém (a tím poroste riziko pro miminko) je pro mě příliš velké…

Vím, že dokážu porodit rychle a efektivně, když mám svůj prostor. A je mi moc líto, že moje čtvrté dítě se nenarodí do svobody. Svojí pasivitou si dobrovolně necháváme ukrajovat ze svobodného prostoru pro možnosti volby tak, že nám zbude možnost jediná – a pak to není svobodná volba, protože jde o jedinou možnost pro všechny bez rozdílu, což vylučuje samo gaussovské rozdělení normality. Na obou koncích budou 2%, která to potřebují úplně jinak a skoro 14%, která to potřebují spíš jinak… A jeden konec může znamenat porod doma a druhý konec může znamenat císařský řez. V ČR není možné v rámci systému ani porodit doma, ani oficiálně porodit císařským řezem na přání – obě krajní meze jsou v ilegalitě a můžete je dosáhnout, jen když za nimi jdete hodně odhodlaně. U porodu doma s PA „na zapřenou“, u CS úplatkem bokem v nemocnici…

Tak začíná život našich dětí v ČR v roce 2013 nesvobodně a my to jako většina akceptujeme a dokonce jsme za to rády i rádi. A ty, kteří se snaží této jediné možnosti uniknout a zvolit si svojí cestu, ty pranýřujeme a nejraději bychom je vyloučili z účasti na veřejném zdravotním pojištění (o kuřácích a obézních lidech či sportovcích, kteří si svoje zdravotní problémy způsobují sami svým životním stylem vědomě takto ale nepřemýšlíme – protože oni to dělají… jak? Legálně? Společensky akceptovatelným způsobem? To je ten rozdíl?).

Jak se to stalo, že 24 let po revoluci je naše společnost dobrovolně nesvobodná a zodpovědnost jedince za svoje rozhodnutí a analogicky i zodpovědnost rodiče za svoje dítě jsou vnímány jako něco nebezpečného, proti čemu je třeba bojovat zákony a regulací?

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 573. Přetržený porod