Krotitel slonů

Naše první slůně jsem porodila v domácím prostředí v Praze v bytě svého nejlepšího kamaráda s manželem, porodní asistentkou a dulou.

Byla to tedy hurá akce, protože jsem vše měla vymyšleno tak, že se kolem 19.9. přesunu do Prahy, kde jsem měla zajištěný byt bratra dulí kolegyně, tedy cca 3 týdny před plánovaným termínem, ale malý se ohlásil v 37. týdnu ve středu 12.9. odtokem plodové vody v 18 hodin, a pak už to frčelo!

Protože se nic zásadního nedělo, sedla jsem si do vany s levandulovým olejem a začala jsem telefonovat. Nejprve své porodní asistentce, která doporučila přejezd, rozhodnu-li se rodit v Praze, pak své dule, ta byla ochotna dojet za mnou na Moravu, kdybych si nakonec zvolila porodnici, poté porodní asistentce z vybrané porodnice, abych zmapovala situaci tam, a nakonec své švagrové. Té jsem se nesměle zeptala, co balí do porodnice:-), na což reagovala otázkou, zda už rodím 🙂

Bylo mi fajn, celý den jsem proplavala u rodičů v bazéně, snědla jsem svíčkovou a 8 knedlíků a ještě jsem odpoledne odučila soukromou lekci angličtiny, takže jsem ještě poslala v lijáku manžela na kole pro hroznový cukr a jednorázové plenky pro novorozeňata a jala jsem se přemlovat po telefonu bráchu, aby mě odvezl. No, chvíli to trvalo, silnou motivací bylo, že pokud začnu rodit, voláme záchranku a jedu do první porodnice po cestě, ale brácha mě s kamarádem nakonec vezl.

Lilo, my frčeli 160 km/h, takže jsme vyjeli ve 22 a byli tam v 01:30. Kluci se jen vytočili ve dveřích bytu mého nejlepšího kamaráda, kde jsem plánovala pouze přespat a ráno se přesunout do „porodního bytu“, že s tím vším víc nechtějí nic mít. S porodní asistentkou jsem byla domluvena, že se v 8 přijde podívat, jaká je situace.

Chlapy (manžela a kamaráda) jsem poslala spát, já že si taky odpočinu, ale začalo mě bolet v podbřišku a bedra, ale pořád mi přišlo, že to nejsou kontrakce, takže jsem si vlezla do vany a prozpěvovala jsem si. Jenže pak se najednou všechno zrychlilo, kamarád se probral a navrhl volat PA a dulu. O přejezdu se nezmínil, neboť už si tušil. Tak jo, PA jsem ještě zvládla já, ale dulu už vytáčel kamrád…No, pak jsem malého hodinu prosila, ať ještě vydrží, než holky dojedou…Manžel mi masíroval bedra a já klečela u postele, kontrakce po 2 minutách. Cítila jsem, jak slůně tlačí na konečník a hráz. Poslední čtvrt hodiny jsem vždy mohla nahmátnout temínko, stáhla jsem všechno a držela.

Dula dorazila první a podržela mi na 3 kontrakce boky, zatímco jsem pořád posílala muže k výtahu, a jakmile vlezla do dveří PA, slůně se na jednu kontrakci narodilo! Bylo 5:38. Jen tak zakvíknul, znělo to jako: „Konečně, mámo!“ Dostala jsem ho pod nohama do rukou a zjistila, že je to kluk! Pak už jsem ho měla stále na sobě, táta, ještě trochu uslzený, ležel s námi, holky i kamarád se o nás starali, placenta vyšla krásně na 5 stahů, žádné porodní poranění, jen odřené koleno 🙂 Pyšný tatínek stříhal po dotepání pupečník, malý klidný, hodně spinkal, úplně v pořádku…

PA chodila každý den na kontrolu, dula taky, třeba s polívkou. V pátek jsme zvládli pediatra kvůli odběrům z patičky, v pondělí jsme vyřídili RL a mí rodiče nás přijeli vyzvednout autem.

Porod podle mých představ, klidně si to zopakuji…a v letos v pátek 13. slaví Damian jeden rok.

Ivaně držíme palce a přáli bychom si, aby se naše druhé miminko již oficiálně mohlo stýkat po celé těhotenství s jednou milou osobou, která ho následně přivítá na světě a bude se o jeho maminku starat i po porodu.

Náš malý krotitel má co dělat, aby ukočíroval rodiče z jiných světů, světadílů, někdy máme pocit, že i z jiných galaxií, ale zatím si vede na výbornou…děláme ten svět trochu barevnější a to doslova…

Slunce nejen v uších,
Bára a sloni (maminka z Lašsko-Valašského pomezí, tatínek ze Zambie a malé slůně)

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 597. Krotitel slonů

 

Splněná přání

Náš příběh začal před devíti lety, když téměř současně s otěhotněním mně nečekaně, ale velmi jasně, došlo, že nadcházející porod bych nechtěla prožít v nemocnici na sále, ze kterého jsem měla již zážitků dostatek díky osmi operacím. Lékařů si vážím, protože mi hodně pomohli a častokrát jsou to oni, kdo nám opravdu dávají v životě další šanci. Kolik by nás už po světě nechodilo vůbec nebo se belhalo životem ve stavu velmi neutěšeném, nebýt lékařů. Někteří lidé se nepoučí, ale mnoho jistě svou šanci uchopí a práce lékařů mu dá šanci udělat změny ve svém životě a k nemoci se již nevrátit. I při mém vývoji sehráli lékaři významnou roli. S jejich pomocí jsem se dokázala posunout k vědomějšímu způsobu života, ve kterém jsem již byla schopná poslouchat svůj vnitřní hlas i intuici a dělat potřebné změny rychleji než způsobí vážné nemoci.

Těhotenství jsem ale jako nemoc a situaci, ve které bych potřebovala lékařskou péči, vůbec nevnímala. Začala jsem tedy pátrat po možnostech a došla k rozhodnutí, že bych nejraději porodila doma. Samozřejmě s pokorou a vědomím, že situaci zvládnout nemusím a lékaře budeme potřebovat. Našla jsem kontakt na Ivanu, která ženy těhotenstvím a porodem doma provázela a po první návštěvě u ní, mi bylo jasné, že jsme svou cestu našli. Pak už to bylo snadné. Absolvovali jsme s manželem předporodní kurz s Ivanou, kde jsme oba získali mnoho informaci a potřebné sebevědomí. Naše jistota musela působit i na okolí, protože jsme nijak neskrývali naše plány, a přesto jsme nečelili snahám o změnu našeho názoru, či apelům na naši nezodpovědnost.

Začaly prázdniny a termín porodu byl tu. Všechno probíhalo dobře a my jsme se nemohli dočkat, až už konečně miminko uvidíme. Ujasnila jsem si s Ivanou, kdy má volno, abychom si mohli s miminkem vybrat vhodný den. Říkala jsem miminku, že by bylo dobré zvolit spíš den než noc a raději víkend, kdy je klid. Vojtěch se narodil v pátek v podvečer přesně tak, jak jsme si to přáli. Vyklouzl do teplé vody ve vaně do dlaní klidné a důvěryhodné Ivany. Nečekaly nás žádné komplikace. Ani při těhotenství, ani při porodu, ani po něm. Všechno proběhlo přirozeně, tak jak by nový život na svět ideálně přicházet měl. Měli jsme velikou radost. Tento mezní moment v životě se nám všem podařilo prožít podle našich přání a představ a přineslo nám to obrovské pocity štěstí.

Za dva roky jsme očekávali narození druhého miminka a k naší velké radosti všechno probíhalo stejně dobře a navíc s větším klidem rodičů posílených o nabité zkušenosti. Jen plánování momentu porodu se trochu zkomplikovalo tím, že jsme bydleli v rodinném domě, v němž jsme v přízemí udělali sídlo firmy, takže během pracovního týdne byl dům plný lidí. Zbýval tedy opět klidný víkend a navíc tu byl dvouletý Vojtěch a já jsem si při porodu moc přála klid pro sebe a miminko. Zvládli jsme to opět všichni výborně. Vojtu jsem dala v sobotu odpoledne spát do kočárku na zahradu, přijela Ivana a za půl hodiny vyklouzl do vody Vincent. Když se Vojta probudil, mohl se už rovnou přitulit do postele i k malému bratříčkovi. Byli jsme velmi věční, že i druhý porod a vše s ním spojené bylo krásné, klidné a harmonické. Nic nenarušilo tyto důležité okamžiky. Děkujeme Ivaně, že nám svou podporou, zkušenostmi a láskou dopřála prožít narození našich dětí tak, jsme si to vysnili. S prvním otěhotněním jsme se rozhodli pro cestu vědomého rodičovství a k intenzivní práci na sama sobě a Ivana nám byla pomocníkem a průvodcem, jehož vedení nám dalo možnost tuto cestu začít nádherně.

S láskou a díky
Vendula, Mirek, Vojtěch a Vincent

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 594. Splněná přání

 

Krásný porod a dva reverzy za jednu noc

Posílám náš druhý příběh. Patří zase kromě Ivany, Zuzaně Štromerové a všem zbývajícím odvážným. Díky nim i náš druhý porod mohl proběhnout v klidu, soukromí a radosti.

Druhé dítě jsme si moc přáli a mile nás překvapilo, jak brzy jsme už zase „čekali“. Pro své druhé těhotenství jsem zvolila stejnou péči, jako pro první (náš první příběh 215. O naší zlaté hodině). Chodila jsem do Zuzaniny poradny samostatné porodní asistentky. V první polovině jsem si svou obvodní lékařkou dala udělat EKG a zjistit krevní obraz. Než jsem otěhotněla, domluvila jsem si už návrat do zaměstnání a tak jsem poslední tři měsíce před odchodem na mateřskou pracovala na poloviční úvazek. Díky rozumnému zaměstnavateli jsem část práce vykonávala z domova, s péči o staršího synka výrazně pomáhal manžel a také kamarádka. Očekávaný termín porodu jsme měli až ke konci ledna, ale asistentka nás připravovala na možný dřívější termín a tak jsme už vánoční program přizpůsobili očekávání našeho vzácného nového člena rodiny. V prosinci jsem se nechala vyšetřit svou gynekoložkou, abych zjistila, jestli mám streptokoka a ještě jednou zjistit krevní obraz.

Při lednové kontrole asistentka při kontrole ozev dítěte odhalila arytmii, provedla proto i dvacetiminutový monitor, aby odhalil případný problém. Zhodnotila ho jako fyziologický a s tím jsme se rozloučily. O čtyři dny později mi má asistentka píše, že se ráno vzbudila s pocitem, že by ráda, abych si nechala udělat monitory ještě jednou někde v nemocnici. V závěru mailu se mi omlouvala, že je snad přecitlivělá, a dodala: „Anebo dnes porodíš.“

Volala jsem jí, ať o nás nemá strach, že se cítím dobře. Užívali jsme si klidného víkendu. Manžel navařil velký hrnec výborného boršče. Chtěla jsem, aby mi ho připravil, až budu rodit, ale měli jsme ještě dva týdny do termínu, tak jsem si chtěla nechat pár porcí zmrazit. Odpoledne jsem si ho dala i na svačinu a připadala jsem si nenasytná. Večer jsem pak kojila staršího syna a začala mi odtékat plodová voda. Zavolala jsem asistentce a domluvily jsme se, že zajedeme do nemocnice zkontrolovat ještě jednou monitory, než se porod rozběhne.

Chtěli jsme porodit doma, ale pokud by porod doma naše asistentka zhodnotila jako riziko pro mě či dítě, byli jsme připraveni jet do nemocnice a ji jsme požádali o doprovod i v případě, že bychom v nemocnici už zůstali. Rychle jsme sbalili tašku do porodnice, vytiskli porodní přání a volbu jména dítěte. Zavolali kamarádku na hlídání synka. Lehké stahy se objevovaly po sedmi až deseti minutách.

Do Neratovic jsme dorazili před půlnocí. Na požádání mi monitory udělali a sloužící lékař i má asistentka ho zhodnotili jako naprosto v pořádku. Takže jsme poděkovali a oznámili, že odjíždíme domů. Lékař si nechal podepsat negativní reverz, ale jednal s námi mile a profesionálně, vlastně se omlouval, že po nás nějaký podpis musí chtít.

Domů jsme se vrátili po jedné hodině v noci. Vítal nás lehký poprašek sněhu a do noci svítící vánoční světýlka na našem okně do kuchyně. Zrovna uplynula tříkrálová neděle. Měla jsem slavnostní pocit a radost, že jsme se mohli vrátit domů. Asistentka zvažovala, zda při lehkých stazích stále po skoro deseti minutách zůstat s námi, nebo jet domů. Nakonec zalehla k nám na gauč a my se usídlili v malém pokojíčku vedle. V poloze na čtyřech jsem si dala teplý termofor na záda a deku přes sebe, manžel si sedl na zem vedle mě a opřel se o křeslo vedle, v klidu a pohodě jsme čekali, co přijde. Vlny stahů pomalu rostly a rostly. Manžel mně masíroval záda a pohupovala jsem se na všech čtyřech, funěla jsem si. Kolem občas proběhl můj dvouletý syn a dal mi kousnout banánu a smáli jsme se, když jsem na něj zafuněla při vlně kontrakcí. Po hodině o něco zintenzivnily a za další půl hodinu praskla plodová voda, tentokrát už ta opravdová. Naše asistentka občas nenápadně změřila ozvy a pak povídá, no už tu skoro je. Zase mě překvapila, nějak brzo, ne? Vždyť jsme teprve začali. Sáhla jsem, abych nahmátla hlavičku a opravdu. Pak už jsem si hledala dobrou polohu, nakonec jsem zalehla na bok a zapřela jednu nohu do manžela. Asistentka mě povzbuzovala, ať hodně přitlačím, že už není nač čekat. Na dvě kontrakce se malé narodilo a hned bylo u mě na břiše. Ještě jsme nevěděli, jestli je to on nebo ona. Manžel povídá: „ Nic jsem neviděl, tak je to holka?“ Asistentka taky nevěděla, jen zlehka podkryla osušku, nakoukla a povídá: „Máte kluka“. Tak se narodil náš Danielek. Růžovoučký, vlasatý, čilý, jen krátce zaplakal a rovnou se přisál.

Pak jsem začala hodně krvácet, asistentka mě požádala, aby už mohla ustřihnout dotepávající pupečník, aby se mnou mohla manipulovat, píchla mi oxytocin a s omluvami rozhodla zavolat záchranku, pro případ, že by se placenta neodloučila a krvácení pokračovalo. Sanitka dorazila asi za deset minut. To jsem právě porodila placentu a krvácení ustalo. Oddechli jsme si, komu by se chtělo do cizího a ne vždy příjemného prostředí. To všechno už jsme jednou zažili. Sloužící lékařka nejprve začala zhurta, kde prý jsme registrovaní k porodu. Odpověděla jsem jí, že celý ten systém je nezákonný a neúčastním se ho. Tehdy si asi uvědomila, že na mě jako právničku nemá cenu nic hrát. Sice navrhla, abychom odjeli do nemocnice, ale uznala, že nic akutně nepotřebuji, a tak si zase nechala podepsat revers a odjeli.

Asistentka mi ošetřila menší porodní poranění, vyplnila dokumentaci, manžel čistil koberec, který jsme ne úplně uhájili. Pak jsem se osprchovala, maličkého jsme zvážili, vyfotili jsme se, zavolali rodině. Už spícího staršího synka jsme přenesli k nám do postele a kolem sedmé ráno všichni po probdělé noci zalehli. Danielek u mě na prsou, starší Denisek uprostřed postele.

Unavení, šťastní, naplnění, spokojení a vděční. I náš druhý porod byl krásný, tak jak má být.

Jen Zuzana, moje porodní asistentka, po probdělé noci pokračovala do svého běžného pracovního dne v těžké službě v prostředí šikany garantované státem. O to víc díky i za tuhle naši kouzelnou noc. A jestli to prostě cítila, že Danielek už se chystá na svět anebo naopak její mail jeho příchod uspíšil?

Kdoví.

Petra A.D.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 596. Krásný porod a dva reverzy za jednu noc
Příběh předchozího porodu:
215. O naší zlaté hodině
A 155. O naší zlaté hodině (opakování)