Mohlo to být lepší

Vážená a milá paní Ivano,
sice se vůbec neznáme, ale cítím stále silnější potřebu Vás podpořit alespoň svým příběhem – i když vlastně ještě ani přesně nevím, co budu psát…

Rodila jsem dvakrát, na přelomu století, v jedné velké pražské porodnici. Tehdy jsem nevěděla nic z toho, co vím teď. O přirozených porodech, o kojení… Měla jsem asi relativně štěstí, protože přes všechno ,,nepřirozené“, co jsem u porodů zažila, jsem oba zážitky považovala a dosud považuji za jedny z nejlepších v životě. Myslím, že porod je tak silná záležitost, že to u mě asi přebilo to negativní, co s tím bylo spojeno. Až v poslední době mi dochází, co všechno mohlo být jinak. Třeba nepříjemná PA, která mi v první době porodní, kdy jsem potřebovala povzbudit při sílících kontrakcích, neustále předhazovala, že se ,,nutím“ do porodu, vždy po vnitřním vyšetření mi s trpitelským povzdechem sdělila, že se stále neotvírám, že ještě vůbec nerodím a že mám radši spát. (Do porodnice jsem jela po prasknutí plodové vody). Vzpomínám na MUDr. Hujovou, která mi poté, co mě mile povzbudila pár slovy: ,,Nebojte, postupuje to dopředu“, připadala jako anděl. Škoda, že se měnily směny a u samotného porodu už nebyla. Vybavuju si formální dětskou sestru, která se ke mně chovala velmi nadřazeně a po narození mého syna mu necitlivě cpala hlavičku k prsu….,,Nejde to“, usoudila po chvilce a syna odnesla. Problémy s kojením, které přetrvávaly a vyvrcholily tím, že jsem syna ve třech měsících začala přikrmovat umělým mlékem, s čímž jsem se doteď (po více než 15 letech) úplně nesmířila, a které se daly snadno vyřešit. Teď ani nedokážu pochopit, jak jsem mohla věřit tomu, že rozhodně nemám kojit dřív než za dvě hodiny, určitě ne déle než 15 – 20 minut, vždy jen z jednoho prsu, jinak miminku strašně uškodím… U dcery, která se narodila v téže porodnici o dva a půl roku později, jsem už rady sester ohledně kojení neposlouchala, díky tomu jsem měla mléka dost, kojení jsem si užívala a vydrželo nám dva roky. Další věc, která byla u druhého porodu rozdílná, byla empatická porodní asistentka a to, že jsem u porodu nebyla nastřižena – sice jsem se natrhla, ale hojení bylo mnohem snazší a necítila jsem bolest ještě několik týdnů, jako tomu bylo u prvního porodu. Přesto i u druhého porodu jsem se automaticky podřídila mnoha rutinním, a dnes už vím, že zbytečným, postupům.

Přestože teď je mi jasné, že spousta věcí mohla být jinak, ke svým dětem jsem měla od začátku vřelý vztah, což platí doteď 🙂 Opravdu si myslím, že síla a nádhera zážitku porodu, toho, že jsem se stala matkou, u mě konkrétně zasunula to špatné, co jsem v porodnici zažila.

Stejně mě ale mrzí, že jsem neměla možnost porodit úplně přirozeně. Ale ještě víc mě mrzí, že porodit přirozeně není možné ani o 15 let později, že systém, který zde panuje, způsobuje zbytečná traumata všem zúčastněným. Často přemýšlím o vztahu matek k dětem, o tom, jak spousta z nich se těší, až dá dítě do školky, až s ním nebude muset už být doma, až si od něj odpočine….co z toho je způsobeno tím, že jim nebyl umožněn prožitek přirozeného porodu, tím, že nemohly kvůli separaci navázat přirozený vztah, že se vlastně nestaly plně matkami? Celá společnost mi připadá nemocná, je mi do pláče z toho, že stále stojí vysoko arogance, touha po moci, z toho, že většina porodníků ani neví, co je přirozený porod…

O to víc obdivuju ženy jako je paní Ivana. Obdivuju její sílu, odvahu jít proti proudu, její schopnost v tomto boji vytrvat. Milá Ivano, z celého srdce Vám přeju to nejlepší, ať se Váš případ obrátí k dobrému, ať máte stále hodně síly. Cením si Vaší práce.

Jste obrovskou inspirací a vzorem.

S úctou,
Lucie

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 588. Mohlo to být lepší

 

Romantický porod

Už i já jsem si našla čas, abych sepsala svůj porod. O miminku a o porodu jsem přemýšlela dlouho předtím, než jsem našla svého životního partnera. Podvědomě jsem si tenkrát říkala, budu moci mít děti? Do ruky se mi dostala kniha od paní Ivany. Přiznám se, že mi na první pohled nebyla moc sympatická. Po přečtení knížky a nejsem citlivka, jsem se na tu ženu dívala už jinýma očima a dojetím jsem se i rozbrečela. Porod bez zásahů byla pro mě ideální vize.

Dny těhotenství pomalu plynuly a já se rozhodla pro porod ve Vrchlabí. Je fakt, že z domu to mám 70 km daleko a fakultní nemocnici 10 minut autem. Šla jsem se podívat do obou porodnic. Vrchlabí mě oslovilo přátelskou atmosférou. Vůbec jsem v rozhodování neváhala. Termín porodu jsem měla na 17. října, nějakou dobu jsem přenášela. Na 30. října jsem měla naplánovaný vyvolávaný porod. Miminku jsem domlouvala, ať se rozhodne přijít na svět, abychom mohli jet do Vrchlabí. Zkoušela jsem všechno možné i s tím břichem běhat, spíš to bylo jen popoběhnutí. Potom jsem usoudila, mrňousku ty víš, kdy je pro tebe ten správný čas. S tím velkým břichem jsem si šla v noci 26. října odskočit. Jenže když jsem si lehla zpátky do postele, cítila jsem, že se něco děje. Hned jsem si říkala, super budu moci rodit ve Vrchlabí. Manžela jsem nechala spát. Nebýt prvorodičkou spala bych také. Měla jsem mini kontrakce pravidelně po 6 minutách. Přestala jsem stopovat a na chvíli jsem přece jenom usnula. V 6 ráno jsem se svěřila manželovi, že naše mimi je na cestě.

Kolem 10. hodiny jsme se rozjeli do Vrchlabí. Rozhodovali se, jestli si mě tam mají nechat. Tou dobou jsem byla na začátku. Dlouho to bylo podobné, ležela jsem na posteli na levém boku a snažila se odpočívat. Občas jsem si odběhla na záchod. Nějakou chvíli byl se mnou manžel. Chápu, sedět u postele není extra moc zážitek. Šel se projít do města a ještě koupil porodnické vložky. Kontrakce jsem vnímala jako vlny. Podařilo se mi i na chvíli usnout. V 18. hodin se vystřídali směny, představili mi porodní asistentku Lenku Volovskou. Já ji vnímala jako příchod anděla. Všichni na mě byli moc hodní a cítila jsem, jak mě respektují. Nikdo na mě nijak netlačil, v pravidelných intervalech kontrolovali srdíčko miminka a vařili mi čaj. Měli starost, jestli mi něco neschází. Vlastně jsem byla ten den jediná rodička, měla jsem ve standardní péči vysoký komfort.

Kolem 20. hodiny manžel odjel domů. Po porodu se mi pak svěřil, jak mu sestřičky říkaly, že budu rodit až další den. Když se se mnou manžel loučil, vůbec jsem ho nechtěla pustit domů. Oba jsme uronili pár slz. Bylo mi líto, že jsme si nemohli dovolit nadstandardní pokoj, mohli bychom zůstat spolu.

Každopádně odjel. Myslela jsem na matku zemi. O ní jsem v žádné knížce nečetla, prostě mi vytanula na mysli při porodu. S porodní asistentkou jsme se dohodly, jak často má chodit. Kolem 22. hodiny jsem byla dost unavená. Tuším, že se to rozjelo kolem 1 hodiny ranní. Přišla jsem na způsob, jak se při kontrakcích uvolnit. Následně přicházely silnější. Prakticky celou dobu jsem se mohla soustředit na sebe. Navrhla jsem, že bychom se mohly přestěhovat do porodní místnosti. Vlastně jsem čekala na porodní asistentku, až to řekne. Ona zase čekala na mě :-). Je úžasné jít do porodní místnosti, které nevévodí porodnická koza. Mohla jsem si i pustit hudbu, ale to by mě rušilo. Porodní bolesti mi určovali vhodnou polohu. Opírala jsem se střídavě o postel a o vanu. Tu správnou úlevovou jsem našla, až když přijel manžel. Pověsila jsem se mu na krk. Ale ještě než přijel, už jsem potřebovala tlačit. Vnitřně jsem si řekla, že mi je jedno, jestli se nějak natrhnu a jestli u toho bude nastávající tatínek.

Tak vám visím na krku manželovi. Plně si uvědomuju, že můžu ovlivnit, kdy se miminko narodí. Asi jsem mohla ovlivnit třeba 5 minut. Úžasný pocit mít pevnou půdu pod nohama a rozhodovat o sobě. Porodní asistentka mi radila, jak hodně mám roztáhnout nohy. Pohmatem mi ukázala, kam zatlačit. V tu chvíli se mi to hodilo, jak je dobré mít u porodu někoho s praxí. Myslím, že jsem byla v polokleku. Cítím velikou úlevu. Vím, že nemá cenu spěchat. Plně vnímám, jak miminko leze ven. Uplynuly 4 roky od porodu, ale nevzpomínám si, že bych musela nějak extra tlačit. Využití gravitace bylo moc fajn. Pak slyším, je to kluk. Vidím neuvěřitelné velké miminko s dokořán otevřenýma očima. Nevím, kdo ho držel. Já vnímala toho malého tvorečka. Vůbec nebrečel, prohlížel si mě a já zase jeho. Neuvěřitelné, představovala jsem si ho menšího. Cítila jsem se plná energie. Přesunuli jsme se do vedlejší místnosti s kozou, kde jsem během pár okamžiků porodila placentu. Zvládla bych jít sama, ale sestřičky mě mermomocí chtěly podpírat. Malého jsem celou dobu viděla. Martin se mě ptal, bude to Péťa? Já říkám, bude to Péťa. Nepatrně mě zašili, kdybych jim prý nekrvácela, bylo by to bez šití. S manželem jsme měli dobré dvě hodiny čas pro sebe a naše čerstvé miminko. Malý Péťa se narodil ve 4:25 a vážil 3 000 gramů. I po dost dlouhém porodu jsem se cítila odpočatě plná energie.

Bylo pro mě hodně důležité mít miminko u sebe. Představa, že tvorečka, se kterým jste neustále napojené 9 měsíců, vám jednoduše odnesou, je pro mě hrozná. Měla jsem ho hezky u sebe v posteli a cítila jsem se moc spokojená. Moje „porodní bába“ mi ráno děkovala za hezký porod. Byla jsem šťastná, že jsem mohla porodit bez zbytečných lékařských zásahů. Na porod budu do smrti vzpomínat, jako na úžasný zážitek, který mě obohatil.

Momentálně mám před sebou další porod. Moc se na něho těším. Hodně lidí se mi diví. Vážně uvažuji o porodu doma. Vím, že bych to zvládla. Pokud neseženu porodní asistentku, budu muset porod prodloužit o cestu autem do Vrchlabí.

Divím se, že s porody doma tolik lidí nesouhlasí. Kdyby je povolili, stejně by se nezačalo masově rodit doma. Pokud se někomu svěříte, většina vás odsoudí, že jste se zbláznily a chcete zabít svoje dítě. V čem to je? …. v penězích, lidech, době? Každopádně jméno Ivana Konigsmarková bude silně vyryto do dějin porodnictví.

V Hradci Králové 7. 8. 2013

Hana Šulcová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 590. Romantický porod

 

Naštvání jako pozitivní impulz

Vaše stránky znám již dlouho, a chtěla bych se také, doufám ku prospěchu všech, podělit o své porodní zkušenosti a pocity. Napíšu o svém druhém porodu, protože ho vnímám pozitivně (k tomu prvnímu jsem měla jisté, i když ne ohromné výhrady).

Paní Ivanu osobně neznám, ale chci jí svým příběhem vyjádřit svůj dík za její snahu a skvělou práci, o které jsem slyšela od známých.

Druhý chlapeček se nám narodil v roce 2010 v porodnici. Měla jsem k dispozici porodní asistentku, respektive tým tří (s jednou náhradnicí), z nichž jedna měla určitě k porodu přijít. Absolvovala jsem několik pohovorů s oběma zkušenými PA, které byly v porodnici zaměstnány. Posledních několik návštěv před porodem, které v českém systému probíhají většinou u lékaře, jsem absolvovala u jedné z PA formou soukromé schůzky v prostředí, ve kterém se chlapec potom narodil.

Když jsem pak v onu dubnovou sobotu dopoledne uznala, že mírné stupňující se bolesti už budou ty porodní, zavolala jsem příbuzným a partnerovi, že ještě počkám, sbalím si věci, dám oběd synkovi (1,5 roku) a zřejmě odpoledne pojedeme. Byla jsem celkem klidná a chodila (jak nejrychleji to za pobíhajícím synem šlo) po velkém bytě. Můj hlavní pocit bylo v podstatě těšení, kromě bolestí – a něco jako tréma. Synka jsem dala po obědě spát a v půl třetí jsem se rozhodla, že je čas pomalu vyjet, cesta do porodnice nám bude trvat asi čtyřicet minut. Zavolala jsem své PA. Ta zrovna sloužila a řekla, že to zvládneme spolu. Sloužila už v ten moment x hodin beze spánku. Hlavou mi proběhla rychlá myšlenka „bude tam se mnou skoro další směnu, to je jasné“ – ale nic jsem neřekla, jen jsem to respektovala. Partner i babička dorazili za nějaký čas a do porodnice jsme přijeli asi v pět odpoledne.

První porod trval 15 hodin od prvních sotva znatelných bolestí. Druhý celkem asi 14 (ráno se mi povedlo bolesti ještě na chvilku zaspat). V 19.00 jsem vlezla v porodnici do vany, která mi na chvíli pomohla. Po nějaké době jsem už nevěděla, co se sebou, a k tomu se ozval hlad. Snědla jsem kus rohlíku a byla děsně nespokojená s jakoukoli polohou. Připadala jsem si jak velryba v těsném akváriu. Bylo mi horko a partner mi taky začínal trochu lézt na nervy. Pak jsme se dohodly s PA, že je čas vylézt z vany, že už to nepomáhá. Bylo asi 21:30. Navrhla jsem pozici vsedě na záchodě jako při předchozím porodu (čímž se ten rozběhl ke konečné fázi). Byla jsem teď na záchodě převážně sama a PA mě přišla několikrát zkontrolovat a já už zas nevěděla, co se sebou.. PA mi začínala mírně lézt na nervy také – přišlo mi, že mě „kontroluje“. Najednou řekla něco v tom smyslu, že kdybych něco opravdu udělala, už jsme mohli miminko mít u sebe. V ten moment jsem se naštvala, nic jsem ale neřekla, PA mi pomohla z WC na lůžko, kde jsem se opřela na bok v polosedě a PA odešla. Pak se mi něco přepnulo v hlavě a donutilo mě to křičet, dost vysoko a nahlas na to, aby za minutu přiběhla jiná PA, co měla zrovna službu. Prohlédla mě a řekla, „no vida, já myslela, že už to bude, když tak křičíte – vypadá to velmi dobře“. Za okamžik se zjevila moje PA. Konstatovala také, že se proces pohnul a chvíli mě ještě nechala křičet. Jak jsem se později dozvěděla, šla si vypít to kafe, které si před tím udělala. A mně křik dál ulevoval a pomáhal mi tlačit.

O partnerovi jsem už dávno ztratila přehled. Asi šel zrovna ven na vzduch. Nevím, jak dlouho to trvalo, než mi praskla voda a nastala konečná fáze porodu, protože jsem už nevnímala, co se děje okolo. Ještě jsem se přesunula jednou, na lůžko, na kterém se chlapeček narodil. Objevil se partner a držel mi pokrčenou nohu až do konce. Pololežela jsem na pravém boku a vnímala jsem tělesné pocity už zbavené bolesti. Občas někdo ztratil pár slov, svůj křik jsem nevnímala. Náš druhý chlapec se narodil v pozici hvězdáře (s očima upřenýma do oblohy), šňůru jednou kolem krčku, byl trochu bledší, ale jinak v pořádku. Když jsem ho prvně uviděla, hlasově se neprojevoval, což mě v té chvíli neuspokojilo, tak jsem ho vybízela, aby křičel. To mě rychle přešlo, protože PA mi ho vzápětí podala do náruče. Měla jsem ho na sobě nějakou dobu, pak ho zabaleného do plínky partner odnesl zvážit (měřen nebyl – nepřáli jsme si to) a ani ne za pět minut byl opět u mne. Narodil se po půlnoci, v den narozenin mého otce. Doktor mě přišel zkontrolovat a drobné natržení nešil. Placentu jsem si zmrazenou vzala po pár dnech domů.

Druhý den jsme rozmlouvaly párkrát s mojí PA mj. o držení miminka a o kojení. Taky jsme si vysvětlily, že při porodu poznala moment, kdy jsem začala být naštvaná a schválně řekla, že už jsme to miminko mohli mít a pak si odešla udělat kafe. A dobře mě odhadla, už jí to takhle prý vyšlo několikrát. Pak jsme se tomu ještě několikrát zasmály, naposled když nás po čtrnácti dnech v Praze navštívila „zkontrolovat“ – výraz a koncept, který nemám ráda a který se stal klíčem k porodu, na který se zasmáním vzpomínám. Jsem moc a moc ráda, že jsme ho mohli všichni tři prožít „podle sebe“ – já, partner a náš chlapec, hodně to pro mě znamená. PA s celostním přístupem je nutností, kterou si bohužel ještě málo lidí uvědomuje. Je nám bílou čarodějnicí, zdravotní sestrou, matkou, kamarádkou a vychovatelkou, vše s jedním cílem – pomoct nám, když to potřebujeme, a jinak nás nechat být.

Alice z Prahy

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 591. Naštvání jako pozitivní impulz