Svého prvního syna jsem rodila císařským řezem v porodnici v Neratovicích v roce 2010. Poloha koncem pánevním, prý jinak než „císařem“ to nešlo. Vybrala jsem si Neratovice a skvělou porodní asistentku Věru Novákovou již předem, když byl syn ještě otočen hlavičkou dolů a já doufala v přirozený porod. V 33. týdnu se Lukášek otočil zpátky hlavičkou nahoru a bylo, jak se říká, „vymalováno“. I když šlo následně o plánovaný císařský řez, Věrku jsem poprosila i tak o doprovod a Věrka se postarala o to, aby Lukášek šel hned po porodu k tátovi na nahou hruď a asi po další hodince jsme již byli všichni spolu na pokoji a mohli se navzájem „očichávat“. Na porodnici i chvíle těsně po porodu mám z této doby příjemné vzpomínky.

V dubnu 2013 jsem se jela v 36. týdnu těhotenství opět zaregistrovat do Neratovické porodnice. Znovu jsem byla s Věrkou domluvena na doprovodu k porodu a po nastudování spousty pozitivních knih o přirozeném porodu, hypnoporodu, vaginálním porodu po císařském řezu a podobně jsem byla připravená, natěšená a plná energie.

Nicméně již při registraci k porodu jsem byla nepříjemně překvapena reakcí MUDr. Tomáše Biliny, který po zjištění, že jsem byla na sekci při minulém porodu, mi okamžitě nabídl další sekci při tomto porodu. Když jsem odmítla, pohrozil mi, že pokud neporodím do 39. týdne, císařský řez stejně naplánuje.

Po konzultaci se svojí porodní asistentkou Věrkou, která v té době byla ještě v Neratovicích zaměstnána, jsme usoudily, že pan doktor asi „neměl svůj den“, protože žádná z vyšetření, která jsem absolvovala, nenasvědčovala jakémukoli riziku – miminko mělo standardní velikost, plodové vody dostatek, monitor v pořádku, bolesti ani krvácení žádné atd… Musím ještě podotknout, že i já jsem byla svojí gynekoložkou ujištěna, že v přirozeném porodu nevidí problém a pro jistotu jsem absolvovala všechna doporučená vyšetření amniocentézou počínaje, přes hematologii až po návštěvu očního lékaře konče. Vše v pořádku a na všechno jsem pro jistotu měla papír 🙂

Dne 8.5. kolem 22. h. mi začaly kontrakce. Zpočátku ne moc pravidelné a ne příliš silné. Věrka byla bohužel na čtyřdenním školení na Moravě, takže jsem zavolala na její doporučení jiné porodní asistentce. Ta byla již druhým dnem u porodu a zněla nervózně a vyčerpaně. Prý se na ni nemám zlobit, ale vážně nemůže… Kontrakce jsem v pohodě prodýchávala až do druhého dne do večera, kdy už začaly být po 7 – 6 minutách. Potom jsem se nechala převézt do porodnice. Musím podotknout, že dokud jsem byla doma, zrelaxovaná a v pohodě, jednalo se o kontrakce, nikoli o výrazné bolesti. Chtěla bych také zmínit, že po celou dobu se mi v hlavě honila myšlenka na domácí porod, ale bohužel, ovlivněna společností a vlastním strachem z „co kdyby“, jsem si na to netroufla.

Ještě v sanitce jsem byla v klidu a prodýchávala jsem směrem k miminku. Při příjmu do nemocnice byla mladičká porodní asistentka (PA) Tereza velice příjemná, převzala ode mě již předem připravenou dokumentaci včetně porodního plánu a natočila mi monitor. Proletěla rychle porodní plán, který jsem již odevzdávala v nemocnici jednou při registraci a který byl opět bez problémů a bez námitek přijat. V porodním plánu jsem měla požadavek na přirozený porod, maximální možné soukromí, minimum vyšetření, konzultace veškerých zákroků před jejich provedením, poskytování pravdivých informací o průběhu porodu, volný pohyb během celého porodu, maximální volnost při volbě polohy při porodu, pokud možno zamezení protržení vaku blan s plodovou vodou, bonding + maximální možnou dobu strávenou s miminkem, dotepání pupečníku min. po dobu 5 minut, samovolný porod placenty.

Doprovod k porodu jsem bohužel neměla žádný, porodní asistentky nemohly a manžel hlídal syna, takže jsem v tom zůstala sama.

Potom přišel MUDr. Muška a velice odměřeně a nepříjemně se mě začal vyptávat na dosavadní průběh porodu. Při vyšetření zjistil, že jsem otevřená na 8 cm. Jeho reakce by se dala nazvat „sprdnutím“. Prý jak si to představuji, když jsem byla minule na císaři, tak jsem měla dorazit ihned s prvními kontrakcemi atd. Sdělila jsem mu, že si přeji rodit přirozeně a že veškerá mnou absolvovaná vyšetření neindikují žádný problém. V tu chvíli se pan doktor se mnou přestal bavit a zavolal si na konzultaci MUDr. Chocholatého. Ten byl o poznání vlídnější a přípustnější, nicméně oba začali hledat důvod, proč u mě udělat okamžitě císařský řez. Následovaly komentáře typu: „Podívej se jí na to břicho, má ho strašně veliké, to nebudeme riskovat… Z ultrazvuku se nedá teď už nic zjistit, ale zdá se mi, že tam hlavička není správně dorotovaná…“. Opět jsem vyjádřila svůj názor, že je vše v pořádku a že všechna ultrazvuková vyšetření v Gennetu apod. nenaznačovala, že by mělo mít miminko jinou než normální velikost. Také jsem si dovolila podotknout, že i přesto, že jsem otevřená již na 8 cm, nepřeji si rozhodně nikam spěchat, chci nechat věcem přirozený průběh a myslím si, že porod ještě nějakou tu dobu potrvá. Opět jsem byla ignorována a odvelena na porodní sál.
Zde mě znovu chtěl vyšetřit MUDr. Choholatý. Nicméně po upozornění, že při vyšetření pravděpodobně praskne plodová voda, jsem toto odmítla. Následovala řada podpisů z mé strany: odmítám vyšetření (když jedno jsem absolvovala ani ne před 10 min. od MUDr. Mušky), odmítám císařský řez a beru na sebe všechna rizika (následovalo ústní vyhrožování od MUDr. Mušky typu: on má 30 let praxe a já pravděpodobně žádné lékařské vzdělání a beru na sebe smrt svého dítěte apod.).

Chtěla jsem se vymočit, ale pod dohledem (i když za dveřmi) mi to samozřejmě nešlo.

Přišel další příkaz od pánů doktorů: vycévkovat. Odmítla jsem. Poprosila jsem o soukromí a trochu času. Bylo mi sděleno od MUDr. Chocholatého rádoby v žertu, že s takovou ze mě bude doživotně „pochcaná bába“ a že se mám nechat vycévkovat. Znovu jsem odmítla.

Jakmile opustili oba lékaři místnost, v pohodě jsem si odskočila.

Doufala jsem, že po všech těch podpisech už mě nechají rodit, a prosila PA Terezu, aby se mi pokusila zařídit co nejvíce soukromí, abych se mohla soustředit, uvolnit se a porodit. Tereza se opravdu snažila: přinesla míč, žíněnku, ztlumila světla, monitorovala srdíčko miminka v jakékoli mé poloze a snažila se po každém vpádu doktorů zavírat dveře.

Nicméně lékaři se neopomněli ukázat cca každých 15 minut. Nutili mě vylézat na vyšetřovací lůžko a zůstavat tam při kontrakci, aby mě mohli vyšetřit atd. a vždy se neopomněli zmínit o sekci. Myslíte, že takové chování porod oddálí, nebo naopak zrychlí? Je známo, že jakýkoli savec ve volné přírodě je při pocitu ohrožení schopen oddálit nebo i zastavit průběh porodu.

Jediné, co jsem potřebovala, byl klid. Jediné, co potřebovali páni doktoři, bylo co nejrychlejší ukončení porodu.

V okamžiku, kdy miminko již tlačilo na hráz, mě přišli opět vyšetřit. Verdikt zněl – buď si nechám protrhnout vak blan, nebo bude následovat císařský řez. Nechtěla jsem ani jedno. Jediné, co jsem si přála, byl klid k porodu. Ptala jsem se tedy po důvodu. Prý ozvy srdíčka miminka klesají. Těžko tomu uvěřit, když jsem věděla, že je PA Tereza neustále sleduje a pokaždé mě nezapomene uklidnit, že miminko je naprosto v pořádku. Samozřejmě, že při změně mojí pozice (do ležící polohy bez pohybu, po dobu 20 min, při kontrakcích každou minutu) se ozvy změnily, ale to je naprosto normální.

Chtěla jsem vak s plodovou vodou zachovat co nejdéle, protože jsem měla pozitivní nález na streptokoka typu B, a i přes podávaná antibiotika jsem věděla, že právě plodová voda chrání miminko nejlépe. Chtěla jsem, aby se vak protrhl sám, nebo aby miminko bylo narozeno ve vaku. Pro pány doktory to je nicméně asi věc, kterou z praxe neznají. Protože mi byla dána možnost – buď protrhnout vak, nebo jít na císařský řez, musela jsem souhlasit (přes opakovaná moje vyjádření, že s tím nesouhlasím) s jeho protržením. Ani to nepřispělo k mé celkové psychické pohodě.

Následovaly samozřejmě ještě častější kontroly ze strany doktorů a tentokrát již mnohonásobně zesílené stahy. Bylo mi naznačeno, že pokud urychleně neporodím, půjdu na sekci. Můj původní záměr byl miminko prodýchat až dolů, včetně hlavičky, vše v pohodě a přirozeným tempem. Nyní jsem musela začít tlačit, i když jsem věděla, že tak dojde k následným poraněním.

Situace se vyhrotila ad absurdum, když už byla půlka hlavičky miminka venku.

MUDr. Muška mi v tuto chvíli přikázal, abych vylezla na vyšetřovací lůžko. PA Tereza ho upozornila, že už je půlka hlavičky venku, ale on trval na svém. V tu chvíli mi bylo jasné, že i kdybych se měla rozervat napůl, tak musím miminko porodit. To jsem také během pár minut udělala, a to samozřejmě mimo stahy. Představa, že se nějak vyškrábu na lůžko a pan doktor ze mě bude miminko páčit vexem či něco podobného mi dodala mentální i fyzickou sílu a spoustu energie. Výsledkem, kromě našeho nádherného syna Kubíka, je ale i poranění hráze, poranění v těsné blízkosti močové trubice atd. Myslela jsem si, že to tím skončilo. Realita byla ale někde jinde.

PA Tereza mi podala miminko, ale následně chtěla přestřihnout pupečníkovou šňůru.

Prosila jsem ji, aby to nedělala, že ji chci nechat dotepat (v porodním plánu jsem měla min. 5 minut). Řekla mi, že již dotepala a přestřihla ji. Jak mohla během pár sekund po porodu dotepat? Mimochodem přímo přede mnou ze šňůry po přestřihnutí vytryskla ještě pulzující krev. V tuto chvíli mi PA Tereza řekla, že se pupečníková krev nemocnicí standardně odebírá k nějakým vyšetřením – o tom jsem samozřejmě nevěděla a vzhledem k tomu, že jsem chtěla pupečník nechat dotepat, ani nesouhlasila.

Následovalo samozřejmě to, co následovat může, když pupečník nenecháte dotepat – syn se nestihl adaptovat na venkovní vzduch, nadýchal se plodové vody a místo toho, abychom spolu kůží na kůži v pohodě čekali na dotepání pupečníku a odchod placenty, tak byl okamžitě odnesen na odsátí atd.

Ani potom jsem ho nemohla mít dlouho u sebe, protože se zakuckával. Takový zbytečný zásah! V dnešní době se už samozřejmě ví, že každý známý existující enzym (kromě ACTH) je obsažen právě v placentě. Kdyby se nechal pupečník dotepat, všechna krev a v ní obsažené látky, které se mají dostat k miminku, by se tam i dostaly. Tak to příroda zařídila.

Navíc dítě je závislé na kyslíku z pupečníku a postupně přechází a zvyká si na kyslík ve vzduchu. Takhle mu byl přivozen šok a navíc úplně zbytečně. Ani to ale není finále tohoto příběhu.

Prosila jsem PA Terezu i pana doktora, aby placentu nechaly přirozeně porodit.

Několikrát za sebou mi bylo sděleno, že ano, počkáme, nebojte se. Následně mi dali nějaké kapačky. Když jsem se ptala, co to je, MUDr. Muška mi řekl, že jen fyziologický roztok, vodička. Až z propouštěcí zprávy se dozvídám, že šlo o oxytocin. Bylo mi opět poručeno, ať zatlačím a placenta byla venku. Proč? Proč nikdo nerespektoval moje přání porodit placentu přirozeně? Důvod se samozřejmě nabízí – je to rychlejší. Druhý důvod je doufám neopodstatněný – nedostatek praxe s průběhem přirozeného porodu…

Abych nevrhala na Neratovickou nemocnici pouze špatné světlo, chtěla bych poděkovat porodní asistentce Tereze za obrovskou podporu a psychickou pomoc během celého porodu. Také bych chtěla vyjádřit svůj respekt k ostatnímu personálu nemocnice, především panu pediatrovi Peterovi Košíkovi, PA Lucii Pařízkové a všem ostatním, které jsem stihla během svého jednodenního pobytu (nechali jsme se na reverz pustit domů) v Neratovicích poznat. Všichni se projevovali jako profesionálové, ale zároveň se nebáli ukázat i lidskou tvář.

Doteď jsem na sebe pyšná, že jsem to ustála a porodila přirozeně. Doteď jsem na sebe naštvaná, že jsem na ně po porodu nebyla důraznější a nezabránila jim v odstřižení pupeční šňůry. Odteď chci rodit jenom doma.

Paní Ivanu Königsmarkovou neznám osobně a chtěla bych to do budoucna napravit.

Velice si jí vážím a vážím si i ostatních žen, které bojují tuhle vyčerpávající bitvu za přirozenost, zdraví a spokojenost našich dětí. Přeji paní Ivaně i nám všem, aby nejenom byla očištěna od jakýchkoli nařčení, ale aby její práce byla uznána za přínosnou pro naši společnost.

Domnívám se, že je alarmující, že se již na středních školách dívky nedozví nic o přirozeném průběhu porodu. Téměř každá žena bude jednou matkou, ale jedinou informaci, kterou si od společnosti přináší do života, je fakt, že až začne rodit, má se co nejdřív dostat do porodnice. Pokud si sama aktivně nevyhledá informace (ideálně ze zahraniční literatury), nic o porodu neví a slepě se svěří doktorům. Kdyby byly ženy lépe edukávány v této oblasti, měly by více sebevědomí, méně by se bály a hlavně by lépe bránily sebe i své děti před rutinními a někdy naprosto zbytečnými zásahy ze stran lékařů.

Nedostatek vzdělání pokračuje na lékařských fakultách, kde budoucí porodníci studují, jak řešit problémy u porodu. Nicméně nikdy se jim nepoštěstí vidět bezproblémový, přirozený porod. Stanou se z nich odborníci na komplikace a jako takoví komplikace aktivně vyhledávají, aby mohli zasáhnout. Jsem vděčná, že žijeme v tomto století i v tomto státě a že máme lékařskou péči na tak vysoké úrovni. Byla bych ještě vděčnější, kdyby lékaři překonali svůj strach z neznámého, nechali věcem volný průběh a řešili problémy při porodu, až když se vyskytnou. Doufám, že až budou mí synové spolu se svými ženami před rozhodnutím, kde rodit, budou si moci vybrat.

Buď doma s porodní asistentkou, která bude dobře placená a nebude žít ve strachu z uvěznění za to, že dělá svoji práci.

Nebo v porodním domě, kde budou moci ženy rodit s porodní asistentkou a kde lékař zasáhne pouze v případě, že je o to požádán.

Nebo v nemocnici, když o to budou stát, nebo když nastanou komplikace.

V každém případě doufám, že si budou moci vybrat…

P.S.: Na vedení porodu jsem podala stížnost lékařskému řediteli nemocnice Almeda.

Bylo mi sděleno, že moji stížnost neshledávají opodstatněnou.

Jana & Lukas & Lukíno & Kubík Veselí

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 589. Bitva proti císaři